Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem Bella! ty musíš být upír?! 18. ČÁST

21.04.2009 (20:31) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5633×

18. ČÁST

Bella:

Nemůžu tomu všemu uvěřit. Ještě před třemi měsíci, bych byla doma a nejspíše spala. A teď tady ležím, jako upír vedle „člověka“, kterého hrozně moc miluju a vím, že to bude navždy. Máme mezi sebou silné pouto. Něco nás k sobě prostě táhne. A tak jsem se rozhodla s tím neotálet a požádala jsem ho o ruku. Ano vážně. K mému potěšení to přijal, ale s jednou podmínkou. Že mě za nějaký čas požádá o ruku on, oficiálně pro mou rodinu.

Nemyslete si, že jsem do vdávání nějaká hr. Ale tohle nám moc pomůže k dalším krokům. S rodinou už moc dlouho být nemůžu, asi by jim bylo divné, že jim dcera neroste, nestárne a nejí.

I přesto, že budu muset od rodiny odejít, jsem byla šťastná, měla jsem u sebe svého Edwarda a rodinu, která mě i přes mé lži (já to nazývala spíše: neprozrazení veškerých informací) měla ráda a přijala mě jako dalšího člena rodiny, vůbec na mě nebyli naštvaní nic. Prostě byli jen překvapeni, že jsem o tom věděla a i přesto jsem s nimi trávila svůj veškerý čas.

Časem mě pry i adoptují, ale to je ještě daleko. Prozatím budu paní: Cullenová, žena Edwarda Masena Cullena. Což je mnohem lichotivější titul než: slečna Cullenová, dcera Carlisla a jeho ženy Esme. Nemyslíte?!

Ležela jsem na posteli a pozorovala ho. Byl teď milionkrát krásnější, divím se, že to vůbec šlo. Nevím, jestli to bylo mým upířím zrakem nebo pocitem, že je můj. Culila jsem se na něho jako pako, ale jinak to prostě nešlo.

„Na, co myslíš?“ zeptal se s úsměvem, když si všiml mého dementního výrazu při pečlivém pozorování jeho osoby. Místo odpovědi jsem se ještě více usmála a snažila se začít mluvit o něčem jiném.

„Ede… já vlastně ještě vůbec nevím, jak vypadám!“ Vybavili se mi děsiví upíři s rudýma očima. Takhle bych se mamince moc nelíbila.

„Ta se pojďme kouknout, ne? Mimochodem jsi nádherná!“ Už jsme chtěli, ale někdo otevřel dveře do pokoje. Ten někdo byla Alice.

„Dovol mi bratře, abych se téhle HOLČIČÍ (Slovo HOLČIČÍ zdůraznila, aby mu bylo jasné, že on se do toho vůbec nemá plést) věci zúčastnila s Bellou já. Neboj, nebude moc trpět. Mám jenom hodinu, potom máme být všichni dole. Pamatuješ? Takže děkuji.“. Ukončila Alice svůj monolog a já pochopila, o co jde. Tohle bylo pravidelné. A mě to dokonce bavilo. Alici jsem v tomhle obdivovala, měla úžasný vkus na oblečení a cit pro barvy. Už mě táhla z pokoje a já jenom zamávala Edwardovi na pozdrav.

Alice mě s rukama na očích posadila na židli a tu pomalu natočila směrem k zrcadlu, odkryla mi oči, ale zrcadlo bylo překryté prostěradlem. Začala jsem se smát. A Alice taky.

„Co si čekala Bello, že ti tě ukážu tak rychle?“ Přitom už vytáhla svůj gigantický kufr se značkovou kosmetikou.

„Jdeme na to“ řekla spíše jen pro sebe a rozjela se. Myla mi vlasy, fénovala, točila, žehlila, česala. Potom mě začala malovat. Sdělení, že make-up už nikdy potřebovat nebudu, mě velmi potěšilo. Byla hotová za 45 minut. A někam odběhla se slovy: „Koukneš se na sebe a utrhnu ti hlavu“ aha…tak se radši nekouknu. Přiběhla s nějakým modrým balíčkem oblečení. Modrou mám ráda a Edward taky. Usmála jsem se na ni a začala se oblékat. Nakonec to byly modré legíny, černé delší triko a modré korálky. Když jsem byla oblečená, nádherně se na mě usmála a strhla prostěradlo ze zrcadla.

„Tadadáááá“ Páni koukala jsem na sebe asi minutu. Byla jsem fakt krásná a taková tajemná a bledá a prostě upír. Vlasy jsem měla o pár odstínů tmavší. Oči, jako všichni ostatní. Byli jsme jako nějaká sekta zlatookých. Rty byli tmavší a plnější. Všechny mé nedostatky byly poopraveny. Zajímalo by mě, jak ten jed najde, co je na člověku nepěkného. Inteligentní jed. Byla jsem pevná, hebká, hubená a prostě dokonalá. Jo teď mi vážně stouplo sebevědomí. A velký podíl na tom měla i Alice.

„Alice, to je neuvěřitelné. Děkuji“ Skočila jsem na ni a dala jí pusu. No tohle bylo spíše v plánu, kdybych se moc neodrazila a nesrazila ji na poličku, a tudíž nerozbila zrcadlo a polovinu věcí kolem.

„Ježiši Alice, promiň. Jáá…panebože“ koukala jsem na tu spoušť a tvářila se nejkajícněji, jak to jen jde. Ale Alice se začala smát. Docela jsem si oddychla.

„Tak to uklidíme. Než to Esme uvidí“ říkala pořád se smíchem, ale já jsem se cítila trapně. Musím se přece trochu naučit ovládat.

Když jsme všechno uklidily, šli jsme dolů. Všichni už tam byli a čekalo se jenom na nás. Všichni se na mě usmívali a pochválili můj vzhled. Sedla jsem si k Edwardovi a v mezírce mezi námi jsem ho chytla za ruku.

„Tak co? Vymysleli jste někdo něco?“ koukal po všech Carlisle.

„My neměli čas“ řekl Emmett a přitáhl si k sobě Rosalii. Ta se na něj usmála. No abych pravdu řekla, já už bych se propadla hanbou. Ona už ale musela být zvyklá.

„To my víme, někdo jiný?“ zeptal se Carl. A protože Edward mlčel i po usilovném drcení jeho ruky začala jsem já.

„No my s Edwardem jsme už něco vymysleli.“ Všichni čekali, jen Alice už věděla a usmívala se. Nechtělo se mi o našem vztahu mluvit nahlas, ale nakonec jsem odhodlala. „My, totiž já, totiž my.“ Všichni se na mě koukali jako na blázna a já se tak cítila. Edward se začal smát. To už nikdo nechápal. Alice se smála spolu s ním a já jim jenom říkala, že to vtipné není.

„Bella se Vám snaží říct, že spolu chodíme a že mě požádala o ruku“ řekl Edward, to nejhorší bylo za námi. Všichni se usmívali a říkali, že je to fajn, že nebudeme sami a Emmett řekl, že to bylo jasné. Ale sám se přitom tvářil nejvíce překvapeně.

„No zkrátka, teď budu s Bellou pár týdnů chodit a potom ji požádám o ruku pro změnu já. Když už budeme svoji, odstěhuje se k nám a až doděláme střední nebo dříve to záleží na všech, se odstěhujeme někam do pryč. Bella bude svým rodičům psát, pár let za nimi dokonce bude moct jezdit…“ do teď mi to pořádně nedocházelo, ale už je vlastně neuvidím, ale aspoň budou vědět, že žiju a mám je ráda. „ Prozatím se Bella vrátí domů, jakože se nic nestalo, jenom semnou začala chodit. Co říkáte?“ ukončil svoje vyprávění a všichni přikyvovali a usmívali se.

„No to jste to teda vzali šupem. Jsi si svými city jistá, Bello? Jestli si o tom potřebuješ povykládat, tak se stav, však víš, kde mám pokoj.“ Řekl samozřejmě Emmett. Chtěla jsem něco dodat, ale to už mě přeskočil Jasper.

„Myslím, že oba si jsou jistí Emme. Stejně jako my všichni tady. Mohli bychom to tady nazvat „dům lásky“.“ Snil Jasper a pevněji objal Alici, kterou měl na klíně.

„Nebo spíš „dům hrůzy“.“ Dodal zase Emmett hororovým hlasem a všichni se na něj zašklebili.

Ještě asi dvě hodiny jsme si tam povídali, všichni mi vykládali své upíři historky, které mi předtím říct nemohli. No teoreticky mohli, ale nechtěli. Taky se mě ptali na to, co si ze svého minulého života pamatuju. A to moje myšlenky přivedlo na Cleir. Mojí kamarádku z vizí. Edward mi slíbil, že se jí o víkendu pokusíme najít. Měla jsem z toho hroznou radost. Potom mi říkali, jak se mám doma chovat, ale mi přišlo, že s lidskými pohyby problém nemám. Ale pečlivě jsem poslouchala. Nakonec se blížil čas oběda a já musela domů. Byla jsem u Cullenů od pátku odpoledne, kdy pro mě přiběhl Edward až do neděle poledne, což je asi nejdéle. Domů se mi moc nechtělo. Bála jsem se, že něco poznají, což určitě, to by jinak museli být blbí.

Edward mě zavezl domů a rozloučili jsme se polibkem s tím, že večer přijde oknem. Bylo to jako z nějakého filmu pro puberťáky. Odemkla jsem si dveře a snažila se vejít mým obvyklým tempem.

„Ahoj rodino“ řekla jsem při cestě do kuchyně.

„Ahoj Zlato“ ozvalo se. Vešla jsem do kuchyně a našim spadla brada a významně se na sebe podívali. Dělala jsem, jako že si nevšímám a ze zvyku šla do ledničky pro džus. Otevřela jsem ho a napila se. Došlo mi to, až když jsem ho plivala do dřezu. Naši jenom vykuleně koukali. Teď by to asi chtělo odůvodnit.

„Jak dlouho už máme ten džus, je nějaký divný“ řekla jsem vážně s úšklebkem na tváři.

„Jak divný? Dej mi zkusit“ Jo tak toho jsem se bála. Nevím, jestli je zkažený, když mi teď nic nechutná. Mamka se napila a taky to vyplivla.

„Fuj, je přímo odporný!!“ řekla maka. No nemám to štěstí, kolikrát se stane, že máme zkažený džus?! Tak teď jsem si oddychla.

„Jak bylo u Cullenů?“ zeptal se taťka.

„Úžasně, byli jsme s Alicí nakupovat, no spíše Alice nakupovala. Potom jsme se koukali na filmy, chodili jsme na procházky. Bylo to super. Alice se na mě zase vyblbla. Jo a chodím s Edwadem“ Udivilo mě, jak dokonale lžu o mém víkendu. Jinak bych se jim se svým vztahem nesvěřovala. Ale teď to museli vědět co nejdřív.

„Páni, všimla jsem si. Moc ti to sluší. Vypadáš úplně jinak. A zdá se mi to, nebo máš jiné oči?“ Sakra, sakra, sakra.

„No tak oči jiné nemám a Alice si semnou vážně pohrála. Mohla by dělat kosmetičku a kadeřnici celebritám.“ Plácala jsem a plácala.

„S Edwardem? To je ten s těma zvláštníma hnědo-bronzovýma vlasama?“ ujišťoval se taťka.

„Jo ten, co tu byl skoro každý den“ řekla jsem se smíchem.

„No dobrá, dej si oběd Zlato“ jídlo. A to mamce na něm tolik záleží. Mimochodem jediné na co jsem měla momentálně chuť, byla ona. Voněla tak svěže, tak jinak. Taťka voněl taky dobře, ale zdaleka ne tak lákavě. Uvažovala jsem jak to usměrnit nějakou mou schopností. Vytvořím si iluzi o tom, že mi nevoní. Soustředila jsem se a přitom ji bedlivě sledovala.

„Co tak koukáš? Jídlo máš v troubě“ Jo. Konečně se mi to povedlo. Ježiši, tak to je horší než kdyby voněla. Ale co už.

„Mami, nemám hlad.“ Usmála jsem se na ni.

„To říkáš vždycky a potom zbaštíš celý pekáč. Neodmlouvej a dej si“ no to bude horší. Tak co teď. Nabrala jsem si jídlo, vůbec to nevonělo. Tvářila jsem se znechuceně, když jsem si nesla jindy mé oblíbené jídlo ke stolu. Položila jsem to a posadila se. Velmi pomalu. Hleděla jsem do talíře.

„Mami, já vážně nemám hlad. Nemůžeš mě přece…“ zkusila jsem to ještě, ale byla jsem přerušena.

„Jez!“ aha tak já jdu teda jíst. Ukrojila jsem si kousek masa a pomalu se blížila ke rtům a uvažovala jak si to udělat snesitelnější. No jasně, že mě to nenapadlo dříve, usmála jsem se. Je to krev, je to krev, je to medvídek, co si včera měla. Ono to zabralo, v mojí hlavě se objevila iluze, že si dávám krev. A tak jsem se do toho pustila. Přímo jsem to zlhtala.

„No vidíš, já ti říkala, že to vždycky sníš“ smála se. Najednou, ale taťka třískl do stolu.

„Nechte už obě toho divadla“ tvářila jsem se nechápavě a mamka smutně. Otec byl rozzuřený.

„Musíš mi brát trochu toho štěstí? Víš, jak dlouho jsme nebyli pohromadě kvůli těm Volturovým. Uvědomuješ si, že pro mě to taky není zrovna lehké. Měla jsem rodinu, víš. A někdo přijde a chce to všechno zničit. Tak mě obviňuj za to, že chci být ještě chvíli šťastná!!!“ řvala hystericky mamka a přitom se jí kutálely slzy z očí.

Chtěla jsem ji utěšit, ale teď mi hlodala jedna věc v hlavě. Volturovi! Jak o nich vědí! Taťka se k ní zatím přiblížil a objal ji. Přitom se koukal na mě.

„Isabello, jsi upír?“ Tak tohle mě dorazilo a myslím, že se mi i na chvíli udělalo černo před očima. S jakou nenávistí to řekl. A Isabello, mě taky oslovil poprvé. Tak tohle mi Volturovi vysvětlí. Za každou cenu, protože já nejsem jen tak někdo.

Koukala jsem, jak se na mě koukají. Otec zuřivě a matka nevím asi zvědavě a nešťastně. Došlo mi, že teď nebyli často doma a já tomu sobecky přihlížela. Ale jak jsem mohla vědět, že si jen neužívají?

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem Bella! ty musíš být upír?! 18. ČÁST: