Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I left my angel - 11.kapitola

01.07.2009 (19:30) • lololka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3846×

Bellin pohled:

Probudilo mě světlo, které mi svítilo do očí. Nečekaně jsem zavrčela a vyšvihla se z postele. Ostražitě jsem se rozhlédla po neznámém pokoji. Kde to jsem? Co se stalo? Nepamatovala jsem si nic co se stalo před tím, než jsem se probudila. Jediné co jsem věděla bylo mé jméno a to, že jsem upír. Nadechla jsem se a do nosu mě udeřila ostrá vůně, která mě dráždila v krku. Zalapala jsem po dechu a rozběhla se za neznámým sladkým pachem. Pohltil mě instinkt lovce a moje zmatené myšlenky se rozutekly do všech směrů. Teď jsem si přestala klást otázky na které jsem neznala odpovědi.
Doběhla jsem k velkým dveřím, které jsem bez velké námahy vykopla a ocitla se ve velkém sálu. Zaměřila jsem se na tříčlennou skupinku mladíků, kteří si prohlíželi místní prastaré obrazy. Na nic jsem nečekala a skočila po jednom z nich. Slyšela jsem jen hysterický řev, který brzy ustal. Zakousla jsem se mu do tepny, která mu aktivně pulsovala na krku. Vychutnávala jsem si každou kapku krve. Měla jsem zvláštní pocit jako bych pila krev po prvé a při tom to znala už věčnost. Když jeho tělo dopadlo tupě na zem rozhlédla jsem se po zbylých dvou. Jejich bezvládná těla ležela o kousek dál a nad nimi se skláněl nádherný muž a úctihodně si mě prohlížel svýma rudýma očima. Vyzařovalo z něj nebezpečí. Postavila jsem se do obranné pozice a čekala co se bude dít dál.To co udělal mě překvapilo. Místo toho , aby jsme začali bojovat ke mě rozpřáhnul ruce a usmál se.
,,Má drahá, konečně jsi vzhůru. Čekal jsem na tebe snad věčnost." Udělal několik kroků ke mně a chtěl se mě dotknout, ale já zavrčela a to ho nejspíš zastavilo.
,,Nemusíš se bát. Jsi v bezpečí...jsi doma." Doma? Konečně jsem se vzpamatovala a zapojila svou mysl. Okamžitě se mi vybavilo co jsem provedla. Pohlédla jsem na mrtvého chlapce a potom na své ruce.
,,Zabila jsem bezbranného člověka.. Jak jak jsem-"
,,Ale to je v pořádku. Oni jsou naše strava, naše obživa. Nemusíš mít výčitky. Tady jsi ve Volteře lásko. Upír výčítky nemá. Nemá ani svědomí." Usmál se na mě a já si ho nedůvěřivě prohlédla. Tak proč mi je tak mizerně?
,,Co jsi zač?Co se stalo? Proč jsi nemůžu na nic vzpomenout?" Zdá se mi to nebo opravdu slyším svůj hysterický hlas?
,,Jmenuji se Aro Volturi. Já a moji bratři dáváme pozor, aby se novorození upíři nedostali k lidem a neudělali tak nepořádek v zemi. Jsme královská rodina, do které patříš i ty. Nechápu jak se to stalo, ale před pár dny jsme bojovali proti nepřátelské rodině a jeden z nich tě poslal do bezvědomí. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Myslel jsem, že o tebe přijdu Isabello." Udělal poslední dva kroky a zrušil tak hranici mezi námi. Objal mě a políbil do vlasů.
,,My.. spolu.. něco máme?"Pomalu jsem začala povolovat svůj křečovitý postoj. Zasmál se mé otázce, ale potom jeho smích ustal a chytl mě pod bradou.
,,Ach ano. Máme toho spolu hodně společného, ale nyní se tím nemusíme zabývat. Nechceš si ještě někoho ulovit? Byla jsi mimo dlouho, musíš být žíznivá."Měl pravdu byla jsem úplně vyprahlá. Toužila jsem po krvi, ale když jsem si vzpomněla na toho kluka,, chuť mě přešla.Tak je to dobře.Ovládej se.
,,Snad..snad později."Pozvedl obočí a podezíravě si mě měřil.

*****

Po tom, co jsme odešli ze sálu, mi Aro pověděl všechno co jsem chtěla vědět. Dozvěděla jsem se, že mám velkou sílu a štít, kterým ochraňuji celou jejich rodinu.
,, A co má rodina?"
,,Žádnou jsi neměla.Jako člověk jsi byla sama a když jsem tě našel v lese, byla jsi už polomrtvá. Nezbývalo mi nic jiného než tě proměnit." Co?Neměla jsem žádnou rodinu? Nikoho?
,,Mohu se jít projít?"
,,Jistě, ale brzy se vrať. Jsem nerad když se touláš sama."Kývla jsem.
,,Stejně nemám kam jinam jít." Pousmál se a s polibkem na rozloučenou mě zanechal v pokoji, kde jsem se před tím probudila. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. Byla jsem ze všeho zmatená. Když jsem odcházela, podívala jsem se na sebe do zrcadla a zarazila se. To přeci nejsem já. Zkoumala jsem svůj obličej. Něco mu chybělo, ale nemohla jsem přijít na to co to bylo. Hleděla jsem na své oči. Měla jsem je krvavě rudé se zlatým nádechem kolem duhovky. Teď už mi došlo co mi chybělo na tváři. Jakákoliv známka po štěstí. Zvláštní.Zavrtěla jsem hlavou a vydala se ven.
Jako člověk jsem byla na nic. Neměla jsem žádnou rodinu a ani přátelé. Musela jsem být příšerná, když mě nikdo neměl rád. Jediný kdo mě má rád je Aro, který vypadá jako největší světec. Začínala jsem mu pomalu ale jistě věřit. Zdá se, že ke mě něco cítí. Navíc říkal, že mezi námi něco je. Chodíme spolu? Miluje mě? Ale proč k němu nic necítím?Ani jediný pitomý cit?! Byla jsem na sebe naštvaná. Třeba nedokážu milovat. Třeba je se mnou něco špatně. Najednou mě přepadl záblesk.
Běžela jsem přes celé parkoviště s úsměvem na rtech a skočila cizímu klukovi do otevřené náruče. Zatočil se mnou a potom mi věnoval překrásný polibek.,,Bello"vydechl mi do vlasů.
,,Tolik si mi chyběl." Zamrkala jsem a celá vize zmizela. Co to k sakru bylo?
V hlavě jsem si tu vzpomínku, jestli se tomu dá tak říkat stále opakovala znovu a znovu. Kdo to byl? Byl tak...nelidsky krásný a ty jeho karamelové oči...za to já vypadala tak obyčejně...a lidsky. Rozhodně jsem musela být v té době ještě člověk, ale co on? Vypadal stejně jako upír. Je blbost abych chodila s upírem. Zasmála jsem se nad vlastní myšlenkou. Jsi tak hloupá Isabello. Musel to být výplod tvé fantazie.
Na chvíli jsem opustila od své "vzpomínky" a zaměřila se na současnost. Stále jsem nechápala jak jsem se mohla dostat do bezvědomí a nic si potom nepamatovat. Jsem nejdivnější upír na světě.
Doufala jsem jen v to, že se mi paměť brzy vrátí a všechno bude jako dřív.
Když se pomalu stmívalo rozhodla jsem se vrátit. Doběhla jsem před brány království, kde na mě čekala malá upírka s nenávistným pohledem. Chtěla jsem ji obejít, ale postavila se mi do cesty.
,,Kampak kampak?"
,,Do toho ti nic není."Odsekla jsem ji a rozešla se, ale chytla mě za loket.
,,Počkej!" Mé oči kmitly k její ruce a zavrčela jsem.
,,Sundej ze mě tu hnusnou ruku nebo o ní přijdeš!" Přesně jsem nechápala kde se ve mě vzalo tolik nenávisti ale moc mě to netrápilo. Pustila můj loket a o pár kroků odstoupila.
,,Kdo jsi?"
,,,Jsem Jane, ale to teď není důležité. Víš Isabello..nikdy jsme se neměly rády, ale je mi tě opravdu líto.
,,Proč?" Nechápavě jsem si ji měřila.
,,Pokud se nebudeš snažit, všechno vyjde nazmar a zkazíš mi všechny plány.Naštěstí se zítra vše vyjasní a bude od tebe konečně pokoj." Mezitím co se smála jako blázen, jsem se snažila pochopit co mi říká, ale ničemu jsem nerozumněla.
,,Nerozumím tomu. Co se stane zítra? V čem se mám snažit?"
,,Nevím jestli jsi si všimla, ale nevybavují se ti vzpomínky."Zamračila jsem se. To o tom všichni ví?
,,Proč nejdeš rovnou k věci?"
,,Protože nesmím. My dvě bychom spolu neměly vůbec mluvit a já bych ti neměla pomáhat, ale ukradla si mi něco, co patří mě a já to chci. Zasloužím si to víc než ty!"Nerozumněla jsem jedinýmu slovu co mi říkala.Co jsem ji mohla ukradnout?
,,Jsi blázen! Nech mě na pokoji a víc se ke mě nepřibližuj!" Zavrčela jsem na ní a nechala ji tam stát.
,,Brzy se vše změní Isabello Swan a ty se vrátíš odkud jsi přitáhla!" Zakřičela na mě. Zastavila jsem se ale neotáčela se. Isabella Swan? Zavřela jsem oči a vybavila se mi další vzpomínka
,,Já jsem Edward. Edward Cullen a ty musíš být Bella? Bella Swan?"
,,Ano." několikrát jsem zamrkala a byla opět v realitě.Edward...proč mi to jméno zní tak povědomě? Odkud toho kluka můžu znát? A opravdu se jmenuju Isabella Swan?...Nasměřovala jsem si to k Arovi.Ten to snad bude vědět. Šla jsem podle pachu a dorazila před zavřené dveře. Bez zaklepání jsem vstoupila a to co jsem spatřila mě zaskočilo.
Pohltilo mě oslepující bílé světlo a i když jsem měla zrak výborný, musela jsem několikrát zamrkat.
Přede mnou se rozprostíral obrovský sál s pozlaceným stropem, ze kterého visely mohutné lustry posázené drobnými karmínovými drahokamy. Po celém sálu se táhly stoly do velké podkovy a uprostřed mezi nimi se rozprostíral vyvýšený altánek, který sloužil k tanci. Všude kolem mě pobíhalo služebnictvo, které přenášelo mnoho doplňků. Užasle jsem hleděla na celý interiér a totálně jsem zapomněla na své otázky týkající se neznámého kluka. Někdo mě chytl kolem pasu a já se prudce otočila, abych viděla toho, kdo mě drží.
,,Isabello tohle si neměla vůbec vidět. Mělo to být překvapení!" Zamračil se. Nechápavě jsem pozvedla obočí.
,,Pro koho? Co se tu bude dít?" Zaraženě na mě pohlédl, ale pak se usmál.
,,Zapomněl jsem ti oznámit, že se zítra bereme."Ztuhla jsem. Cože se? Zítra? Ne to ne. Tohle bych si přeci pamatovala. Nemůžu se vdávat.
,,Tak brzy?" Chtěla jsem znít věrohodně ale můj hlas zněl poněkud šokovaně.
,,Drahá odkládáme to už deset let. Samozřejmě že to není brzy."
,,Ach." To bylo jediné na co jsem se zmohla. Spokojeně se usmál a políbil mě na moje nereagující rty.
,,Měla bys jít do svého pokoje. Pošlu za tebou služebné tak se snaž neublížit jim."
,,Proč bych jim měla ubližovat?"
,,Nikdy si je moc nemusela, ale zapomněl jsem, že už nejsi nebezpečná. Velice se těším až budeš má...Teď mě omluv musím ještě zařídit nějaké věci." Pustil mě a odešel.


.........


Ani jsem si nevšimla, že nestojím v osvětleném sále ale ve svém pokoji. Sedla jsem si na postel a přitáhla si kolena k bradě. Nemohla jsem se přenést přes myšlenku, že se zítra budu vdávat, ale proč? Proč se cítím jako by se mé srdce zlomilo? Proč mám takový strach?Miluju Ara..nebo ne? Položila jsem si hlavu na kolena a povzdychla. Kdybych si tak dokázala vzpomenout. přišlo mi , že se všechno spiklo proti mně. Nejdřív ztratím paměť a potom i lásku ke svému budoucímu manželovi.
V téhle pozici jsem vydržela až do rozbřesku, kdy první paprsky vyšplhaly na postel. Vstala jsem a otevřela okno. Okamžitě mě zahrnuly tisíce vůní. Nadechla jsem se a snažila se tak všechny zapamatovat. Všimla jsem si i své pokožky. Krásně se pod sluncem třpytila. Zdálo se, že sluníčko mám ráda, alespoň mi dokázalo zvednout trochu náladu.
Uslyšela jsem přicházející kroky a otočila se směrem ke dveřím. Někdo zaklepal a dveře se otevřely.
,,Dnes je váš velký den slečno Isabello."

Prosím o komentíky:)

12-kapitola

Autor: lololka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I left my angel - 11.kapitola: