Tak a je tu čtvrtá kapitolka. Asi bych ji nazvala Překvapení. Přeji pěkné počtení a prosím o komentíky.
14.07.2009 (12:33) • Nicolette • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1556×
Ráno jsem se vzbudila se skvělým pocitem. Navštívil mě ve snu, jak jsem si přála a byl ještě nádhernější než obvykle.
Byla sobota. A to byl den, kdy jsem jezdila vždy do konírny, kde jsem mohla být od rána do večera s mými milovanými koňmi. Miluji ten vítr ve vlasech, když se houpám v koňském sedle. A ta jejich vůně. Je nepopsatelná a nádherná. Většině lidí zapáchá, ale mě ne, mě voní.
Dnes to ale nevypadalo moc dobře. Bylo větrno a viditelně se schylovalo k bouřce. Doufám, že nebude pršet, déšť nesnáším a ve větru si také zrovna nelibuji.
Když jsem přijela tak už mě vítal veselým řehtáním kůň, o kterého se starám. Jmenuje se Vilfréd, ale nikdo mu neřekne jinak, než Vilfi. Je hnědý ale má bílou hřívu a ocas a také má nad kopyty bílé „ponožky,, .
Přišla jsem k Vilfimu, pohladila ho po jeho koňském nose. Osedlala jsem ho a jela se projet. Oba jsme byli v tuto chvíli neskonale šťastní. Já bych ale mohla být šťastnější, stačilo by k tomu málo. Jen aby se tu objevil můj anděl. Ale v to jsem ani nedoufala, vždy jsem totiž byla smolařka a toto by bylo až moc štěstí na jeden den.
Když jsme se z naší asi dvou až tří hodinové projížďky vrátili, tak jsem ho ještě nechala v ohradě s ostatními koňmi a šla mu vyčistit jeho stání. Když jsem se pro něj vracela, tak jsem u ohrady viděla stát nějakého mladíka. Koně u něj ale nebyli, ti stáli neklidně co nejdál od něj na druhé straně ohrady a viditelně měli strach. Šla jsem se tedy kouknout, kdo že to je.
„Co tam děláte. A co se těm koním stalo, že jsou tak vyděšení?“
„To je normální reakce na mou osobu. Jen u tebe jaksi nefunguje.“
Ach můj bože. Ten hlas, ten úsměv, ty vlasy, ten….. Dimitri. Stála jsem tam dost dlouhou chvíli s otevřenou pusou dokořán. Asi to už bylo trapné. Nevěřila jsem vlastním očím.
„A-ahoj. C-co tu děláš?“
„Co by. Přišel jsem se podívat, jak se máš.“
„Ale, jak jsi věděl, že budu tady?“
„Jednoduše. Byl jsem u tebe doma a tam mi řekli, kde tě najdu.“
„A odkud znáš mou adresu, když už jsme u toho. Jak jsi věděl, kam máš poslat ten dopis a kde mě hledat?“
„No, to bych raději neřešil.“ Koukla jsem se na něj stylem, že nevím, o čem to sakra mluví a on se jen omluvně usmál. Nic víc. Hm, myslím, že mi do budoucna dluží pár odpovědí.
„Ehm, musím Vilfiho, teda mého koně ještě vyčistit. Můžeš na mě počkat. Do stáje se mnou asi nepůjdeš podle reakce koní.“
„Ne to nepůjdu. Počkám na tebe u parkoviště.“
„Dobrá.“
Rychle jsem Vilfiho očistila, abych už mohla být s mým princem. Je to zvláštní, v tu chvíli jsem si to uvědomila. On o mně ví snad vše. Ale já o něm nevím kromě jeho jména vlastně nic. Je to frustrující.
„Tak, jsem hotová. Doprovodíš mě na autobus? Je to celkem daleko, můžeme si cestou popovídat.“
„Ne, odvezu tě domů. Teda pokud ti to nebude vadit.“
„Oh.“ Vydechla jsem překvapením. „No, myslím, že to překousnu.“ Přidala jsem úsměv, který mi oplatil a já jak ho spatřila, tak jsem málem omdlela okouzlením.
Měl krásné černé BMW s tmavými skly. Krásné auto, takové jsem si vždy přála. Teda až budu mít ten řidičák a oněch osmnáct let a k tomu ještě asi ten milion a půl. Způsobně mi otevřel dveře spolujezdce a potom si sám sednul na své místo.
„Tak madam. Kam to bude?“
„No, já nevím. Myslela jsem, že mě odvezeš domů.“
„Jak myslíš. Ale napadlo mě se někam projet. Ale pokud chceš jet rovnou domů…“ Nenechala jsem ho to ani doříct. „Ne. Půjdeme se projet.“
Nastartoval a auto spokojeně zapředlo.
„Tak, kam pojedeme?“
„Věř mi.“ Aaaaa. Zase ten úsměv, já se z toho snad zblázním. No, moc jsem se nedozvěděla, ale co už. Budu mu prostě věřit.
Autor: Nicolette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Já a Dimitri 4:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!