Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmysl - 3. Esmé?

09.10.2009 (15:00) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6982×

Stála jsem ve dveřích a nemohla jsem tomu uvěřit. Do nosu mě udeřil pach cizího upíra. Připomínalo mi to vanilku a orchideje. Vešla jsem do třídy, vydala jsem se ke svojí lavici a mezitím očima bloudila po celé třídě a snažila se najít toho upíra. Vždyť včera jsem tady nikoho necítila. Absolutně jsem tomu nerozuměla. Ale vysvětlení přišlo hned, jakmile jsem došla k lavici. V mé, včera prázdné lavici, seděla upírka. I když seděla, byla hodně malá. Měla inkoustově černé, krátké vlasy roztřepené do všech stran, zlaté oči a milý úsměv. Vypadala doslova jako lesní víla. Oddychla jsem si, alespoň že je vegetarián. Celou dobu jsem stála před lavicí jako socha a pozorovala ji. Byla jsem překvapená, ale ona tak nevypadala. Vypadalo to, že mě tu čeká, že ví o naší přítomnosti. To je zvláštní, včera jsem si v lese nevšimla pachu jiného upíra. Celé tohle moje zamyšlení trvalo sotva pár sekund, ale pro mě už to byla hrozně dlouhá chvíle.

„Ehm… Ahoj, já jsem Alice Cullenová,“ představila se mi. Rychle jsem se vzpamatovala a posadila se.

„Ahoj, já jsem Bella Brownová.“

„Jsi tady nová, že?“

„Ano, přestěhovali jsme se s rodinou před dvěma dny. Ehm... Včera jsem tě tu neviděla,“ poznamenala jsem.

„Ano, byli jsme s rodinou kempovat.“ V duchu jsem se musela pousmát. Byli kempovat, to určitě.  Nevěděla jsem, jestli jí smím věřit, takže jsem jí raději neříkala bližší informace o mojí rodině. Co já vím, kolik jich tu žije? Vždy jdem byla velice podezíravá, když jsem se setkala s cizím upírem. Chtěla jsem především ochránit svou rodinu. Zřejmě vycítila můj strach.

„Nemusíš se bát. Myslím, že se mezi našimi rodinami vytvoří blízké svazky,“ řekla tak potichu, abych ji slyšela jenom já. V jejích slovech jsem vycítila zvláštní skrytý význam, jako kdyby věděla, co se bude dít. Velmi zvláštní. Pokusila jsem se o úsměv a dále se tím už nezabývala.

Hodina se blížila ke konci, když na mě Alice znovu promluvila.

„Myslíš, že bychom se mohli seznámit s tvou rodinou?“

„Nevím, musím se s nimi poradit, dám ti ještě vědět. Měj se Alice,“ rozloučila jsem se a opustila třídu. Na chodbě na mě čekal Emmett s Rose.

„Musím vám něco říct.“

„To my tobě taky, ale začni,“ pobídla mě Rose.

„Jsou tady i jiní upíři. Právě jsem měla hodinu s jednou z nich, s Alicí.“

„To my taky, ale neseznámili jsme se.“

„Alice se mě ptala, jestli bychom se mohli seznámit. Nejspíš bychom měli zavolat Esmé. Nevíme, kolik jich je, ale Alice mi říkala, že se jich nemusíme bát, že prý se mezi našimi rodinami vytvoří pevné svazky. Nevím, říkala to tak přesvědčivě, že jsem jí věřila,“ zakroutila jsem nechápavě hlavou.

„Zavoláme nejdříve Esmé a zeptáme se na její názor,“ rozhodl Emmett. Poznala jsem na něm, že si nedělá obavy s tím, že by nás mohli napadnout. Vždy tak bezstarostný.

O další přestávce jsem zavolala Esmé a pověděla jí vše, co se dnes stalo. Domluvily jsme se, že Alici řeknu, aby dnes přišli k nám domů. Esmé doufala v to, že se dokážeme rozumně dohodnout a třeba se spřátelíme. Ona je vždy velice důvěřivá. Její mateřskost jí brání vidět v někom něco špatného. Na všech najde dobrou vlastnost, i kdyby byl sebevíc zlý.

Zbytek dopoledne mi utíkal rychle a nikoho z Cullenů jsem nepotkala. Na oběd jsme šli společně s Emmem a Rose. Došli jsme si pro naše rekvizity a posadili se ke stejnému stolu jako včera.

„Mluvila jsem s Esmé a domluvila jsem se s ní, že zajdu za Culleny a dohodnu se s nimi,“ šeptala jsem, aby nikdo, ani upír, nemohl vyslechnout náš rozhovor.

„Nepůjdeš tam sama, kdyby náhodou. Emmett půjde radši s tebou,“ zhrozila se Rose.

„Ale Rose, umím se o sebe postarat a pochybuji, že by si něco dovolili před všemi těmi lidmi.“

„To je sice pravda, ale Emmett půjde radši s tebou,“ stála si za svým Rose a nakopla Emmetta pod stolem, aby ji podpořil.

„No jo, půjdu s tebou, Bells, pro jistotu.“ Viděla jsem, že to řekl jen proto, aby si nerozhádal Rose, a když se na mě otočil, zvedl oči v sloup. Povzdychla jsem si a vstala od stolu následována Emmettem. Cítila jsem Rosaliin pohled, který se mi zavrtával do zad. Kličkovala jsem jídelnou a šla ke stolu Cullenů. Seděla tam Alice, která se držela za ruku s blonďatým klukem, jehož vlasy připomínaly hřívu lva a v očích měl vepsanou takovou bolest, až mě to zarazilo. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se, kdo sedí po Alicině levici. Když jsem ho spatřila, myslela jsem si, že mi vypadnou oči z důlků, a pusa se mi otevřela překvapením. Přede mnou seděl ten nejkrásnější upír, jakého jsem kdy viděla. Svou krásou se musel rovnat Rosalii, možná že byl jěště hezčí. Měl krásné bronzové vlasy, které mu trčely na všechny strany v neupraveném účesu, velice ostré rysy, trošku vyšší čelo, ale to mu na kráse neubralo, ba naopak. Vsadím se, že má tolik nabídek na rande od místních holek, až mi ho bylo líto. Ale třeba má přítelkyni, která tady s ním není. Podívala jsem se mu do očí a byla jsem zmatená. Zíral na mě s takovou nenávistí a odporem. Co jsem propána krále provedla? Vždyť jsme spolu ještě ani nemluvili. Tím se mi okamžitě stal nesympatickým a má lítost se okamžitě změnila v jakousi nenávist. Raději jsem se proto otočila na Alici a vše říkala jí.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem a přidala menší úsměv. „Tohle je můj bratr Emmett. Emmette, tohle je Alice,“ seznámila jsem je ze slušnosti. Alice se postavila a podala si s Emmem ruku.

„Moc ráda tě poznávám. Jinak tohle je můj manžel Jasper,“ ukázala na toho blonďáka, který svým vzhledem silně připomínal lva.  „A tohle je Edward,“ otočila se na kluka s bronzovými vlasy. Oba dva jen kývli na pozdrav. Všimla jsem si, jak si je Emmett měří. Bylo vidět, že v síle by je určitě všechny porazil, ale Jasper byl, jak jsem poznala podle jeho jizev, ošlehaný boji a Edward taky nevypadal, že by se nechal lehce porazit. Už teď jsem cítila nevýhodu. V jejich rodině byli minimálně dva muži, za to u nás jen Emmett. Ale zas až taková slabina to nebyla. Moje bojové schopnosti byly mnohdy lepší než kdejakého upíra a Rose mi celkem dostatečně sekundovala.

„Alice, dohodli jsme se, že vás rádi uvítáme v našem domě. Pokud byste mohli přijít dnes na večer, budeme rádi.“ Alice vypadala, že ani jinou odpověď nečekala.

„Rádi přijdeme.“

„Dobře, takže se uvidíme večer. Zatím,“ rozloučila jsem se a s Emmettem v závěsu odcházela. Cítila jsem na sobě pohled všech Cullenů, ale i našich spolužáků, kteří byli udiveni naší tichou konverzací. Muselo je překvapit, že mě tam Emmett střežil, vypadal jak můj bodyguard. Připadala jsem si jako nějaká celebrita, kterou musejí na každém kroku hlídat. Vrátili jsme se zpátky k Rose, která celou naši konverzaci, díky svému úžasnému sluchu, slyšela.

Poslední dvě hodiny nám odpadly, a tak jsme jeli domů očekávat návštěvu Cullenových. Připravovala jsem se na vše, i na možný boj, ale ten mi přišel jako to nejkrajnější východisko. Počítala jsem s domluvou. Všichni, kromě mě, si ještě skočili na rychlý lov. Já jsem si mezitím sedla za klavír a snažila se uklidnit pomocí hraní, ale nějak mi to dneska nešlo. Byla jsem nervózní z té návštěvy, kterou očekáváme. Ani nevíme, kolik jich doopravdy je, i když s mým darem jsme měli menší výhodu. Pomocí živlů se skvěle s někým bojuje. Ne, že bych měla moc příležitostí bojovat s upíry, ale párkrát už se tak stalo. Ale co když i oni mají nějaké výjimečné dary?

Z mého přemítání mě přerušil příchod zbytku rodiny. Vstala jsem od klavíru a sedla si vedle Emma, který se díval na televizi. Snažila jsem se ponořit do zápasu a naschvál jsem podporovala druhé mužstvo než Emmett, takže jsme se u toho hádali, pošťuchovali se, ale taky jsme se hodně nasmáli. Emmett a já jsme spolu rádi takhle blbli. Nebyla jsem jako Rose, která trávila hodně času nad časopisy s módou a neustále dolaďovala svůj šatník. Do toho zápasu jsem se ale nemohla ponořit, stejně tak Emmett. Oba dva jsme napínali sluch, abychom zjistili, co nejdříve příchod Cullenů.

Okolo šesté jsme se konečně dočkali. Vyšli jsme před dům a čekali, až přijdou. Emmett a já jsme stáli kousek před Esmé a Rose, připraveni je bránit. Nebylo nijak zvláštní, že jsem zrovna já zaujímala místo obránce, protože vzhledem k Esmé a Rose, jsem měla větší šanci na vyhrání souboje. Konečně se na druhé straně z lesa vynořily čtyři postavy. Oddechla jsem si, počty byly vyrovnané až na složení. U nás byl pouze Emmett a tři ženy na rozdíl od Cullenů. Tam ženskou část obstarávala jen Alice. Zbytek tvořili Edward, Jasper a muž, který byl asi jejich vůdce podle postavení, jaké zaujali. Jejich vůdce, celkem pohledný blonďák, stál úplně vepředu. Těsně za ním byl z jedné strany Edward, z druhé Jasper a kousek za ním Alice, která se na mě usmívala.

„Omlouváme se za menší zpoždění, měl jsem práci,“ promluvil ten blonďák v čele směrem ke mně. Já mám tady být jako vyjednávač? To nedopadne dobře. Diplomat srdcem i duší je u nás Esmé. Po očku jsem se na ni podívala, ale stála ztuhlá na místě a nevěřícně pozorovala skupinku naproti nám. Zvlášť pak jejich vůdce.

„Mé jméno je Carlisle Cullen a toto jsou mí synové Edward, Jasper a má dcera Alice,“ představil celou svou rodinu. Rozhlédla jsem se okolo sebe a viděla, že se nikdo nemá k tomu, aby něco řekl. Esmé stála pořád stejně zaraženě, jako předtím, a tak jsem se ujala slova.

„Nic se nestalo. Já jsem Bella Brownová a toto je naše rodina. Emmett, Rosalie a Esmé,“ ukázala jsem postupně na všechny. Carlisle potom, co jsem vyslovila Esmeino jméno, udiveně pozoroval Esmé, jako by nemohl věřit vlastním očím.

„Esmé?“ zeptal se zmateně a nikdo z nás nechápal, co se tady vlastně děje.

Předchozí kapitola --> Další kapitola

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedna rodina? Nesmysl - 3. Esmé?: