Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Impassible-3.K

06.09.2009 (19:30) • Rochelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1283×

Edward se pokoušel uvolnit to napětí, když jsme jeli do našeho nového domova, ale moc se mu to nedařilo. Poslušně jsem si s Renesmé sedla na zadni sedadla, pod jedinou záminkou- abych mohla tiše pozorovat svou nepřítelkyni číslo jedna. Vlastně víc čísel ani nebylo. Jacob rozhodně do tohohle seznamu nepatřil, i když jsem si to snažila namluvit.

Ale proč? Proč jsem plná zášti? Copak Edward nemiluje jenom mě?

„Tak, Carlo, kde jste se vlastně seznámili?“ Pronesla jsem, s co nejvíce lhostejností v hlase.

„Edward ti to neřekl?“ uchechtla se a já pohlédla směrem k Edwardovi. Jen zakroutil hlavou a soustředil se na řízení. S takovou snaživostí pozoroval cestu před sebou, že jsem myslela, že se ta cesta rozpustí.

,Ubožák‘ pomyslela jsem si.,Vždyt‘  tu cestu musí znát i pozpátku!‘

„Tak tedy…Vlastně to bylo poprvé, co byla rodina Cullenů ve Forks. Bylo mi sedmnáct a vlastně už navždy mi zůstalo sedmnáct.“ Pousmála se.

„Když přijeli, myslela jsem, že nejsou jako já. Myslela jsem si o sobě, že jsem stvůra. Žila v lesích a snažila se splývat s okolím. Ale šlo mi to hrozně. Lidi, co mě znali dříve, tak se mě vyptávali, proč jsem najednou tak bledá. Všem se začínalo zdát divné, že ze dne na den, jsem nebyla zdravě opálená, ale bílá jako stěna. A oni si mě taky všimli. Ale nezahrnovali mě podobnými otázkami. Ihned poznali kdo jsem,“ pohlédla na Edwarda. „A co jsem.“

Dosti nudné seznámení. Čekala jsem něco jako: Pokusila jsem se svést Edwarda, ale kouslo mě nějaké zvíře a uteklo. Při této myšlence jsem se zasmála. Ale stejně by to znělo zajímavěji, než to, co pronesla ona.

„Úžasné. A co bylo potom?“ naléhala jsem a všimla si Edwardova pohledu ve zpětném zrcátku. Mračil se, ale usmíval zároveň. Vypadal dost zvláštně.

„Potom jsem chvíli bydlela s nimi, jako vzdálená sestřenice a potom jsem odcestovala zpět do Španělska. Všichni si mysleli, že jsem nějaká turistka, která se chce trochu ohřát a opálit. Aspoň jsem měla čas zajít na místa, kam jsem dlouho chtěla zajít. Vlastně jsem procestovala celé Španělsko.“ Nakrucovala se a nos jí lítal hodně vysoko. Měla jsem sto chutí se na ni vrhnout a zabít ji. Nechápala jsem, kde se ve mně objevily ty násilnické sklony.

„Úžasné. A svého kluka jsi nechala na pospas krásným Španělkám?“ Má lež byla prokouknuta už dřív. Ale až ted‘ si Carla uvědomila, kam celým tím výslechem mířím. Tak měla jsi něco s Edwardem????

„Rozešel se se mnou.“ Ted‘ už její hlas posmutněl.

„Ó, tak to je velmi smutné. Moc mě to mrzí.“ Na jedné straně jsem byla ráda- tu holku asi nemohl nikdo vystát. Ale na druhé straně bude větší pokušení pro Edwarda. Sakra, co to se mnou je?

„Už jsme tu.“ Pronesl Edward a já si ani nevšimla, že jsme zastavili. Vzala jsem spící Renesmé do náruče a Edward mi otevřel dveře. Však ona Carla si pomůže otevřít sama.

Stáli jsme před velkou moderní budovou. Nebyla zase tak velká, jako dům ve Forks, ale byla postavena na podobný styl.

„Mooc hezký.“ Zaradovala se ta satanka. Jak moc jsem ji nenáviděla!!!

„Carlo, pojd‘ se mnou, ukážu ti kde budeš bydlet.“

„Půjdu s vámi. Aspoň cestou uložím Renesmé.“ Navrhla jsem rychle. Už ho nikdy nespustím z očí!

Procházeli jsme se tím velkým domem. Všude byly spíše chladnější barvy, než teplé, ale stále jsem cítila ten pocit bezpečí, jako ve Forks.

„Tady Bells.“ Edward levé dveře od schodiště. Byla tam krásná dřevěná postel a oknem prosvítal krásný měsíc. Vypadalo to, jako by ta zábrana mezi domem a okolním světem vůbec nebyla. Stačí jen šáhnout.…A měsíc vám padl do rukou.

„Nessie, tady si lehni.“ Opatrně jsem ji položila na jemné peřiny a ona se automaticky stulila na pravý bok, zády ke mně. Chvíli jsem ji ještě pozorovala, byla tak krásná, když plynule oddechovala. Někdy taky ze spaní mluvila. Vždy jsem se tiše smála, když mlátila ručkama kolem sebe a říkala: „Jsi ošklivý Jaeku!“

Otočila jsem se směrem ke dveřím. Edward už tam nestál. Místo toho jsem se dívala na přivřené dveře a slyšela tiché pochechtávání nové satanchůvy.

Prstem jsem je pomalu otevřela a sledovala, jak jsou oba na čtyřech a něco dělají.

Když mě Edward zpozoroval, postavil se a pustil se do vysvětlování.

„Carla ztratila náušnici.“ Nedůvěřivě jsem se podívala na zem. Opravdu, třpytilo se to snad na míle daleko. Ale proč ji hledali tak dlouho, když i já ji vidím z dostatečné vzdálenosti?

„Možná když tady budu zítra vysávat, tak se najde.“ Prohodila jsem suše a pustila se do samostatné prohlídky. Vlastně to nebylo ani těžké pochopit, jaký je systém v uspořádání pokojů. Bylo to téměř totožné, jako v mém starém domově.

Už jsem začínala ignorovat ten tichý smích, který se mi už ozýval i v hlavě. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Představila jsem si, že jsem úplně někde jinde a líbí se mi tam o hodně víc, než tady. Má uklidňovací metoda zabrala hodně rychle. Kdybych byla ještě člověk, určitě bych už usnula. Dokonce i smích dostal najednou neutrální tón a já jsem se pustila do vybalování svých věcí. Bavila jsem se na tom, co mi zase přibalila Alice. Tolik krajkových podprsenek snad neměla ani ona!

Zamyšleně jsem si sedla na postel. Stejně je nebudu potřebovat. Až ted‘ mi docházelo, že ten „čas pro sebe“, byla zástěrka pro „čas na studium“. Skvělé. Kdybych tohle všechno věděla, určitě bych sem nikdy v životě nejela!

Z jiné místnosti se ozvala velká rána. Leknutím jsem poskočila. Myslela jsem, že je to z pokoje mé dcery, ale za pár chvil jsem zase slyšela ten odpudivý chechot. Tentokrát s dodatkem.

„Uslyší tě, Edwarde.“Chechtala se osoba dál. Tiše jsem se plížila k tomu osudnému pokoji. Nevěděla jsem, jak je tam najdu, ale přesně jsem věděla koho zabiju. Vlastně nevěděla. Vrhla bych se prvně na Edwarda, protože neodolal pokušení, nebo na to…satanské pokušení?

Okem jsem do místnosti nakoukla. Schovala jsem se za roh a jen se nenápadně snažila nakouknout.

Zasekl se jí zips u kalhot. No je to možné? To ty kalhoty nemůže rozstříhat, nebo tak něco? Pořád se vrtěla, takže nedávala Edwardovi moc příležitostí opřít se do toho vší silou. Bože, jak tohle znělo blbě.

„Nemůžu se jich zbavit Edwarde! Jsou to moje nejmilejší. Vždyt‘ tyhle jsem měla na sobě, když jsme se potkali.“ Místo toho, aby plakala nad svýma oblíbenýma kalhotama, řehtala se na celé kolo a Edward se nedokázal na nic soustředit. Nebo spíše přesněji na zips se nemohl soustředit.

„Nehýbej se Carlo! Takhle to nikdy nesundáš!“ namítal a mě docela potěšilo, že se opravdu snaží, aby to měl za sebou.

„Edwarde, počkej, mám nápad.“vyhrkla najednou a Edwarda to samozřejmě zastavilo. Stál tam přímo naproti ní a hleděl jí do očí. Aspoň jsem si to tedy myslela, protože stál zády ke mně.

„To jí neudělám.“ Zašeptal a chtěl udělat krok zpět. Carla byla ale rychlejší.

„To si piš, že uděláš.“vrhla se na něj s chutí, nebo jen tušila, že se někde schovávám a udělala mi to na zlost? Objímala ho kolem pasu a šahala mu i na zadek! Vnucovala mu svoje polibky a já se jen stěží dokázala udržet.

„Carlo nech toho!“ křikl na ni Edward a svýma silnýma pažema ji ruce přitiskl zpět k jejímu tělu.

Ta velká úleva mi zaplavila mysl. Zaklepala jsem na dveře a s úsměvem na rtech pronesla: „Můžu dál?“

Jedna osoba ke mně přistoupila a objala mě kolem pasu. Druhá osoba na mě vrhala nenávistné pohledy, které jsem jí s radostí opětovala.

„Myslím Carlo, že by sis měla dát něco k snědku.. Vidím ti na očích, že už hlady šilháš.“

Carla odkráčela z pokoje a po prásknutí vchodových dveří jsem se z široka na Edwarda usmála.

„Konečně sami miláčku.“ Zašeptala jsem a on si mě přitáhl ještě více k tělu.

„Konečně sami.“

Autor: Rochelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Impassible-3.K: