Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hominem te esse, memento - Prolog a 1. kapitola

Prolog a první kapitola. Prosím o komentáře lidičky :) PS: Doufám, že teď už je to správně a dostatečně dlouhý.

Za posledních pár měsíců jsem si vždy říkala, že podobná chvíle jednou přijít musí. Snažila jsem se vymyslet různé způsoby, jak tomu předejít. Až v tento okamžik jsem si uvědomila, jak naivní jsem byla. Mělo mě to napadnout dřív, ale já ignorovala veškeré své instinkty. Tak dlouho jsem se snažila nevnímat, co vlastně jsem, až se mi to vymstilo. Můj osud vždy vedl touto cestou.

Roztřeseně jsem sledovala své ruce a říkala si, jak to že nehoří? Vždyť ten žár, který jsem pociťovala, byl tak silný a skutečný. Tak jak to, že nehoří?  Místností se rozléhal můj hysterický smích.  V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než že jsem blázen. Pálení však nepřestávalo a proto bylo velmi těžké poskládat si myšlenky. Pamatuji si velmi přesně, který okamžik pro mě byl rozhodující. Ještě dnes pociťuji váhu svého rozhodnutí, ale ani dnes nejsem schopna toho litovat. Pohlédla jsem do tolik milovaných očí a uviděla bolest a strach. Strach o mě. Nikdy bych to nedovolila, nikdy bych svému anděli neublížila. A tehdy jsem si dala slib, slib že ho ochráním.  Ať to stojí cokoli.

Z povzdálí jsem uslyšela známé hlasy, nedokázala jsem se však soustředit na to, co říkají. Musím bojovat, znělo mi tenkrát v hlavě, bojovat o ty, které miluji. Soustředila jsem se tedy na intenzivní žár a pomalu ho silou vůle stahovala zpět do svého nitra. Něco však bylo špatně. I tehdy jsem podvědomě cítila, že něco není v pořádku. I nadále jsem však bojovala proti bariéře, kterou můj mozek vytvořil. Celé mé tělo se bránilo, zrazovalo mě. Jediné zaváhání a podlehla bych. Zatnula jsem tedy zuby a ještě více se soustředila. Pálení z rukou pomalu ustoupilo, to co však následovalo, mě srazilo do kolen. Věděla jsem, že nemám dost sil se tomu ubránit. Bolest, která se z ničeho nic vynořila, mě sžírala. Má hlava jakoby měla co nejdříve puknout.  Do očí mi vyhrkly slzy bolesti.

,,Utečte, ´´ zvolala jsem z posledních sil.

Hominem te esse, memento.

Pamatuj, že jsi člověk.

Kapitola první

Znala jsem ten pocit malátnosti. Pomalu mi docházel dech, mé sípavé nadechování se rozléhalo celou místností. Před očima se mi rozlévala temnota. A jako pokaždé mě napadly stejné myšlenky, je to snad můj konec?

,,Samozřejmě, jsi předurčena k věčnému utrpení,“ pomyslela jsem si s notnou dávkou sarkasmu. Srdce mi začalo bušit jako splašené. Každý jeho další úder se stával bolestivějším. Pravá ruka mi samovolně vystřelila k hrudníku. Krev mi pulzovala téměř všude, v prstech, v uších.

,,Copak to nikdy nepřestane?“ šeptla jsem z posledních sil. Hm, je možné, že jednou ano. Teď to však jistě nebude. Věděla jsem, že toto je jen začátek, že to horší bude teprve následovat. Zatnula jsem ruce do pěstí a očekávala bolestivé bodání v oblasti spánků. A jako vždy přišlo. Jako vždy, když jsem si myslela, že jsem na něj připravená, mě skolilo do kolen.

,,Možná bych si měla příště sednout, alespoň bych neměla modřiny z těch věčných pádů. ´´ Bolest na chvíli polevila, přišlo však neméně příjemné hučení v uších. Bylo tak dezorientující, nemoci se spoléhat na své smysly.

Dýchalo se mi stále hůř. Mé tělo bojovalo proti neviditelnému odporu, proti bariéře bránící mému dechu stát se hlubším.

,,Tak krátké nádechy ti nevystačí na dlouho. ´´ Pokud to bude trvat ještě chvílí omdlím.

Roztřesenýma rukama jsem se zvedla na všechny čtyři, bohužel marně. Sakra. Vypadá to, že mou tvář bude zítra zdobit pěkná modřina. Na další pokus se mi podařilo si sednout. Dlaždičky mě příjemně chladili na zpocených zádech. Ruce jsem si položila do klína.

,,Bože, vypadá to, jak když máš Parkinsona. ´´

,,Raději už mlč, ´´ šeptla jsem zlobně sama na sebe. Jako kdyby to už tak nebylo víceméně nepříjemné. Už to přejde, opakovala jsem si stále dokola svou mantru.

,,Ale bude to potom lepší, nebo horší? ´´

Ach, tak na to bych skutečně ráda znala odpověď. Jedno ale víme jistě, pak už to nebolí.

,,Ne nebolí, ale řekni, je ti to příjemné? ´´Nechala jsem svou otázku vyset ve vzduchu.

Přes své vnitřní dialogy jsem si ani neuvědomila, že hučení pomalu odeznívá. Periferně jsem zahlédla světlo.

,,Teď se připrav, ´´ řekla jsem si sama sobě. Pažemi jsem si ovinula hrudník, pevně semkla víčka a pomalu se nadechla.  Ten pocit byl odzbrojující, jako pokaždé. Vzduch mi plynul do plic v množství, jaké mé tělo vyžadovalo.  Ale to na tom nebylo důležité. Znovu jsem nasála. Myslela jsem si, že na ty pocity jsem už při nejmenším zvyklá, ale vždy jsem se mýlila. Mé tělo se napjalo. Vůně, které mi v tuto chvíli nedovolaly myslet racionálně, mi zaplnily celou kapacitu plic. Ach, cítila jsem všechno. Cítila jsem svůj vlastní pot, každou jeho částečku. Další nádech. Na chodbě byl ještě velmi silně cítit Ashleyinin nový parfém, a těsně pod ním i její osobní vůně. Nevím, jak jinak bych to nazvala, ale byla nádherná. Ashley byla krásná, kdekdo ji mohl závidět, a její vůně výsledný efekt jejího půvabu ještě zesilovala. Voněla jako právě rozkvetlá zahrada, jako růže a lilie, jako tráva a čerstvý vánek. Byla to dokonalá kombinace.

Vypadá to, že Clair už je také vzhůru. Z  levé dolní místnosti, kuchyň pomyslela jsem si, se linula vůně právě se smažících vajíček. Soustředila jsem se na svůj sluch. Skutečně, Clair pobíhala po místnosti sem a tam. Její kroky byly snadno rozpoznatelné. Z těžka našlapovala na paty a do pravé nohy vkládala větší důraz při došlapu. Na schodech jsem zaslechla lehké našlapování, Ashley. Jediná, která chodí téměř po špičkách. Nedošlo mi kolik bude hodin a tak mě rázné zabušení na dveře koupelny, vylekalo.

,,Sofia, všechno v pohodě? Jsi tak už přes hodinu a půl? ´´

,,Ano, už jdu ven. Usnula jsem ve vaně, promiň. ´´ Raději bych měla jít, než pojme nějaké podezření. Zvedla jsem se tedy ze země a oči otevřela přesně v úrovni zrcadla. Můj zrak byl ostrý, stejně tak dobrý jako sluch nebo čich. Dokázala jsem vidět každou malou prasklinku zrcadla na jeho koncích. Jak křehké se teď zdálo. Zaostřila jsem tedy na postavu v něm.  Ještě dnes si pamatuji, jak mě napoprvé ten pohled vyděsil. Teď jsem se dívala do očí divoké dívce a cítila se zvláštně okouzlená.  Odraz v zrcadle se usmál, ve stejnou chvíli jako já. Nikdy jsem nebyla ošklivá, vždy jen průměrná dívka. Ale dnes na mě shlížela má podoba v zrcadle a já se nemohla vynadívat. Černé, mahagonové vlasy, mi spadali až po pas. Leskli se tak zvláštním způsobem, jako kdyby dokázali odrážet světlo. Milovala jsem své vlasy. Rovné a jemné, přesto vytvářeli hustou hřívu. Ostře řezané rysy a srdcovitý tvar vytvářeli spolu s bledou pokožkou půvabný tvář. Plné, narůžovělé rty, zvýrazňovali bledost pokožky. Rovný a malý nos dokresloval spolu s očima můj obličej. Oči, ty mě děsili a ohromovali zároveň. Divokost z nich přímo sálala. Husté řasy spolu s podélným tvarem vytvářeli uhrančivý pohled, před kterým nebylo úniku. Neustále rozšířené zornice mi připomínali kočkovitou šelmu. Ano, přesně takové oči mají dravé šelmy.  I přes neobvykle rozšířené zornice šla však velmi výrazně vidět barva. Barva, která mě děsila nejvíce, protože pro lidské oko nebyla přirozená. Dokážu si plně představit, jak by byl vyděšený ten, kdo by mi pohlédl do očí. Přesto by však byl přikován spalující silou toho pohledu, nebyl by schopný uhnout. Tvář v zrcadle se na mě zamračila. Pohlédla jsem plně do svých očí a očekávala to nepříjemné mrazení v zádech. Zabarvení mých duhovek bylo zvláštní směsicí modré a stříbrné. V blankytné modři jako by proplouvali malé střípky stříbra. Přesto že ta stříbrná barva jako by zářila a žila vlastním životem mé oči byly temné.  Uhnula jsem pohledem. Vzala jsem malou krabičku na lince a vyndala z ní kontaktní čočky v mé původní barvě, tmavě modré. Výsledný dojem nepůsobil špatně. Vypadala jsem aspoň trochu normálně. Kdyby mé oči nebyli tak děsivé, vítala bych možná tuhle změnu s otevřenou náručí. Mé tělo jakoby získalo na přitažlivosti, jakoby zvýraznilo mé přednosti a lákalo pohledy. Má postava byla spanilá, pevné držení  těla  a útlé tvary dodávalo mé osobě na kráse. Byla jsem bezchybná. Málo z mého já se přeneslo do tohoto dokonalého těla, přesto jsem byla spíše nadšená z této změny. Vskutku, i mé zbystřelé smysly jsem vítala. Teď bych se však měla soustředit na přítomnost, Ashley čeká. Pokusila jsem se tedy pohnout tak aby nebylo vyvoláno podezření, že je něco špatně. Celé mě tělo bylo vždy v tuto chvíli tak strnule napjaté, že by každý mohl snadno pojmout podezření. Pokusila jsem se uvolnit a přešlápla jsem z jedné nohy na druhou. Bohužel, měl tento pohyb pramálo společného s lidským. Tak ladně se lidé přece nepohybují. Zabere to tedy trochu více soustředění. Musím se dostat k sobě do pokoje, tam budu mít více času. S hlubokým nádechem jsem tedy chytla kliku a otevřela dveře , kde čekala již netrpělivá Ash.

,,Promiň, trochu jsem se zamyslela. Kdyby něco jsem u sebe, ´´ řekla jsem jí v rychlosti a snažila se nevnímat její úžas nade mnou. Sklopila jsem tedy oči, a co nejpomaleji jsem se přemístila ke schodům. Když jsem uslyšela, že se dveře od koupelny zaklaply, vyběhla jsem schody k svému podkrovnímu království a rychle za sebou zavřela.

Autor: Michaela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hominem te esse, memento - Prolog a 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: