Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden život nestačí - 3. kapitola My se ještě neznáme

08.08.2009 (14:00) • Izzy0fan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2683×

3. MY SE JEŠTĚ NEZNÁME

K tomu si můžete pustit tuhle písničku (hledala jsem nějakou přijatelnou verzi a oni ji tam mají dokonce i z Twilight...)

Vypráví Alice

Je vidět, že je Bella velice nesmělá, a že nákupy taky zrovna nemusí, ale přesto je to má nejlepší kamarádka... tedy bude to má nejlepší kamarádka, už zanedlouho. Viděla jsem, že se k nám Edward blíží, tak jsem ihned ukryla své poslední vize...

Dneska přijeli děvčata z Denali, to bude zase Edík ještě větší bručoun než obvykle. Tanya ho pořád tak trošku, jak to říct, uhání a on z toho nemá zrovna radost... mimochodem ani se mu nedivím, a teď, když mu do domu vezu jeho spolužačku, která se mu stejně líbí, jako nám všem... teda ne tak úplně stejně, ale něco v tom smyslu. Myslím, že bude doma krapec dusno.

„Alice, a nebudu vás rušit, když k vám takhle vtrhnu?“ Bella se obávala naprosto zbytečně obávala...

„Ne ne, věřím, že otec se s tebou velice rád seznámí a všichni ostatní taky,“ ujistila jsem ji. Tomu jsem se v duchu musela zasmát. Věděla jsem, jak všichni mojí novou kamarádku bouřlivě uvítají, a že Carlisle se bude o Bellu zajímat, ale stále nevím proč...

Konečně jsem dorazily na místo. Bella opatrně vystoupila a společně jsme šli ke dveřím. Tam už na nás čekal Carlisle s Esme, a vlastně už tam čekali všichni.

„Ahojky, tak tohle je Bella. Bello, tohle je Carlisle náš otec.“ Bella se na něj obdivně podívala a potřásla mu rukou. Ani jí nevadilo, jak je studená...

„Moc mě těší, otec mi o vás hodně vyprávěl a přijela jsem sem, abych se naučila stejnému životnímu stylu jako vy a vaše rodina.“ Cože? Stejnému životnímu stylu jako my? Tak jestli to předtím byla záhada, tak teď je to úplný guláš... S Edwardem jsme na sebe vytřeštěně zírali a Emmett se začal nahlas smát.

„Já jsem Carlislova žena Esme, moc mě těší,“ chopila se slova Esme. Pak dokonce Bellu mateřsky objala. Všichni jsme tam stáli jako solné sloupy a koukali na ty dvě, jak si povídají o nějaké Reneé.

„Kdo je Reneé?“ zeptal se Carlisle.

„Reneé je Belly matka, že?“ Bella jen přikývla. Esme se usmála a odvedla si Bellu do obývacího pokoje. Ještě že Tanya se sestrami jely na lov, protože by to vypadalo hůř než teď. Bylo to jako z hororu. Všichni jsme tam tak stáli a zírali na ty dvě, jak si povídají a vzpomínají, div nám oči z důlků nevypadly... Chudák bráška, musí vnímat všechny ty zmatené myšlenky, které ho asi dohánějí k šílenství...

Vypráví Esme

Alice k nám přivedla dívku, která jakoby vypadla Reneé z oka. Představila nám ji jako Bellu. Teď jsem se tím naprosto jistá, musí to být její příbuzná. Ale Reneé jsem naposled viděla před asi devadesáti lety. Objala jsem ji, a pak přišla řeč na rodinu, a také na Reneé... Byla to její matka. Je teď z ní upír, ale Bella je její biologická dcera, zřejmě ji přeměnili až po tom, co se Bella narodila.

Vypráví Isabella

I kdybych neviděla její fotku, poznala bych ji. Je to matčina nejlepší kamarádka, ještě, když byla člověk. Řekla, že se jmenuje Esme, a pak přišla řeč na mou rodinku. Esme se vyptávala hlavně na matku: Jak se má, co dělá, a hlavně jak to, že žije?

„No o tomhle jsem si s vámi chtěla promluvit. Jsem Isabella Volturri a moji rodiče jsem Reneé a Marcus Volturriovi.“ Tak a je to venku... Teď uvidím jestli mě rovnou zabijí nebo jen vykopou z domu.

„Cože?“ Vyhrkli všichni unisono. Měli vážně komické obličeje.

„Víte, otec mi o vás vyprávěl a já se rozhodla, že chci změnit svůj styl výživy, tak jsem tady... Chápu byla to hloupost, že jsem se vůbec odvážila sem vkročit.“

„A-a-ale jak to, že jsi člověk?“ vyhrkla ze sebe ta blondýnka.

„No mojí matku otec proměnil, až po mém narození, takže jsme z menší části člověk po matce, ale jinak jsem upír...“ jejich obličeje neměnily výraz, tak jsem radši pokračovala.

„Od mého narození mám dvě schopnosti.“ Všichni mě tak pozorně poslouchali, že si ani nevšimli nových příchozích. Byly to tři krásné dívky, které mě propichovaly pohledem. Hlavně ta jedna . Byla vyšší než já, blondýnka s trochou narůžovělých melírů.

„Je to už je hodin, raději půjdu, musím jít brzo spát, zítra vstávám do školy, mějte se moc hezky. Nashledanou.“ Šla jsem pomalu po příjezdové cestě s pár taškami v ruce, když v tom na mě zavolal Edward.

„Bello, počkej. Odvezu tě, nemáš tady auto.“ V mžiku stál u mně a zatarasil mi cestu.

„Ehm, tak jo, díky.“ Usmál se a za minutu přede mnou stálo jeho stříbrné Volvo. Nasedla jsem a čekala, jestli něco řekne.

„Tak dopovíš mi ten tvůj příběh?“ zeptal se s nedočkavostí v hlase.

„Jasně. No, tak jak jsem říkala, mám dvě schopnosti: Ta první je můj psychický štít, to znamená, že na mě nepůsobí většina darů. A ta druhá, to není až tak dar, jako spíš nutnost. Umím se totiž přizpůsobit svému okolí.“

„To nechápu, co tím myslíš?“

„To znamená, že dokážu zamaskovat nebo změnit svůj pach. Normálně „voním“ jako člověk, toho sis asi už stejně všiml,“ přikývl a rychle se podíval z okna, aby zkontroloval, jestli jedeme správným směrem. A já pokračovala.

„Pak také umím měnit barvu svých duhovek, tedy většinou se mi mění podle nálady a také trochu pleti. No a pak je tu změna tělesné teploty. Párkrát jsem byla na tajné misi ve vlkodlačí smečce,“ ušklíbl se a pak řekl.

„To je vážně zajímavé, ale proč jsi sem doopravdy přijela?“

„Jak už jsem říkala, je mi odporné zabíjet lidské bytosti jen proto, abych já sama přežila, tak mi otec doporučil odejít a vyhledat tvého otce, aby mi pomohl. Ale samozřejmě bych ho nikdy k ničemu nenutila,“ dodala jsem. „Ale nic jiného v tom opravdu není. Chápu, že si myslíš, Jo je to Volturiová, tak za tím něco bude, ale tentokrát mám opravdu dobré úmysly.“

„Tak tady bydlíš?“ zeptal se náhle. Před námi se rýsoval můj dům, který by lidské oko nezachytilo, byli jsme stále moc daleko.

„Ano, to je můj dům. Díky za svezení, zbytek už dojdu pěšky, uvidíme se zítra ve škole, tak kdyby jste měli nějaké otázky, klidně se ptejte.“

„Dobře, ale můžu se tě ještě zeptat na jednu věc?“ Jen jsem kývla na souhlas.

„Co ty a slunce?“ Tato otázka byla očekávaná...

„Mám moc ráda sluníčko, ale o tohle ti nejde. Narozdíl od vás, já na slunci nezářím.“ Usmála se, vystoupila a šla domů.

Ještě tam asi pět minut stál, asi potřeboval vstřebat všechny ty informace. Potom odjel.

Vypráví William

Ach jo, stěhujeme se do Forks. Tak moc jsem doufal, že se toho blázince nezúčastním, a teď musíme odejít, kvůli nějakým lidem, co mají bujnou fantazii.

Koupili jsem dům blízko otcových známých a dnes se tam jdeme nastěhovat... Dům byl moc hezký, už dokonce zařízený. Matka má zálibu v zařizování domů, takže už jsem se nastěhovat do krásného pokoje, sladěného do mé oblíbené hnědé barvy...

V lese jsem ucítil překrásnou jahodovou vůni s nádechem skořice... hm taková sladká chuť, až se mi začal sbíhat jed v ústech. Šel jsem za tou vůní, ale nenechal jsem se ovládnout pudem lovce, tedy zatím ne... Přišel jsem k obrovské vile, s béžovým obležením a spoustou oken. Vevnitř byla jen jedna osoba – krásná dívka. Měla dlouhé vlnité kaštanově zbarvené vlasy a hubenou postavu. Vypadalo to, že večeří. Nedalo mi to a musel jsem přijít blíž. Zíral jsem skrz okno na její tvář – srdcovitý obličej, hluboké hnědé oči a plné rty. Byl jsem jí tolik fascinován, pode mnou praskla větvička. Dívka můj pohyb ihned zaznamenala a podívala se mým směrem, díval jsem se přímo do těch hlubokých hnědých očích. V mžiku jsem se otočil a utíkal směrem domů...

Shrnutí

Autor: Izzy0fan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden život nestačí - 3. kapitola My se ještě neznáme: