Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a Dimitri 29

02.11.2009 (20:45) • Nicolette • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1707×

„Měla jsem vizi. Máme problém.“

„Povídej.“ Ukázal mi na židli, abych se posadila, ale to nešlo. Začala jsem nervózně přešlapovat po místnosti.

„Moje kamarádka je těhotná a já měla vizi, jak leží v nemocnici a čeká na porod. Má špatné tušení a píše pro jistotu poslední vůli. Ona, ona chce…“ tady jsem se sekla a zhroutila se do křesla. Tvář jsem si schovala do dlaní.

„Chce, abychom se v případě, že se jí něco stane, postarali o dítě. Já s Dimitrim.“ Přešla jsem k oknu a koukala z něj. Peter mlčel.

„No tak, Petere, řekni něco.“ Naléhala jsem.

„Nemám co. Jsem opravdu rád, že jsi s tím šla nejdříve za mnou, ale tohle není moje záležitost. Jsou tu králové, ti k tomu musí říct svůj názor, ten můj je až po jejich.“ Zamyšleně jsem koukala ven na sněhovou peřinu.

„Dobře.“ Mlčky jsem pomalu odešla.

Sešla jsem dolů do obýváku, kde se všichni věnovali svým koníčkům. Kristine seděla u počítače a vyřizovala si svoje záležitosti z domova. Byl tu i Dimitri. Rozhodla jsem se, že by bylo lepší, aby to věděl jako první.

„Miláčku, mohla bych s tebou prosím mluvit? O samotě.“

„Samozřejmě drahá.“ Odložil rozečtený časopis a šel za mnou nahoru. Sedla jsem si na postel do tureckého sedu a on si sednul oproti mně.

„Co se děje?“ Usmál se tím svým úsměvem, který používá vždy, když mě chce dostat na kolena. Tentokrát se mu to ale nepodařilo.

„Měla jsem vizi, proto jsem šla za Peterem. Moje kamarádka je těhotná a čeká na porod v nemocnici kvůli rizikovému těhotenství. Měla špatné tušení a tak napsala pro jistotu poslední vůli, kde prosí, abychom se v případě, že se jí něco stane, postarali o to malé. Peter mi řekl, abych šla nejdříve za králi, ale já myslím, že bys to měl vědět dřív.“ Chvíli přemýšlel.

„Jsem rád, že jsi mi to řekla. Ano, měli bychom to prodiskutovat s králi.“ Volil opatrně slova.

„Ale, co když se jí opravdu něco stane?“

„Stane.“ Řekla jsem smutně s odvráceným pohledem.

„Viděla jsem doktory, jak se baví o tom, že ani normální porod, ani císařský řez nemůže přežít, ale že už přenáší a dítě musí ven. Hned potom jsem viděla, že dostala porodní bolesti. Ona to ví, že umře. Dlouho jsme se neviděly, ale vždy jsme bývaly nejlepší kamarádky. Proto si mě taky vybrala. Ví, že jsem s tebou a také ví, že je na nás spoleh, a že máš úžasnou rodinu, do které já patřím.“

Nahnul se ke mně a objal mě. Nevím, jak to udělal, ale uklidnilo mě to.

„Pokud se jí něco stane, tak když to králové dovolí, vezmeme si to malé, ano?“ usmíval se na mě, ale já věděla, že se moc vesele a nadšeně necítí.

„Pojď, půjdeme jim to říct.“ Vzal mě za ruku a vedl ke dveřím. Tam jsem ho objala, jak nejsilněji umím, abych si dodala pocit bezpečí, pochopil to a oplácel mi stejným gestem. Dal mi něžný polibek. Šli jsme tedy.

„Drazí hosté, mohli bychom s vámi něco prodiskutovat?“ všichni zvedli zrak a usadili se na sedačkách naproti nám. Dimitri si sednul na paty schodů a já si stojíc dodávala odvahu.

„Dnes ráno jsem měla vizi. Byla krátká, ale dost obsáhlá. Byla v ní kamarádka, která leží kvůli rizikovému těhotenství v nemocnici a už dost přenáší. Jelikož měla špatné tušení, tak sepsala poslední vůli, kde prosí, abychom se o její dítě, v případě, že se jí něco stane, postarali já a Dimitri. Potom jsem viděla doktory, jak se baví nad jejími výsledky. Bavili se o tom, že nemůže přežít ani normální, ani císařský řez. Je na to velmi slabá a další umělé udržování její organizmus nevydrží. Hned potom jsem viděla, že dostala porodní bolesti. A to byl konec vize. Ona umře.“ Dimitri se postavil za mě a zezadu mě objal, aby mi dodal pocit bezpečí a odvahu. Králové mlčeli. Kristine se podívala na Robina a jejich pohledy se setkaly, kývli na sebe.

„No, nemůžu říci, že jsi mě nezaskočila, Petro. Samozřejmě, že poslední vůli nemůžeš odmítnout. Jen, jen mám za nás za všechny podmínku. To dítě musí vyrůst v této rodině v izolaci, protože děti nejsou dost důvěryhodné, aby střežily takové tajemství. A v den svých osmnáctých narozenin musí být přeměněno. Samozřejmě bez kousanců, nejlépe injekcí, musí to být co nejméně drastické, jako u tebe a tvé matky. Pamatujte však při výchově, že bude dítětem místokrálů upírského světa. Máte naše požehnání.“ Dokončil svůj proslov.

My dva jsme se na sebe podívali a s úsměvem se políbili. Něco takového jsem si ani nepředstavovala.

V tom zazvonil telefon. Zvednul ho Peter, který v tichosti přišel uprostřed Robinova výkladu.

„Cullenovi, prosím?“

Hlas v telefonu se zeptal, zda by mohl se mnou mluvit. Mlčky jsem došla k telefonu a roztřesenou rukou jsem ho zvedla.

„Petra Novotná.“ Ohlásila jsem se. Mužský hlas se mnou opatrně mluvil. Byl to notář, kterému Daniela předala den před smrtí svou závěť. Když to položil, tak jsem se zhroutila na křeslo, které mi někdo pohotově přisunul. V takovýchto situací možnost pláče opravdu schází. Podívala jsem se někam do zdi za všechny ostatní.

„Včera v noci umřela. Dvě hodiny po porodu. Porodila císařem dvojvaječné dvojčátka. Přežila jenom holčička, chlapeček umřel po půlhodinové resuscitaci. Zítra máme s Dimitrim přijít k notáři kvůli poslední vůli.“ Řekla jsem nepřítomně. Zvedla jsem se a šla do pokoje, kde jsem si sedla do křesla na balkón a tam se dívala na zasněženou krajinu okolo domu.

Asi po hodině za mnou potichu přišel Dimitri a položil mi zezadu dlaně na ramena. Vzala jsem ho za ruku a vedla ho do pokoje, kde jsem si lehla na postel, jeho jsem si přitáhla, aby si lehnul těsně ke mně a ležící mě objal. Takto jsme leželi až do druhého rána, kdy jsme měli jít k notáři.

Oblékla jsem si blankytně modrý kostýmek s černou halenkou, k tomu černé lodičky. Vlasy jsem až na jeden pramen na každé straně nechala rozpuštěné. Ty prameny jsem spletla v copánky a vzadu připnula sponečkou. Líčení jsem zvolila jemné. Trocha make-upu proti bělosti, béžové oční stíny, tenká černá linka, řasenka a broskvový lesk na rty. I tak jsem ale vypadala kouzelně. Vzala jsem si ještě černou koženou kabelku a sluneční brýle.  Na to jsem přidala zimní černý kabát nad kolena a šedou šálu. Musím vypadat trochu smutečně.

Dimitri vypadal také skvěle. Šedý vycházkový oblek s jemným černým čárkováním v nitích a modrá košile. K tomu černý kabát. Dokonalý pár. Nádhera. Sešli jsme pomalu dolů do haly. Dominika vyskočila z křesla od módního časopisu.

„Jůůů, vám to sekne.“ Výskla. „Kam se chystáte tak vyšňoření.“

„Jdeme k tomu notáři.“ Řekla jsem nesdílejíc její nadšení. Pochopila, že její poznámka byla dost nemístná, došla ke mně. Objala mě.

„Promiň, nedošlo mi to.“

„To je v pořádku.“

„Lásko, musíme jít, abychom tam byli v čas.“ Zvolal Dimitri ode dveří.

Mlčky jsem se rozloučila s kývnutím hlavy s rodinou a šla k autu za mojí láskou. K notáři jsme také jeli mlčky, každému v hlavě vířily tisíce myšlenek, ale ani jeden z nás jimi nechtěl zatěžovat mysl toho druhého.

„Dobrý den, už na vás čekáme.“ Ozvala se maličká, drobounká sekretářka, stará asi devatenáct let zpoza obrovského recepčního pultu. „Jděte rovnou do kanceláře, pan Solný už vás očekává.“

Jménu notáře jsem se musela pousmát, myslím, že měl krušná školní léta. Záhy jsem si však vzpomněla na kamarádku a koutky úst znovu poklesly do kamenného výrazu.

„Dobrý den slečno Novotná, pane Cullene.“ Zvednul se od stolu stařičký notář.

„Dobrý den.“ Řekli jsme jednohlasně.

„Jste jediná, na kterou zesnulá pamatovala ve své závěti a jelikož nic hmotného nevlastnila, přejděme prosím rovnou k věci.“ Kývla jsem na souhlas a usadila se vedle Dimitriho na pohodlnou sedačku.

„Takže. Přečtu vám tu závěť, ano?“ znovu jsem kývla, jiné reakce jsem nebyla schopna.

„Drahá přítelkyně, Petro Novotná. Děje se mi velice nepříjemná věc, umírám. Doktoři mi nechtějí nic říct, ale já to cítím. Mám pocit, že to, že porodím ten poklad bude to poslední, co stihnu. Ale nesmutni, jsem ráda, že stihnu alespoň toto. To dítě je to nejlepší, co jsem kdy stvořila. Jelikož se to děje a já vím, že ho nebudu moci vychovat, ať už to bude holčička či chlapec, a jelikož vím, že u tebe by bylo v bezpečí, prosím tě, aby ses ho ujala a vychovala ho tak, jako by bylo tvé vlastní. Vím, že ty a Dimitri to dokážete. Pokud to bude děvče, tak jí prosím pojmenujte Temperance a říkejte jí Peri. Pokud chlapec, byla bych velmi potěšena, kdyby se jmenoval Alex, ale neříkejte mu Sašo, jen Alex. Postarejte se o mé miminko a vychovejte ho v dobrého člověka, znalého a vzdělaného s dobrými zásadami a spravedlnou duší. Děkuji ti za vše Petro. Navždy, pamatuj, tvá Daniela Konečná.“ Skončil předčítání, šel si sednout zpět za svůj stůl a po sepnutí rukou pokračoval.

„Daniela nevěděla, že čeká dvojčata, nechtěla vědět pohlaví dítěte a když jí to lékař chtěl říct, tak odmítla s tím, že se nechá překvapit. Ani když nastaly první a i další komplikace, tak to nechtěla vědět. Dítě je nyní v ústavní péči, protože bylo v pořádku a nepotřebovalo inkubátor ani nic jiného, tak bylo po zotavení převezeno do kojeneckého ústavu, kde na vás čeká. Pokud ovšem Danieliny prosby vyslyšíte, je tu samozřejmě i možnost odmítnutí, ale nevím, zda je to na místě, přesto je to jen vaše rozhodnutí, přece jenom jste mladý pár.“ Podívala jsem se na Dimiho a ten se po pohledu na mě obrátil na notáře.

„Vezmeme si Temperance. Jen by mě zajímalo, jak je to s osvojením v tomto případě.“

„V těchto případech dítě automaticky přechází do adopce. Daniela to tam sice nenapsala, ale chtěla, aby se dítě jmenovalo po vás a také aby vědělo, kdo byl jeho rodič. Otec byl neznámý a ona o něm nikdy nemluvila, tudíž není žádná překážka. Dítě se bude jmenovat Temperance Cullenová.“

„Peri Cullenová.“ Opravila jsem pana Slaného s úsměvem.

„Kdy se na ni můžeme jít podívat?“ zeptala jsem se.

„Třeba hned po sepsání adopčních papírů. Anebo to chcete sepsat až potom? Ústav není daleko, jen asi tři kilometry odsud.“

„Nejdříve bych ji chtěl vidět.“ Ozval se Dimitri. Nasedli jsme s panem Slaným do auta a jeli. Zastavili jsme až před bránou, která po otevření odhalila cestu olemovanou řadou starých, velkých stromů. Cesta byla dlouhá asi kilometr a vedla až k obrovskému domu připomínajícímu spíše zámek. Když jsme vešli po honosných schodech do domu, tak byl všude slyšet dětský pláč. Vše zde bylo dost sterilní, vyvedené v bílé a zelené barvě. Jako v nemocnici. Sestřička, která k nám přiběhla nás zavedla do místnosti s postýlkami, kde leželo asi deset dětí. Ona nás vedla k postýlce u okna. Postýlka byla růžová a na jmenovce bylo napsáno Temperance. Miminko, které pro peřinku nebylo zprvu ani vidět bylo po jejím odsunutí příjemné překvapení. Jako jediná v místnosti spala. Jakmile jsem shlédla její dokonalou tvář, tak jsem ztuhla a nebyla jsem schopna pohybu. Pohladila jsem ji po tvářičce a ona na mě upřela svá zelená kukadla, a i když mě ještě nemohla vidět, tak se pokusila o něco, co podle mě mohlo být úsměv na úrovni novorozeněte. Shýbla jsem se pro ni a sestřička mi kývla, jakože můžu. Vybrala jsem ji z postýlky a začala ji houpat ve svém náručí broukajíc jí tichou ukolébavku. Zamrkala, zívla a zavřela očka. Ještě se zavrtěla a usnula. Dimitri dosud stojící těsně za mnou si opřel hlavu o mé rameno a políbil mě na krk, kde bývala pulzující žíla, nyní mrtvá jako mé tělo.

„Dokonalá.“ Řekl jednoduše. „Jako ty.“ Dodal. „Kde můžeme podepsat ty papíry pane Slaný?“

Notář se jen usmál. „Klidně tady, vzal jsem je sebou.“

„Dobrá. Podepíšeme to hned?“ Kývla jsem na souhlas a položila jsem Perinku zpět do postýlky kde pokračovala v klidném spánku. Sestřička ke mně přišla blíž.

„Zamilovala si vás. Odteď jste její matka. Vždy, když jsme se jí jen dotkly, tak začala křičet a nebyla k utišení. Líbíte se jí.“ Řekla a odešla.

Já následovala Slaného spolu s Dimitrim do nějaké kanceláře. Tam jsme si sedli ke stolu a začali vyřizovat adopci. Domluvili jsme se, že si pro malou přijedeme za dva dny. Abychom měli čas vše připravit. Děvčata budou potěšena, budou nákupy.

Autor: Nicolette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a Dimitri 29: