Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fall down again - VIII. Kapitola

21.06.2009 (10:00) • Elishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1743×

Minulá kapitola - Dvě podobné existence

VIII. Kapitola - Nový život

-FORKS-
Vypráví Christina:
Rychlím krokem jsem vyšla na parkoviště a vůbec se neohlížela. Hbitě jsem zalezla do auta, kde jsem byla chráněná před dotěrným deštěm, který se zpustil. Nastartovala jsem a vyjela ze školního areálu.
Neměla jsem nejmenší chuť se ovládat, tak jsem hodně zrychlila, jakmile jsem se dostala na rovnou silnici, přes kterou jsem se dostala skrz město ven.
Na ulicích Forks jsem zpozorovala několik hloučků studentů, kteří na se mé auto zvědavě ohlížely.
Třela jsem v rukou volant a cítila jak se mi po těle rozlévá známý neklid.
Celý den jsem si prohlížela jejich tváře a divila se, že svět přes všechna zjištění, co jsem za poslední dobu nafasovala, stále odbíhá ve své monotonií řeholi. Všichni stále klidně žijí a ani si neuvědomují, jak jsou ve své pomíjivosti směšní.
Ovšem, to by to nemuselo být takové, jaké je. 
Bubnování kapek o sklo mě překvapivě brzy uklidnilo a já zpomalila. 
Déšť začal houstnout a obloha se prudce zatáhla. Silnice mě zavedla do hustého lesa.
Jízda autem mi vše nepříjemně připomínala a já propadla pochmurným myšlenkám, které mě od té doby sužovaly.
Kdybych někomu vypověděla, co jsem za poslední měsíc zažila, nemohl by mi uvěřit. Přinejlepším by mě považoval za blázna. No, jako bych tomu já hned napoprvé uvěřila. 
Auto, které se ozývalo tichým předením mi zůstane navždy v vzpomínku na někdejší přátele a minulost, i když nedávnou, věřím, věčnou. 
Však mi ta „schíza" pořádně zpřeházela život. 
Vše. Přestěhování, nová škola, lidé, prostředí. Vše mi připadá oproti tomu tak nepodstatné. 
I já jsem se dost změnila.
Avšak okolnosti vybrali jiný směr a já jsem připravená začít nový život. 
Kvůli sobě. Kvůli bratrovi.
Myšlenky na něj byli protkané zcela novou nití a já na něj pohlížela zcela jinak. 
Jimův a můj nynější život se nedá racionálně vysvětlit. Je to záhada, řekl by neznalý člověk. 
Přes všechno, jsem se při myšlence na bratra musela usmát. Přes všechnu bolest, jsem ho milovala ještě víc, než dřív. Ale jak mi teď dělal starosti.
To, že jsem se dneska odhodlala po té věci vejít mezi lidi, natož do školy, bylo dílem naší hádky. Vlastně i něco na můj způsob trucu. Nesouhlasila jsem s jeho názorem, že bych s tou školou měla ještě počkat.
Když jsem poznala známé zákoutí, ke kterému vedla lesní cesta, zastavila jsem. 
Vzala věci a nechala jsem svůj nový vůz stát v obležení nehostinných skal.
Chvíli jsem šla a nasávala lesní vůni. 
Když se lesní půda pod nohama přeměnila ve vlhký písek už jsem zahlédla to stavení.
Musela jsem se zasmát při té vzpomínce, jak vypadal náš dům, když jsme ho poprvé viděli. 
Vskutku, hodně věcí se změnilo. 
Půda byla promočená a kapky vody v zeleném porostu na zahradě do dokazovala. Kolem záhonů květin byli poházené věci, které jsme ještě nezabudovali. Přeci jenom, jsme tady sotva třetí neděli.
Všudypřítomná vlhkost, která způsobil liják mě opustila hned, jak jsem vkročila do domu. 
Sundala jsem si conversky a suchou nohou jsem našlapovala širokou chodbou. Minula jsem dvoje dveře a vkročila do rozlehlé kuchyně, která má vnější zdi prosklené, takže je tu plný výhled na malou zátoku, lemující se písečnou pláž a dálce i malý poloostrůvek, tvořící útesy, z jejichž vyvýšeného místa je krásně vidět obzor. Kdyby pláž byla veřejná, přišlo by mi to neosobní.
Zvláštní, že tohle místo, vzdálené asi něco přes půl hodinu od města, je jaksi opuštěné. I když vlastně se kousek odtud prý nalézá rezervace zdejších indiánů, La Push. Ještě jsem to místo nepoznala, ale brzy to uskutečním. 
Ledabyle jsem kuchyň přejela pohledem a šla hledat Jima do obýváku. 
Dvojité dveře do obýváku byli zavřené, ale skrz jsem slyšela televizi. 
Potichu jsem vklouzla dovnitř. Ve vzduchu jsem cítila silnou vůni čehosi a zjistila jsem, že místnost, až na všudypřítomné šero, které způsobovaly zatažené závěsy, je prázdná. 
Na velké plazmovce na zdi se právě odehrávala rozhodující bitva v nějakém válečném filmu, ale diváka zde nebylo.
Kde je Jim?
„Jime?" zavolala jsem nejistě.
Když se nic neozývalo, vyšla jsem zpátky na chodbu a zamířila jsem na shody.
Prošla jsem dvě poschodí a objevila se v další chodbě. 
Otevřela jsem druhé dveře a rozhlédla se po pokoji. Oddychla jsem si, když jsem Jima objevila sedícího na židli, soustředíc se na struny kytary a mámit z ní líné tóny, které se v pokoji rozezněl jako hlas boží. Ovšem, v místnosti bez postele je akustika výtečná.
Usmála jsem se a položila ruku na bratrovo rameno, tak zatraceně studené.
Jeho kaštanové vlasy kontrastovali s jeho bledou, jakoby skleněnou pokožkou, která mě kdysi tak vyděsila. Jako by byl mrtvý. Jeho tvář se však nezměnila. I jeho nynější zlatavá barva očí nevzala jeho krásný a upřímný zjev.
Usmál se na mě, ale ihned se zas otočil zády. 
Sedla jsem si na křeslo opodál.
Zahleděla jsem se do krajiny stejně jako bratr a vyžívala se v té kráse za oknem.
„Hledala jsem tě.." ozvala jsem se po chvíli a pohledla na bratra.
„Slyšela jsem.." hlesl.
„Nebuď tak smutný" řekla jsem a hned vstala, abych ho mohla pevně obejmout. Překvapivě se nebránil a objetí opětoval, ale stále nic neříkal.
„Pojď" pobídla jsem ho a táhla ho za ruku z místnosti. Tiše mě následoval.
Vyšli jsme z budovy a přes zahradu jsme zamířily na pláž. 
„Byl jsi na lovu?" zeptala jsem ač nerada, ale vzpomínala jsem na slova starostlivé Alice.
„I když nebude ve své kůži, musí být neustále v dosahu potřebných...tekutin," říkala mi tehdy pořád. Měla jsem o něj strach, který mám ostatně dosud.
Kývl hlavou."Dokud nezačalo pršet.." dodal s úsměvem.
Jeho výraz mi připomínal trpícího, který se bolesti pouze tupě usmívá.
Popudilo mě to.
Byla jsem zoufalá z jeho věčného nic neříkání, ale jakmile jsem si vzpomněla na dnešní ranní hádku, udusila jsem v sobě ten ohnivý vztek.
Byl pořád ticho. Od té doby, co jsme se ve zlém rozdělily od Cullenů, nic neřiká. Jeho tehdejší vztek a zlost, kterou oni nevědomky vyvolávali, mi byli dokonce milejší. 
Kdy už si konečně uvědomí, jak mi tím ubližuje?
„Mluv se mnou!" řekla jsem rázně, ale uvnitř jsem propukla v zoufalý pláč.
U ničeho nic zastavil, chvíli nevěděl co se sebou, ale pak se neklidně posadil na vlhký písek. 
Nekoukal mi do očí, ale do rukou vzal v sevření mé dlaně. 
Divoce se nadechl, což ho zneklidnilo ještě víc. Vždyť přece dobře ví, že to není za potřebí, nepotřebuje dýchat.
Upřel na mě zlatavé oči tak, že se mi zatajil dech.
„Ach, Cristino! Kdybys věděla, jaký vnitřní boj se ve mně rozpoutává. Každý, každičký den. Každou hodinu, každou minutu. Každou chvíli je čím dál větší. Silnější a toužebnější..." mluvil na mě neklidně.
„Je to bolest, neskutečná, celý den nemyslet na to, abych ti odolal. Nejde to, čím víc toužím po tvojí krvi, tím víc si uvědomuji, jak seš pro mě důležitá," mluvil bolestně. Cítila jsem chlad z jeho ledových rukou. Upírala jsem na něho soutrpně oči.
„Ach, Jime. Kdybych já aspoň věděla jak ti pomoci.." řekla jsem bolestně.
„Nepomůžeš. Ale já vím, že odolám. Láska k tobě, mi nedovolí ti ublížit..." řekl rozhodně. 
Chvíli nic neříkal. 
„Celý náš život. Všechno mohlo být tak...normální. Jenom kdyby se do toho nepřipletli Cullenovi. Oni...to oni za všechno můžou...kdyby nebylo jich..nikdy by ze mě nebylo..to co oni.," řekl o něco tišeji. 
„Jak můžeš takhle mluvit? Prosím, jenom je neobviňuj," řekla jsem nevěřícně.
Jakoby polknul další zlou poznámku na účet Cullenů. Jen se ušklíbl.
Chvíli jsme oba nic neříkaly. 
Náhle se usmál."Ale já ti slíbil nový život. A to taky splním. Všechno bude jako dřív, uvidíš. Budeš zase tak šťastná jako dřív..." řekl s nadějí v hlase. 
Usmála jsem se na něho. Vstal a vytáhl mě za ruce nahoru.
Cestou domů jsme se jen smály a já věřila v jeho slova. Vše bude zase jako dřív.
Jako každý podvečer jsem vařila a on mi dělal společnost povídáním. Po jídle, které teď vařím jen pro sebe, jsme si pustily nějaký film. 
Děj jsme téměř nesledovali, celou dobu jsme se jenom smály. Čas ubíhal a mě už od smíchu zčervenaly tváře a břicho jsem měla v křečích. Usnula jsem přitulená k Jimovi.

Ráno jsem se probudila celá rozbolavělá ve svém pokoji. Podle hodinek jsem zjistila, že je teprve něco po půl šesté ráno. Chvíli jsem se převalovala, ale tok myšlenek mi nedal spát.
Vyšla jsem z pokoje a okny na chodbě jsem nechala dovnitř proudit čistý ranní vzduch. Šla jsem do koupelny a podívala se do zrcadla. Krom „ranní vizáže" jsem si všimla trička Jima Morrisona, ve kterém jsem včera usnula. Samozřejmě jsem si hned vzpomněla na ni. Na Alice. Na moji přítelkyni Alice.
Svlékla jsem to ze sebe a pustila si teplou sprchu. 
Ani nevím jak se to všechno seběhlo. Kde nastal ten zlom v mém životě?
Nemohu popřít, že celá věc úzce souvisí s Cullenovými. S tou zvláštní rodinou. 
Když nad tím tak přemýšlím, zůstalo zde až příliš otázek.
Upíři. Jak neuvěřitelně to zní. Dosud jsem se bála na to pomyslet jen tak. Pochybuji že s tím má něco společného osud, či něco podobného, ale čemu by vlastně měla věřit?
Když existují věci jako upíři, má slovo náhoda vůbec nějaký smysl?
Odpověď nepřicházela. 
Než jsem poznala Cullenovi, bylo vše opravdu jiné. Avšak já neodolala kouzlu Alice a trávit s ní dny jako kamarádka, byli pro nejšťastnější dny života.
Když se to všechno zvrtlo. Po nehodě s Jimem sem chtěla zemřít. Dosud jsem Alice neodpustila, že mě pár dní nechala v tom, že je Jim mrtvý. Mrtvý! 
Když jsem se později dozvěděla že to bylo podle jejich dobrého úsudku to nejlepší, vztek mnou cloumal jako nikdy jindy v životě.
Avšak štěstí z bratrova zmrtvýchvstání ve mně převládalo.
A naše setkání. Bylo tak nečekané. Tak šokující. Bylo zvláštní vidět, jak tam stála celá rodina Cullenů, připravená mě ochránit před smrtícím útokem mého bratra, poháněného jeho životní touhou. Mojí krví. Lidskou krví.
Dalo se vůbec čekat, že Jim s jejich pomocí nebude souhlasit. Jeho chování si jinak než chorobná tvrdohlavost, nedokážu vysvětlit. Ale stejně je v tom něco podivného. Něco, na co jsem se nedokázala bratra nikdy zeptat. 
Ach, jaké myšlenky, jaké noční můry a strašné představy mě tížily tehdejší noci. Ale otázky zůstaly nezodpovězeny a já dodnes zůstávám v takzvaném bezpečném nevědomí, jak říká Jim. 
Po strašných dnech utrpení, které jsem strávila ve strachu o bratra, který se stal jedním z nich. Upírem. 
Všechno to krásně zapadá. Bledá pleť, krása, stejná barva očí, nelibost slunce ani jídla. 
Pár dní jsme zůstaly s Cullenovými, kteří se o Jima „staraly".
Dny jsem trávila s Alice, s kterou jsem se ale neopovážila mluvit. Jak hloupá jsem byla. Snad jsem se trochu bála.
Pár okamžiků co jsem strávila s Jimem, jsem nabyla dojmů, že se Jim s Cullenovými nesnese. Vše se pak vyhrotilo v ostré hádky. 
Divné. Na toto období si nic nepamatuji. Téměř nic. Jako bych celé dny prospala.
Odstěhovaly jsem se sem. Do Forks. 
Už pár týdnu bydlíme tady, v domku na pobřeží Olympijského ostrova. 
Domek jsme zrekonstruovaly. Když jsem se ptala Jima, kde jsme na to vzaly peníze, neodpověděl. 
Čím dál tím víc si uvědomuji, co všechno mi zatajuje. Nedůvěra, která ve mně vůči němu roste mě od něho oddaluje víc, než nějaké upírství. I když vím, že to není tak jednoduché. 
Považují mě za dítě, což mě neskutečně zraňuje. 
Vtírá se mi myšlenka, zda bych neměla zavolat Alice. Je to sice vůči Jimovi pokrytecký, ale mám své důvody. Měly by si všichni uvědomit, že jsem tady já.
Schoulená v klubíčku jsem se vystavovala v proudu teplé vody. 
Křečovitě jsem se chytla za hlavu. Spletité chuchvalce nesouvislých vzpomínek mě dovede k zešílení. Přála jsem si zapomenout. Na všechno.
Po dlouhé době jsem vyšla z koupelny. V kuchyni jsem si vyndala pomerančový džus z lednice a sedla si čelem k oknům. Nebe bylo opět zatažené a po skle stékaly kapky čerstvého deště. 
Z věčně deštivého počasí ve Forks jsem byla mírně rozmrzelá, ale na upíří podmínky si budu muset jistě zvyknout. Vzdychla jsem si.
Jim zřejmě bloudil venku, jak to ostatně dělá většinu času.
Bez dalších okolků jsem se zkulturnila a vydala se na cestu do školy. 
Nakonec jsem uznala za vhodné, i když sem pořád zmatená, změnit prostředí.

Příští kapitola: Kult Ammincion Balliol

Autor: Elishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fall down again - VIII. Kapitola: