Děkuji vám všem za komentíky, ten ohlas mě naprosto překvapil. Původně jsem nechtěla další kapitolky zatím přidávat, ale to by jste mě asi ukamenovali, co? Tak tu máte další dílek.
04.01.2010 (13:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5244×
12. kapitola
Zavrčela jsem na ni, poslouchala jsem to jako člověk, snad nečeká že to budu poslouchat i teď. Jasper mi za to málem urval ruku. Oplatila jsem mu to kopancem do boku. Oči mu ztemněly, v ústech se mu blyštěli ostré zuby s nebezpečným zavrčením se vrhl na mě...
Emmett mě svíral z druhé strany a bránil mi tak, se vyhnout Jasperovu útoku. V rychlosti jsem zesílila svůj štít a Jasper se na něj s duněním rozplácl. Chodbou se rozezněl Arův pobavený smích. Všichni zamrzli na místě a koukali na výjev před sebou. Ano, můj fyzický štít zaskočil každého, kdo s ním nebyl seznámen. Moje neviditelná obrana před nebezpečím.
Jasper se rychle vzpamatoval, instinkt mu radil znovu zaútočit, ale Alice ho vyděšeně zastavila. Jako by se bála, že mu ode mě hrozí nebezpečí. Její strach o něho byl přímo až dojemný. Cullenovi jen tak stáli a vyjeveně na mě koukali. Vyčkávala jsem jejich reakci.
První se vzpamatoval Carlisle. „Smím?“ zeptal se mě.
Natáhl ruku, aby se mohl dotknout neviditelné stěny přede mnou. Překvapilo mě to, ale co bych mu nedopřála. Pomalu hladil můj štít s já si uvědomila, že já se ho nikdy za svou existenci nedotkla. Jen ho za určitých okolností cítím. Zavřela jsem oči a vžila se do svého štítu, ucítila jsem ty jemné dotyky jimiž Carlisle obdarovával neviditelnou stěnu. Bylo to příjemné, takové nevinné hladivé dotyky jsem necítila od doby, kdy jsem byla člověk. Otevřela jsem víčka a spatřila Edwarda, jak fascinovaně přejíždí dlaní po mém průhledném plášti.
„Emmette, já neslyším tvoje myšlenky,“ vydechl Edward překvapeně.
„Nemůžeš,“ odsekla jsem za něho. Stáhla jsem štít, kterým jsem nechtěně zaštítila i Emmetta, jelikož mě pořád držel. Z Edwardova výrazu jsem pochopila, že už je vše v pořádku. Tedy skoro. Zírali na moje ústa a nevěřili svým uším. „Na můj hlas si zvyknete. Není to nic hrozného,“ uklidnila jsem je.
„Je to nádhera...“ vydechla Esmé. „Jako zvonečky ve větru, jemné a něžné,“ pověděla okouzleně.
Všimla jsem si, že mi z pod kápy vykoukl pramen vlasů. Muselo se to stát, při Jasperově útoku. Hned jsem je schovala a stáhla si kapuci hlouběji do obličeje.
„Emmette, mohl by jsi mě pustit?“ požádala jsem ho a obrátila se k ostatním. „Jestli chcete násilí, nejsem proti, ale raději bych se mu vyhnula.“
Carlisle kývl hlavou a Emmettovo sevření zmizelo. „Omlouváme se, začali jsme špatně.“
„To rozhodně,“ sykla jsem.
Cesta na letiště proběhla v klidu a beze slova. Odložila jsem svůj plášť gardy a zůstala zahalená pod kapucí od mikiny. Všichni si mě jen obezřetně měřili. V letadle se semnou pokusil Carlisle navázat kontakt. Ale já se s ním nehodlala bavit na jeho téma, měla jsem vlastní otázky.
„Spíš mi řekněte kam letíme?“ požádala jsem ho.
„Přistaneme v Anchorage a dál auty do rezervace Denali k našim známým. Tam bude vhodné místo k soustředění.“
„K soustředěni?“
„Ano, v téhle roční době se tam nevyskytují turisti. Je to vhodné prostředí k naučení se ovládat svůj instinkt po krvi,“ vysvětlil mi Carlisle.
Odfrkla jsem si, Carlisle i ostatní si to vyložili špatně.
„Ze začátku to bude těžké, chce to dávku soustředění. Nepochybuji, že to zvládneš,“ chlácholil mě Carlisle.
Copak jim mám říct, že zrovna s tím nemám problém? Že už jako novorozená jsem dokázala ovládnout chuť po lidské krvi, i když nevím čím to bylo, nejspíš mým štítem. Že si dokážu vystačit se zvířecí krví sama i bez nich. Ty mé občasné úlety se dají přece přehlédnout, ne? Vždyť jen ve Volteře jsem chodila na pravidelné krmení, jestli tam není někdo kdo by mi vyhovoval. Když ne, tak si stejně nikdo nevšiml, že jsem nic nevypila. Všichni byli zabráni do svých obětí.
Vzpomněla jsem si, jaké to bylo pro mě poprvé, když mě Aro vzal na lidi, které přivedla Heidi.
Koukala jsem do vyděšených tváří lidí, sotva chápajících, co se děje. Jejich řev se rozléhal po sálu. Ti lidé nevěděli, co je čeká. Přišli s úsměvem na rtech, pak se jim z úst ozýval jen děs. To bylo poprvé, kdy jsem viděla hromadný lov. Při Thomasově zabíjení jsem se vzdálila a snažila se ho nevnímat, ale toto bylo jiné. Všichni se vrhli na své oběti, někteří upíři se s tím nemazlili, od jiných se ozýval praskot kostí a bolestivý řev lidí. Jen u pár jednotlivých upírů jsem si všimla, že svou oběť jako první zbavili vědomí a až pak ji vysáli. Stála jsem v rohu místnosti jako kamenná socha a snažila se na sobě nedat znát zděšení, které jsem přitom cítila. Ve vzduchu byla cítit krev a pot. Běsivé bubnování srdcí mě bodalo do uší jak tisíce jehel. Pořád jsem tam jen tak stála a pozorovalo to dění před sebou. Pak jsem je uviděla... Vyděšené zelené oči chlapce choulícího se opodál, v tu ránu jsem věděla, že je můj.
„Isis, jak jsi stará?“ zajímal se Carlisle.
„Není neslušné ptát se na věk ženy?“ odfrkla jsem.
„Jen u lidských. U upírek je to jedno, ty nestárnou,“ zasmál se Emmett a půlka letadla s ním.
„Pár desítek let,“ odpověděla jsem.
„Dobře.“ A dál se Carlisle nevyptával.
Opřela jsem si hlavu o opěradlo sedadla a zavřela oči. Snažila jsem se nevnímat jejich pohledy, která se mi snažili proniknout mou kapucí, až do morku kostí.
- - -
Ne všechny pohledy se snažili odhalit její tvář.
Jeden z nich se pokoušel odhalit její mysl.
Ten neúspěch ho frustroval a zároveň těšil.
Díky tomu mohl vzpomínat na tu, co tak bezmezně miloval.
- - -
Po přisání na nás čekali auta. Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem zjistila že každý tu má své oblíbené. Emmett Jeepa, Edvard své oblíbené Volvo atd. Jen už v modernější verzi této doby. Já jsem jela s Carlislem a Esmé v jeho černém BMW. Vedle mě si z každé strany nasedl Emmett s Jasperem. To jsem si myslela, že jsme se předtím na něčem dohodli.
„Pochop nás,“ omluvila se mi Esmé.
Co mám chápat? Že jste mě opustili a teď mi nedovolíte odejít? Je mi z toho zle.
Dojeli jsme k jednomu domu na samotě. No, nevím jestli to byl dům, ale obrovská vila. Nepatřila zrovna k nejluxusnějším, ale působila příjemným dojmem. Před vchodem na nás čekali další upíři. Představili se mi jako Eleazar, Carmen, Irina, Kate... Neušel mi však jejich obezřetný postoj ke mě.
„Miláčku, pojď se přivítat s naším hostem,“ zavolala Irina do domu. Z domu vyšel další upír se zlatými oči.
Zarazila jsem se uprostřed pohybu. To snad není možné!
Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 12. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!