Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jít dál - 12.kapitola

22.07.2009 (19:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2112×

12. Těžká situace


Po tom co nám to máma řekla jsem utíkala do svého pokoje a s hlasitým třísknutím zavřela dveře. ,Nevěřím tomu. Tohle by mi neudělala. Je to jen blbej sen a já se určitě brzy probudím.´ šeptala jsem si pro sebe a pomalu mi začaly téct slzy. Kde je Edward když ho potřebuju?


Někdo zaklepal na dveře. ,,Bells můžu dovnitř?´´ zeptal se mě. ,,Ne! Nechte mě teď být!´´ vykřikla jsem a byla ráda že mám ve dveřích zámek. Alespoň pro jednou byl užitečný. ,,Sakra ségra! Pusť mě dovnitř! Jestli uděláš nějakou koninu uvidíš!´´ vyhrožoval mi.


Najednou mi to došlo. Slíbila jsem sice Edwardovi, že to už nikdy neudělám ale on tu teď nebyl. Šla jsem k posteli a vzala si svoji mp3. S ní mi to půjde snadněji.
Začala hrát písnička:


Kam jdeš?
Proč přede mnou utíkáš?
Chci ti byt nablízku ale ty mě zřejmě nechceš.
Nemůžeš mi to říct do očí?
Potřebuji s tebou mluvit.
Prosím podívej se na mne.
Ne neodcházej.
Když už mě nechceš, ignoruj mě.
Jen prosím neodcházej.
Potřebuji tě mít na blízku.
Cítit tě.

Ta cesta kterou kráčíš stejně brzy skončí.
Nespěchej máme čas.
Máme spoustu času….
Otoč se.
A pojd´ ke mě blíž.
Já nekoušu.
Chci se ti dívat do očí a zapomenout na okolní svět.
Proč vidím v tvých očích jen smutek?
Kam jdeš?
Ne nechod´!
Ted nemůžeš….
Nemůžeš mě tu jen tak nechat já tě potřebuji!
Prosím věř mi když ti říkám že tě miluji….


Teď už jsem to nemohla vydržet. V zásuvce nočního stolku jsem vyštrachala nůž a přiložila ho k ruce. ,Jen něco malého. Neboj se, pomůže ti to. Uleví ti to od bolesti.´ zase můj vnitřní hlas, ten špatný. Chvilku jsem čekala až se ozve můj druhý vnitřní hlas, ten co mi pomáhá to neudělat, ale místo něj mi v hlavě zazněl Edwardův přísný hlas: ,,Ne Bello! Nedělej to!´´ lekla jsem se a rozhlížela se po pokoji jestli tu náhodou není. Nebyl. Byla jsem sama. Jenže i když tu není, budu schopna se mu potom co přijede podívat do očí? Asi těžko.

Začala jsem brečet naplno. Edwardův hlas mi nepomohl a já se pořezala. Poté jsem nůž upustila na zem. Schoulila jsem se do klubíčka a ležela na zemi.


Nevím jak dlouho jsem tady takhle ležela. Najednou na dveře zase někdo klepal. ,,Bello prosím otevři.´´ tenhle hlas nebyl mého bratra. Byl to hlas osoby, kterou jsem včera potřebovala mít u sebe, ale on tu nebyl a tak jsem si musela poradit sama. A ten hlas byl plný zoufalství a smutku. Už zase mu ubilžuju. Jak já se za to nenávidím.


,,Bello jsi v pořádku?´´ pořád klepal. Jak dlouho ho to může ještě bavit? Zajímalo by mě kdo z mojí ,,úžasné´´ rodiny ho pustil do domu, ale v podstatě je to jedno. Teď na něj a ani nikoho jinýho nemám náladu.


,,Otevřeš nám nebo ty dveře máme rozbít?´´ ,,Nechte mě být. Chci být sama.´´ řekla jsem pološeptem ale byla jsem si jistá, že to Edward uslyší.

,,Myslím že neotevře.´´ pronesl potichu Edward, já to ovšem slyšela. ,,Díky že jsi to alespoň zkusil.´´ odpověděl mu nejspíš Chris. ,,Nemáš za co. Kdyby náhodou byla změna a začala komunikovat, tak ať mi zavolá.´´ a pak už byly jen slyšet vzdalující se kroky.


Večer když zapadlo slunce jsem se rozhodla, že se proberu. Roztáhla jsem ztuhlé ruky a nohy a zkusila se postavit. Podařilo se, ale hned potom co jsem si soupla mě zradily nohy a já dopadla na zem. Začala jsem se strašně smát. Nebyl to šťastný smích, spíš bych řekla že byl hysterický.

Hned na to se ozvalo klepání na dveře a já utichla. Čekala jsem co se bude dít. ,,Isabello otevři ty zatracený dveře a vylez ven promluvíme si.´´ tohle nebyl ani Edward a ani Chris. Tohle byla mamka.

Poslechla jsem ji a otevřela dveře. Když mě uviděla zalapala po dechu. Docela její reakci chápu. Po celým probrečeným dni se nejspíš nemůžete divit že vypadám tak, jak vypadám.



Seděli jsme s Edwardem na mém balkoně.

Nedokážu mu to říct. Po tom co jsme spolu zažili to prostě nejde. Nemůžu ho jen tak opustit. Miluju ho. Jen máma tohle nebere jako dostatečný důvod. Nebo možná ano, ale ona chce abychom byly rodina, spolu.

Věděl že  teď přijde něco, co se mu nebude líbit. Po tom, co se stalo dneska se není čemu divit.

,,Už mi konečně řekneš proč jsi tak smutná? Zblázním se z toho. Tak co se děje?´´ koukal se na mě smutnýma očima, ve kterých byl vidět strach. Strach z toho co se mu právě chystám říct. ,,Budeme se stěhovat.´´ vybafnu na něj. Zůstane na mě zírat s otevřenou pusou. ,,Kdy?´´ ,,Asi za týden.´´ oznámím mu to strašnou novinku. Můj život je tady s Edwardem. Ale máma to nemohla pochopit. Pořád dokola mi říkala: ,Je to jen dětská láska to tě brzy přejde. Zapomeneš.´ ale to já nechtěla. Miluju ho.

Zhluboka se nadechl aby se s tím nejspíš smířil. ,,Dobře. Tak já pojedu s tebou.´´ ,,Ne Edwarde. To nejde.´´ řeknu mu a mám co dělat abych se nerozbrečela. ,,Proč? Ty už mě nechceš?´´ zeptal se mě se smutkem v očích.

,,Jak tě může napadnout taková hloupost! Já tě miluju Edwarde. Nedokážu být bez tebe.´´ ,,Tak proč to nejde?´´ ty otazníky v očích… ,,Nemůžu po tobě chtít abys opustil svoji rodinu.´´ I když bych si to strašně přála. Ale já už nechci být sobec. Už ne.


,,To ani nemusíš. Pokud mě miluješ tak s tebou půjdu kamkoliv. Moje rodina to pochopí.´´ ,,Nechci vám trhat rodinu.´´ Jen se na mě usmál. ,,Pamatuješ si co jsem ti řekl když jsme za tebou poprvé přišel na balkon?´´ matně si vzpomínám že jsem se chtěla pořezat ale Edward mě zastavil. ,,Ne, nevzpomínám si.´´ řeknu mu provinile a on se jen začne smát mému výrazu. ,,Řekl jsem ti že pokud mě tu budeš chtít zůstanu s tebou. A ta nabídka pořád platí. Takže jestli mě chceš mít na blízku, pojedu s tebou kamkoli si budeš přát.´´  usměje se na mě a já ho za to musím políbit.

,,Mám pocit že se na tvé ruce objevila nová jizva.´´ pronesl jen tak po tom, co jsme se od sebe odlepili. Sklonila jsem hlavu a dívala se na dlaždice na zemi. Palcem mi zvedl obličej abych se mu dívala do očí. Ale tohle já nedokázala. Nemohla jsem, ne po tom co se stalo včera večer.

Můj obličej držel v dlaních, chtěl abych se na něj dívala, jenomže já nemohla a tak jsem se alespoň dívala jiným směrem než byl jeho obličej. Smutně si povzdechl. ,,Jak myslíš.´´

Obličej mi pustil a já znovu studovala dlaždice. ,,Nezvládla jsem to, zklamala jsem tě. Ale já už to nemohla vydržet a navíc jsi tu nebyl. Promiň mi to….´´ na konci jsem už vzlykala.

Přitáhl si mě k sobě na klín. ,,Nezklamala jsi mě. To já sem ten co tu měl být s tebou. Nestalo by se to. Říkal jsem rodině že s nima nepojedu, měl jsem tu prostě být s tebou, když jsi mě potřebovala. Promiň mi to.´´ vyskočila jsem z jeho náruče.

On si ze mě snad dělá srandu! Tak já se pořežu a on to svede na sebe, to se mi snad zdá. ,,Nech toho Edwarde. Ty nemůžeš za to že já jsem slaboch!´´ vyjela jsem na něj zostra.

Přes obličej mu přeběhla spousta emocí: překvapení, smutek, láska a naposledy láska. ,,Nejsi slaboch. Chodíš s upírem.´´ řekl s malým úsměvem na tváři. Snažil se odvézt konverzaci jinam, což byl dobrý nápad.

,,Víš jak strašně moc tě miluju?´´ zeptala jsem se ho a při tom se mu schoulila v náruči. ,,Vím že to nebude víc než já tebe.´´

Shrnutí povídek

Předchozí díl

Další díl

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jít dál - 12.kapitola: