Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem upír, těší mě - 4.kapitola

31.07.2009 (19:00) • Kristeen27 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1608×

ÚSPĚCH

Jen co jsem za sebou zavřela dveře, vzpomněla jsem si na Alici a její oslavu. Nějak se z toho budu muset vykroutit. „Tak nad tím ani nepřemýšlej Bello“ zavrčela ze svého pokoje „jednou si to slíbila, tak teď to nebudeš měnit!!“ byla hned u mě a ječela na mě. „jak si to vůbec představuješ!! Víš, co už mě to stálo práce?? A ty začneš vymýšlet, jak se z toho dostaneš! Nechtěj mě naštvat, Bello“ „Alice, uklidni se!! Vedle spí Reneesme a jestli ji probudíš tak si zase nepřej ty mě!!“ zřejmě si to taky uvědomila tak mě popadla za loket a táhla mě ven před dům. „Alice přestaň“ začínala jsem být naštvaná „nevyváděj takhle kvůli jedné pitomé oslavě“ „To není žádná pitomá oslava!!! Okamžitě mi slib, že tam budeš!! Že se z toho žádným způsobem nevykroutíš a ani nad tím nebudeš uvažovat, víš, že se to dozvím“ při tom si poklepala na spánek. Vrčely jsme na sebe ještě chvíli, ale nakonec jsem kapitulovala „Tak fajn“ vyprskla sem „slibuju.“ „Cha“ uchechtla se Alice „já věděla, že to půjde hladce“ pronesla a zmizela.

Překvapeně jsem se rozhlédla kolem. Celá rodina až na Carlisla – ten měl noční - stála kolem a všem do jednoho cukaly koutky. Tedy Emmet se svůj smích ani nepokoušel skrývat. „Taky vás někdy tak šíleně vytáčí?“ zeptala jsem se jich a všichni mi odpověděli veselým pokýváním hlavy. „No tak jsme vás aspoň trochu pobavily ne?“ zasmála jsem se už s nimi. Celá hádka s Alice mi začínala připadat směšná…

********

Do svítání zbývaly necelé dvě hodiny. Stulila jsem se Edwardovi do náruče a odpočívala po další vysilující noci. A to, že jsem upír mému vysílení nijak nezabránilo. Nojo Edward je prostě Edward. O další hodinu později jsem se zvedla a šla aspoň trochu poklidit ten nepořádek, co jsme v noci udělali. Esme by z toho asi moc nadšená nebyla i když si nedovedu představit, jak tohle nemohla neslyšet. Edward se tiše uchechtl. Aha štít došlo mi. „S mými myšlenkami máš utrum miláčku“ a stáhla jsem s úsměvem svoji ochranu zpět. Za ty tři roky jsem svůj štít dokonale ovládla. Už mi ani nedělalo problémy udržet ho, kde chci i přes Edwardovo rozptylování. Nikdo by nevěřil, jak je čtení myšlenek při milování praktické. Nepořádek v pokoji toho byl jasným důkazem. Oblíkla jsem si úzké černé džíny k tomu tmavě modrý top.

Zatímco se Edward sprchoval, rozhodla jsem se smazat stopy, po tom co se tu v noci dělo, i když to celá rodina nemohla přeslechnout. S úklidem jsem byla hotová během chvilky a tak jsem se vydala uvařit snídani pro Ness. Vajíčka jsou jedinou lidskou stravou, nad kterou neohrnuje nos. Asi jí to zůstalo z doby krátce po jejím početí, kdy jsem se cpala vajíčkama od rána do večera. Zhnusila jsem se nad představou, že bych je teď měla sníst sama, jaký paradox. Nessie vešla do kuchyně sotva sem jí talíř položila na stůl. Na sobě měla bílou košilku s tříčtvrtečními rukávky a přes to džínové šatičky s laclem a na nohou oblíbené conversky. Alice prostě umí, to se musí nechat.

„Dobré ráno, mami,“ usmála se. „Ahoj Sluníčko,“řekla jsem a vlepila jsem jí pusu na čelo, „jak si se vyspala?“ Místo slov mi přitiskla ruku na čelo a přehrála mi svůj sen. Musel jsem se smát tomu, co všechno si je schopná dětská mysl vyfantazírovat. „Bello, dělej!“ ozvalo se. Nojo věčně netrpělivý Emmet. „To se tak těšíš, až si dám někoho na svačinu, že tak spěcháš do školy?“ odpověděla jsem vtipem, ale v hlouby duše jsem se právě toho nejvíc obávala. Není to ani čtyřiadvacet hodin co moje sebeovládání opět zakoplo. Snažila jsem se ale nedat na sobě nic zdát. „Měj se hezky, miláčku a nezlob“ políbila jsem Reneesme na rozloučenou a už jsem seděla v Edwardovým autě. „Máš strach?“ zeptal se. „Trochu“ zalhala jsem. Podíval se mi do očí a obvinil mě: „Lžeš.“ Nic naplat svého manžela neoblafnu. Sklopila jsem oči a naznačila mu, že se o tom nechci bavit. Zdálo se, že pochopil a místo dalšího vyptávání mě chytil za ruku. „Díky“ špitla jsem.

Ke škole jsme dojeli s tichým očekáváním. Naštěstí byl pátek a to znamená nejkratší den a každá hodina až na jednu s některým členem rodiny. Jako první mě čekal dějepis s Alice. Je vtipné poslouchat výklad učitele o útoku na Pearl Harbor a společně s tím i zážitky vaší osmnáctileté sestry, která ho sama zažila. Ovšem tím Alice dokonale odvedla mé myšlenky někam jinam a já se dokázala uvolnit. Druhou hodinu tento úkol připadl na Edwarda – měli jsme dvouhodinovku biologie, Ten to ovšem zvládl hravě a ani u toho nemusel mluvit. Dívat se do jeho láskou přeplněných zlatých očí je největší slast v mém životě. Tedy jedna z největších abych byla přesná. Největší byla do té doby, než jsem okusila náš vztah po fyzické stránce. Po biologii však přišla matika alias má noční můra. Sama, sedící vedle Johna Deltona. „Sleduju tě, neboj se, nemělo by se nic stát“ uklidňovala mě má sestřička. Ale nemohla jsem přeslechnout ten podmiňovací způsob. Edward mě políbil, čímž si vysloužil nenávistné pohledy jak dívek, tak kluků a dokonce i jedné učitelky co šla zrovna kolem. Ani jeden z nás si z toho nic nedělal. Naposledy jsem se na něj usmála a vydala se vstříc své dnešní zkoušce.

Zapadla jsem do lavice a modlila se, aby můj soused dnes nepřišel. Zřejmě na mě bůh skrz mé upírství zanevřel - v duchu jsem se zasmála -  takže hned o 68 sekund později zmiňovaný vešel dovnitř sebevědomým krokem se slizkým úsměvem na tváři. Slyšela jsem tiché povzdechnutí několika dívek a nedokázala pochopit, co na něm vidí. V okamžiku, kdy jeho oči spočinuly na mých – první chyba, se v těch jeho na chvíli objevil strach. Pak ale nejspíš usoudil, že od holky jako já se nemusí ničeho obávat - další chyba - a sebevědomě si namířil na své místo. „Čau, krásko“ pozdravil, čímž udělal už třetí chybu za minutu. Ignorovala jsem ho a začala se soustředit na učitelův výklad. Naštěstí už měl tolik rozumu, aby se o další konverzaci nepokusil a tak kupodivu zbytek hodiny utekl bez dalších problémů.

S radostí jsem se vydala do jídelny, kde mě čekala odměna v podobě dalšího polibku od mého manžela. „Věděl jsem, že to zvládneš“ pošeptal mi. „Díky“ poděkovala jsem za podporu. Po dostatečně dlouhé době, strávené „pojídáním chutného oběda“ jsme se konečně mohli zvednout a odjet. Dnes jsem odcházela ze školy s lepším pocitem, než když jsem sem přicházela, což byl oproti minulým dnům celkem pokrok. Dveře stříbrného Volva jsem tak zavírala s příslibem lepší budoucnosti…

Shrnutí

← Předchozí Další →

Autor: Kristeen27 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem upír, těší mě - 4.kapitola: