Tak, tímhle dílkem pozastavuji tuhle povídku. Bohužel nestíhám psát dvě povídky, ale slibuji, že tuto povídku dokončím jen co ukončím Sladký vánek.. :O)
28.09.2009 (18:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4997×
8, kapitola
„Tebe..“ řekl tajemně.
Mým otázkám se vyhýbal, cítila jsem to. Ale čím víc jsem vdechovala jeho vůni a číhala nebezpečí, tím víc jsem k němu byla přitahovaná. Jeho pach mě omamoval a on se čím dál víc usmíval.. Najednou to přestalo a jeho usměv zmizel. Došlo mi že má nejpíš nějaký dar ovládání druhých osob..
„Tak, kočička je štít.., že se nepochlubila?“ a zazubil se na mě. Bylo mi to nepříjemné, připadalo mi, že on o mě ví víc, než já sama o sobě.
„Štít? Vůbec nevím o čem mluvíš. Ale to ty nejspíš víš.“ Zeptala jsem se nepřímo.
Už i já jsem začínala vědět o čem mluví. Cítila jsem na sobě neviditelné vlákno, které mě obepínalo. Které tu vždycky bylo, ale já si ho neuvědomovala. Byla to moje přirozené ochrana a já až teď ucítila že já jsem jejím pánem. Ovládala jsem tu neviditelnou sílu kolem sebe.
Začal se zase soustředit, ale já už byla připravená.
„Nezkoušej to. Cítím to. Snažíš se mě ovládat, ale já už ti to nedovolím.“ Vrčela jsem na něj a on ucouvl. A jeho rty se z úšklebku změnili v upřímný smích.
„To je dobře. Už jsem se začínal obávat, že jsem se v tobě zmýlil.“ Řekl a odešel.
Stála jsem tam nějakou dobu a uvědomila si tu otřesnou samotu. Nechtěla jsem být sama a on nejspíš taky ne, jinak by za mnou nepřišel.
„Počkej..“ věděla jsem, že mě uslyší i když už byl nejspíš míli daleko. Během pár vteřin byl zpátky. Lidské oko ho nemohlo spatřit, ale já ano.
„Můžu jít s tebou?“ zeptala jsem se, když jsem si nebyla jistá jestli s nim chci jít.
„Bude mu ctí.“ A nabídl mi svou ruku a já přijala.
- - -
Osud je krutý hráč.
- - -
Dvanáct dlouhých let.. čas utíkal a lidé stárli, ale pro mě nic neznamenal.
Thomas mi hodně dal. Naučil mě používat můj štít a bojovat. Štít, kdo by to řekl. Uměla jsem ho upravit, rozdělit, vypnout... cokoliv mě jen napadlo. Nejen že mě chránil psychicky ale i tělesně.
Díky němu se teď Thomas válel na zemi roztrhaný na kousíčky a já jeden po druhým házela do ohně. Nepospíchala jsem a vychutnávala si to...
S Thomasem jsme odjeli do Afriky. Ráje upírů. Lidé tu mizeli, klidně i po celých vesnicích. Nikdo si toho nevšímal. Lidé se tu vyhlazovali mezi sebou. Genocida tu byla normální.
A Thomas byl velmi nenasytný. Užíval si lovení, vraždění.. mužů, žen i dětí..
Pořád jsem slyšela ten jejich křik, pláč a prosby.. Modlili se k posvátnému duchu o svou záchranu. Pořád jsem si vyčítala, že jsem ho nezastavila dřív. Ale už jsem nebyla sama, měla jsem jeho a nechtěla zažít znovu ten pocit osamocení. Potřebovala jsem ho. I když jsem nikdy nebyla jeho.
Ignorovala jsem jeho zvěrstvo. Ženy které při znásilnění roztrhal a nechával trpět v hrozných bolestech. Jejich muže které nutil svou mocí se na to koukat. Děti, kterým utrhával prsty za živa a vysával jeden prst po druhým, jako jednohubky. Nemohla jsem se na to koukat, a nemohla jsem ho ani zastavit..
Vadilo mu že nelovím lidi, ale já neměla tu potřebu. Všichni byli tak černí (poz. aut. omlouvám se za ten výraz) a já nezabíjela pro jídlo, ale pro pocit útěchy, to on nepochopil.. Toužila jsem po svém andělovi, ne po lidské krvi.
Svou žízeň jsem hasila zvířaty. A zároveň jsem se tím bavila.. lov divokých zvířat byl uspokojující.. a zlaté duhovky mých očí tomu nasvědčovali.
Probudit takového lva, bylo vzrušující.. Když jsem se chtěla pobavit a nebo měla velkou žízeň, přišla na řadu žirafa.. Tu skolit bylo vážně těžké, ale potom jsem nemusela několik týdnů pít a ani jsem po sobě nemusela odklízet zdechliny, o ty se postarali hyjeny a že ty byli nenasytné...
Thomas mi vyčítal, že nepouštím na vrh svou podstatu dravce. Ale já dál odmítala nabídky účastnit se toho vraždění. Až mě po čase přestal přesvědčovat, ale přesto dával najevo své zklamání...
Přesto všechno Thomas byl vynikající společník, hodně jsem se při něm nasmála a pobavila.
Oheň už dohasínal a zápach ze spálených ostatků pomalu vítr rozfoukával do prázdna... Věděla jsem, že to co jsem udělala bylo správné. Přesto mi začala chybět společnost někoho, stejného jako já. Rozhodla jsem se odejít z Afriky, to noční schovávání mě nebavilo. Mohla bych poznat svět! Nebo bych se mohla vrátit domu, ale to bych nějaký domov musela mít.. Chudá jsem rozhodně nebyla, Thomas mi tu zanechal tučné jmění a já ho hodlala patřičně využít...
- - -
Nový etapa cesty, přináší i nová překvapení..
- - -
Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 8. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!