Je to mezidílek, abych se nějak nenásilně dostala dál. Proto od toho nečekejte nějaký zázrak, je to krátké, ale důležité pro další vývoj děje. Jako obvykle budu velice ráda za komentáře, byla bych také ráda za váš názor na mé psaní, co bych měla zlepšit atd. dík moc. Nicolette
19.10.2009 (13:45) • Nicolette • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1552×
Položila jsem se na postel a … usnula. Netuším, jak to je možné, ale stalo se to. Dokonale uklidňující spánek, který zahání všechny chmury, a probudíte se z něj naprosto vyrovnaní.
Vzbudila jsem se a po rozhlédnutí po pokoji jsem zůstala překvapeně sedět. Celá rodina stála, byla opřená nebo seděla kolem postele a mlčky mě sledovali. Čekali na mé vyjádření. V jejich tvářích se ale také zračila úleva z mého probuzení. Museli tu být dlouho, některým už zcela zčernaly oči a žízeň na nich byla vidět. A to vše kvůli mně. Jsem jim za to opravdu vděčná. Začali být už netrpělivý a tak jsem musela mluvit, aby si nezačali myslet, že něco není v pořádku.
„Nechápu to.“ Řekla jsem sklesle a otočila pohled ven z okna. Dimitri si ke mně sednul a objal mě.
„To nevadí, lásko, my už na něco přijdeme.“ Tvrdý pohled ostatních se změnil na přisvědčující jeho slovům. Elen přešla ke mně a pohladila mě po temeni.
„To bude dobré.“ Pronesla svým uklidňujícím hlasem. V očích se jí však leskl strach, a to ne malý.
V rohu místnosti stála koketně opřená Kristine. Měla nepřítomný pohled, který se mi znenadání prudce zapíchnul do mých očí.
„Zdálo se ti něco?“ řekla příkře.
Nad tím jsem musela zapřemýšlet.
„A-asi ano. Nejsem si však jistá co přesně.“ Byla jsem si jistá naprosto, ale také jsem věděla, že to, co jsem viděla, můžou slyšet uši jen jediné osoby. Jinak by to bylo jen na škodu, bylo by to všechno zbytečné. A já bych musela umřít. Což je špatné, rozhodně pro tuto chvíli jsem to říct nemohla, musela jsem to zahrát do autu a Peter mi nahrál do karet. Začíná se ze mě stávat profesionální herečka, která bravurně zvládá všechny peripetie, které jí pod nohy klade krutý osud.
„Povídej.“ Pobídnul mě trpělivě Peter.
„Nejdříve mi prosím někdo řekněte, jak dlouho jsem byla mimo. Nemám pojem o čase.“
Všichni jako na povel sklopili jakoby kajícně hlavu. Vyhýbali se odpovědi, takže to asi bylo delší dobu, doufám, že takovéto spací stavy u mě nebudou časté. Bylo by lepší, kdyby místo tohoto byly mé vize jako ty Keiřiny, ta má prostě vizi, ale já? Já usnu.
„Měli jsme o tebe obrovský strach.“ Řekla opravdově Keira.
„Jak dlouho?“ přitvrdila jsem tón. „No tak. Dominiko?“ naléhala jsem.
„Týden.“ Řekla tiše.
„Přesněji týden a čtyři dny.“ Ozval se Kristián ne zrovna povzbudivým tónem.
Ztěžka jsem vydechla. Cože? Tak dlouho? Byla jsem zmatená. Jak je to možné, připadalo mi to jako pár hodin.
„Asi jsi musela dospat, to, co jsi zameškala.“ Řekl chytře vždy vtipný Arnold, který držel svou Keiru okolo pasu a tvářil se jako největší neviňátko když ji líbal do vlasů.
„Něco na tom bude.“ Přidal se nezvykle rošťácky jindy vážný Kristián a plácli si.
Odněkud z vedlejších pokojů jsem slyšela tlumené vzlyky, podle hlasu jsem poznala maminku. Damien ji utěšoval.
„Moje holčička. Co se s ní děje. My přece nemůžeme spát nebo ano?“
„Normálně ne, ale ve výjimečných situacích to není, jak sama vidíš vyloučené a u její schopnosti to byla jedna z předpovězených možností.“ Vysvětloval jí opatrně a s citem.
„Ale bude v pořádku viď?“
„Určitě. Už se probudila, ale není na tom nejlíp, bude lepší, když se uvidíte až potom.“
Do pokoje zafoukal vánek z otevřeného okna. Cítila jsem vůni zimního lesa. Už byl venku sníh. Když jsem usínala, tak ještě padalo listí a babí léto bylo v plném proudu. Byl to asi zlomový týden. Pohledy ostatních se na mě stále upíraly. Najednou jsem měla pocit, že se udusím, musela jsem pryč a to okamžitě. Jejich pohledy byly těžší a těžší, jako by na mě byla celá vina světa.
„Půjdu se proběhnout.“ Zmizela jsem bleskově z domu. Všichni se za mnou tázavě koukali, ale nechali mě jít. Věří mi, ale co když to není dobrý nápad mi věřit? V tuto chvíli jsem si nebyla jistá svým návratem. Všechny jsem zklamala. A lhala jsem jim o svém snu. Ale copak jim to můžu říct? Ne.
Odkaz na další kapitolku :o) http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/ja-a-dimitri-27/
Autor: Nicolette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Já a Dimitri 26:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!