Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Falling star - 30. Potíže

29.06.2009 (15:15) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3085×

30) Potíže

Bylo 19. dubna, jeden den před výročím prvního měsíce s Jacobem. Dlouho jsem přemýšlela, co mu dám a nakonec jsem si v jednom obchodě na zakázku objednala stříbrný přívěsek na krk

Protože jsem chtěla Jacoba překvapit, rozhodla jsem se tam zajet hned po škole. Když jsme zaparkovali před domem, rychle jsem vyběhla do patra, přendala peněženku ze školní tašky do kabelky a pospíchala dolů. Ve dveřích jsem málem porazila tátu. „Ness, Nechceš tam odvézt?“ jenom jsem zavrtěla hlavou. „Ne, dík. Je to kousek.“ Taťka pokrčil rameny a uhnul mi z cesty. Už jsem se obouvala, když se ke mně přiřítila Alice. „My jedeme nakupovat?“ zvolala nadšeně. Přesně tomu jsem se chtěla vyhnout. „Víš Alice, .. já si chci skočit jenom do zlatnictví a ráda bych byla zpátky doma do sedmy.“ Alice se zamračila. „Hm.. tak nic.“ „Půjdeme jindy, slibuju.“ „Vždyť je to jedno.“ ušklíbla se a vyběhla nahoru. Ach jo. Rychle jsem si oblékla bundu a vyběhla ke garáži. Automaticky jsem nastoupila do mámina auta, které dostala od táty před svatbou a nějak jsme ho zapomněli prodat.

Auto tiše nastartovalo a já vyjela z garáže. Pustila jsem si nahlas rádio a frčela po dálnici. Do půl hodiny jsme tam byla. Auto jsem zaparkovala nedaleko krámu a spěšně vešla dovnitř. Zvonek se rozezněl a já spatřila nevrlého zlatníka. Podívala jsem se na hodinky. Bylo za pět minut šest. To snad není tak hrozný. Otevírací dobu má do šesti. Ale pro jistotu jsem rychle udala jméno a on odešel do skladu pro malinký balíček. Jeho otrávený výraz se nezměnil ani po tom, co jsem mu za řetízek zaplatila velkým svazkem bankovek. Raději jsem z obchodu rychle vypadla, do krabičky ani nenahlédla a ocitla se opět na potemnělé ulici.

Otevřela jsem krabičku a vysypala si do dlaně stříbrný řetízek. Usmála jsem se. Přesně podle mých představ. Na jemném stříbrném řetízku vysel otisk psí tlapy, veliký asi jako můj nehet. Na zadní straně bylo napsáno I and you forever (Já a ty navždy). Potěšeně jsem řetízek znovu zandala dovnitř a zaklapla krabičku. Moje nadšení však rázem vyprchalo. Byla to prostá černá krabička a na měsíční výročí by se hodilo něco veselejšího. Potřebovala jsem to nějak oživit. Rozhlédla jsem se kolem. Pokud jsem si dobře pamatovala, na konci ulice by mělo být papírnictví. Koukla jsem na hodinky 18:09. Rychle jsem se rozběhla. Třeba tam ještě někdo bude. Běžela jsem potemnělou ulicí, osvětlenou jedinou lampou a moje rychlé kroky se ozývaly po okolí. Všude bylo ticho, jen sem tam dolehlo z nedaleké silnice zakvílení pneumatik, nebo zvuk klaksonu.

Doběhla jsem k malému papírnictví a vzala za kliku. Sakra. Zamčeno. Nakoukla jsem do výlohy a pak několikrát silně zabušila. Zvuk se hlasitě rozléhal po tmavé ulici, ale v krámku bylo stále ticho. Zaklela jsem a vydala se zpět k autu. Naštvaně jsme sledovala chodník a přemýšlela, kde doma vezmu nějakou mašli.

Noční ticho přerušil najednou hluk. Zdvihla jsem hlavu a přimhouřila oči do šera. U mého auta stála skupinka pěti můžu a o něčem se dohadovali. Přidala jsem do kroku. „Potřebujete něco?“ zeptala jsem se, pár metrů od nich. Všichni se na mě překvapeně otočili a já z nich ucítila alkohol. „To je tvoje auto, slečinko?“ „Jo, to je.“ odpověděla jsem opatrně. „To je snad jasný, vole! Takový nádherný auto musí mít pouze tahle kočka.“zahulákal blonďák. Zamračila jsem se. Chtěla jsem být už co nejrychleji doma. Jelikož mi ale stáli v cestě, rozhodla jsem se je obejít. Sotva jsem ale vykročila, ale ten vysoký mladík, který mě oslovil jako první mě surově chytil za ruku. Sykla jsem bolestí a snažila se mu vykroutit. On se jen škodolibě usmíval. „Nechtěla bys jít s námi?“ znovu jsem trhla rukou. Marně. Ostatní se zatím kolem mě rozestoupili a vytvořili tak kolem mě těsný kroužek. Začala jsem panikařit. „Ale nota, kočičko, užijem si to.“ ozval se třetí a pohladil mne po vlasech. „Nedotýkej se mě!“ Zakřičela jsem, ale jeden mi zacpal pusu rukou. Do očí se mi vedraly slzy. Pak mě něco napadlo. Tak nejjasněji, jak jen to šlo, jsem v duchu zavolala: Tati! Doufala jsem, že to uslyší. Pak jsme si ale s bodnutím u srdce uvědomila, že to už bude pozdě.

Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Brejlatej, co sotva stál na nohou, ke mně přistoupil a zajel mi rukou pod tričko. Rychle jsem se ohnala a zaryla mu prsty do masa, abych tu ruku ze sebe shodila. K mému překvapení ucukl hned, co jsem se ho dotkla. Zavrávoral a zděšeně přitáhl ruku k obličeji. Tam, kde jsem se ho dotkla, mu na kůži naskákaly rudé puchýře. „Ona mě spálila!“ Vyjekl vyděšeně a o dva kroky ustoupil. Ostatní se po něm ohlédli a pak se zadívali na mě. Oči plné zděšení. Neváhala jsem a rychle chytila za ruku toho, co mě tak surově svíral rameno. Uskočil stejně rychle, jako ten první. Všichni ode mě odstoupili, chvilku na mě vyděšeně zírali a pak se dali na útěk.

¨

Rychle jsem nasedla do auta a zavřela za sebou dveře. Ruce se mi třásly, když jsem se snažila dostat klíčky do zapalování. Jakmile auto nastartovalo, obrátila jsem ho o 180° a s pedálem na podlaze jsem vyjela pryč. Rychle odtud. Po tvářích se mi stále kutálely slzy a třásla jsem se po celém těle.

Jen co jsem vyjela z města, strhla jsem volant a zastavila v kukuřičném poli. Objala jsem si rukama hrudník a snažila se uklidnit. Před očima jsem stále viděla jejich tváře a promítala si nejhorší vteřiny mého života. Ruce mě stále pálily. Můj dar mě znovu zachránil život. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla.

Náhle se ozvalo kvílení pneumatik. Nadskočila jsem a srdce se mi znovu rozbušilo.

Jacob:

„Tak jeď sakra! Přidej!“ panikou mi přeskakoval hlas. „Jacobe, rychleji to nejde. Buď chvíli zticha.“ zavrčel Edward, oči upřené na silnici. Opřel jsem se zpátky do sedadla a prsty zaryl do palubní desky, až v ní zanechaly hluboké rýhy. Proč ji sakra nechal jet samotnou? Jak ji mohl pustit. A proč neřekla mě?

„Je v pořádku.“ vydechl najednou Edward, ale nezpomalil. „Co? Kde je?“ Náhle jsem před sebou v kukuřičném poli uviděl zadek auta. Edward v plné rychlosti strhl volant a otočil auto na pár metrech do protisměru a zaparkoval za ní. Auto ještě ani nezastavilo a už jsem byl venku. Edward se hnal za mnou.

„Ness?!“ křikl jsem a otevřel dveře. Našel jsem ji tam, schoulenou do klubíčka s hlavou opřenou o volant. Oči měla uplakané a celá se třásla. „Ness, srdíčko, už jsem u tebe.“ vytáhl jsem ji z auta a vzal ji do náruče. Pevně mě sevřela kolem krku. Zabořil jsem obličej do jejích vlasů a zavřel oči. Srdce mi rychle bušilo, ale cítil jsem ohromnou úlevu, když jsem ji mohl držet. Cítit jí u sebe. Edward jí pohladil po vlasech. Tvář se mu konečně trochu uvolnila. „Ness, jsi v pořádku? Neublížili ti?“ „Jsem v pořádku.“ hlesla a hlas se jí zlomil. Sevřel jsem ji o to pevněji. „Jeď s ní domů, Bella bude šílet.“ Přikývl jsem. O tom nebylo pochyb. Znovu ji pohladil po vlasech, nasedl do auta a odjel směrem k městu. Bylo mi jasné, co jel udělat a nejraději bych tam jel s ním, ale nastoupil jsem do auta, Ness posadil na místo spolujezdce a nastartoval. Ness mě vzala za ruku a pevně ji sevřela. Palcem jsem ji kreslil na hřbet ruky kroužky a rychle jel domů. Po chvilce jsem za sebou spatřil světla Edwardova Volva.

Prosím komentujte ;)

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Falling star - 30. Potíže: