Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 7. kapitola

11.10.2009 (16:30) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5122×

7. kapitola

Jasper

Seděl jsem v kuchyni a cpal do sebe pizzu. Celou dobu jsem myslel na Alici, co asi dělá, jak se má. Nikdy jsem z žádné holky nebyl tak mimo, to jsem nebyl já. Nechápu, co se mnou udělala a docela mě to rozčilovalo. Tohle jsem nebyl já, to byl nějaký zamilovaný hňup v mém těle. Zamilovaný?? Já nemůžu být zamilovaný, já nikdy nebyl zamilovaný. Sakra já přece nevím, co je to milovat. Tohle jsem vždycky říkal. A teď? Přijde jedna holka a úplně mi zamotá hlavu, co si o sobě myslí? Přestával jsem se rozplývat nad její dokonalostí a začínal jsem být naštvaný. Ona si  tu přijde a myslí si, že mi může obrátit život na ruby? Jo, může, ona jo. Kdyby to byl kdokoliv jiný, ani bych se nad tím nepozastavoval, jenže ona byla prostě dokonalá. Zasněně jsem se zakousl do pizzy.

Abych na chvíli zahnal myšlenky vzal jsem telefon a zavolal taxík. Nebyl by dobrý nápad jet tam nějakým z našich aut, to už bychom se nemuseli vrátit živý a umřít s pocitem, že jsem ani jednou nepolíbil Alici, by se mi nechtělo. Nad čím to zase uvažuju? Už mi fakt jebe.

Edward asi do tří minut vylezl z koupelny.

„Objednal jsem i tobě,“ oznámil jsem mu a podal krabici s jeho oblíbenou pizzou.

„Dík,“ odpověděl nenadšeně a pustil se do jídla.

„Pojedeme taxíkem?“ zeptal se za chvíli, byla to spíše řečnická otázka.

Vždycky jedeme taxíkem.

„Jo, za deset minut je tu.“

Všiml jsem si jak přikývl a potom se už každý věnoval svým myšlenkám. Abych řekl pravdu vůbec se mi tam nechtělo, ale doufal jsem, že po pár panácích se trochu vzpamatuju.

Vešli jsme do baru a všiml jsem si Ronyho, který stál u bary a o něčem debatoval se Sandy. Sandy byla taková Edwardova bokovka, byla to pěkná ženská, ale můj typ to nebyl. Pozdravili jsme se a já si všiml, jak Sandy mrkla na Eda, vypadá to, že brácha už na večer zábavu má.

Znuděně jsem poslouchal, jak se Edward omlouvá Ronymu. Stejně to udělá zase.

„Co si dáte kluci?“ zeptala se Sandy a já chvíli uvažoval.

Nemám náladu se nějak opíjet.

„Dám si jenom pivo,“ řekl jsem a ignoroval Edwardův  zaražený pohled.

Když nám Sandy donesla pití všichni jsme si ťukli.

„Na chlast, drogy a sexy ženy,“ pronesl Edward.

Dodnes to pro mě byli tři nejdůležitější věci, samozřejmě i s Edwardem.

„Rony nemáš nějaké dobré zboží?“ zeptal se Edward.

Ten se chce dneska asi  fakt bavit, jaktože mi to nejde? Rony samozřejně měl, nebyl den, kdyby na otázky tohohle typu odpověděl záporně. Vstal a odcházel do zadu, tam se nacházela jeho „kancelář“. Vešli jsme do místnosti a pohodlně se usadili. Rony zatím připravoval jointa, který potom koloval, mezi námi. Asi dvakrát jsem si potáhl a necítil se nějak lépe. Tak jsem to vzdal, dneska fakt nemám náladu, třeba je to jen přechodné období a zítra  mi bude zase hej.

Zrovna jsem si promítal rozhovor mezi Alicí a mnou a uvažoval nad tím, jaké mám štěstí, že se jí líbím, že semnou půjde.

„Hej brácho, co je to dneska s tenou?“ dostal ze sebe namáhavě Edward.

Byl už pěkně v piči a to tu nejsme ani hodinu.

„Ale nic, jenom nějak nemám náladu, asi to zabalím a půjdu domů.“

Věděl jsem, že tímhle svého bratra vytočím. I já by sem byl naštvaný kdyby byla situace naopak, ale prostě jsem se nedokázal bavit. Chtěl jsem jít domů, uvařit si kakao a přemýšlet nad mojí roztomilou princeznou. Zvedl jsem se s úmyslem odsud vypadnout.

„Cože? Tobě jebe? Kam by si jako chodil?“ řekl naštvaně.

Sakra.

„Jdu domů, bolí mě hlava,“ řekl jsem první, co mě napadlo a bylo mi jasné, že blbější výmluva mě napadnout nemohla.

Edovi to i v jeho stavu došlo a z očí mu šlehali blesky. Rychle jsem šlehl pohledem po Ronym, ale ten právě skákal po obláčcích a smál se u toho od ucha k uchu. Od něho jsem nadávky nečekal.

„Víš co? Jdi si klidně I do piče, já se budu bavit I bez tebe!“ vyštěkl na mě.

Já jsem pokroutil hlavou, ještě jednou koukl na přešťastného Ronyho a odporoučel jsem se.

Chtěl jsem zahnat hlad způsobený trávou v krvi, tak jsem si zašel do McDonaldu. Objednal jsem si nějaké dva sendviče, co mě zaujali na obrázku, zmrzlinu a velkou Colu. Slečna za pultem se mnou viditelně flirtovala a mě to, ani nevím proč vytáčelo. Proto jsem si vybral stůl, co nejdál od ní a posadil se směrem ke dveřím.

Když už jsem měl všechno v sobě a jenom dosrkával colu, otevřeli se dveře a v nich stála slečna, která mi nedá spát. Mířila přímo ke mému stolu a já měl pocit, že přesně věděla, že tu budu. Usmál jsem se od ucha k ucha, byl to nejupřímnější úsměv, který jsem kdy dokázal vyčarovat, ona mi úsměv vrátila a ladně ke mě mířila.

„Ahooj,“ smála se a odsunula si jednu židli.

„Můžu?“ zeptala se a já jenom kývl, protože jsem byl naprosto okouzlen.

„Ahoj Alice, že se ptáš,“ řekl jsem chvíli po kývnutí, protože mi došlo, že se usmívám, jak retardovaný.

Nevěděl jsem, jestli jsem jak zhulený kvůli ní, nebo se ve mě probouzí dávka.

„Nechceš?“ zeptal jsem se a ruka s colou mi vystřelila přímo před její obličej, byl jsem nervozní.

„To je dobrý,“ zasmála se a rukou mírně odstrčila nápoj.

Její smích byl okouzlijící, mohl bych ho poslouchat pořád. Hej Masene, vzpamatuj se. Sedíš tu s Cullenovou.

„A dáš si něco jiného, třeba zmrzlinu, nebo cheese?“ ptal jsem se, hrozně jsem jí chtěl na něco pozvat.

„Ne, já už jsem dneska jedla.“

Já už jsem taky dneska jedl, no nevím, jak to ty holky mají. Třeba pečuje o svou štíhlou linii.

„Proč jsi teda v McDonaldu, když nic nechceš?“ zeptal jsem se se zájmem.

„Viděla jsem Tě sem jít.“

Wow ona je tu kvůli mě?! Ach bože, dneska neusnu. Usmál jsem se na ni, ještě víc, než před tím a cítil, jak se mírně červenám.

„Kde máš bráchu?“

„Baví se v baru,“ odpověděl jsem zamyšleně a představil si, jak si to rozdává s Sandy za barovým pultem. Pokroutil jsem hlavou, abych tu představu zahnal.

„A proč se nebavíš s ním? Myslela jsem, že na takové akce chodíte vždycky spolu.“

To měla pravdu, vždycky jsme chodili spolu.

„Od té doby, co jsem potkal jednu slečnu, se nějak bavit neumím. Víš, stačilo mi ji jednou vidět a už mi zamotala hlavu.“ mluvil jsem potichu s očima zavrtanýma do těch jejich.

Nevím, kde se ve mě vzalo tolik odvahy. Ona sklopila pohled, ale usmívala se. Určitě věděla, že ta „jistá slečna“ je ona.

Za chvíli se naše konverzase plně rozjela a bavili jsme se jako staří přátelé. Všiml jsem si, že holka za pultem na nás nasupeně kouká a měl jsem z toho škodolibou radost. Asi po hodině se Alice nějak zasekla, jen seděla a koukala do prázna.

„Alice! Hůů!“ mával jsem jí rukou před očima a ona nereagovala.

Asi až po nejdelších pěti sekundách v mém životě se probrala a začala se intenzivně mračit. Viděl jsem, jak si pro sebe něco naštvaně mrmlá a s úžasem ji sledoval. Když se mračila, byla ještě roztomilejší.

„Alice, co to bylo?“ zeptal jsem se.

„No, já se tak občas seknu, víš. Asi je to nějaká nemoc já nevím,“ nervozně se zasmála.

„Budu muset jít, nechceš hodit domů?“

Jak sakra ví, že tu nemám auto? A jaká nemoc?

„Jo, to bude fajn,“ odpověděl jsem a v ten moment jsme se už zvedali ze židle a šli na parkoviště. Uvažoval jsem, které auto patří mojí princezně, ale žluté porsche jsem vážně nečekal. Alice se na mě zakřenila a své auto pohladila.

„No není dokonalý?“

Zasmál jsem se. Kéž by tohle někdy řekla o mě.

„Je paradní,“ odpověděl jsem se smíchem a nasedl do jejího miláčka.

Celou cestu jsem ji navigoval, jak se ke mě dostane, ale bylo mi blbé nechat se vézt až domů.

„Tak tady můžeš zastavit,“ ukázal jsem na panství Masenů, jak tomu otec říkával.

„Fajn,“ řekla a zajela břed bránu.

„Děkuji moc za odvoz, za všechno,“ usmál jsem se.

„Nemáš zač, bylo mi potěšením,“ zasmála se taky.

„Dobrou noc a krásné sny,“ řekl jsem a otevřel dveře.

Když jsem vystoupil, uslyšel jsem otevření druhých dveří. Alice. Obešla auto a postavila se přede mě. Chytla mě za okraj trika u krku a já se automaticky naklonil směrem k ním. Ona se postavila na špičky a přisála se na moje rty. Projel mnou pocit, který jsem neuměl zařadit. Polibky jsem jí vroucně opětoval, rukou jsem si jí přidržoval u svého těla. Najednou přestala, což se mi nelíbilo.

„Teď budou krásné,“ zašeptala, nasedla do auta a už jí nebylo.

Já zůstal stát jak opařený, dokud jsem neuviděl kapotu dalšího žlutého auta. Došlo mi, že je to taxík. Vytáhl jsem z něj Edwarda. Zaplaceno už dostal u baru, tak jsem jen poděkoval a nažil jsem se Edwarda dostat do bytu. Když jsem ho konečně uložil do postele, oddechl jsem si. On je takový pičus, že to není možné. Pochybuju, že si dneska užil se Sandy, ta byla určitě ráda, že ho naložila do taxíku.

Přikryl jsem ho a v euforické náladě jsem se vydal do svého pokoje. Svlékl jsem se do trenek a zapadl do postele. Podařilo se mi usnout s myšlenkama, které se soustředily jenom na Alici.

Zhrnutie od petulkape

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 7. kapitola: