Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jenom náhoda? - 6. kapitola

Z pohledu Alice

Po mojí znepokojující vizi s Edwardovýma vidinami jsem se okamžitě rozběhla za Carlislem, který mě má hledat. Ještě jsem stihla upozornit Esme, která akorát odhodila svojí pumu. Na nic se mě neptala. Asi po půl minutové cestě jsme narazili na Carlisla.
"Co se stalo?" nevydrží Esme.
"Problémy s Edwardem…" - při těch slovech se Esme zatvářila ještě hůř - "děje se mu něco hodně divného. Má vidiny." Odpověděl Carlisle a Esme zatajila dech. "A.. a kde je?" dostala ze sebe.
"Hledá s Bellou ostatní. My na ně musíme počkat. Kdy přijdou?" zeptal se mě.
"Ještě 2 minuty a 16 vteřin" odpověděla jsem sebejistě. Přikývl. Esme se opřela o strom, jakoby se potřebovala opřít. Oba s Carlislem (já o chvíli dřív) jsme jí pevně objali.
"Nic to nebude…"
"To je v pořádku…"
"Šššš…" snažili jsme se jí utišit, i když jsme tomu moc nevěřili. Mohlo by to být dobré, kdybych měla nějakou přesnou vizi. Ale já nic nevidím. Zahlédnu jen obyčejné věci, které používá obyčejně - co se stane v příštích pár minutách. Poslední co vidím je naše cesta domů. Celou cestu budeme všichni mlčet - přemýšlet o tom co se děje. Chudák Edward… bude muset poslouchat všechno co nás napadne, ať dobré, tak zlé. Už vidím, jak… nová vize!
*Stojíme s Edwardem a Bellou uprostřed nějakého lesa. Neznám ten les. Jsme připraveni skočit na nějakého nepřítele. Nikoho nevidím, ale cítím takových 6 neznámých upírů, jak s pomalu přibližují a nikdo ani já ani Edward netušíme co chtějí. Bella se drží za Edwardem nebo on jí spíš drží za sebou. Zvedl se vítr a já ucítila známou vůni, ale nemůžu si vzpomenout čeho, ani koho. Nepřítomně udělám krok vpřed. Edward potichu zasyčí a já si uvědomím, že jde o Volturiovi. Ta vůně ale není ani jednoho z nich - ani nevím, jak mě to napadlo. Že bych měla vizi ve vizi? To je divný, to se mi ještě ani jednou nestalo. Podívala jsem se na Edwarda. Ten se tvářil stejně vyděšeně jako Bella a zřejmě i já.
Slyšíš je? Zeptala jsem se pomocí myšlenek. Zavrtěl hlavou. Zahleděla jsem se naproti nám do hlubokého lesa - když zafoukal vítr, přivanul k nám nový pach. Bylo tam více upírů než jsem čekala. Kolem 15? Možná i víc. Z lesa vystoupili Volturiovi s nějakými dalšími karmínookými. Ale jakto že jsem Volturiovi nepoznala ani podle pachu? Přistupovali blíž, až se zastavili asi 100 metrů od nás. Odrazili se a….*
Než vize skončila, tak doběhli i ostatní. Vyděšeně pohlédnu na Edwarda, který pevně držel Bellu v pase. Jeho pohled se nedá popsat slovy. Díval se někam skrz mě. Bella s ním zmateně třásla a snažila se z něho dostat, co se stalo. Teď mi došlo, že to je první vyze více dopředu po velmi dlouhé době.
"Kdy?" vydá ze sebe Edward.
Kdy? On se mě ptá kdy? Vždyť si to mohl přečíst v mé mysli. Zmateně pokrčil rameny. Přibližně za měsíc, odpovím mu. Přikývne a obejme Bellu ještě pevněji.
"Můžete mi někdo říct, co se to tu děje?" zeptá se vyděšeně Carlisle. Ostatní nás s Edwardem zkameněle pozorují - vědí že se stane něco vážného, ale nevědí co.
"Volturiovi a jiní upíři napadnou mě, Bellu a Edwarda. Přibližně za měsíc - nikdo nepřežije." Poslední dvě slova jsem dodala tak postichu, že se museli naklánět, aby mě uslyšeli. V tu chvíli vedle mě stál Jazz a sevřel mě ve své náruči tak pevně, že kdybych byla člověk, tak bych se udusila. Něžně jsem ho políbila a potom jsem se topila ve víru svých myšlenek, tak jako ostatní - na víc jsem neměla sílu.

* odehrává se ve vyzy

Z pohledu Belly

Zrovna jsme našli Emma, Jazze a Rose a běžíme za Carlislem a ostatními. Alice má nějakou znepokojující vizi, jak jsem poznala z toho, co Edward říká:
"Alice, to ne!" a pořád to šeptem opakuje dokola. Trochu jsme přidali, byli jsme už jen kousek… Po půl minutě jsme dorazili k ostatním. Alice stála uprostřed s rozostřeným pohledem někam do lesa. Už jsem jí viděla tolikrát, že mě ani nepřekvapuje. Jsem jenom strašně napjatá, co vidí právě teď. Podívám se na Edwarda, ten je taky hlavou někde pryč. To bude zlé, hodně zlé. Chytne mě kolem pasu a pevně mě drží, jakoby mě už nikdy nechtěl pustit, což mi nevadilo. Najednou Alice pohlédne rozrušeně na Edwarda. Chvíli na sebe jen koukají a potom se Edward zeptá:
"Kdy?". Vyděšeně na něj pohlédnu. Ty nevíš kdy? Ty jsi to Alici nepřečetl? Jen pokrčí rameny s pohledem upřeným stále na Alici, takže nevím, jestli odpovídal mě. Asi po 3 vteřinách kdy se Alice taky vzpamatuje přikývne a sevře mě pevněji.
"Můžete mi někdo říct, co se to tu děje?" zeptá se vyděšeně Carlisle. Na to jsem se chtěla taky zeptat. Co se to dneska děje? Nejdřív Edward s těmi vidinami a teďka tohle. Není to zase tak nenormální, ale jakto, že Edward nevyčetl všechno z Aliciny mysli? Jakto, že nedokázal přečíst myšlenky "Arovi"?... Měla jsem tisíce dalších otázek, ale vyrušila mě Alice, která odpovídal Carlislemu:
"Volturiovi a jiní upíři napadnou mě, Bellu a Edwarda. Přibližně za měsíc - nikdo nepřežije. Poslední dvě slova dodala skoro neslyšně. Zatajila jsem dech. Cože? Jazz přistoupil k Alici a něžně se políbili. Potom jsme se utopili v myšlenkách…
Asi po 2 hodinách, kdy jsem si nechala všechno projít pořádně hlavou jsem se jako první pohnula, přivinula jsem se k Edwardovi a položila jsem hlavu na jeho hruď. Jako bych spustila nějakou probouzející vlnu, všichni se začali postupně znovu "budit".
"Pojedeme domů a tam se domluvíme…" zašeptal Carlisle chraplavým hlasem.
"Co se vlastně stalo Edwardovi předtím?" zeptal se nedočkavě Emm.
"Já… no měl jsem trochu vidiny…" dodal donuceně Edward. Emmett ho sledoval jako by spadl z višně.
"Cože jsi?".
"Prostě jsem viděl to, co není… Místo medvěda jsem viděl Volturiovi…" poznamenal Edward. Emm na něj zíral s otevřenou pusou.
"A to vám tak dlouho trvalo, než jste nás našli? Proč jste neřekli hned?" řekl celkem uraženě. Celý Emm, je naštvaný zase kvůli něčemu jinému, než se řeší. Jazz se na nás vyčítavě podíval:
"Prý že se nic neděje…" řekl pochybovačně. "Proč jsi mi to neřek-"
"Tak dost! Na to teď není čas," přerušil je Carlisle, "musíme jet domů, to si vyřešíte později."
Všichni jen přikývli…