Stydím se! Je to po dlouhé době a uboze krátké, ale nebičujte mě prosím. Příběh už se blíží ke konci, dávám tomu tak 2. ČÁSTI a konec:-(. No tak si tudle pidi část užíjte.
17.04.2009 (21:34) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5307×
17. ČÁST
Edward:
Vykulil jsem na ní oči, stejně jako všichni ostatní. Nechápal jsem, jak je může mít hnědé. A ostatní očividně taky ne. Jen Alice o tom věděla, samozřejmě. Všiml jsem si, že se jí výraz v obličeji změnil, když viděla naše pohledy. Tak jsem to ihned napravil a usmál se. Jako většina. Znovu si nás detailně prohlédla a už se usmívala. Nakonec se koukla na mě.
„Edwarde!“ zařvala s neskrývanou radostí v hlase a vrhla se na mě, drtila mě ve svém náručí. Bolelo to. Hodně to bolelo, ale nechtěl jsem kazit tuhle chvilku a ten pocit mít ji v náručí. Moji milovanou Bellu. Nenápadně jsem všem naznačil, aby odešli, že se vrátíme.
„Co mi to děláš, Bello! Ani netušíš, jaký jsem měl strach!“ řekl jsem tak zoufale a rozzlobeně, že jsem se tomu sám divil. Nepřežil bych, kdyby se jí něco stalo.
„Promiň“ špitla mi. Jako bych se na ni mohl někdy zlobit! Hrozně jsem ji nechtěl pustit.
„To nic, měli bychom jít za ostatníma. A neboj, všechno jsem jim už vysvětlil“ Slyšel jsem, jak se uklidnila. Asi byla ráda, že nebude muset vysvětlovat. „Mimochodem, už zase neslyším tvé myšlenky“ nemohl jsem si odpustit jedovatou poznámku, ale ona se jenom šibalsky usmála.
Sešli jsme schody do obývacího pokoje, nemohl jsem z Belly spustit oči. Byla tak okouzlující, takže jsem se probral z transu, až když někdo vypnul televizi.
„Ahoj“ řekla nejistě a čekala, co se bude dít. Asi se bála, že jí odsoudí. To ne, jak by mohli. Všichni si jí moc oblíbili. Najednou se všichni hromadně zvedli a začali ji drtit v náručí. Vystřídala se postupně u všech a každého obdařila jemným polibkem na tvář. Já nedostal. Nebyl jsem mezi obejmutými. Super.
Když se konečně od všech odtrhla, zeptala se na svoje rodiče.
„Volala jsem jim, že u nás zůstaneš přes víkend, a kdyby se něco zvrtlo tak, tak něco určitě vymyslíme.“ Chopila se slova Esme. Bella se u toho legračně šklebila, ale nakonec se vděčně usmála.
„Nemáš žízeň?“ vložil se do rozhovoru Jasper, tahle otázka mu hlodala hlavou už minutu před jejím probuzením. No jo, vždy zásadový Jasper.
„Žízeň nemám už asi týden“ Odsekla mu hned. Asi jí to nedošlo chudince. Emmett už se začal smát a v hlavě mu pořád běhalo: nejmocnější upírka, nejmocnější upírka, nejmocnější upírka!!
„A nepálí Tě v krku?“ zkusil se zeptat jinak.
„Strašně“ odpověděla s úsměvem.
„Tak to budeme muset jít na lov“ řekla Alice nadšeně. A už jsme se cpali všichni ke dveřím. Potom někdo namítl, že všichni jít nemůžeme, ale nikdo o to nechtěl přijít. Takže asi po pětiminutovém diskutování, jsme se odebrali na lov všichni.
Doběhli jsme do našeho oblíbeného loveckého místa. Bylo vidět, že si Bella rychlost užívá.
Všichni jsme se zastavili a Bella nás napodobila.
„Nadechni se“ řekl jsem ji. Ona se zhluboka nadechla, a po tváři se jí rozlil úsměv.
„Sbíhají se mi sliny“ řekla. Načež se Emmett začal smát a vysvětlil jí, že se nejedná o sliny, ale o jed.
Ona jenom kývla a spolkla jed. Po chvilce si začala nervozně klepat nohou.
„Můžu se zeptat, na co čekáš?“ zeptal jsem se mírně vyvedený z míry.
„No na další instrukce“ řekla nervozně.
„Ty to necítíš? Nemáš chuť se za tou vůni rozběhnout?“ divil jsem se.
„No ano, ale není to tak hrozné. Počkej, to už můžu běžet?“
„Jasně“ odpověděl jsem, ale ona už se rozběhla za tou vůní. My jsme běželi hned za ní, ulovila si dva medvědy a požitkářsky je vypila. K našemu údivu je nechala hned zmizet. Věděli jsme, že bude mít extra schopnosti, ale že je bude umět použít už hodinu po přeměně, to jsme nečekali.
Všichni jsme ji za její počínání pochválili.
„Nemám chlup mezi zubama?“ zeptala se z ničeho ni a já vyprskl smíchy.
„No haha“ řekla nasupeně, ale potom se k nám svým melodickým smíchem přidala. Společně jsme se potom vydali domů.
Hodiny ukazovaly tři ráno. Všichni se odebrali do svých pokojů s tím, že se v devět sejdeme v obýváku. Nabídl jsem Belle, aby šla semnou do mého pokoje. Souhlasila.
Vešli jsme do mého pokoje a ona se usmála a pohladila mě po tváři.
„Ani netušíš, jak jsem ti vděčná. Moc ti za všechno děkuji.“
„Nemáš zač“ Vdechl jsem ji už z nebezpečně blízké vzdálenosti do tváře a odhodlal se ji políbit. K mému údivu a potěšení mi to něžně vracela. Když jsme se odpojili, oba jsme najednou řekli: „Miluji Tě“. A oba se tomu zasmáli a zase se políbili. Tak to pokračovalo celou noc. Konečně jsem s ní byl. Ne jako kámoš, ale jako její kluk. HaHa. Byl jsem tak šťastný. Konečně. Dokonce jsme i vymysleli naši budoucnost. Už se Těším, až to všem řekneme.
Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 17. ČÁST:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!