Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 16. ČÁST

13.04.2009 (14:46) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5694×

                                              16. ČÁST

Edward:

Celé rodině už jsem všechno vylíčil. Všechno, co jsem věděl. Carlisle byl celou situací unešený. Mě to moc úžasné nepřipadalo.

Seděl jsem vedle Belly a držel ji za ruku, obličej měla zkroucený do bolestné grimasy a ještě vlhký od slz. Nevím, jak dlouho jsem ji pozoroval, ale nebyla to zatím ani hodina. A najednou jsem slyšel její myšlenky a viděl, co se jí odehrává v hlavě. Přehrávala si celý svůj život od dětství u některých vzpomínek jsem se i smál, ale potom jsem uviděl nás. Uviděl jsem každou její vizi, viděl jsem sebe jejím pohledem. Ona mě má asi vážně ráda. Hodně ráda. Hrál jsem si s touhle myšlenkou a poslouchal dále Bellu, když do pokoje vtrhla Alice s hlubokým úsměvem.

„Edwarde, vidím Bellinu budoucnost, nevím, čím to je, ale prostě ji vidím.“ Zářila jako sluníčko a mě už začalo vrtat hlavou, co viděla. Chtěl jsem se jí zeptat, ale předběhla mě.

„Přesně za…“ významně se koukla na ruku, na které stejně hodinky neměla, zasmála se svému vtipu a pokračovala: „…Přesně za 32 hodin se Bella vzbudí“ zavýskla nadšeně. Takže to nebudou tři dny, ale jeden a půl. Trochu mě potěšilo, že se nebude trápit celé tři dny.

„Děkuji za informace Alice“ řekl jsem upřímně a čekal, že se odporoučí, ale ona si sedla vedle mě a chytla mě za volnou ruku.

„Neboj, všechno dobře dopadne“ konejšila mě, a já se trochu uvolnil. Alice to přece musí vědět nejlépe.  Ještě mi stiskla ruku a s lehkým úsměvem odešla. Já jsem se zase zaposlouchal do Belliny mysli. Musí tak trpět, že se její šťít uvolnil a tudíž i Alice vidí její myšlenky a Jasper cítí její pocity.

Nemyslela už na nic určitého, to ani moc nejde, při té bolesti. Hrozně mi vadilo, že jí nemůžu nějak pomoct jen se koukat a držet ji za ruku. Zbývalo ještě 16 hodin, dlouhých 16 hodin a tak jsem se rozhodl jít rodině oznámit celou pravdu, kterou jsem pochopil z jejích myšlenek. Nechtělo se mi jí opouštět, mimochodem už teď byla nádherná.

Všichni vyjeveně koukali a pozorně poslouchali celou neskutečnou skutečnost. Když jsem skončil a hleděl do všech těch vyjevených očí, čekal jsem, kdo se první vzpamatuje. K mému údivu to byl Emmett.

„A to jako bude, ona bude nejsilnější a nejmocnější upírka, Bella?“ zeptal se ze začátku dramaticky, ale když se mu v mysli objevil obrázek nešikovné Belly jako nejmocnější upírky tak se začal smát.

„Už to tak asi bude“ zašeptal jsem a byl si jistý, že mě každý slyší.

Nechal jsem je tam vřele diskutovat a odešel jsem k Belle, vypadalo to, že trpí ještě více než předtím, ale když jsem ji opatrně chytil za ruku, vypadalo to, že se nepatrně usmála. Představa, že to bylo mnou, se mi líbila.

Po dalších deseti hodinách se ve dveřích znovu objevila Alice.

„Změna Edwarde, už za hodinu“ řekla prostě a odešla.

Teď jsem začínal být nervozní, co jí řeknu? Jak se zachovám? Jak se ona zachová? Co její rodina? Bude se moct vrátit? Bude se chtít vrátit? Bude tu chtít zůstat? Nebude chtít do Itálie? NEVÍM!

Nejhorší nebo nejlepší je, že ona celou dobu věděla, že jsme upíři a byla s náma. To nemá žádný pud sebezáchovy? Rozčilovalo mě to, ale zároveň jsem měl radost, že nás měla ráda takové, jací jsme a ne iluzi o nás. A navíc jsem byl rád, že jí to nebudu muset vysvětlovat. Samozřejmě některé věci ano, ale už to nebude tak hrozné.

Poslouchal jsem zběsilý tlukot jejího srdce, to už všechno v domě ztichlo. Každý čekal na poslední úder. A taky ano, ale to už jsem nebyl v pokoji sám.

Zachvěla se jí víčka a otevřela oči. HNĚDÉ!!

Bella:

Z temnoty mě vytáhla hrozná bolest a s ní mi přeběhl celý život před očima. To mi trochu pomáhalo od řvaní, soustředila jsem se jen na obrazy, co vidím. A taky na jeho chladnou ruku, která mě jemně držela, ani netuší, jak moc mi to pomáhá. Nechtěla jsem řvát jen kvůli jeho přítomnosti, a protože jsem se bála, že když otevřu pusu, bude to ještě horší. Tak jsem jenom ležela a soustředila se na jeho ruku, která chladila tu mou. Tušila jsem, že to bude bolet, ale tak moc.

Najednou někdo vtrhl do dveří, podle hlasu jsem hned poznala, kdo. Alice.

„Edwarde, vidím Bellinu budoucnost, nevím, čím to je, ale prostě ji vidím.“  Byla z toho nadšená. Mě došlo, že musí i Edward slyšet moje myšlenky, to nebyl, až takový problém v tomhle stavu se na nic myslet nedá. Byla jsem tak slabá, že asi praskl můj šťít.

„Přesně za…“ na chvíli se odmlčela a zasmála se. To jsem nepochopila. Potom ale pokračovala: „…Přesně za 32 hodin se Bella vzbudí“ dokončila nadšeně. Co je na tom super, představa, že tady budu ještě 32 hodin trpět, mi moc nepomohla. Nejhorší bylo, že se bolest ještě rozrůstala. Nevěřila jsem, že je to možné.

„Děkuji za informace Alice“ řekl ji, a já byla ráda, že slyším jeho hlas, že je tu pořád semnou. Uslyšela jsem zavrzaní židle a ne dveří, jak jsem čekala. Sedla si k němu. Asi.

„Neboj, všechno dobře dopadne“ Konejšila ho. Asi to potřeboval. Pak vrzly dveře a ona byla pryč. Začala jsem počítat minuty. Když jsem byla na 960-té minutě a 28 sekundě. Pustil mou ruku a odešel. Odešel? Ne. Co mám teď dělat? Celou dobu jsem se soustředila na jeho ruku, která tu už není. Dole se o něčem bavili, určitě o mě, ale nechtělo se mi poslouchat. Tak jsem se jenom prala se svojí bolestí, která teď byla bez Edwarda ještě horší.

Za necelou hodinu se vrátil. A opatrně mě chytil za ruku. Chtěla jsem se usmát, ale nejsem si jistá, jestli se to povedlo.

Dalších deset hodin, neuvěřitelných deset hodin jsem trpěla, s Edwardem po boku. Byla jsem sobec, ale představa, že by zase odešel, se mi vůbec nelíbila. Pak do dveří zase vtrhla Alice se zprávou, že bych měla být za hodinku „vzhůru“. No konečně dobré zprávy.

Bolest začala pomalu ustupovat a srdce mi tlouklo jako o život. Nikdy jsem ho nevnímala, ale teď jsem měla pocit, že mi vyletí z hrudi. Všechna ta bolest se stáhla do něj, přestalo to, až když se ozval poslední úder. Byl konec. Věděla jsem, že jsou tady už všichni a čekají, jak budu reagovat. Pomalu jsem otevřela oči(můj úžasný zrak mě nepřekvapil, měla jsem ho den ode dne lepší takže to nebyla zase taková změna) a všichni na mě vyjevené zírali. Jediná Alice se na mě usmívala. Znovu jsem se po všech koukla: Carlisle byl udivený, nečím unešený. Esme už se usmívala. Jasper se tvářil neurčitě. Emmett měl už pusu od ucha k uchu, musela jsem mu úsměv vrátit. Alice byla nějaká nedočkavá, Rosalie byla obezřetná, ale smála se. A nakonec jsem si nechala Edwarda, usmíval se.

„Edwarde!“ zařvala jsem naprosto spontánně a vrhla se mu kolem krku. A silně ho objala. Ostatní se nenápadně vytratili. Měla jsem zavřené oči a nechávala jsem se jím objímat. Už nebyl studený.

„Co mi to děláš, Bello! Ani netušíš, jaký jsem měl strach!“ řekl přísně a smutně najednou.

„Promiň“ špitla jsem. Nevím, proč jsem jim to neřekla. Asi jsem se bála reakce, že by mě třeba neměli rádi. Nebo jsem si to prostě nechtěla přiznat, ale nelituji toho.

„To nic, měli bychom jít za ostatníma. A neboj, všechno jsem jim už vysvětlil“ řekl mi a mě spadl balvan ze srdce.  „Mimochodem, už zase neslyším tvé myšlenky“ řekl ještě a já se šibalsky usmála.

Sešli jsme schody do obývacího pokoje, všichni se napřímili a Emmett vypnul televizi.

„Ahoj“ řekla jsem, nic lepšího mě totiž nenapadlo. Ale tímto jedním slovem jsem zlomila veškeré bariery. Všichni se zvedli ze sedačky a běželi za mnou, začala jsem kolovat z náručí do náručí. Každého jsem líbla na líčko.  A byla jsem vážně šťastná. Všechno to kazilo jenom to hrozné pálení v krku.

„Co mamka a taťka?“ zeptaka jsem se, nechtěla jsem, aby po mě vyhlásili národní pátrání.

„Volala jsem jim, že u nás zůstaneš přes víkend, a kdyby se něco zvrtlo tak, tak něco určitě vymyslíme.“ Při slově zvrtlo, jsem se zašklebila. Ale hned jsem se na ní vděčně usmála.

„Nemáš žízeň?“ vložil se do rozhovoru Jasper, jehož tělo pokrývalo tísíce jizev, stejně byl pořád krásný.

„Žízeň nemám už asi týden“ řekla jsem bez rozmýšlení, než mi došlo, co tím myslel. Emmett už se hihňal.

„A nepálí Tě v krku?“ zkusil to jinak.

„Strašně“ řekla jsem a usmála se.

„Tak to budeme muset jít na lov“ řekla Alice nadšeně. Všichni se dohadovali, kdo půjde. Nakonec šli všichni.

Doběhli jsme do nějakého lesa, ta rychlost byla úžasná, osvobozující. Po chvilce jsem začala mít strach, že něco nezvládnu, nebo pokazím. Pořád jsem se uklidňovala tím, že už jsem to přece několikrát dělala, když jsem byla ještě s Volturovýma.

Najednou se všichni zastavili, tak jsem je napodobila.

„Nadechni se“ řekl mi Edward, mimochodem byl ještě krásnější než předtím. Všichni byli. Teď mi došlo, že jsem se za celou dobu ani jednou nenadechla, další novinka. Nadechla jsem se a cítila každou část lesa, každého člena Cullenů. Všechno vonělo jinak, ale všechno tak úžasně. Ale dopředu se tlačila jedna dominantní vůně, až se mi začali sbíhat sliny. Teda jed, jak mě Emmett opravil.

Čekala jsem na další pokyn a nervozně si klepala nohou.

„Můžu se zeptat, na co čekáš?“ prolomil ticho Edward.

„No na další instrukce“ řekla jsem nervozně.

„Ty to necítíš? Nemáš chuť se za tou vůni rozběhnout?“

„No ano, ale není to tak hrozné. Počkej, to už můžu běžet?“

„Jasně“ řekl, ale to už jsem se rozběhla za tou vůni. Ostatní běželi hned za mnou. Skočila jsem na velkého medvěda a zlomila mu vaz. Zakousla jsem se mu do krku a sála krev. Bylo to hrozně dobré a navíc jako lék na bolest v krku. Ale bylo toho málo. Snažila jsem se vycucnout i tu krev, co už tam nebyla. Nakonec jsem ho naštvaně odhodila. Hned na to jsem si vzpomněla, že jako Isabella jsem těla zvířat prostě nechávala zmizet. A tak jsem to zkusila. Povedlo se mi to hned. Začala jsem se tomu smát. Ale to už se mi za zády objevili Cullenovi a navzájem si vysvětlovali, co to bylo a jak jsem to udělala. Nemotala jsem se jim do rozhovoru a rozběhla se, za další lákavou vůní. Byl to taky medvěd. Všechno jsem udělala zase spontánně a nechala medvěda zmizet. Bavilo mě to, ale žízeň už jsem neměla. Tak jsem se odebrala za ostatními. Ti mě chválili.

„Nemám chlup mezi zubama?“ napadlo mě najednou a vycenila jsem své zuby na ostatní. Ti se začali hned smát a tak jsem pusu rychle zavřela.

„No haha“ řekla jsem, když se pořád všichni smáli a nakonec se k nim přidala. Se smíchem jsme běželi společně domů.

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 16. ČÁST: