Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 12. ČÁST

01.04.2009 (15:35) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5403×

12. ČÁST

Bella:

Šli jsme si objednat a já viděla, jak se všichni za Edwardem otáčejí. Měla jsem tendenci ho pevni chytit a ukázat světu, že je můj. Ale to by za prvé musel být můj, a musel by se mi v myšlenkách líbit. Vraždila jsem pohledem každou holčičku, slečnu, dívku, ženu, babičku, co se na Edwarda „baličsky“ usmály. Ale on je ignoroval, myslím, že je ani nějak nezaregistroval.

Pořád se koukal na mě a na mojí ruku. Asi čekal, že tam za chvíli omdlím. Ale to bych musela být tak blbá a nechat si ujít čas strávený s ním. Dělalo mi dobře, že si všímal zrovna mě, když tu bylo tolik milionkrát hezčích holek. Ale na druhou stranu by bylo divné, kdyby řekl: „Hele Bello, tamta kočka mě očividně chce. Tak já jdu za ní. A ty dělej jako, že se neznáme jo?“

Jo to by bylo divné. Musela jsem se tomu usmát, ale pod jeho jestřábím zrakem se to neobešlo bez otázky.

„Co je, teda čemu se směješ?“ řekl a usmál se, ale šlo vidět, že ho asi mučí, když neví na, co myslím. Tak jsem mu to chtěla udělat ještě těžší.

„Jen tak jsem nad něčím přemýšlela“ řekla jsem s úsměvem a on se zatvářil jako by mu dlubali oči za živa.

„Můžu vědět nad čím?“ ptal se už nad míru zvědavě.

„No já nevím…“ chacha a teď mě napadlo, že jsem mu dlouho neposílala moje myšlenky.

„Belloo, prosííím“ Ty oči…Ten naléhavý krásný hlas a ty oči… A co si mám teď jako vymyslet??

„ Že už se těším, až si dám pořádného hamburgra a zmrzku“ Super. Skvělá výmluva.

„Aha“ řekl se smíchem… „zrovna jsem se Tě chtěl zeptat, co si dáš“

„A co si dáš ty?“ To je moje příležitost.

„Nic, víš, jedl jsem doma a mám speciální dietu“ Zatvářila jsem se smutně. Mírně se otočila a udělala jako, že si(tajně) stírám slzu ale, aby to viděl. A poslala mu moje myšlenky.

„ Jak tu s ním mám být s chudáčkem? Je mi ho tak líto, že tu až brečím. Určitě je na speciální dietě, kvůli té rakovině. A to dneska vypadal docela zdravě, ale zase chytá tu barvu. Je takový scvrklý a bledý a ty kruhy pod očima, vyhublý, kůže na něm visí. Žádný sval. Ne musím být silná. Bello no tak“ S těmahle posledníma myšlenkama jsem se na něj otočila, samozřejmě se skleněnýma očima a starostlivě se na něj koukla.

„Kvůli němu to tu vydržím“ Poslala jsem mu ještě. A usmála se na něj smutně. Ten jeho výraz, chtělo se mi smát, ale když jsem uviděla ten smutek. Zase jsem měla chuť ho obejmout a utěšit. A říct mu že je ten nejdokonalejší „tvor“, kterého jsem kdy spatřila a ne seschlý a umírající na rakovinu.

Než jsme se dostali na řadu, rychle řekl, nebo si dám taky zmrzlinu a pokusil se o úsměv. I když to byl jen chabý pokus, vypadal úžasně. Hrozně jsem litovala tomu, co jsem mu řekla. Nevím, proč to ještě dělám. Když jsem ho neznala a nespojovalo nás upírství, o kterém sice neměl ani páru, tak mi nedělalo problém mu trochu shazovat sebevědomí. Ale teď prostě vím, že ode mě mu to ubližuje. Už to nikdy neudělám! Slíbila jsem si.

„Dobrý den, mohu Vás obsloužit, co si dáte“ říkala mechanicky slečna za pultem. Dokud nevzhlédla a nevšimla si Edwarda. Hned zamrkala, jako by si myslela, že má halucinace. Když zjistila, že nemá, začala se usmívat, mrkat, hihňat. A všechno dohromady to vypadalo dost komicky. Edward se na mě ještě rychle koukl, jestli vidí dobře. A já se jenom zakřenila a dusila v sobě smíchu. Odvrátil ode mě pohled a rychle začal: „Takže pro slečnu jeden hamburger a zmrzlinu…“ Když to říkal a pokynul ke mně hlavou, a ona mě teprve teď zaregistrovala. Chtěla jsem Edwarda chytnout za ruku, ale vypadala, že ten pult přeskočí a vytrhá mi všechny vlasy. Zrovna když jsem nad tím uvažovala, chytl mě Edward za pas a přitáhl si mě. Joo. A Kate (to měla na jmenovce) si začala něco mrmlat pod nosem. „A pro mě zmrzlinu“ dořekl a nám to donesla.

„Děkujeme“ řekla jsem a sladce se na ni usmála.

Edward:

Slyšel jsem všechny ty myšlenky o tom jak, jsem krásný, úžasný, různé sexuální představy a věděl přesně, od jakých lidí pocházejí. No spíš dívek a dokonce i babiček. Já jsem, ale neměl v plánu nikomu z nich věnovat pohled. Oči jsem měl jenom pro Bellu a pro její zasádrovanou ruku. Teď by měla někde spát a ona se tu místo toho trajdá s upírem. Kdyby věděla, co jsem, určitě by s křikem utekla. Ale i přesto nedokážu přestat myslet na to, co se stalo v jejím pokoji. Vypadalo, že náš chtíč je vzájemný, ale proč? Vždyť jsem pro ni mrzáček. Tak proč z ní vyzařovalo vzrušení? Nevím. Pozoroval jsem ji a skenoval si její obličej do hlavy. A ona se najednou usmála, ze zvyku jsem se zaposlouchal do jejich myšlenek. Aha. To vlastně nejde. Bylo to tak nepříjemné neslyšet na co myslí, proč se usmívá.

„Co je, teda čemu se směješ?“ řekl jsem hodil na ni americký úsměv a doufal, že to zabere a všechno mi vyklopí. Ale to by to nemohla být Bella.

„Jen tak jsem nad něčím přemýšlela“ Tak to mi došlo Bello. Tohle je mučení.

„Můžu vědět nad čím?“ Už jsem byl totálně zvědavý. Ničí mě, když nevím, na co myslí.

„No já nevím…“ Nevím, proč co mohlo být tak hrozného, že mi to nechce říct?

„Belloo, prosííím“ Teď jsem zapojil pohled, který slouží k vábení kořisti.

„ Že už se těším, až si dám pořádného hamburgra a zmrzku“Hm…Edwarde co jsi čekal??

„Aha“ zasmál jsem se tomu… „zrovna jsem se Tě chtěl zeptat, co si dáš“To byla trochu pravda

„A co si dáš ty?“ No co si dám já?...Tady slečnu, jestli nechceš tak se nadívej, Bello.

„Nic, víš, jedl jsem doma a mám speciální dietu“ Zatvářila se smutně. A trochu se natočila aby, aby si setřela slzu proč pláče? Chtěl jsem ji otočit k sobě, když jsem najednou uslyšel její nemilé myšlenky:

„ Jak tu s ním mám být s chudáčkem? Je mi ho tak líto, že tu až brečím. Určitě je na speciální dietě, kvůli té rakovině. A to dneska vypadal docela zdravě, ale zase chytá tu barvu. Je takový scvrklý a bledý a ty kruhy pod očima, vyhublý, kůže na něm visí. Žádný sval. Ne musím být silná. Bello no tak“ To si dělá srandu, já myslel, že už, třeba, že se jí taky líbím…Otočila se na mě a ještě ke mně dozněly její poslední slyšitelné myšlenky:

„Kvůli němu to tu vydržím“ A já byl tak naivní, že jsem věřil tomu, že je tu semnou, protože chce. A né ze své dobré vůle. Zase se tvářila smutně a v očích se jí leskly slzy. To jsem jí jenom k pláči. Ne. Nevím, co to do mě vjelo, ale začínám o ní pochybovat. Budu se chovat, jako bych nic neslyšel. A večer si projdu všechny fakta. Abych nevypadal tak divně, dám si tu zmrzlinu taky.

„Nebo víš co, já si dám tu zmrzlinu taky“ řekl jsem po chvíli.

Potom jsme se dostali na řadu a servírka začala automaticky odříkávat naučenou větu:

„Dobrý den, mohu Vás obsloužit, co si dáte“ To ještě měla hlavu skloněnou k pokladně, ale když se na mě koukla hned zamrkala, jako by si myslela, že si mě vymyslela. Z myšlenek jsem toho moc nevyčetl, byla zmatená a já jsem byl pro ni bůh. Na chvíli se jí v hlavě objevil obraz mě, jí a psa na zahradě. Bože. Potom se začala se usmívat, mrkat a hihňat, jako nějaké puberťačka ze špatného filmu. Koknul jsem se na Bellu pohledem stylem vidím dobře?? Ona už se dusila smíchem. Koukl jsem se radši zpět a rychle začal: „Takže pro slečnu jeden hamburger a zmrzlinu…“ Když jsem to říkal, upoutal jsem na pozornost Belly, o které zatím nevěděla, že žije, tím, že jsem k ní naklonil hlavu. A Bellu jsem chytl kolem pasu, jakože ke mně patří. Její myšlenky teď byly jasné, chtěla Bellu zabít! Panebože to tu zaměstnali nějakou psychopatku? Asi jo. Začala mrmlat nesrozumitelně i pro můj sluch tak jsem radši dořekl objednávku.

Podala nám to, abych pravdu řekl, nedivil bych se, kdyby to bylo otrávené.

„Děkujeme“ řekla Bella přeslazeně s jasným nádechem ironie.

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 12. ČÁST: