Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Izzie Swan - XVII. Kapitola

17.07.2009 (17:33) • BCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2249×

Když jsem se vymotala z Hradu, venku se zrovna stmívalo. Stmívání, nejhezčí část dne. Aspoň pro mne. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat k Palazzo dei Priori neboli k „Věži s hodinami“. Bylo to krásné náměstíčko s kašnou uprostřed a na severním konci stála už zmiňovaná „Věž s hodinami“. Nikam jsem nespěchala. Domů se mi nechtělo. Domů? Kde mám vlastně domov? Za svůj život jsem žila na spoustě míst. V Evropě, Americe jednu dobu – asi rok a něco – jsem dokonce žila v Asii.

Co je to domov? Tam kde se narodíte a kde máte „kořeny“? I když u mne to neplatí. Narodila jsem se v Atlantě ve státě Georgie. Můj otec pocházel z New Yorku a má matka pocházela z malinkého státu uprostřed Evropy z České republiky. Tady jsem taky žila a snažila se najít své předky, ale bohužel už všichni zemřeli. Možná, že někde jsou, ale nebudu se zatěžovat rodinou, kterou jsem nikdy nepoznala. Přišla jsem na to náměstí a sedla si ke kašně a v hlavě mi vyvřela jedna píseň, která se jmenuje „Kde domov můj?“ je to hymna toho malého státečku, Česka. Na melodii jsem si nevzpomněla, ale slova jsem si tak nějak pamatovala, i když ne všechny. Teď jsem se, ale zabývala jinou otázkou, kdeže je vlastně můj domov? New York, Clevelend (Ohio), Indianapolis (Indiana), Milwaukee (Wisconsin), Memphis (Tennessee), Dallas (Texas), Albuquerque ( Nové Mexiko), Phoenix (Arizona), Los Angeles (Kalifornie), Forks (Washington), Paříž (Francie), Praha, Oslo, Londýn…??? Kde? Všude a ještě dál jsem bydlela, ale bylo něco z toho můj domov? Jistě, vše, ale kam jsem se vracela s tím, že tam zemřu a zestárnu?

Tohle se mi asi nikdy nesplní, ale teď už na to nejsem sama, mám Jaspera. Ooo, Jasper! Já na něj úplně zapomněla. Rychle jsem vytáhla z kabelky mobil a viděla jsem tam blikat jednu hlasovou zprávu a asi tři zmeškané hovory. Všechno od Jaspera. Vzkaz, který mi nechal, zněl takto: „Izzie, prosím, nedělej to. Vrať se! Omlouvám se, chybíš mi. Miluji tě. Jasper, zavolej mi hned, jak si to poslechneš.“ Jáááj, asi bych mu měla zavolat, určitě si o mně dělal starosti. Vytočila jsem jeho číslo. Hned po prvním zazvonění mi to vzal.
„Izz?“ v jeho hlase byl slyšet smutek a taky strach.
„Jazzi, zlato.“ Řekla jsem a on si evidentně oddechl.
„Lásko, jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Jistě, nic mi není.“ Řekla jsem mu klidně. A najednou jsem měla takový divný pocit, vlasy na zátylku se mi ježily. Někdo mě sledoval?
„To jsem rád, kde jsi a kdy přiletíš domů?“ domů? Kam? V duchu jsem si povzdechla.
„Jsem na náměstí ve Volterře a za chvilku pojedu. Nejspíš přespím ve Florencii nebo někde cestou no a říkala jsem si, že když jsem v Itálii, tak že si zajedu do Milána nakupovat. Tak za tři možná čtyři dny budu….ve Forks.“ Zase to podivné slovo… doma… radši jsem použila ve Forks.
„Dávej na sebe pozor.“ Řekl a znělo to, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak si to rozmyslel.
„Jasně, miluju tě.“ Odpověděla jsem mu.
„Já tebe taky, lásko.“řekl a já zavěsila. Ten pocit, že mě někdo sleduje, nepřestal. Zvedla jsem se k odchodu a snažila se jít bezstarostně, tak jak jsem sem přišla.

Došla jsem se svému autu – teda k půjčenému Ferrari – nasedla jsem a odjela z města. Ten pocit ještě nezmizel. Začínala jsem být nervózní a tak jsem se podívala do zpětného zrcátka, ale nic a nikoho jsem neviděla. Trochu se mi ulevilo. To bylo tím městem. Namlouvala jsem si.

Najela jsem na dálnici vedoucí do Milána a na ten pocit už jsem skoro zapomněla. Jenže on se ozval znova. Byla jsem na dálnici a kolem mě jelo hodně aut a ještě ví c za mnou. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli některé to auto za mnou nejede déle. „Klid, Izz, jsi přetažená a paranoidní!“ okřikla jsem se v duchu. Nakonec jsem dospěla k názoru, že mi vážně hrabe a že bych se měla vyspat.

Přijela jsem do města jménem Modena. Našla jsem si tam menší, i když luxusně vyhlížející hotýlek. A nemýlila jsem se. Vážně byl malý a luxusní. Zaplatila jsem příjemné postarší paní za jeden pokoj a šla ho najít. Byl až v nejvyšším patře – což tady bylo patro 5. říkám, že je to malý hotýlek – měl číslo 505. Otevřela jsem vkusně zařízený pokoj s balkonkem a menší koupelnou. Moje první cesta vedla do koupelny, dala jsem si dlouhou sprchu na uklidnění a potom jsem si vlezla do měkké postele a hned jsem usnula.

Ráno, když jsem se probudila po pár hodinách bezesného spánku, jsem byla krásně odpočatá. Bylo asi půl osmé a tak jsem vstala, vykonala ranní hygienu a šla odevzdat klíčky od pokoje na recepci. Krásně svítilo sluníčko a bylo i celkem teplo. Rozhodla jsem se, že bych se mohla projít po městě a dát si v nějaké místní kavárničce snídani. Našla jsem jednu menší kavárničku na náměstí. Jmenovala se Caduta del Sole – Západ Slunce. Sedla jsem si ven před ni a objednala si espreso, vanilkový a čokoládový croissant a vychutnávala jsem si pohled na náměstí, za nímž se táhlo menší pohoří.

Jenže tahle „idyla“ mi nevydržela dlouho. Zase se ozval ten pocit, že vás někdo sleduje. Tohle už není normální, proboha! Teď se mi ke všemu začaly potit i dlaně. Nenápadně jsem se otočila kolem své osy, ale nic jsem neviděla. Může mě sledovat někdo z těch okolních domů? Nebo snad z nedalekého lesíka? Blbost. Normální člověk, by z toho lesíka neviděl nic víc, než náměstí. Ale, co když to není člověk? Co, když mě sleduje nějaký upír? Ale proč…? Aro! Napadlo mě ihned. Chtěla jsem dopít kávu, ale přepadla mě vize: Jasper se krčí v bojovné pozici naproti nějakému upírovi, kterému jsem neviděla do tváře. Stáli v nějaké postranní slepé uličce, vypadalo to povedeně. Bylo to někde tady, někde v Modeně. Ten neznámí skočil na Jaspera a ten jen tak, tak unikl. Vykřikla jsem a zděšeně se podívala okolo sebe. Kdybych tak aspoň viděla nápis ulice. Musím ho zachránit. Musím. Ten upír, je určitě od Ara a jde po mě. On si to nezaslouží! Za všechno můžu já. Začala se mi třást kolena a nebyla jsem schopná myslet. Celým mým tělem lomcovala panika.

„Slečno, stalo se vám něco?“ zeptal se číšník velmi špatnou angličtinou a tím mne aspoň na moment vytrhl z paniky.
„Ne, ne… Proč?“ zeptala jsem se a teprve teď jsem si uvědomila, že drtím šálek s kávou, který už šálek nepřipomínal.
„Omlouvám se. Tady máte.“ Řekla jsem a podala mu asi 50€ a odešla jsem. Nejdřív jsem proběhla všechny postranní uličky náměstí, ale nikoho jsem nenašla. Ne, ne, ne! Už mi nezbývá moc času, já to vím. Zase ta panika. Nedokázala jsem se pohnout, můj mozek nedokázal předat informaci do nohou, aby se pohnuly.

Proběhla jsem celé náměstí a vydala se z něj pryč. Doběhla jsem do nějaké slepé ulice, až pozdě jsem si uvědomila, že je to ta ulička z mé vize. Jenže, kde je Jasper a kde je ten upír? Otočila jsem se kolem své osy a vyděšeně vykřikla.

Autor: BCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Izzie Swan - XVII. Kapitola: