Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate or love? - 1.část

13.10.2009 (19:15) • Angelina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2588×

Bella

"Ahoj Phile," pozdravila jsem a šla rovnou do domu, aby se mohli s mamkou přivítat bez mého dohledu.

Včera mi začaly letní prázdniny, takže jsem Renné přemluvila, že pojedeme za Philem na jeho trénink. Nemusela jsem jí přemlouvat dlouho. Stačilo jí přesvědčit o tom, že mi nebude vadit strávit celé prázdniny v Los Angeles, kde nikoho neznám. Do teď si myslím, že mi to nevěřila, ale miluje Phila a chce být s ním. Ale miluje i mě takže semnou zůstává doma i když Phil odjede na trénink. Chci, aby byla šťastná a tak jsem teď tady.

Vybalila jsem si těch pár věcí, co jsem si vzala sebou. Ze zdola se ozýval šťastný smích. /Měla bych jim nechat chvilku o samotě/, pomyslela jsem si. Vzala jsem si kabelku a seběhla schody. Raději jsem pořádně dupala, abych je při něčem nepřistihla.

"Půjdu se na chvíli projít a prozkoumat město, ano?" zeptala jsem se Renné.

"Hlavně se neztrať, holčičko," řekla a pak ještě dodala: "A do deseti se vrať."

"Dobře mami. Čau."

Vyběhla jsem z domu a vydala se do centra. Všudypřítomná značka ukazující směr do centra mi dost usnadňovala cestu. Možná bude ještě otevřená nějaká knihovna. Měla jsem čtyři hodiny na svou poznávací procházku, takže jsem nemusela spěchat. Za hodinu jsem došla do centra, takže jsem se musela někde potulovat jen dvě hodiny. Chtěla jsem dát Renné a Philovi co nejvíc času pro sebe. Neviděli se dva týdny, takže mají co dohánět. V nejbližší trafice jsem si koupila mapku města. Renné měla pravdu a já se tu nechtěla ztratit. Posadila jsem se na nejbližší lavičku a plánovala, co budu dělat ty dlouhé dva měsíce v tomhle cizím městě. Moje první a nejspíš taky nejzábavnější věc, co mám v plánu, je návštěva knihovny. V Los Angeles je větší knihovna než ve Phoenixu. Určitě tam budou mít spoustu zajímavých knížek, které jsem ještě nečetla. Měla bych si naplánovat i jiné činnosti, aby si Renné nevyčítala, že jsem celé prázdniny strávila zavřená v pokoji s hromadou knih… V mapce byl vyznačený park a nebyl daleko. Rozhodla jsem se, že se tam půjdu podívat.

Najít park mi dalo trošku zabrat. Pořád jsem se musela koukat do mapy, ale nakonec jsem spatřila zeleň stromů. Začalo se stmívat a nebe získalo oranžovou barvu. I všudypřítomná zelená jakoby trochu zoranžověla. Všude bylo tolik krásných stromů a keřů. Místy byly i udržované záhony krásných květin. Obloha ztmavla a já pomalu přestala potkávat kolemjdoucí zamilované páry a důchodce, kteří tu venčili své psy. Napadlo mě, že bych si sem mohla chodit číst. Byla to nádhera a laviček tu taky bylo dost. Nebo bych si mohla donést deku a lehnout si na trávu. Já si budu moci užívat sluníčka a Renné si nebude vyčítat, že pořád sedím doma.

Renné...!!! Sakra, kolik je hodin? Devět?! Do deseti se nestihnu vrátit!!! Už byla naprostá tma a mě došlo, jak se bude Renné bát. Chudák. Měla bych jí zavolat z budky, že jsem v pořádku, ale že se zpozdím.

Jenže tady mezi stromy žádný telefon nebude a já nevím, kudy se dostanu ven. Tolik jsem obdivovala přírodu, že jsem si nezapamatovala cestu. Žádní lidé tu už asi nebyly a já se začala docela bát. Renné se zblázní, jestli jí brzo nezavolám. Zničehonic se kousek ode mě vynořil z křoví nějaký kluk. Mohl být stejně starý jako já, možná o rok, o dva starší. Moje spása! On musí znát cestu ven. Sice se ztrapním a bude si o mně myslet, že jsem asi divná, že se tady dokážu ztratit, ale já nemám žádný orientační smysl. Vždyť je jedno, co si o mě bude myslet - už ho nejspíš nikdy neuvidím. Hrdě jsem za ním vykročila, vstříc své vlastní potupě. Byl ke mě otočený zády a zdálo se, že pozoruje hvězdy. Asi si mě ještě nevšimnul. Se sklopenou hlavou jsem se před něj postavila.

"Ahoj," zamumlala jsem. Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo zavrčení.

"Vypadni," nenávistně procedil mezi zuby ten neznámý.

Zalekla jsem se toho nepřátelského tónu, ale nebála jsem se ho. Zvedla jsem hlavu. On byl... Byl nádherný, dokonalý. Pod světlem měsíce byla jeho pokožka křídově bílá, bronzové vlasy měl moderně rozcuchané. Vypadal jako anděl. Jen jeho oči trochu kazili jeho krásu. Byly černé, tmavší než noc, která nás obklopovala, a byla v nich zuřivost a… bolest. Jakoby ho moje přítomnost zraňovala... Nedokázala jsem odtrhnout pohled od toho černého moře v jeho očích. Fascinovalo mě…

"Uteč!" promluvil znovu, ale jeho tón se změnil. Znělo to jako prosba... Po chvíli mě chytil za paže a přitáhl si mě blíž. I přes tričko jsem cítila, jak má ledové ruce. Držel mě tak pevně až to bolelo. Sykla jsem bolestí, ale stále jsem se dívala do jeho očí, kde zůstala už jen bolest.  Nedokázala jsem cokoliv říct, ani udělat jakýkoliv pohyb…

"Promiň…" zašeptal zlomeně. Měla jsem dojem, že se omlouvá za mnohem víc než jen za to, jak pevně mě drží. V jeho očích jsem na chvíli viděla jak moc je mu líto to, co chce udělat, i když mi zatím ještě nedocházelo, co udělá.

Začal se ke mě přibližovat a vypadalo to jakoby mě chtěl políbit. Jeho stisk zesílil a já myslela, že mi snad prasknou kosti. On zavřel oči a vycenil zuby jako, když si chcete kousnout do jablka. A pak jsem ucítila ostrou bodavou bolest na krku. Neviděla jsem ten pohyb, přestože jsem nedokázala ani mrknout, ale věděla jsem, že to on mi působí tu bolest. Chtěla jsem křičet, ale neudělala jsem to. Něco mi říkalo, že křik mi nepomůže a já tu zemřu….

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate or love? - 1.část: