Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a Dimitri 27

21.10.2009 (16:00) • Nicolette • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1630×

Běhala jsem, procházela se a hlavně odkládala návrat.

Jsem upír, co spí. A to, co se mi zdálo se mi opravdu nelíbilo. Nebyl to ani sen, byly to ty mé vidiny. Ale já myslela, že se má schopnost promění zároveň se mnou. Nestalo se.

Co když ale přijde vidění někde, kde to opravdu nebudu potřebovat. Co se potom stane?

A jak jim to mám říct? Jak jí to mám říct? Ne! To nejde! Nemůžu vyzradit její tajemství, ostatní se nesmí dozvědět proč je Kristine princeznou novorozených, vlastně by měla být jejich královnou, ale to by bylo moc průhledné. Vím, že se na mě Dimi snažil uplatnit po mém probuzení schopnost čtení myšlenek i přes štít, ale nepovedlo se mu to, poznala jsem to totiž na něm a myslela na to, jak jsem poprvé viděla maminku po přeměně a na náš večer v zahradách, když jsem byla ještě člověk.

Nyní jsem upír více jak měsíc. Ale nejen sobě, i okolí připadám, jako bych se upírkou už narodila. Ano, pro tohle jsem byla stvořená, jsem si naprosto jistá. Našla jsem svou podstatu. Je to má upírská rodina, Dimitri a místokrálovna s titulem princezny krásy.

„Místokrálovna a princezna krásy“ Opakovala jsem si potichu. To bych měla být co nejdříve. Rozhodla jsem se vrátit.

Vracela jsem se pomalu. Z dvoudenního loudání se po zimním lese jsem byla celá špinavá a umolousaná. To mi však nevadilo, chlad jsem necítila, jelikož sníh měl podobnou teplotu jako moje tělo. Šla jsem lidským krokem. Na schodech před vchodem do domu seděl Dimitri a ruce měl na očích, kdyby byl člověk, tak by určitě plakal. Musel o mně vědět, ale nedal na sobě nic znát. Mlčky jsem si sedla vedle něj a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Musela jsem být sama, utřídit si to všechno a srovnat se s tím. Není to pro mě jednoduché, vše jde tak rychle. Pořád jsou tu nové změny a já se s nimi nestíhám srovnávat s takovou lehkostí a elegancí jako vy.“ Vysvětlovala jsem tiše a pomalu.

Vzal mou hlavu do dlaní a přiložil svá ústa na má, žádný pohyb, jen dotyk rtů. Tak romantické. Jemně se odtáhnul.

„Chápu tě, ale vždy, když se k něčemu takovému budeš chystat, tak mi prosím dej vědět. Začínal jsem o tebe mít strach. Místokrálové se přibližují.“

Políbila jsem ho tentokrát pořádně.

„A abych nezapomněl, jsou tu všichni králové.“ Řekl, když jsem ho pustila ke slovu.

„Cože?“ vykulila jsem na něj nevěřícně oči.

„Takže bys asi měla jít oknem a navštívit nejdříve koupelnu a šatnu.“ Vzal pro znázornění do ruky pramen mých vlasů, ze kterých se staly odporné, špinavé cuckující se provazy. Když jsem si prohlédla své tělo pozorněji, tak jsem zjistila, že moje oblečení je nejen špinavé a mokré, ale i od krve po lovu, místy velmi odhalující pro míru roztrhání a vypadám spíše jako upíří bezdomovec a ne jako princezna krásy.

„Ou, máš pravdu, takhle se tam nemůžu ukázat.“ Obešla jsem dům a skočila do patra. Oknem jsem se protáhla jako kočka do našeho pokoje. Lekla jsem se. Toho bezdomovce mi totiž potvrdilo velké zrcadlo na vnitřní straně vstupních dveří. Bylo to horší, než bezdomovec.

Oblečení jsem ze sebe strhla dveřmi rychlými pohyby a hodila přímo do koše. Nahá jsem došla do koupelny, kde jsem na sebe pustila silný proud horké vody. Asi po patnácti minutách blaženosti z teplé vody jsem konečně vylezla, osušila se. Pustila jsem se do líčení, které dopadlo kouřovými stíny, řasami jako porcelánová panenka mrkačka, lehce narůžovělými tvářemi a broskvovým leskem na rty. Vlasy jsem vyfoukala a nechala je přirozeně se vlnit po mých ramenou a zádech, kde mě příjemně šimraly.

Přesunula jsem se do šatny, kde jsem dlouho vybírala. Nakonec jsem vybrala jednoduché dlouhé šifónové bílé šaty nahoře do kříže ozdobené černou krajkou přecházející v ozdobná ramínka zvýrazňující ženské křivky. Obula jsem si bílé sandálky vyšívané perličkami a průhlednými kamínky na nízké platformě a ohromně vysokých podpatcích.

Zrcadlo mi potvrdilo dobrý výběr. Výsledek byl ohromný. Po zápěstí jsem si nechala stéct kapku luxusního parfému s dráždivou vůní. Už dříve jsem totiž poznala, že fám o tom, že upírům kvůli jejich citlivému čichu vadí parfémy není pravda, milují je. Třeba jeden parfém z těch malých lahviček dokáže upíří muže dostat do stavu naprosté nepříčetnosti. Vnímají vůně tisíckrát intenzivněji. Proto jsem dnes zvolila vůni sice dráždivou, ale lehkou a bezpečnou.

Když jsem byla konečně přesvědčena, že svému titulu neudělám ostudu, tak jsem se zhluboka nadechla a vyšla. Ze schodů jsem šla pomalu. Zvažovala jsem další krok. Takhle nervózní jsem snad nikdy nebyla.

Objevila jsem se na vrchu vyřezávaného schodiště a hodnotila situaci v pokoji pode mnou. Všichni se bavili v přátelském tónu, nikdo ale nezapomínal na úctu nutnou v rozhovoru s králi. Jako na povel se pohled všech přítomných stočil k mé osobě. Musela jsem se už konečně pohnout z místa. Klouzala jsem rukou kvůli udržení rovnováhy po starožitném vyřezávaném zábradlí. Scházela jsem pomalu schod po schodu. Nakračovala jsem lehkými a velice elegantními kroky. Cítila jsem se pod tíhou jejich obdivných pohledů jako bohyně.

Jeden z králů se naklonil ke Kristine a pošeptal jí, i když mu muselo být jasné, že to všichni uslyší, že to byl opravdu velmi střízlivý a správný výběr.

Měla jsem před sebou pár posledních schodů, když mi podával ruku můj drahý. Pevně mě stisknul povzbudivým způsobem.

„Dovolte, abych vám představil mou nastávající. Petra Novotná.“ Koukla jsem se na něj, ale radši mlčela, to si s ním vyřídím o samotě.

Prošla jsem si všechny nové tváře, které ke mně vzhlížely přátelským způsobem. Byly to tváře velmi krásné. Nejkrásnější.

Jeden z nich, řekla bych nejkrásnější, pokud to vůbec jde, se zvednul a ladně ke mně kráčel. Mohlo by mu být takových dvacet pět let. Vlasy mu zářily odlesky barvy lískového oříšku, oči plály rudým šatem nachu a pleť byla jako nejjemnější bílý hedvábný šátek. Rty plné, jakoby pomazané šťávou z jahod se zvedaly do úsměvu beroucího dech. To musel být Robin. Kdo jiný by mohl být nejvyšší z nejvyšších?

„Rád vás poznávám, Petro. Jsem Robin.“

„Král králů, já vím. Ráda vás poznávám, je mi ctí.“ Přidala jsem podání ruky.

„A prosím tykejte mi.“ Dodala jsem a podívala se po ostatních, aby bylo jasno, že to platí i pro ně.

„Dobrá. Ty mě ale také musíš tykat.“

„Nevím, zda je to vhodné?“ škoda, že už se nemůžu červenat, bylo by to dokonalé.

„Zda je to vhodné nebo ne uznávám já. A já si myslím, že to vhodné je.“

„V pořádku.“ Ukončila jsem způsobně rozhovor.

To už k nám došla elegantně jako laň asi třicetiletá žena. Její vlasy byly rovné jako hřebíky a i když byly červené jako její oči, tak byly o to překvapivější zelené pramínky v nich. Byla vysoká, mohla mít klidně i dva metry. Její tituly k ní pasují skvěle. Královna boje, princezna krve.

„Ahoj Petro. Já jsem Helene.“ Její hlas byl tvrdý a neúprosný, avšak i v něm byla něha vlastní všem ženám pod sluncem.

„Velmi mě těší Helene.“

A další. Tentokrát to byl hubený mladík jako proutek. Tipla bych mu maximálně sedmnáct let. Jeho síla se zračila v jeho očích. Byly rudé, avšak měl v nich neobvyklé jiskřičky, které hrály modrou, zelenou a bílou barvou. To jsem ještě nikdy neviděla. Opravdu působivé. To musí být Patrik. Král živlů.

„Je mi velkým potěšením tě poznat Petro. O tvé kráse se zprávy šíří opravdu velmi rychle.“ Jeho hlas byl stejný jako on, mladý, ale velmi silný…jako živly samotné.

„To snad ne, přehánějí.“ Zasmála jsem se laškovně. Dimitri, který doteď mlčky stál vedle mě, mě nyní objal kolem pasu a dal mi polibek na tvář.

„Ne lásko, nepřehánějí. Ale mají smůlu, ta krása je jen moje.“ Tomu jsme se zasmáli všichni. Také to ale uvolnilo náladu a všichni jsme se začali nezávazně bavit o všem.

Kristine byla ale nějaká posmutnělá a moc se nebavila.

„Kristine?“

„Ano, Petro?“

„Mohla bych s tebou mluvit někde o samotě?“

„Samozřejmě.“ Odešly jsme k nám do pokoje. Posadily jsme se na postel. Začala jsem mluvit.

„Děje se něco? Máš starosti nebo jsi jen smutná? Takováhle nebýváš. Aspoň já tě takovou neznám.“

Chvíli mlčela. Potom jí po tváři stekla jediná krvavá slza. Jen jedna jediná. Od Petera jsem věděla, že krvavé slzy upíři pláčou jen ve chvílích největšího smutku.

„Stýská se mi po mém drahém, ale ten naštěstí není daleko. Trápí mě to, co se tu všechno děje. Ty jsi tu nebyla, ale stalo se tu pár zásadních věcí. A navíc vím, o tom tvém snu.“

„A-ale, kdo ti to řekl?“

„Poznala jsem to z toho, jak jsi se na mě dívala. Dívala jsi se na mě jako vědoucí.“

„Ano, vím to. Ale nehodlám to nikomu říkat.“

„To ani nesmíš.“

„I tak. Pověz mi prosím ten sen. Je to tak dávno, že si na to sotva vzpomínám. Mám hlavu zaplněnou hloupostmi.“ Začala jsem tedy vyprávět.

„Odehrávalo se to v dobách, kdy se člověk teprve začínal ujímat svých rolí ve společnosti nové doby a kdy králové a královny teprve začínali chápat své poslání. V těchto těžkých dobách se narodila jednomu chudobnému statkáři krásná dcera. Byla tak krásná, jako žádná jiná. Byla opravdu výjimečná. Postihlo ji však prokletí a začala se před zraky svých blízkých měnit. Začala chřadnout a byla stále slabší a slabší. Jednoho dne, kdy jí bylo devatenáct let se šla projít do lesa. Tam potkala starou ženu, která sbírala hřiby do polévky a pomohla jí. Ta žena byla vědma, kterých bylo v těchto dobách hodně. Mnohé se za to ale jen vydávaly, tato stařenka byla vědma opravdová.

„Děvenko, ty jsi výjimečná. Ty jsi vyvolená. Zlo a dobro se spojilo a vytvořilo tebe.“

Ta dívka se na ni nevěřícně dívala, ale žena udělala něco ještě více neuvěřitelnějšího. Vzala dýku, kterou tam nosil za pasem každý, a pořezala se na zápěstí.

„Pij drahá.“ Řekla dívce. Ta ji pod náporem jejího hypnotizujícího pohledu poslechla a pila. Vědma u toho mluvila.

„Budiž první z prvních, budiž věčná. Budiž dobrá, budiž zlá. Budiž královnou žízně a princeznou novorozených, budiž nejkrásnější a krásu šiř dále. Vytvoř si spojence, je to snadné. Ty jsi budoucnost světa nekonečná, ty jsi zkáza i záchrana. Jsi plus i mínus, jsi alfa i omega světa. Budiž upír.“ Dokončila větu a umřela.

Dívku zachvátil žár, který ji trýznil ve skrytu lesa po tři dlouhé dny. Když žár po explozi v jejím srdci ustal, změna byla u konce. Byla jiná, zlá i dobrá, alfa i omega, byla královnou žízně a princeznou novorozených, byla první a nejkrásnější.

Poslechla vědmu a šířila svůj druh. A tak se stalo, že v každé zemi světa najdeme jí podobné, nikdo však není jako ona, ona je první.

Ty, kteří se její pomocí proměnili jako první hned po ní, tak ty učinila králi. Proto nyní máme dva krále a dvě královny. Muž, kterého proměnila jako prvního, tak toho učinila králem králů, jelikož si myslela, že by takovou důležitou úlohu žena nezvládla. A když viděla, jak mu tato role svědčí, tak usoudila, že udělala správně. A tak to jde až dodnes. Pomáhá novorozeným zvládnout žízeň a roznáší krásu po světě.“

Dovyprávěla jsem a usmála se na ni. Ležela zasněně ve své krásné róbě ze zeleného šifónu s fialkově-zelenkavým živůtkem volně opřená o čelo postele a zasněně se koukala někam přese mě do dáli.

„To je můj příběh.“ Koukla se na mě a usmála se, potom jí ale obličej ztvrdnul.

„Měla bych tě zabít, za to, že to víš, ale neudělám to už proto, že jsi moje dílo.“

„Neřeknu to, nikdy bych to nedokázala říct. Jsi můj vzor a je mi ctí sdílet tvé tajemství. Jsem poctěna, tvou důvěrou v této věci, ale i ve věci místokrálů.“

Jen jsem to dořekla, strhnul se dole v hale hlahol. Podívali jsme se na sebe a v mžiku jsme stáli nevěřícně zírajíce ze schodů na situaci pod námi.

Nic se nedá odkládat do nekonečna. Je to tady.

Autor: Nicolette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a Dimitri 27: