Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a Dimitri 14

19.08.2009 (10:00) • Nicolette • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1438×

Slyšela jsem hlasy, které jsem neznala. Byly to mladé hlasy. Chlapecký a dívčí.

„Taková mladá a krásná dívka. Nedávno jsem ji viděla na fotce v módním časopise a minulý týden na billboardu ve městě. A teď leží tady v bezvědomí. To je nespravedlnost. Ale anorexie ani bulimie to není. Celkové vyčerpání. Slyšel jsi primáře? Prý takový případ ještě neviděl.“

„Viděla jsi její diář? Ten mluví za vše. Nikdy jsem nic takového neviděl. Byla to jen otázka času, kdy padne. Měla každý den naplánovaný do poslední vteřiny, takové tempo nemůže člověk vydržet dlouho.“

„Jo, je to šílené. Jako by chtěla, aby nic jiného nestihla.“

Potom se přidal další. Asi nějakého už vyspělého, ale mladého muže.

„Nějaká změna?“

„Ne. Jen se jí před chvílí na chvíli zrychlil a zase ustálil tep.“ Odpověděl mladý muž.

“Tak už můžete jít, pohlídám ji se svou ženou.“

„Ale hlavní sestra říkala, že….“Namítla žena, ale ten muž ji nenechal domluvit.

„A kdo je hlavní sestra? Moje žena. A navíc, já jsem tady primář. Takže, koho poslechnete?“

„Vás pane.“ Odpověděli oba pokorně.

„Ano. A když to není neodkladné, tak hlavní sestru.“ Odešli.

Chtěla jsem se toho muže zeptat co se děje a proč nemůžu otevřít oči, ale nešlo to. Někdo vešel.

„Promiň zlato, ale podkopal jsem trochu tvou autoritu, abych ty učně setřásl.“

„Slyšela jsem. Nevadí, potom to urovnám, chápu tě. Jak je na tom?“ zeptala se. Ten hlas mi byl nějaký povědomý.

„Je v bezvědomí, ale něco mi říká, že nás slyší.“

„Mě také. Proboha. Teď když se na ni dívám…..měl pravdu, je nádherná. A jak se vypracovala z šedivé myšky na billboardy, to je úchvatné.“

„A právě to mi dělá starosti. Ničila se. A to vše jen kvůli našemu synovi.“ Odpověděl muž. O čem to mluví?

„Mohla si najít někoho jiného. Nabídek neměla zrovna málo.“

„Ano, ale miluje jen jeho. Mírou té lásky se odlišuje od jiných lidí, vyrovná se jí i nám.“ No ano. Už jsem přišla na to, odkud znám její hlas. To je ta žena, co v mém snu zachránila Dimitriho. Znervózněla jsem.

„Zrychlil se jí tep. Možná, že se probudí.“ Řekla žena.

„Ne, neprobudí. Sama víš, díky komu by se probudila.“

„Samozřejmě, že to vím, ale jak ho mám asi dostat z Plzně, když trčí v nejvyšší věži a Robert s Anetou ho jen tak nepustí. Proč by taky pouštěli nejsilnějšího upíra na světě. Vlastně je chápu, ale jako matce mi to nedává klidu.“

„Ale on za to přeci nemůže. Poslechl a přišel na pozvání i přes varování sestry, navíc to viděl sám. Kdyby neuposlechl, tak by byla v ohrožení celá rodina a to on nedopustí, co bude živ.“

„Je to hodný hoch a tu dívku miluje. Jsem ráda, že si někoho konečně našel. Po tom fiasku s Kristýnou před čtyřiceti lety.“

„Byla to sice nejkrásnější upírka světa, jak uznal sám Leuris, ale také nejhloupější a života neznalá.“ Řekl muž. No jo, chlapi. Na nic jiného snad nemyslí. Takže Dimitri byl před lety s nějakou upírkou? To mi musí vysvětlit. Chvíli bylo ticho, které prolomil muž.

„Musíme jít. Je tu její matka a je hrozně vyděšená.“

„Ne, ty tu zůstaň a řekni jí, co se stalo. Od primáře to uslyší radši, než od stážistů. Já půjdu a přivedu ji sem.“

„Dobrá.“

Takže tohle byly Dimitriho rodiče? A co to říkali o té Plzni, že je tam uvězněný? Takže mě neopustil dobrovolně? Ale proč neuteče, když je nejmocnější upír, jak říkali?

„Proboha. Co se stalo s mou dcerou?“ propukla v pláč moje matka. Maminko, neboj se o mě. Kéž bych mohla promluvit a otevřít oči aby se o mě už nebála.

„Nebojte se paní Novotná. Je v lehkém kómatu, je jen otázka času, kdy se její tělo vzpamatuje a ona se probudí.“

„A za jak dlouho to bude?“ zní tak zoufale. Rve mi to srdce. Maminko…

„Takovíto pacienti se většinou sami probudí do měsíce. Ale u ní to možná bude déle.“

„Jak to myslíte, že u ní to bude možná déle?“

„Vy nevíte, jaký život vedla?“

„Vlastně ne. Od té doby, co se odstěhovala jsme si jen volali a nikdy mi neřekla nic konkrétního. Nevím, zda byl ten byt dobrý nápad.“

„Ukážu vám její diář. Tohle jsme za léta naší praxe ještě nikdy já ani mí kolegové neviděli.“ Nastalo dlouhé ticho. Potom maminka začala bouřlivě plakat.

„Jak jsem to mohla dopustit?“

„Neobviňujte se z toho, nevěděla jste to.“

„Ne to ne, ale od té doby, co jí opustil ten kluk, tak to sní, šlo z kopce. Nejdříve uvadala jako květina a potom najednou našla ztracený elán a do všeho se vrhala s vervou, až to asi přehnala. A to jen kvůli tomu klukovi. Měla jsem ji pořádně hlídat a ne jí darovat byt.“ Říkala mezi vzlyky.

„Říkala, že když má zaměstnání, tak alespoň nemyslí na blbosti a na něj.“

„Teď vás tu s ní nechám. Můžete na ni mluvit, možná vás uslyší.“ Potom odešel.

„Děvče moje, co jsi to provedla? Takhle se ničit.“ Plakala.

„Hrozně jsme se o tebe báli a stále bojíme. Všichni tě moc pozdravují. A děvčata ze sboru se za tebou chtějí stavit. Velmi je vyděsilo, kdy jsi uprostřed skladby, když jsi měla mít sólo omdlela a už se nevzbudila. A z agentury ti přejí brzké uzdravení a vzkazují ti, že na tebe nezapomenou.“ Znovu začala plakat.

„Odpusť mi, že jsem nepřišla dříve, ale byla jsem, jak víš na služební cestě a musela jsem ji dokončit, šéf byl neúprosný, byla jsem tam úplně na nic. Myslela jsem pořád jen na tebe. Máš tady plný pokoj tvých oblíbených růží a gerber a někteří přidali i lilie, které jim prý připomínáš. Taky je tu plno plyšáků. Trenér ti sem dal s kyticí í tvé vysněné brusle, ty co sis vždy přála. Ty sametově černé s tvým monogramem z kamínků na boku. Jsou krásné. Prý je měl pro tebe nachystané a chtěl ti je dát po soutěži. Taky ti posílá pozdravení přes trenéra Tomáš Verner. Že je rád, že tě zná, a že nezná lepší a nadanější dívku, než jsi ty. Prý ti fandí a těší se, až si znovu zabruslíte. Je to milý mladík a myslím, že se mu líbíš.“

Takže tu jestli dobře počítám, ležím už více jak týden. Tak proč slyším své okolí až teď? Ale je to od všech moc pěkné. A Tomáš si na mě vzpomněl. Bruslili jsme spolu jen jednou a to na tréninku v Praze. Ale on mě potom prý ještě párkrát pozoroval na soutěži. Je to od něj opravdu moc milé. A ty brusle….kdybych mohla tak pláču dojetím. Přála jsem si je už od mala, kdy jsem je viděla na nějaké soutěži u jedné krasobruslařky.

„Paní Novotná, bohužel už budete muset jít. Vaše dcera teď musí ještě na nějaké testy.“ Řekla asi nějaká sestra.

„Tak pa miláčku, zítra se zase po práci za tebou zastavím. Miluji tě.“ Políbila mně na čelo a odešla. Potom jsem asi usnula, protože si dál nic nepamatuju.

Ona kráska, která spící oslavila i své devatenácté narozeniny ležela bez hnutí v nemocnici nakonec půl roku. Všichni okolo ní už přestávali věřit, ale ona se nevzdala a jednoho dne otevřela své krásné zelené oči, aby jimi mohla pohlédnout do očí lidí, které znala a milovala a i těch, které poznat a milovat teprve měla.

 Ale co se jednoduchým být zdá, jednoduchým málokdy bývá.

http://www.stmivani.eu/37-shrnuti-povidek/povidky-od-nicolette/

Autor: Nicolette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a Dimitri 14: