Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako sen - 1.kapitola

20.08.2009 (21:00) • Kristeen27 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2478×

Každý prožívá v dětství šťastné období. I já ho měla. Začalo kolem čtyř pěti let, když už jsem byla schopná dostatečně vnímat a chápat své okolí. Měla jsem milující rodiče, rodinné zázemí v celkem pěkném městečku jménem Forks. Naši oba pracovali, proto jsme nikdy nestrádali. Táta vlastnil jedno malé bistro ve městě, které docela prosperovalo, a mamka pracovala nedaleko pro jednu firmu zabývající se rekonstrukcemi domů. Tahle rodinná idylka trvala přesně rok.

Maminka měla autonehodu, opilý mladý kluk do ní v rychlosti vrazil. Jemu se nic nestalo, ale maminka umřela. Řidič šel nakonec sedět a táta se nějakým záhadným způsobem hned půl roku na to znovu oženil. Dodnes nechápu jak si můj hodný, chápavý, správný a především nadevše milující otec mohl vzít tu…tu ropuchu!!!

Ano, Drucilla byla opravdu odporná. Doslova mého otce uhnala. No a po svatbě jsem tedy získala nového sourozence – bratra Samuela. Byl stejně starý jak já, ale většinu času trávil se svým otcem kdesi na druhé straně Států.

Cruelle, jak jsem svoji nevlastní matku nazývala, to nevadilo. Nemusela ho živit, šatit, platit mu školu a ani dokonce alimenty po ní nikdo nechtěl. Samův otec si totiž odmítl Drucillu vzít, když zjistil, že s ní čeká Sama a aby Drucilla nešla na potrat, svolil, že si syna nechá u sebe a nebude po ní chtít žádné peníze. Proto jsem Sama vídala v průměru dvakrát do roka ale i tak jsme si do oka moc nepadli.

V téhle sestavě jsme tedy žili dalších deset let. Avšak ani to netrvalo věčně. Když mi bylo 14 let, onemocněl můj táta na rakovinu a zanedlouho poté i umřel. No a protože po sobě nezanechal žádnou závět, připadly všechny peníze, bistro i dům Drucille.

Od tatínkovy smrti uběhly další dva roky. Cruella za tu dobu vyházela většinu našich peněz za plastické operace nosu a prsou, liposukce a dalších zkrašlovacích procedur, které ji stejně na kráse nepřidaly. I když je pravda, že ona si to nikdy nemyslela. Jí s obrovskými prsy a prodlouženými blonďatými vlasy naopak stouplo sebevědomí a dosáhlo neúnosné meze.

Tátovo bistro nechala přemalovat na růžovo, a jelikož ona sama přes svou pěstěnou manikúru nemohla pracovat, nechala táhnout celý rodinný rozpočet mě, 16tiletou studentku. A kde jinde bych mohla pracovat než v rodinném podniku.

Já si však za ty roky zvykla. Do 3 jsem byla ve škole, po škole hned do bistra a po nocích jsem se snažila něco naučit, abych se vůbec mohla dostat na vejšku a vypadnout odsud.

*****

„Crrrrrrr“ oznamoval mi budík sedmou hodinu ranní. Bože, dnes jsem spala asi jen 5 hodin. Je neděle a já vstávám v sedm ráno. Jak já jí nenávidím.

Popadla jsem šedé volné kalhoty, modré triko s krátkým rukávem, na nohy nazula modré Conversky a do tašky hodila bílou mikinu. Sice byl květen, ale až se budu večer vracet z restaurace, bude zima. A navíc by mohlo začít pršet. S líčením jsem se moc nezdržovala, trocha řasenky a je to. Potichu jsem se vykradla ze svého skromného pokoje v podkroví, v rychlosti jsem do sebe naházela cereální lupínky s jogurtem a zapila to horkým čajem.

Zaklapla jsem za sebou dveře, skočila do svého červeného auta značky Wolksvagen Beatle – starší model s odklápěcí střechou. To auto bylo můj jediný majetek. Když jsem dosáhla šestnácti let, Drucilla svolila, že mi koupí staré oježděné auto. Samozřejmě jen proto, abych se mohla rychleji přemisťovat do práce, jak mě nezapomněla ujistit.

Nestěžovala jsem si. To auto jsem měla ráda a líbilo se mi. Do práce jsem dojela těsně před osmou. Místo kde jsme bydlely, bylo asi 15 minut autem od bistra

„Ona tě zase nenechala vyspat??? Podívej se na sebe, už přes měsíc máš obrovské kruhy pod očima“ uslyšela jsem nadávat Noru jen, co mě spatřila. Nora pracuje v tátově restauraci už od jejího úplného začátku. Přes 25tiletou občasnou výpomoc se za těch 12 let vypracovala na jakousi „vrchní“ celého podniku. Je to typ ženy, která by nešla pro ránu daleko.

„No jak vidíš tak ne, ale to se dalo čekat“ odpověděla jsem jí s úsměvem. Měla jsem ji ráda. Svým způsobem mi nahrazovala mámu. „Ale je to tak lepší, aspoň nemusím poslouchat, jak jsem k ničemu“

Převlékla jsem se do uniformy a prohodila pár slov s kuchařem Gillesem. Gilles byl hodný chlapík. Bylo mu něco kolem padesátky, ale nasmála jsem se s ním jako s nikým. Nora mezitím otevřela tak jsem začala obsluhovat hosty, kteří si i v neděli s chutí přivstanou, aby si zašli na naše vafle s tvarohem, grilovaným ovocem a čokoládovou polevou. Není se však čemu divit i já se po nich mohla utlouct.

Kolem desáté hodiny mi začal vyzvánět telefon. Podívala jsem se na displej a povzdechla si: „Cruella.“ Zmáčkla jsem tedy tlačítko pro příjem a odevzdaně si ho přiložila k uchu: „Isabello, dneska chci, aby si odešla z práce dřív. Tak kolem páté. Volal mi Samuel, že ten srab – tím myslela Samovýho otce – skončil na vozíku. Ne že bych mu to nepřála, ale tím pádem se o Sama musím postarat já“ stežovala si.

„Sam má přijet kolem sedmé tak do té doby by si ještě mohla stihnout uklidit a něco uvařit. Já jsem objednaná na pátou na solárko, tak přijdu těsně před ním. Je to jasné?“ pokračovala ve výčtu svých plánů. Co jiného jsem mohla dělat než souhlasit.

Po položení telefonu jsem se setkala s nevěřícím pohledem Nory, která užuž chtěla něco namítnout. Hodila jsem po ní prosebný pohled a ona jen zakroutila hlavou ze strany na stranu a dál se věnovala hostů. Je mi jasný co by mi řekla.

Po zbytek dne jsem se z bistra nehnula. Když se blížila pátá hodina, rozloučila jsem se s Norou, Gillesem i ostatními, nasedla do svého broučka a jela domů.

Úklid mi zabral necelou hodinu a vaření kuřecích kousků na smetaně s ananasem a rýží další. Když se před sedmou přiřítila Drucilla, měla jsem již prostřeno a nachystáno na večeři.

„No vidíš Bello, že když chceš možná i jíst se to dá.“  Ohodnotila moji večeři macecha a totálně ignorovala fakt, že já jsem ta co jí už dva roky živí a vaří. Potom shrábla výplatu, kterou jsem dnes dostala a já z toho opět neuvidím už ani halíř.

Ozval se domovní zvonek a Cruella běžela otevřít. Tedy „běžela“ je silně přehnaný výraz. Spíš se nešourala jako obvykle. Ono by jí to na těch jejích 10ticentimetrových botách na podpatku stejně nešlo. I přesto, že kdysi si chtěla Sama nechat vzít, měla svého syna ráda – milovat by byl opět přehnaný výraz, nevím, jestli dokáže milovat někoho jiného kromě sebe.

„Same, tolik si mi chyběl“ slyšela jsem vypouštět falešná slova z úst té zmije. „Jsem ráda, že s námi budeš konečně bydlet“ pokračovala. Jo to určitě, pro tebe to znamená jen další výdaje, pomyslela jsem si.

Donutila jsem se také vyjít z kuchyně a přivítat mého nevlastního bratra. Dlouho jsem ho neviděla, proto mě celkem překvapil jeho vzhled. Hnědé velmi nakrátko střižené vlasy, rámovaly jeho obličej s modrýma očima. Na sobě měl bílé triko, které obepínalo jeho svalnatou hruď, k tomu volné modré rifle a boty značky Nike.  Za ním jsem na cestě uviděla stát černé Audi a neprůhlednými skly. Nojo synáček hojně využíval tatínkovu zlatou kreditku.

„Bello,“ oslovil mě a sjel od hlavy k patě.

„Same“ oplatila jsem mu stejnou mincí.

„Jsem rád, že konečně budeme mít víc času se poznat.“ Poznamenal, ale jeho znuděný obličej prozradil, že o mé poznávání zas tak moc nestojí. Však nevadí, bylo to oboustranné.

„Same, musíš mi povědět co je u tebe nového“ začala se dožadovat pozornosti Drucilla. „A ty, Bello, zatím ukliď Samovy kufry do jeho pokoje“ křikla ještě na mě.

Paráda. Holka se klidně bude tahat s 10tikilovými taškami svého nevlastního bratra, zatímco on si bude vesele plkat se svou matinkou. Nic z toho jsem však nemohla říct nahlas tak jsem poslušně dotáhla všechny tašky Samovi do ložnice. Snědla jsem zbytek vlastnoručně uvařeného jídla, které mi ti dva nechali na stole, poklidila, umyla nádobí a se spěchala konečně do svého pokoje.

Sedla jsem si k učení. Zítra máme psát důležitou písemku z biologie a já se na to ještě ani nepodívala. Začala jsem si tedy do hlavy cpát všechny možný informace o Měkkýších. Po dvou hodinách jsem usoudila, že víc se toho už nenaučím a přesunula jsem se na zeměpis, kde jsem měla slíbené zkoušení.

Když jsem si konečně vlezla do postele, ručička na hodinách už překročila jednu hodinu v noci. S myšlenkou, že ráno se opět vzbudím nevyspalá, jsem usnula.

Zdálo se mi, že uplynulo sotva pět mnut a už mě vzbudil nepříjemný zvuk mého budíku. Se zavřenýma očima jsem ho nahmatala, vypnula a dopřála si ještě dalších pár minut vytouženého spánku.

Podruhé mě vzbudil ječák mé macechy, že mám okamžitě vstávat, abych ji před školou stihla odvést do autoservisu, kde opět měla své nabourané auto. Vysoukala jsem se z postele a vykoukla ven z okna. Venku bylo opět zamračeno, proto jsem na sebe hodila stejné kalhoty jako včera a k tomu tentokrát modrošedou kostkovanou košili s krátkým rukávem. Vyčistila jsem si zuby, opláchla obličej, opět nanesla jen řasenku, vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné a seběhla dolů do kuchyně.

Na vydatnější snídani mi nezbyl čas, proto jsem do sebe hodila jen jogurt a připojila jsem se k netrpělivé Drucille, která na mě již čekala na sedadle spolujezdce mého červeného Broučka.

Bylo za pět devět, když jsem s hlasitým skřípěním brzd zastavovala na školním parkovišti. A škola mi samozřejmě začínala v devět. V rychlosti jsem zamkla auto a vyběhla ke své třídě. V tu chvíli jsem si jich všimla a údivem mi spadla brada.

Autor: Kristeen27 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako sen - 1.kapitola: