Jak se Bella vypořádá s Cullenovci po tolika letech? Nechávejte komentíky. Jak kladné, tak i záporné... :oD
01.01.2010 (11:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5172×
11. kapitola
Cullenovi si mě prohlíželi a já se na okamžik bála, že mě poznali. Nic z toho se však nestalo. Pomalu mi docházelo v jaké situaci jsem se ocitla. Přede mnou stáli ti, který jsem milovala a zároveň k smrti nenáviděla. Pohlédla jsem do obličeje mého Anděla, byl dokonalejší a krásnější, než jsem si pamatovala. K tělu se mu lepila, ta dívka. Má díra v těle se drala na povrch. Odtrhla jsem se od nich pohled, dřív než se rozletím na tisíc kousíčků.
„A to je naše Isis. Říkal jsem ti o ní, Carlisle,“ představil mě Aro. Carlisle jen kývl na souhlas a měřil si mě profesionálním okem.
Teď mi došlo, Arovo pobavení. Zabil tři mouchy jednou ranou. Nemusí zabít jednoho člena talentů se své sbírky, zároveň omezí jeho moc zvířecí krví, tak že se nemusí bát jeho síly. A když mě Cullenovi neodnaučí mé závislosti, bude mít Aro důvod vyhladit druhou největší upíří rodinu. Óoo... jak chytré.
„Isis, jdi se zabalit,“ rozkázal Aro „jedeš s nimi. Počkají na tebe v zelené společenské místnosti.“
S nimi? Ale oni mě nechtějí - chtělo se mi křičet! Aro čekal na mou reakci, na můj nesouhlas. Jenže já si přála být co nejdále odtud. Podívala jsem se na tu nazrzlou Tanyu v Edwardově objetí a jí se strachem rozšířili oči. Edward si jí ochranitelsky posunul za sebe a mě se sevřili útroby. To gesto...
„Přestaň vrčet!“ okřikl mě Aro. Zpražila jsem ho pohledem a uvědomila si, že se neovládám. V rychlosti jsem vyběhla ze sálu, jako by mi za patami hořelo. Doběhla jsem do svých pokojů a úlevně se opřela o dveře.
Bojovala jsem sama sebou. Toužila jsem utéct a schovat se sto sáhů pod zem, ale při mé smůle by mě tam našli. Nikdo po mě nemůže chtít, aby jsem odešla s Cullenovými, po tom všem!
Jenže o tom, co se stalo, vím jen já. A má je pomsta...
Vybavila jsem si jejich tváře, tam v sálu. Byli tak dokonalí a jiní. Vdechovala jsem jejich užasnou vůni, byla o tolik lahodnější, než jsem si pamatovala. Mé lidské vzpomínky je nevystihovali tak detailně a hrůzostrašně. Jasper posetý tolika jizvami, poznamenaný četnými boji, vyzařoval děs. Esmé, vypadala tak nevinně a mateřsky. Edward... jeho kráse se nic nevyrovnalo. Jeho lidské náhrady, které mě uspokojovali, byli v porovnání s ním jen chabí pokus. To jeho rty jsem měla vnímat, ochutnávat jeho kůži, milovat ho.
Kdybych mohla, brečela bych zoufalstvím. Ani nevím, jak dlouho jsem stála opřená o dveře, než mě vyrušilo klepaní na dveře.
„Jsi už připravená?“ vysmívala se mi Jane. Odpovědí jí bylo jen moje zavrčení.
Nechtěla jsem s nimi odejít, ale zaplatit za to kvůli nim smrtí se mi taky nechtělo. Kdo si počká, ten se dočká. Vyplynulo mi na mysli. Vždyť je to vhodný okamžik, pomstít své zlomené srdce a tu hlubokou díru ve mně. Třeba mi to zalepí tu prázdnotu v hrudi, a já si pohlédnu znovu do své tváře. Oplatím jim tu zrůdu, kterou ze mě udělali. Kdyby neodešli, nic takového by se nestalo. Byla bych teď šťastná, měla rodinu, lásku...
- - -
Minulosti neutečeš.
Ona pro tebe trpí a ty trpíš pro ni.
On každý rok chodí k tvému hrobu, nikdy nezapomněl.
Teď tě našel živou a nepoznal tě.
- - -
Sbalila jsem si své věci a vydala se k zelené místnosti, došla jsem před dveře a zarazila mě jejich debata.
„A to je tak moc nebezpečná?“ ptala se plna strachu Esmé.
„Ano. Vraždila po celém světě. Přesněji ve státech třetího světa, ale i v Evropě. Za ty roky s Crugem zabili na desetitisíce lidí, kolikrát pro zábavu, umučili je a ani se to nesnažili zamaskovat. Podle našich zákonů by měla být mrtvá. Volturiovi si dali práci, aby to po ní uklidili a neprozradili nás lidem. Volturiovi ji sami hledali několik let, dokáže zakrýt i svůj pach. Před smrtí ji zachránila ji jen její upíří moc, kterou Aro obdivuje. Díky které jí Edward nemůže číst myšlenky, Jasper emoce a Alice nevidí její budoucnost,“ obeznamoval ji Carlisle.
Samozdřejmě. Někdo umře a můžu za to já. Kdo jiný? To oni!
„Ale jak se jí uchráníme?“ obávala se dál Esmé.
„Co vím, tak nikdy nezabila upíra. Nemá bojové schopnosti a my jsme přesila. Neboj se, miláčku. Nikomu se nic nestane,“ utěšoval ji Carlisle. „Jen ty Edwarde, si budeš muset dát na ní pozor. Aro mě varoval, že lidi tvého typu ráda zabíjí. Je jimi přímo posedlá.“ Obrátil se na něho.
„Jak to?“ ptal se ho Emmett.
„Sám nevím. U člověka by to bylo psychické narušení, ale u upíra...“ nechápal Carlisle. „Sám považuji za výzvu, tu ženu odnaučit lidské krvi. Musíme se postarat, aby nám neutekla. Už bychom ji nemuseli najít. Sám Aro má po okolí Volterry rozmístěné upíry, kdyby chtěla utéci. Podle mě zcela zbytečné. Se svojí mocí by utekla velice snadno, kdyby chtěla. Přesto to může být od Ara záminka, jak nás napadnout.“
„Proč má pořád zakrytou tvář?“ zajímala se Tanya.
„Říká se, že kdysi jeden upír ukousl kus obličeje a spálil ho. Tak se teď skrývá pod maskou,“ odpověděla jí Rose.
To vážně slyším poprvé, zasmála jsem se. Asi trošku hlasitěji, protože dveře se bleskově otevřeli a já se koukala do zlatých očí Alice. Tu barvu jsem naposledy viděla jako člověk, když nepočítám své přechodné stavy rudé a zlaté. Ta si kdysi říkala moje nejlepší kamarádka, zrádkyně. Zavrčela jsem na ni. V tu ránu si ji Jasper schoval za svoje záda a postavil se před ní v bojové pozici.
„Tak děti. Koukám, že se seznamujete,“ ozval se za mnou Aro s ironii v hlase. „Je na čase vyrazit. Čeká vás soukromé letadlo.“
Jak jinak, co kdybych někomu cestou urvala hlavu? Carlisle pokynul a Emmett s Jasper mě chytli z každé strany a odváděli. Jejich sevření bylo pevné a bolestivé. Pokusila jsem se jim vyškubnout, ale odpovědí mi bylo jen silnější sevření. Připadala jsem si jako vězeň.
Za mnou cupitala Alice a plánovala, co všechno mi musí koupit na sebe. Můj vkus prý není špatný, ale potřebuje vylepšit. Ta holka se mi snad zdá. Zavrčela jsem na ni, poslouchala jsem to jako člověk, snad nečeká že to budu poslouchat i teď. Jasper mi za to málem urval ruku. Oplatila jsem mu to kopancem do boku. Oči mu ztemněli, v ústech se mu blyštěli ostré zuby s nebezpečným zavrčením se vrhl na mě...
Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 11. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!