Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a Dimitri 5

16.07.2009 (11:00) • Nicolette • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1476×

Jeli jsme dlouho. Najednou jsme ale zajížděli někam do lesa. Chtěla jsem se zeptat, kam to jedeme a taky na plno dalších věcí, ale jakmile jsem se na něj podívala, tak mi bylo z jeho pohledu hned jasné, že z něj nic moc nedostanu.

„Neboj. Za chvíli tam už budeme.“

„A kde?“

„Věř mi.“  Asi aby si byl jistý mě zase odzbrojil svým zářivým úsměvem. To mu budu asi muset do budoucna zatrhnout. Vždy se totiž musím přemlouvat, aby se moje životně důležité funkce znovu daly do běhu.

Když jsem si ho prohlédla pozorněji, tak jsem zjistila, že jeho oči mají barvu topazu. Byl dokonalý. Myslím, že budu muset přehodnotit mé motto, které jsem vždy všem připomínala. Dokonalost neexistuje. Ale já mám najednou pocit, že jsem tu dokonalost právě našla.

Najednou zastavil. Byli jsme na cestě, u které byl z jedné strany hluboký les a z druhé strany louka. Tady ta cesta ale končila.

„Pojď. Něco ti ukážu.“

Vystoupila jsem a šla za ním. Šli jsme asi kilometr a půl mlčky až jsme dorazili na prostranství. Bylo tu krásně zeleno. Stromy to tu chránili. Najednou jsem si ale všimla, že jednu stranu této loučky nejde vidět dál. Přišla jsem k tomuto bodu blíže a zjistila, že je tu sráz a dole je viditelně hluboké jezírko. Bylo sice krásné, ale mně se zatočila z té výšky hlava.

„Je to zatopený lom.“

„Je tu nádherně.“ Přidala jsem spokojený úsměv.

Byl tam ve stínu stromů velký kámen. Šla jsem si na něj sednout a Dimitri se ke mně mlčky přidal.

„Toto je bludný balvan. Kouká z něj ven jen asi čtvrtina jeho skutečné velikosti. Dostal se sen s ledovcem v druhohorách.“

„Hm. To je zajímavé. Ale mě by spíše zajímalo něco jiného, pokud mám říci pravdu.“

„A co konkrétně?“

„No, tak třeba. Ty víš o mně plno věcí, ale já o tobě nevím vlastně nic. A taky by mě ale opravdu zajímalo, jak jsi zjistil, kde bydlím.“

„Tak k té první otázce. Jmenuju se Dimitri Cullen, jak už ovšem víš. Mám devatenáct let. Studuju medicínu v Anglii. Psal jsem ti odtud dopis. Měl jsem zkouškové období a předčasně dokončil ročník.“

„A proč v Anglii? Tady nejsou dobré školy?“

„Jo, to jsou. Ale jsou dost jednoduché. Dělám obor neurochirurgie. A nechci si to zrovna ulehčovat. Chci být, co nejlepší to půjde. Pokud jde o záchranu životů, tak jsem ve vzdělání důsledný.“

„Aha. Ale nejsi na takové studium ještě mladý? Chci tím říct, že většina lidí v devatenácti teprve končí střední a nestuduje vysokou a už vůbec ne v Anglii.“

„No, to ne. Dokončil jsem střední v sedmnácti. Předčasně.“

„Tak to to vysvětluje. Každopádně tě obdivuju. Je to jako z nějakého románu. Tohle se asi povede jen málo lidem na světě.“

„Ano. V tom máš pravdu.“

No páni. Tak tohle jsem nečekala ani ve snu. Naprosto mě vykolejil. V devatenácti studuje univerzitu v Anglii. A k tomu ještě neurochirurgii. On je vlastně celý jako sen. Zdá se mi to nemožné. Ale neodpověděl mi na mou druhou otázku.

„A povíš mi prosím něco i k té druhé otázce?“

„Tak k tomu se mi nechce moc vyjadřovat. Ber to prosím jako samozřejmost. Prostě jsem to věděl a hotovo. Pevně doufám v to, že ti to jednou budu moci vysvětlit.“

„Tak v to doufám i já. Zklamání trávím docela špatně.“

Povídali jsme si o všem možném, ale on se cíleně vyhýbal rozhovorům, které by se byť jen vzdáleně týkaly jeho osoby. A tak hlavně vyzvídal on o mně. Seděli jsme tam ještě dlouho, když se začalo smrákat a já si uvědomila, že musím domů. Koukla jsem se na mobil a zjistila, že je už sedm hodin večer. A taky že nemám signál.

„No fajn. Mamka mě zabije.“

„Pojedeme!“

Dojeli jsme k našemu domu asi za hodinu. Vůbec se mi ale z auta nechtělo. Ani Dimitrimu se nechtělo moc loučit. Seděli jsme v autě ještě asi pět minut mlčky. Každý čekal na reakci toho druhého.

„Měla bys jít.“

„Ano.“

„Uvidíme se zase? Ale neříkej už prosím, že si mě najdeš. Tu nejistotu už nesnesu.“

„Uvidíme se. A když mi dáš své číslo, tak ti i dám vědět kdy.“

Nadiktovala jsem mu svoje číslo. Rozloučila a šla domů.

„Kde jsi proboha byla? Měla jsem hrozný strach. A ani dovolat jsem se ti nemohla.“

„Odpusť mami. Zakecala jsem se s kamarádem.“

„S tím z kolony?“

„Ano. Přesně s tím.“

„Byl tu a ptal se na tebe. Řekla jsem mu, kde jsi.“

„Jo. Já vím. Díky za to.“

„Máš ho ráda?“

„Asi ano.“

„To je dobře. Ale dej si prosím pozor.“

„Mami. Za koho mě máš? Snad mi věříš ne?“

„No. Moje matka mi také věřila a já tě porodila v osmnácti.“

Jen jsem se ušklíbla. „Dobrou noc mami.“

„Dobrou sluníčko.“

Ještě jsem se osprchovala a potom se jen oddala krásným snům. Asi víte o kom.

Autor: Nicolette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a Dimitri 5 :