Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fall down again VII. Kapitola

29.05.2009 (19:30) • Elishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1848×

Předchozí kapitola - Setkání

VII. Kapitola - Dvě podobné existence

-FORKS-
Vypráví Bella:
Naštěstí mě před pádem zachytily dvě silné ruce. Neznámý mě hravě zvedl a postavil na nohy.
„Ups" vypískla jsem, když jsem ještě zavrávorala.
„Pozor" ozval se znovu, tentokrát pobaveně. Vzhlédla jsem a prohlédla si ho."Promiň, nechtěl jsem tě vylekat."
Byl tmavší pleti, s krátkými havraními vlasy a měl pronikavé hnědé oči. A...ano byl hoodně vysoký. Musela jsem mít úplně natažený krk.
Byl i hodně svalnatý, což mu slušelo.
Když si všiml jak si ho prohlížím, tak se široce usmál. Já nebyla zrovna v dobré náladě.
„Ehmm..to nic. A ty jsi?.." zeptala jsem se nesměle. 
„Eh...jasně..Jacob Black" znovu se usmál a podal ruku.
„Bella Swanová" řekla jsem chabě a přijala jeho ruku. Zatřásl sní a já vytřeštila oči. Kruci, to je stisk."Jmenuji se Isabella, však Bella mám mnohem radši.
„Těší mě, Bello. Tak radši pojď..je to tady nebezpečný" pobídl mě.
„Oups. Jasně," uvědomila jsem, že stále stojíme na tý skále.
„Promiň. Já jenom...no vypadalo to divně...bál jsem se, že chceš skočit" vysvětlil. Hmmm, to bych vlastně chtěla. Ale bylo příjemné, ten pocit, že o mě má někdo strach.
Usmála jsem se. „Ne to ne, ale přesto děkuju. Ty chodíš do školy ve Forks?"
„Nee...já chodim do školy v rezervaci. Asi se teda neznáme," znovu se usmál.
Slezly jsme dolů až k pobřeží. 
„Týýjo, je to fakt hodně vysoký" podotkla jsem tiše, když jsem si prohlédla útes ze zdola.
„No právě. Docela jsem se lekl. Víš, nebyla bys jediná, která by na tohle pomyslela," řekl rozmrzele a ušklíbl se. 
Pomalu jsem šli podél pobřeží. Už se téměř stmívalo. 
„Já..tě vlastně znám. Chodila si na pláž často, že jo?" Kdyby mě nezaskočila jeho otázka, možná bych se i zasmála. S podivnou vnitřní histerií jsem pouze vykouzlila grimasu, podobné úsměvu. 
„Ehm..a co si myslel tím, že víš, že sem chodím často?" zeptala jsem se na to zmateně. 
„Noo, víš La Push i First beach mám dokonale prolezlý," zakřenil se „a tak mi tady tvoje častá přítomnost na pláži nemohla uniknout. Nedivím se, západy slunce jsou tady překrásný. Nejsem sice moc romantik, ale tohle fakt oceňuju." Rozesmál se. 
Je docela milý, pomyslela jsem si. 
„To jo. Chodím sem hlavně proto," odvětila jsem zdvořile. 
Opět se přívětivě usmál. Z jeho výrazu se dalo poznat, že je zvědavý. Překvapivě jsem místo pocitu jeho vlezlosti cítila plnou vstřícnost. Ani nevím, jestli bych měla brečet nebo se smát. 
V hlavě se mi ale rozlézala pochmurná myšlenka.
„Tím, že bych nebyla jediná, co by tady pomyslela na sebevraždu, si myslel co? Něco," odmlčela jsem se na vteřinu a polka „,konkrétního?" 
Jeho výraz se změnil v mrzutý. Není to asi ta věc, o které by zrovna teď chtěl mluvit. Začal přemýšlet a jistě uvažoval jak to podat. Sedli jsme si na zkroucené kořeny mohutného stromu, jehož větvě se ohýbali pod náporem hustých trsů listí, které hlasitě šustily spolu s běsnícím mořem. Úzkostlivě jsem si přes dlaně natáhla mikinu, která mi teď pokrývala celou délku ruky.  
„Víš, kolem tohohle místa se váže spoustu legend a pověstí," začal tiše a váhavě," Vše je samozřejmě vymyšlené...povídačky" uchechtl se. 
„Moje rodina patří do pradávného kmene zdejších Quilltských indiánů. Otec mi vyprávěl spoustu příběhu, bez rozdílu byli všechny nicméně," zašklebil se „ nereálný."
Jeho výraz byl mírně v rozporu s jeho názorem.
„Ovšem, legendy se shodují v jednom. Vycházejí z toho, že my, Quileuté, pocházíme z vlků. Jsou to naši bratři a mi je musíme ctít. Něco jako vlkodlaci."
Zahleděl se do moře.
„Pak jsou tu příběhy o „studených" a Letisijských čarodějnicích..." odmlčel se.
„Studených? Jak to myslíš?" zeptala jsem se.
„No, jsou to jenom povídačky, ale studení byli legendách považování za přirozené nepřátele vlků. Zatímco vlci byli ochranitelé člověka jako takového, studení byli pro člověka hrozbou. Upíři, víš..." usmál se. Jeho hlas byl příliš příjemný. Působil na mě jako afrodiziakum.
„Za ty se ale považovali i čarodějnice, které nad nimi údajně podstatně velkou moc. I když jejich nadvládí, to bylo pro studené až moc. Neskončily moc dobře.." podíval se na můj užaslý obličej. 
„Víš, jedna čarodějka se tu prý jednou vrhla z útesů. Pro ně je to celkem mimořádné. Čarodějka byla jedno z nejposvátnějších stvoření. A taky jedna z nejsilnějších..." znovu zmlkl a jeho tvář, stažená v proudu myšlenek, mi přišla upřímná. Když si dokáže udržet tak kamennou tvář, trochu pravdy na tom asi bude. 
Přemýšlela jsem, jestli by to nemohlo mít něco společného s podivnými sny a zvláštními příhodami. Nasadil mi brouka do hlavy a já si byla jistá, že těch šílených představ, které se mi teď zjevovali, se jen tak nezbavím.
„A co ty?" zeptal se.
„Já? Nemám ti co říct..." řekla jsem a uvědomila si jak blízko jsem byla upřímnosti.
Můj obličej se dostal opět do kamenné masky, kterou jsem využívala vždycky, když jsem byla v přítomností lidí. Nijak jsem netoužila po lítosti. 
Ucítila jsem i mírné rozčilení, když jsem si uvědomila, jak snadno mě dokázal nechat takhle roztát. 
V obličeji se mi mihl přízrak bolesti a já se proklínala za svou slabost.
Dost. Už dost. V předstíraném rozhlížení jsem nasadila výraz „to už se tak setmělo, určitě bude hodně hodin". 
„Jakobe, jsem ráda, že jsem tě poznala" a vstala připravená odejít. 
„Nápodobně. Doufám, že se ještě uvidíme. V La push jsi kdykoliv vítaná" řekl s úsměvem, zcela nepřekvapen mým rozhodnutím odejít. 
Jen jsem se usmála a otočila se k odchodu. 
Když jsem odešla už slušný kus a byla u zatáčky, vedoucí cestičkou k silnici, otočila jsem se. 
Stál tam pořád na místě. Z dálky jsem nerozeznala jeho výraz. 
S rukama v kapsách se rychlím krokem vydal opačným směrem.

Druhý den ve škole jsem kromě obvyklého pozorování ostatních, což mě mimochodem deprimovalo čím dál víc, ještě dál přemýšlela o podivných narážkách Jacoba na nadpřirozené bytosti. Třeba svět opravdu není takový, za jaký ho ostatní mají. 
Po hodině obávaného tělocviku, jsem potkala do posledního chlupu zpocenou bandu kluků ze stejného ročníku. Živě se spolu bavily, byli plní energie a všichni hluboce oddychovali, zmoženi předcházejícím zápasem ve fotbale. Nejeden o mě zavadil pohledem a já se úspěšně vyhýbala kontaktům jejich očí. Když jsem byla dál od nich, zpoza dveří, vedoucích ven, se vynořil Mike. Na rozdíl od ostatních kluků byl naprosto nevzrušen a fyzicky nedotčen a na tváři se mu jevil nepřítomný, nepříjemný výraz. Když si mě všiml, změny si však nešlo nevšimnout. Zářivě se na mě usmál a nabídl, že když počkám, až se převlékne, tak půjdem spolu na oběd. 
Byla jsem připravená odmítnout, ale nepustil mě téměř ke slovu. Opřela jsem se o zeď a nepřítomně dumala nad tím, do čeho jsem se namočila. Postupně mě míjela většina kluků, kteří byli nejen klidnější, ale i značně vysprchovaní. Vůně mytých vlasů naplnila chodbu a já přemýšlela jestli se přeci jenom neztratím v jídelně. 
Ve dveřích se však hned objevil Mike, který jakoby vytušil moje záměry. S pohledem zcela sebevědomým mě doprovodil do jídelny a dokonce přemluvil, abych si sedla mezi jeho „druhy". 
U stolu seděla obvyklá jejich partička, většina z nich si mě mračivě měřila. S jediným smířlivým úsměvem sem se setkala u Angely. 
Nesměle jsem si sedla. Po chvíli se dali do jejich obvyklé konverzaci o „ničem" a přestaly si mě všímat. Tedy až na Jessicu, zdejší barbie, která na mě házela nepřátelské pohledy a bystrým okem sledovala každý můj pohyb. 
Mike se k nim nepřidal a celou dobu tiše seděl. Kdykoliv se na mě podíval, což bývalo nezvykle často, jeho pohled zaregistrovala Jessica a zakoulela očima. 
Objala ho kolem krku a spokojeně se k němu tiskla. 
Přestala jsem věnovat pozornost našemu stolu a rozhlédla se po jídelně. 
Všichni hlasitě rozmlouvaly. Vzdychla jsem. K nim asi nikdy patřit nebudu.

Když nastala hodina matematiky, sedla jsem si na své opět odstrčené místo a v klidu si vytáhla učebnice.
Avšak přítomnost Jessicy, která se mnou hodinu měla, mě mírně znervózňovala.
Zapnula jsem si přehrávač a do zvonění jsem klidně poslouchala.
Chvíli po zvonění se ve třídě objevila učitelka a já doufala, že mě soustředění zcela odreagují a já se opět vrátím do toho svého světa. 
Však chvíli po zvonění se ozvalo zaklepání na dveře. Všichni, včetně mě, překvapeně zvedli hlavu od sešitů a byli zvědavý, kdo to může být.
Do učebny vešla zvláštně vyhlížející dívka. Zamířila k učitelce a statečně čelila těm pohledům, které na ni upíraly ostatní.
Měla delší zlatavé vlasy, mírně vlnité , jemné rysy obličeje ji potrhávaly žlutohnědé oči, ale v jejím obličeji se zračil stín smutku. 
Na dálku jsem zaslechla její jemný, slaboučký hlas, kterým promlouvala na učitelku.
Po chvíli ji učitelka rukou ukázala na místo vedle mě a dívka na mě pohlédla. Mírně se usmála.
Zamířila ke mně a já sundala svůj batoh, ležící na vedlejší židli.
Tiše si sedla a podívala se na moje učebnice. Vyndala si tytéž učebnice a otevřela zápisník. 
Uvědomila jsem si, že ji celou dobu pozoruji a zastyděla jsem se. 
Chudinka, jako novou ji tady nečeká nic hezkého.
Během hodiny jsem zjistila, že se jmenuje Cristina. 
Místo abych sledovala hodinu, přemýšlela jsem o ní. Byla milá, ale cítila jsem z ní něco...něco...nepopsatelně nadpřirozeného. Ale i něco velice...známého.

Příští díl: Nový začátek

Autor: Elishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fall down again VII. Kapitola: