Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! -KONEC

08.05.2009 (15:50) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 8352×

                                              20. ČÁST

Bella:

Běželi jsme spolu za ruce ke Cullenům, a já si i přes vážnost situace užívala jeho přítomnosti. Asi sto metrů před domem jsem měla pocit, že se sama sobě ztrácím. Nebylo to nepříjemné, ale divné. Postupně jsem se od sebe „oddělila“ a už jenom pozorovala mě a Edwarda běžet a vstupovat do domu. Já tam byla jako třetí osoba, ale nebyla jsem vidět. Najednou se mi oba i s domem ztratili z dohledu.

Ucítila jsem pod sebou postel, otevřela jsem oči, které byly k mému překvapení zavřené. Co tady proboha dělám? Doma ve své posteli? Automaticky jsem se natáhla pro svůj mobil a cítila se polámaná. Proč?

Při beznadějném hledaní mobilu na stole, jsem si všimla barvy své ruky. Je růžová, mírně opálená a hlavně celá pomačkaná od peřin. Co jsou to peřiny oproti mé kůže? Počkat, já spala. Upíři, ale spát nemohou. Měla jsem žízeň. Žízeň?!  Cítila jsem se hrozně. Jako bych spala aspoň sto let.

Chtěla jsem se rychle vyšvihnout z postele a najít ten mobil, kouknout se kolikátého je dnes a kolik je hodin. Jenže při tom pohybu, který měl být ladný a provedený v setině sekundy, se mi zamotaly nohy a já místo toho dopadla na měkký koberec. Au. Vstala jsem ze země už opatrně, poněvadž jsem se bála, že zase spadnu. Neměla bych se bát.

Zahlédla mobil na psacím stole. Došla jsem k němu, vzala ho do ruky. Zmáčkla jsem červený telefon, aby se můj mobil rozsvítil. Je přesně 19:24 hodin. Hledala jsem v mobilu kalendář 21. Leden? Nemá být duben?

Šla jsem do koupelny a pomalu mi to začalo všechno docházet. Jenže já nechtěla, aby to tak bylo a proto jsem své myšlenky ignorovala. Když jsem došla k zrcadlu, přidušeně jsem zalapala po dechu. Ta opuchlá, růžová holka, dívající se na mě přes malé škvírky svých opuchlých očí, s otevřenou popraskanou pusou, rozcuchanými vlasy- MÁM BÝT JÁ??

„Pane bože“ zašeptala jsem a přikryla si pusu, můj odraz v zrcadle pochopitelně taky. To není možné. Nechce se mi věřit, že to byl všechno jenom sen! To přece není možné, takové sny neexistujou. Já jsem pořád ta obyčejná Bella, která si nebude brát žádného Edwarda, protože Edward neexistuje. Já…Já jsem blázen.

Opláchla jsem si obličej ledovou vodou, rty aspoň nabraly zdravý odstín a trochu jsem splaskla. Vracela jsem se myšlenkami, co znamená tohle datum, co se dneska dělo. Musela jsem vzpomínat, co bylo před třemi měsíci a zároveň před pár hodinami, nebo jak dlouho jsem spala.

Sešla jsem schody dolů za rodiči zjistit nějaké informace, protože si musím ve své hlavě udělat pořádek. Už nevím, co je sen a co je skutečnost. A není náhodou tohle sen? Pochybuju.

Vešla jsem do kuchyně, kde oba mí rodiče večeřeli. Vypadali vesele, ne jako když jsem jim před pár minuty mazala vzpomínky- ve snu.

„ááá, ospalec přišel“ Jenom jsem se na taťku zašklebila.

„Dobré ráno, nebo bych měla říct Dobrou noc?“ pobavila samu sebe a taťku mamka. Já se opět zašklebila.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se zvědavě.

„No asi od včerejší půlnoci, usnula jsi hned, jak jsme se vrátili z dovolené. Byla jsi hodně unavená, tak jsme Tě nechali spát.“ Já zažila tři měsíce života v ani ne jednom dni?! DOVOLENÉ?

„Dovolené, my byli na dovolené?“ zeptala jsem se jako blázen, ale já jsi to vůbec nepamatovala. Taťka zvedl jedno obočí a maka řekla něco v tom smyslu, že když člověk dlouho spí, tak je chvilku trochu mimo. Prý to četla.

„Jo Zlato, byli jsme na horách, protože máš pololetní prázdniny- teda měla jsi. Zítra Ti končí.“ Ou, tak z naší dokonalé dovolené jsem si asi moc zážitků nepřivezla.

„Jo už vím“ řekla jsem, abych nevypadala jako blázen, a mamka se usmála, protože si myslela, že její teorie s článkem je správná.

Chvíli jsem tam s nimi poseděla a najedla se. Při tom jsem nenápadně vyzvídala a dozvěděla se, že Jessica s Ang jsou vážně v Německu, že taťka na žádné pracovní cestě nebyl, protože byl s námi na horách a to znamená, že my s mamkou jsme nebyly ani nakupovat a to znamená, že jsem nepotkala žádného Edwarda.

 Ale zajiskřilo se mi v očích, když se spolu začali bavit o Cullenových, kteří mají vážně přijet.  Mohla bych mít takové štěstí v neštěstí?! To teda doufám. S podstatně lepší náladou jsem se odebrala do mých komnat, zase spát.

Edward:

Hodinu před odjezdem do školy zavládl v našem domě chaos.

„Kde mám ty ponožky, co si mám vzít, Alice?“ řval Emmett přes celý byt. Zatímco Alice rychle před každý pokoj dala hromádku oblečení, co nám pro dnešek vybrala. 

„Alice, proč tu mám černé bokovky, bílé triko s výstřihem a černou vestu?“ Křičel pobaveně Jasper.

„Nelíbí?“ zařvala Alice naoko smutně a šla mu ukázat jeho hromádku oblečení a přitom se ještě stihala malovat.

„Alice, kde mám ty boty, co jsme včera vybíraly?“ ptala se zase Rosalie a Alice jí je rychle donesla. Chudák.

Já jsem měl všechny věci v pořádku, jako vždy. Esme dole mumlala něco o tom, že nejdeme na módní přehlídku, ale do školy. Když jsme byli všichni připraveni, nacpali jsme se všichni do Emmettova Jeepu.

Do školy jsme dorazili hned a už to začalo. Ty myšlenky. Všichni nás obdivovali místo toho, aby se báli. Skenoval jsem očima parkoviště a přitom si nasazoval sluneční brýle. Najednou se můj pohled setkal s dívkou, která se na mě nádherně usmívala, z ničeho nic se vydala svižným krokem ke mně, zastavila se a stokrát pomaleji pokračovala. Chtěl jsem zjistit na co myslí, proč za mnou sama od sebe jde, ale neslyšel jsem ji. Ticho, v její hlavě bylo ticho.

Přišla ke mně a pořád se smála. Koukl jsem se, kde se nachází mí sourozenci. Byli už u školy a netrpělivě čekali, koukl jsem na ni a ona vypadala, že mi chce něco říct. Tak jsem jim nemotorně naznačil, aby šli beze mě.

„Ahoj“ řekla opatrně.

„Ahoj?“ oplatil jsem ji váhavě.

„Já jsem Bella…“ řekla a natáhla ke mně ruku. „… Ty musíš být … upír!“ řekla a zasmála se trochu mému výrazu.

„Cože? Jak…“ začal jsem nesrozumitelně a poté se začal smát, aby to vypadalo, že mě nevyvedla z míry.

Najisto jsem věděl tyhle čtyři věci: 1) Nemůžu jí číst myšlenky. 2) Ví něco, co by vědět neměla. 3) Nikdy, nikdo v mém životě nevoněl tak jako ona. 4) Už teď jsem se zamiloval do jejího okouzlujícího úsměvu a vlastně i do ní.

Bella:

Čekala jsem u školy na Cullenovi a v duchu si pořád opakovala, že přijedou, že to musím být oni.  Potom přijel velký červený Jeep, auto mého milovaného Emmetta. Když jsem je uviděla všechny vylézat z toho auta, byla jsem neskonale šťastná. Byli dokonalý, byli perfektní, byli bledí se zlatými oči. Má milovaná upíři rodina. Chtěla jsem běžet za nimi a všechny je umačkat, hlavně toho mého stokrát dokonalejšího Edwarda. Všichni byli hezčí než ve snu.

Svižným krokem, jsem se vydala směr- Edward. Docela bezmyšlenkovitě jsem pádila za ním zářící štěstím, usmívající se jako blbec. Když mi došlo, jak asi musím vypadat zpomalila jsem. Jestlipak slyší moje myšlenky. Myslela jsem na to, že ho miluju. Nic žádná změna ve výrazu, takže má pomatená mysl byla chráněná. Došla jsem k němu a bojovala jsem se silným nutkáním ho obejmout. Ale nedokázala jsem si odepřít zvuk jeho hlasu. Zrovna jsem ho chtěla pozdravit, ale on začal vyhledávat sourozence, kterým naznačil, aby šli. To jsem, ale pochopila jenom proto, že odešli- jeho gesto vůbec nedávalo smysl.

„Ahoj“ řekla jsem opatrně a netrpělivě čekala na jeho reakci, které mi umožní slyšet tu nejkrásnější hudbu.

„Ahoj?“Ach...Měla jsem pocit, že taju a chtěla se na něj přisát. Ale chtěla jsem přece udělat něco jiného.

„Já jsem Bella…“ řekla jsem a natáhla k němu ruku, ne protože bych byla bůhví jak slušná, ale proto, abych se mohla dotknout jeho jemné, ledové kůže.

Uvažovala jsem, jak budu pokračovat. Mám říct Edward nebo upír? Myslím, že se mi nechce se s ním seznamovat zase od začátku. Už teď trpím, že nemá ani potuchu o tom, jak ho miluju.

 „… Ty musíš být … upír!“ řekla jsem nakonec, načež on okamžitě vykulil oči. A já se tomu výrazu nedokázala nezasmát.  

„Cože? Jak…“ Zalapal po dechu, i když ho vůbec nepotřeboval a začal se smát. Asi aby to vypadalo, že ho to pobavilo. Jo, oni své tajemství musí ctít a nesmí nikdy prozradit a já to tu na něj takhle vybalím. Měl by mě rovnou zabít.

Věděla jsem, že v životě nikoho jiného chtít nebudu. Vždyť to byl můj vysněný princ. A to doslova. A taky to, že se to časem všechno vrátí do starých kolejí a já budu žít svůj sen. Možná ne jako nejmocnější Isabella Volturi, ale s ním a jeho rodinou jako obyčejná Bella.

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! -KONEC: