Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmyl - 21. Podivné chování a trénování

02.11.2009 (18:45) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6856×

Vypráví Bella

Stále jsem zkoprněle seděla u klavíru a pozorovala zavřené dveře, v kterých teprve před chvílí nesmyslně zmizel Edward společně s Kirou. Co to do něj vjelo? Ještě před chvílí seděl vedle mě, chtěl mi něco říct a pak se tady najednou objevila Kira a on se začal chovat jako totální blázen a idiot! Nikdy bych nevěřila, že bude schopný se takhle chovat k Alici a ještě kvůli Kiře! Kvůli té mrše Kiře. Kira?! Bylo by možné, že by za to mohla ona? Oči se mi rozšířily hrůzou. Je to jediné logické řešení. Najednou se však znovu rozletěly dveře a v nich stál Brian. Nedokázala jsem se na něj ani podívat. Pořád jsem přemítala o tom, jestli je možné, aby Kira mohla za Edwardovo podivné chování. Kdo by mi na tuhle otázku mohl odpovědět? Jasper? Carlisle? Brian?

„Bello?! Co se tady stalo? Co jste jí provedli?“ křičel Brian, který stál v mžiku vedle mě, ale mně se zdálo, jakoby na mě mluvil z velké dálky.

„My nic!“ vybuchla najednou zlostně Alice a přísně si Briana měřila. Její hlas mě vytrhl ze zamyšlení. Zmateně jsem se na ní podívala, ale spatřila jsem už jen, jak vytáhla Jaspera na nohy a odkráčela z domu.

„Pojď Jaspere. S ním pod jednou střechou nebudu.“ Zoufale jsem se za ní dívala. Cítila jsem, jak se mi z hrudi derou vzlyky. Vstala jsem od klavíru a chtěla jít do svého pokoje, ale zastavily mě něčí ruce. Nasupeně jsem vzhlédla a spatřila Brianův obličej.

„Co ti Alice provedla? Co se stalo?“ ptal se dál. Zřetelně jsem slyšela, jak si při Alicině jméně pohrdavě odfrknul.

„Jak říkala. Oni nic,“ zvýšila jsem hlas a vykroutila se z jeho sevření. „Nech mě chvilku samotnou,“ řekla jsem mu a utekla do svého pokoje. Slyšela jsem ze zdola Emmettův hřmotný hlas, jak Brianovi vysvětluje, co se tady odehrálo.

Sedla jsem si do měkké sedačky, kterou jsem měla na balkóně a pozorovala jsem koruny stromů, jak ladně tančí ve větru. Je vážně možné, aby za Edwardovo chování mohla Kira? Pochopila bych, kdyby křičel Edward na mě, na to jsem byla zvyklá, možná bych ještě pochopila, kdyby na Alici zvýšil hlas, ale aby na ní vrčel a chtěl po ní skočit? To nebyl ten Edward, jakého jsem tady ve Forks potkala. A už vůbec to nepasovalo do celé té situace. Vždyť na té louce mě objímal a radoval se semnou, pak jsme společně hráli na klavír a pochybuji, že jen já jsem cítila tu energii, to napětí, které mezi námi panovalo. Něco mě nutilo chtít mít Edwarda ještě blíž. Proč mám vlastně o něj takový strach?

Zavrtěla jsem hlavou a přešla se svými myšlenkami k dalšímu problému. Alici. Zamrzelo mě její dnešní chování. Moc dobře věděla, že její slova zraní mé city a ona to přesto udělala. Určitě musela vědět, jak mě bude bolet takovéhle její chování. Ale proč tady všichni nemají Briana rádi? Vždyť nic neprovedl, pokud nepočítám to napadení v lese. Má mě rád, a to by jim snad mělo stačit. Takhle by se měli spíš chovat ke Kiře, která změnila Edwarda, ale ne k Brianovi, který se kvůli lásce ke mně chce změnit. Kira ani nejevila ochotu zajímat se o náš způsob potravy. To ona je pro nás nebezpečím, ne Brian. Kira bude dál lovit lidi, ale Brian se pokouší změnit. On se chce změnit, ale jí to ani nezajímá. Musím za Alicí, já jí musím říct, že se chovala nefér. A ne jen ke mně, ale i k Brianovi.

Nechtěla jsem se zdržovat scházením po schodech, a tak jsem využila toho, že jsem na balkóně a seskočila jsem lehce na zem. Dopadla jsem tak měkce, že ani upíří uši nemohly zjistit, že jsem opustila dům. Rozběhla jsem se k domu Cullenových a v duchu přemýšlela, co Alici povím. Nechtěla jsem se s ní hádat, ale musím jí otevřít oči. Brian přeci není zlý. To je jedině Kira. Možná bych se jí mohla svěřit se svým podezřením. Konečně už jsem na dohled viděla dům Cullenových. Zpomalila jsem do klusu, abych tam nevtrhla jako divoká střela. Těsně před vchodem jsem zastavila úplně a zbytek přešla obyčejnou chůzí. Nevěděla jsem, zda jsem tu vítaná a tak jsem chtěla pro jistotu zaťukat, ale než jsem stihla zvednout ruku, už se dveře otevíraly.

Stála v nich Alice a smutně se na mě dívala.

„Můžu dál? Musíme si promluvit,“ řekla jsem Alici a čekala na její reakci.

„Pojď dál a posaď se,“ pokynula mi na pohovku.

„Ahoj Jaspere,“ pozdravila jsem ho, když jsem ho spatřila v obýváku. Posadila jsem se do křesla naproti Jasperovi a Alici, která ho držela za ruku.

„Bello-.“

„Alice-.“ Chtěla jsem jí něco říct, ale promluvily jsme ve stejnou chvíli. Nemohla jsem si pomoci a začala jsem se smát. Alicin zvonivý smích se ke mně ihned přidal.

„Bello, moc se ti omlouvám za své chování, ale já Briana prostě nesnesu,“ promluvila smutně Alice a upírala na mě svůj ztrápený pohled.

„Alice, ale Brian přeci nic neprovedl, nebo snad ano?“ zeptala jsem se.

"Víš Bello, já-.“

„Bello!“ vykřikl najednou někdo. Otočila jsem se za tím hlasem a uviděla na vrchu schodiště stát Kiru. Sletěla po schodech dolů a už seděla vedle mě. Varovně jsem na ní zavrčela.

„Kiro, to že tady jsi, neznamená, že tě mají všichni rádi. Pro tvou informaci já tě ráda nemám, a kdyby bylo po mém, už bys dávno byla na cestě dál. Jenomže naši rodiče jsou natolik milí a slušní lidé, že je jim hloupé tě odmítnout. Proto tě tedy žádám, aby ses ode mě držela dál,“ dokončila jsem svůj proslov, při kterém jsem ji propalovala pohledem.

„Jak myslíš, ale abys jednoho dne nelitovala,“ odsekla naštvaně Kira a odešla z domu.

„Ta mrcha.“

„Bello, neber její slova nadarmo. Dávej si na ní i na Briana pozor. Prosím,“ mluvila úpěnlivě Alice a já nemohla jinak, než souhlasit.

„Dobrá Alice. Sice nesouhlasím s tvým názorem na Briana, ale pozor si dám.“ Slíbila jsem ji a pak jsem se otočila na Jaspera. „Jaspere, mohu se tě na něco zeptat?“

„Jistě Bello, co se děje?“ ptal se zmateně Jasper.

„Co cítil Edward těsně před tím, než zaútočil na Alici?“ ptala jsem se a kladla jsem důraz na každé slovo. Jasper se na mě zmateně podíval, ale odpověděl.

„Sledoval jsem vás celou dobu. Když jste spolu hráli na klavír tak byl šťastný a-.“ Najednou do něj Alice drkla a on se zadrhl. Nechápala jsem to.

„A?“ Chtěla jsem ho přinutit pokračovat.

„Pak znervózněl. Pokud si pamatuji, chtěl ti něco říct, správně?“

„Ano, chtěl mi něco říct, ale nestihl to, protože tam vtrhla Kira s Alicí a on se začal chovat jako totální idiot,“ přitakala jsem.

„Správně, když se v domě objevila Kira, jeho pocity se naprosto změnily. Chvíli jsem z něj necítil nic, pak naprostý zmatek a pak hroznou nenávist a něco jako ochranářský pud. Nedokážu to správně pojmenovat, ale vysvětluje to důvod jeho ochraňování Kiry,“ pokračoval dál Jasper a já jsem se začala utvrzovat v mojí teorii.

„Jaspere, je možné, aby za jeho chování mohla Kira?“

„To nevím Bello. Je možné, že by Kira mohla mít nějaký dar, ale o tom by ti řekl nejspíš Brian, ne?“ odvětil Jasper. Slyšela jsem, jak si Alice zlehka odfrkla a dodala něco ve smyslu, to určitě. Nijak jsem to neřešila a odpověděla Jasperovi.

„Hm, myslím, že se ho na to nějak nenápadně zeptám. Moc ti děkuju, Jaspere.“

„Nemáš zač. Proč si to vlastně potřebovala vědět?“

„Něco mi tady nehraje, chci zjistit pravdu. Neznám Edwarda dlouho, ale takhle by se nikdy nechoval. Myslím, že v tom má prsty Kira,“ odpovídala jsem a při tom pomalu vstávala. Musela jsem se vrátit domů, za chvíli vyrážíme do školy.

„Musím se vrátit. Uvidíme se ve škole a potom bychom mohli vyrazit na krátké nákupy, Alice. Myslím, že Brian bude potřebovat nějaké oblečení,“ usmála jsem se na Alici.

„Dobře. Perfektně si to užijeme,“ usmála se na mě vroucně a já jí lehce objala.

„Ať se stane, co se stane, mám tě ráda,“ zašeptala mi do ucha, abych to slyšela jen já. Zmateně jsem se na ní podívala, ale stejně potichu jsem jí odpověděla.

„Já tebe taky.“ Pak jsem se na ní usmála a opustila jejich dům.

Stejně nechápu, proč nebydlíme všichni společně, když u sebe trávíme veškeré volné chvíle. Rozběhla jsem se lesem a vracela se zpátky k domovu. Přemýšlela jsem, jestli mám jít normálně dveřmi nebo vyskočit na balkón? Nakonec jsem se rozhodla pro dveře, nechtěla jsem náhodou poničit dům. Otevřela jsem dveře a viděla jsem zkoumavé pohledy Rose, Emma a Briana.

„Byla jsem u Cullenových,“ vysvětlila jsem jednoduše na jejich nevyřčenou otázku.

„Měli byste se jít převléct. Za chvíli vyrážíme do školy. Rose chceš jet odpoledne semnou a Alicí nakupovat?“

„Jo, pojedu ráda.“

„Dobře,“ usmála jsem se na ni a šla do svého pokoje se převléci. V rychlosti jsem si vybrala nějaké věci a oblékla je na sebe. Pak jsem se přesunula do koupelny, kam za mnou přišel Brian. Stál mezi dveřmi, opíral se o rám, ruce založené na prsou a zkoumavě mě pozoroval.

„Co se děje?“ zeptala jsem se nechápavě a sledovala v zrcadle jeho výraz.

„Nic, nic. Byla si u Cullenů?“

„Jo.“

„Co si tam dělala?“

„A tohle má být jako výslech?“ zeptala jsem se popuzeně. Brian mi neodpovídal. Povzdechla jsem si. „Potřebovala jsem mluvit s Alicí a Jasperem.“

„Aha. A dozvěděla ses, to co si potřebovala?“

„Ano, i ne,“ pokrčila jsem rameny. Opřela jsem se o umyvadlo a otočila jsem se čelem k němu.

„Briane, prozradíš mi něco?“

„Co chceš vědět?“

„Má Kira nějaký dar?“ zeptala jsem se přímo. Viděla jsem, jak se mu v očích v jednu chvíli objevil strach, který ihned zase zamaskoval.

„Ne, nemá. Proč se ptáš?“

„Jen mě to tak zajímalo, když tady s námi teď žije,“ pokrčila jsem rameny a prošla okolo něj do pokoje, kde jsem si oblékla koženou bundu.

„Musím už jít. Odpoledne jedu rovnou s Alicí a Rose do Seattlu. Musím ti koupit nějaké oblečení,“ usmála jsem se na něj laškovně a dala mu zlehka pusu na tvář.

„Jo, málem bych zapomněla. Můžu tě o něco poprosit?“ nasadila jsem psí oči.

„Povídej,“ povzbudil mě s úsměvem Brian.

„Začal by si semnou trénovat můj štít?“

„Moc rád, Bello. Tak až se s Alicí vrátíte z nákupů, ano?“

„Díky,“ vypískla jsem a znovu ho políbila na tvář. „Měj se hezky,“ zavolala jsem za sebou a sešla do garáže. Nasedla jsem do auta a minutu na to tu byli Emmett s Rose.

„Tak jedeme,“ promluvila jsem a nastartovala motor, který lehce zavrněl, jak jsem sešlápla plyn a plynule se rozjela po lesní cestě.

Lhal mi Brian, nebo Kira skutečně žádný dar nemá? Měla bych si na ně na oba dávat pozor, jak říkala Alice? Ale co by mi chtěli provést? Neměli žádný důvod, aby ke mně chovali nenávist. Tedy Kira vlastně ano, jak se zdálo, měla s Brianem nevyřešenou minulost a já jsem jí vadila. Že by Briana milovala? Ne, to se mi nezdá pravděpodobné. Chovali by se k sobě jinak, ale nemůžu tuhle variantu zavrhnout, malá pravděpodobnost tady vždy je. Seděla jsem za volantem a byla jsem napnutá, jak se bude Edward chovat v nepřítomnosti Kiry. K mé smůle, když jsem přijela na parkoviště, tak tam ještě Volvo nestálo. Našla jsem dvě volná parkovací místa vedle sebe a doufala, že Edward se svým Volvem pochopí, že jim tady držíme místo. Vypnula jsem motor, popadla svojí tašku, která byla na místě spolujezdce a vystoupila následována mými sourozenci.

Po chvíli čekání se konečně na parkovišti objevilo stříbrné Volvo. Spatřila jsem Edwarda, jak se pousmál, když viděl volné místo, které jsme jim drželi. Obratně zaparkoval vedle mě. Hned na to všichni vystoupili a pozdravili nás sborovým ahoj, doplněné překrásným úsměvem. Musela jsem se taky usmát. Zase je to ten starý Edward, kterého jsem si docela oblíbila, a který semnou včera hrál tak překrásně na klavír. Pousmála jsem se na něj a on mi svůj úsměv opětoval. Alice nás pak všechny popohnala směrem ke škole, protože za pár minut mělo začít vyučování. Nevím proč, ale dneska jsem se na společnou hodinu s Edwardem docela i těšila.

Den mi utíkal hrozně rychle, protože jsem měla stále o čem přemýšlet. Přemýšlela jsem o Kiře, podivném Edwardově chování, o varování od Alice a v neposlední řadě o tréninku, který dnešním večerem započne. Ano, určitě až večerem, dřív se totiž ze Seattlu nevrátíme. Proč já jen ty nákupy navrhovala?! Kdybych já pitomá nenavrhla nákupy s Alicí, které končí, až když zavřou všechny obchody, mohla jsem hned po škole začít trénovat svůj štít.

Přemýšlela jsem, jakým způsobem ho budu trénovat. Vždyť já ani nevím, co s tím štítem mám dělat? U ostatních darů to bylo jednoduší. Při ovládání počasí jsem se musela naučit krotit své emoce. Jakmile jsem totiž vybuchla, strhla se obrovská bouře, kterou si žádný meteorolog nedovedl vysvětlit. A u posílání myšlenek to také nebylo těžké, to přišlo nějak samo. Pamatuji si, že jsem chtěla něco Esme říct, chytila jsem ji za ruku a on tenkrát hrozně ztuhla.

„Jak si to udělala?“ vyvalila na mě oči šokovaná Esme.

„Jak jsem udělala co?“ ptala jsem se nechápavě.

„Slyšela jsem tě něco říct, ale ty si přitom nepohnula rty,“ vysvětlovala mi Esme.

„Ale já jsem nic neudělala. Chtěla jsem ti jen něco říct a chytila tě za ruku. Pak si ztuhla.“

„Zkus to znovu. Mysli na něco, co mi chceš říct a drž mě přitom za ruku,“ nabádala mě má matka. Povzdechla jsem si, ale i tak jsem ji chytila za ruku. Tohle je hloupost, co si myslí, že umím? Myslela jsem si nevěřícně a najednou se mi v hlavě ozval Esmein hlas, aniž by otevřela ústa a řekla něco nahlas. Myslím si, že umíš komunikovat přes myšlenky, odpověděla mi má matka a já najednou ztuhla, jako prve ona.

Ale snažit se naučit používat štít, když ani nevím, jak funguje a co s ním mám dělat? To bude hodně složité. Brian semnou bude muset mít hodně trpělivosti. To mě zas přivedlo zpátky k myšlenkám na Briana a Alicino podivné varování. Proč bych si měla dát na Briana pozor. Vždyť mě miluje. A když mě miluje, tak mi přeci nechce ublížit, ba právě naopak. Alice vidí špatné věci tam, kde nejsou. Ale kdo mi zaručí, že má vševědoucí sestřička neříká pravdu? Edward? Ne, ten by mi řekl, abych si na Briana dávala pozor, i kdyby to nebyla pravda. Ale, co když mě varuje, protože to pravda je? Ach, Bello, zase si se do toho šíleně zamotala.

Než jsem se nadála, vlekl mě dav lidí do jídelny. Ani jsem si nevšimla, že už odzvonilo na přestávku na oběd. Vešla jsem do jídelny a zamířila jsem rovnou k našemu stolu. Neměla jsem náladu jít si vystát tu hroznou frontu. Proč taky, když se toho jídla nedotknu? Můžu dělat, že jsem si vzala jídlo od někoho z mých sourozenců a lidé také občas nejedí, nebo ne? Nepřítomně jsem se svezla na poslední prázdnou židli a stále jsem koukala kamsi mimo tuto jídelnu. Proč by mi měl Brian lhát? Ale už mi přeci jednou lhal. Řekl, že Kiru nikdy neviděl, přitom s ní nějaký ten čas cestoval a žil. S tou mrchou Kirou. Myšlenky na Kiru mi připomněly, že jsem chtěla zjistit, jak se Edward chová v její nepřítomnosti. Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se myšlenkami na tento svět, do jídelny plné pubertálních dětí a šesti upírů.

„Sestřička se nám vrátila z jiného světa,“ zahlaholil Emmett, který seděl přímo naproti mně. Podívala jsem se po ostatních a všimla jsem si, že jsem si během svého hloubání sedla mezi Alici a Edwarda. Nezdálo se však, že by mu to nějak vadilo, dokonce ke mně přišoupl svůj tác s nedotčeným jídlem.

„Děkuju“ usmála jsem se na něj mile a vzala jeden dalamánek, který jsem začala drolit v ruce.

„Nemáš zač,“ usmál se na mě takovým zvláštním úsměvem, že jsem měla pocit, že se moje mrtvé srdce musí každou chvílí rozbušit. Bello, na co to ksakru myslíš? Brian na tebe čeká doma, protože se kvůli tobě rozhodl změnit a ty tady obdivuješ Edwardův úsměv? Napomínala jsem se v duchu.

„Co ti dneska je? Myslíte, že jde, aby měl upír rozdvojenou osobnost a stal se z něj totální blázen jako z naší Belly?“ ptal se Emmett a naklonil se přes stůl.

„Emmette buď zticha,“ zasyčela jsem vztekle a Rose mu vlepila jeden pohlavek. Nevydržela jsem to a musela jsem se smát.

„Ty se mě ptáš, co mi je, jestli já nejsem blázen? A přitom tebe tady fackuje tvoje manželka. Tak mi řekni, kdo je na tom líp?“ dostala jsem ze sebe během svého smíchu. Slyšela jsem, jak se Edward, Alice a Jasper začali smát se mnou, ale Rose se tvářila dost naštvaně. "Sedět blíž, tak by ode mě taky jednu dostal,“ snažila jsem se udobřit si svou sestřičku. Rose se na mě pobaveně usmála a dál už jsme to neřešili.

Zbytek polední pauzy proběhl nějak rychle a než jsem se nadála, šli jsme s Edwardem společně na hodinu biologie.

„Chtěl jsem ti poděkovat. Byla příjemná změna hrát na klavír ještě s někým.“

„I já děkuju. Taky se mi to líbilo.  Jen to neskončilo zrovna nejlíp,“ zachmuřila jsem se.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se nechápavě Edward. Ztuhla jsem na místě. On si to nepamatuje? Nebo si tady ze mě dělá srandu? Edward šel dál, ale po pár krocích si všiml, že ho nenásleduju a otočil se. Najednou stál u mě a ruce mi položil na ramena.

„Bello, co se děje?“ ptal se vystrašeně.

„Hm, nic,“ zavrtěla jsem hlavou. „Co si dělal potom, když jsme dohráli?“ zeptala jsem se. Pokud nic neví z toho, co se stalo, tak se má domněnka o Kiře zase přibližuje k pravdě. Není možné, aby upír zapomněl, co dělal.

„Šel jsem s Kirou domů. Ale mám pocit, že se stalo ještě něco, jen si to nedokážu přesně vybavit. Jako kdybych-. Ale, to je hloupost, jak bych mohl něco zapomenout,“ začal se smát. Snažila jsem se o upřímný smích, ale mým uším zněl hrozně falešně. Edward si však ničeho nevšiml.

Konečně jsme už byli u třídy. Edward mi galantně ustoupil ze dveří, abych mohla projít jako první. Usmála jsem se na něj a posadila se do naší společné lavice. Všichni na nás nevěřícně zírali. Byli zvyklí, že mi dva jsme se nikdy nesnesli. Židle jsme měli vždy od sebe odtáhnuté, co nejdál to lavice dovolovala a nepromluvili jsme spolu ani slovo. Zase se školou ponesou další řeči o Cullenových a Brownových. To bude skvělé. Seděla jsem v lavici a vedle sebe cítila Edwarda. Zhluboka jsem se nadechla a zase jsem okusila jeho překrásnou vůni. Tolik mi jeho vůně omamovala hlavu, že jsem nedokázala ani volně přemýšlet. Zadržela jsem dech, protože jsem si potřebovala ujasnit, na co jsem teď přišla. Jak je možné, že si Edward nic nepamatuje ze včerejší hádky s Alicí? Budu se jí na to muset zeptat. Přeci to doma ještě museli řešit.

„Nad čím přemýšlíš?“ vyrušil mě potichu Edward šeptem, který jsem mohla slyšet jen já.

„Tak různě. Jak se změnil život mé rodiny po příjezdu do Forks.“ Rychle jsem si něco vymyslela. Edward se pousmál.

„I nám se změnil život po vašem příjezdu a myslím, že se ještě změní,“ usmál se záhadně Edward. Podívala jsem se na něj a nechápavě zvedla jedno obočí. Edward jen pokrčil rameny, ale po tváři se mu rozlil ještě větší a úžasnější úsměv. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se na profesora, který vysvětloval něco o výhonkách nějaké květiny. Edward se uchcecht a otočil se taky k profesorovi.

Zazvonilo. Dnes nám k velkému Alicinu potěšení odpadl tělocvik. Znamenalo to minimálně o hodinu a půl více nakupování. Proč? Bože, za co mě trestáš?

„Proč zrovna dnes musel ten tělocvik odpadnout?“ vztekala jsem se cestou na parkoviště. Edward se začal smát.

„Nezávidím ti to. Nakupování s Alicí je za trest.“

„Bacha, abys nemusel jít s námi,“ pohrozila jsem mu a viděla zděšení v jeho tváři. Tomu jsem se musela zasmát zase já, ale smích mě hned přešel.

„Proč já ty nákupy navrhla zrovna na dnešek?“

„Čeká tě snad něco důležitějšího?“ zeptal se ironicky Edward.

„Jo, trénování mého štítu.“

„Tak to se rád přijdu podívat,“ začal se zase smát.

„Nech toho. Abych vážně neřekla Alici, že s námi chceš jet. Z toho by ses pak nevykroutil.“

„Dobře, vyhrála jsi,“ uznal Edward svou porážku a já spokojeně kývla hlavou.

„No konečně. Kde se couráte?“ ptala se nás Alice.

„Alice, kroť se, nebo nikam nejedu,“ pohrozila jsem jí.

„No, dobrá, dobrá. Tak už ale nasedej,“ popoháněla mě dál.

„Alice, je to moje auto.“

„Neříkej! Ale já už chci jet,“ poskakovala jak malé dítě. Všichni jsme se začali smát a Jasper políbil svou nedočkavou manželku do vlasů.

„Miluju tě,“ zašeptal.

„A já tebe,“ otočila se na něj Alice a věnovala mu překrásný úsměv a dlouhý polibek. Jasper ví, jak svou manželku zklidnit, ale tohle se mě nebo Rose nikdy nepodaří.

„Jaspere nechceš jet s námi, abys Alici vždy zklidnil, když se moc rozjede?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase, když se od sebe konečně odtrhli.

„Ani ne, díky,“ zakřenil se na mě Jasper.

„Škoda. Tak tedy jedem, ať už to mám za sebou,“ povzdechla jsem si.

„Jupí!“ poskočila Alice a já jen protočila oči v sloup. Odemkla jsem auto a sedla si za volant. Alice se usadila vedle mě na sedadlo spolujezdce a Rosalie se uvelebila na zadní sedačce. Nastartovala jsem a vyjela z parkovacího místa. Zamávala jsem klukům, kteří stáli okolo Edwardova Volva a rozjela jsem se vstříc Seattlu a dlouhému nakupování.

---

Bylo to doslova nekonečné. Pořád jsem jen slyšela. „Tohle si musíš zkusit, Bello. A tohle taky.“ Za chvíli mi už z toho všeho oblečení šla hlava kolem. Abych odlákala pozornost od své osoby, pověřila jsem naše dva shopaholiky, aby vybrali nějaké oblečení Brianovi. Alice se netvářila zrovna nadšeně, ale když zapomněla, komu to oblečení vybírá, bavilo ji to stejně, jako když si ze mě dělá svou barbie. Nakonec jsem si do auta odnášela snad dvacet tašek s mým oblečením a padesát s oblečením pro Briana. Ještě, že jsme dnes nejeli sporťáčkem, ale velkou Audi, do které se tohle množství tašek snad vejde. Kam to oblečení mám ale dávat. Vždyť ve skříni už nemám žádné místo. Alice to hned po našem příjezdu brilantně vyřešila. Vtrhla do mé šatny a začala z ní vyhazovat věci, které už nebyli v módě. Kupříkladu vyhodila tričko, které mi koupila před dvěma týdny a oznámila o něm, že už je dávno out, jak to jen můžu mít ve skříni. Nad jejím počínáním jsem musela jen kroutit hlavou.

Teprve potom jsem si stačila všimnout, že jsem nikde neviděla Briana. Sešla jsem tedy do obýváku, kde na pohovce seděli Jasper s Emmettem a pozorovali nějaký zápas a Edward seděl u klavíru a hrál nějakou mě neznámou melodii.

„Emme, nevíš kde je Brian?“ zeptala jsem se svého brášky.

„Nevím. Byl tady a z ničeho nic vyběhl z domu a zatím se nevrátil," odpověděl mi Emmett, aniž by odtrhl oči od obrazovky. Povzdechla jsem si. Kde jen může být? Vždyť mi slíbil, že mě bude trénovat. Chtěla jsem jít zpátky do svého pokoje, a tak jsem se otočila a všimla jsem si Edwarda, který mě pozoroval. Po tváři se mu roztáhl úsměv a rukou mi pokynul, abych se k němu přidala. Pousmála jsem se a sedla si vedle něho.

„Krásná melodie. To si složil ty?“ zeptala jsem se, když jsem se zaposlouchala do hudby.

„Právě teď mě to napadlo. Musel jsem to jít hned zahrát,“ pousmál se a pozoroval klávesy. Chvíli jsem jen poslouchala a pak jsem začala hrát s ním. Tolik jsem se dokázala odreagovat hraním. Zapomněla jsem při tom vždy na veškeré své starosti a strasti.

Po asi deseti minutách, co jsme s Edwardem hráli spolu na klavír, se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Brian. Hlavu měl skloněnou, ale i tak jsem poznala, že se stalo něco zlého. Přestala jsem hrát v půli písničky a zadívala se na něj. Brian zřejmě vycítil můj pohled a zvedl hlavu. Zhrozila jsem se, když jsem spatřila jeho rudě žhnoucí oči. Můj obličej se stáhnul do bolestné grimasy, kterou jsem se snažila ihned zamaskovat. Prosím, snad to nebyl někdo, koho jsem znala byť jen okrajově.

„Omlouvám se.“

„Každý někdy ujede,“ snažila jsem se ho povzbudit a přešla jsem k němu. Pohladila jsem ho po tváři a usmála se na něj. „Za čas, až si víc přivykneš na zvířecí krev, už tě ta lidská nebude tolik lákat.“ Chtěla jsem ho okamžitě přivést na jiné myšlenky, protože mě trápil ten jeho zmučený pohled.

„Půjdeme trénovat?“ zeptala jsem se s nadšením v hlase. Brian se pousmál nad mou snahou a přikývl. Chytila jsem ho pevněji za ruku a chtěla vyvést na zahradu za domem, ale Brian mě zastavil.

„Přemýšlel jsem o tom, jak budeme trénovat, a napadl mě jediný způsob. Musíš si uvědomit, že tvůj štít je něco jako tenká guma, která tě obepíná. Budeš se muset snažit roztáhnout tu gumu okolo sebe. Budeme muset někoho poprosit, aby nám s tvým výcvikem pomohl, ale nebude to pro něj nic příjemného. Budu mu způsobovat bolest a ty se budeš snažit ochránit ho štítem. Takže, kdo z vás nám pomůže?“ zeptal se Brian a mě hned bylo jasné, kdo se pohrne.

„Já jdu,“ ozval se Emmett. No, jo nezklamal. Brian přikývl a vyšel spolu se mnou z domu na velkou zahradu.

„Bello, myslím, že pro začátek bude lepší, když se Emmetta budeš držet. Já mu teď budu způsobovat bolest a ty se snaž roztáhnout svůj štít a obalit ho okolo svého bratra tak, abych mu nemohl ublížit,“ poučoval mě Brian a já jen přikývla. Chytila jsem Emma za ruku a soustředěním pevně stiskla zuby k sobě. Snažila jsem se soustředit na to, že chci ochránit Emmetta před bolestí, ale nepovedlo se. Slyšela jsem Rosalii, jak zděšeně vykřikla, když se její manžel skácel k zemi. Brian okamžitě přestal a Emmett se narovnal.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se se strachem v hlase.

„Neboj, mě jen tak něco neublíží,“ mrkl na mě můj statečný bráška a nastavil svou medvědí dlaň. Vložila jsem svou do jeho a začala se znovu soustředit. Opět špatně. Emmett znovu skončil na zemi.

Zkoušeli jsme to snad už dvě hodiny, ale stále se mi to nedařilo. Emmett už vypadal vyčerpaný. Obecenstvem nám už byla jen Rosalie, která se strachem pozorovala svého manžela svíjejícího se v ukrutných bolestech.

„Emme, já tě vystřídám,“ ozval se od domu hlas Edwarda, který si to k nám rázoval.

„Edwarde, to nemusíš,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Ale já chci,“ usmál se na mě Edward a já nemohla jinak než mu úsměv opětovat.

„Děkuju.“ Najednou jsem zaslechla, jak si Brian odkašlal.

„Můžeme?“ zeptal se a já viděla, jak mu v očích září jiskřičky. Neplánoval nic dobrého. Snažila jsem se ho pohledem upozornit, aby se krotil, ale on dělal, jako když si mě nevšímá. Edward se postavil naproti mně a natáhl svou ruku. Pevně jsem ho uchopila a soustředěním zavřela oči. Už jsem cítila nějaké napětí a snažila jsem se ho roztáhnout, ale zase se nepovedlo. Edward se sesunul k zemi a začal sebou hrozivě zmítat.

„Briane! Přestaň!“ vykřikla jsem zděšeně a poklekla vedle Edwarda, který sebou přestal škubat.

„Jsi v pořádku?“ ptala jsem se starostlivě.

„Jo. Pokračujeme,“ přikývl a postavil se na nohy.

„Edwarde, nemusíme pokračovat,“ snažila jsem se ho přemluvit. Bylo mi jasné, že Brian použil na Edwarda víc své síly.

„Ne, ještě to zkusíme,“ nenechal se přesvědčit a znovu ke mně natáhl svou ruku.

„Dobře,“ přikývla jsem. Stiskla jsem jeho ruku pevně ve své. Nechci, aby znovu skončil na zemi a svíjel se v bolestech. Tolik mě bolelo vidět jeho bezbranné tělo v neskutečných bolestech. Ne, Brian už mu nesmí ublížit. A najednou jsem cítila, jak se kousek mého já od mého těla odlepil a pevně obemknul Edwarda, kolem jeho štíhlé postavy. Cítila jsem, jak něco nepříjemného naráží do mého štítu.

„Edwarde! Bello!“ vyrušil mě zoufalý Alicin výkřik, můj štít se zase stáhnul a Edward dopadl tvrdě na zem.

„Ne!“ Vykřikla znovu Alice ještě zoufaleji.

Předchozí kapitola --> Další kapitola

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedna rodina? Nesmyl - 21. Podivné chování a trénování: