Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fall down again IV. Kapitola

16.05.2009 (12:15) • Elishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1273×

Minulá kapitola: Z bolesti do bolesti

Tajemství rodiny Cullenů 1/2
-SHELTON-
Vypráví Cristina:

Odpoledne nečekaně přišel Jim. Z práce chodí až večer.
„Cris, já se ti musím omluvit" řekl z ničeho nic, když jsem uklízela kuchyň. No, byla jsem ráda, že se rozhodl něco říct. Doufám, že mi to vysvětlí....
„Poslední dobou je toho na mě moc. Je mi líto, že to odnášíš hlavně ty."
„Ale Jime, já jsem v pořádku. To o tebe mám starost. Nikdy si takový nebyl. Seš si jistej, že mi nechceš něco říct?" podívala jsem se mu do očí.
„Ach Cris, se mnou nic není. Ale přemýšlel jsem o jedné věci, kterou bysme měli projednat..." začal. 
Náhle do krátkého ticha se ozval můj mobil.
Sakra. Zrovna teď.
Vzala jsem ho a podívala se jakej neřát teď vyrušuje.
Překvapeně jsem zvedla obočí, když jsem zjistila, že je to moje tajemná kamarádka.
Rychle jsem vyběhla schody a přijala to až v pokoji.
Nechtěla jsem aby Jima znova vykolejil telefonát jeho tak „oblíbené" osoby. 
„Ahoj Alice." 
„Ahoj Chris. Volám jak se máš. Jo, máš dneska něco v plánu?" ozval se na druhé straně Alicin příjemný hlas. Telefoní spojení ani trochu té krásy a jemnosti v tom zvuku jejího hlasu neubralo. Byl stále tak dokonalý.
„Ani ne. Vezmeš mě někam?" nadhodila jsem v příjemné náladě.
„Jistě. Čteš mi myšlenky, Chris" začala se smát. „Jakoby mohla" uslyšela jsem svým bystrým sluchem mumláni kohosi v okolí Alice. 
„A kam půjdeme?" zeptala jsem se.
„Pojedeme." opravila. Polka jsem."Kam, to se nech překvapit" dodala.
„No, dobře. Mám se stavit..? Počkej Alice, vždyť já ani nevím kde bydlíš...." 
„Nedělej si starosti. Já se pro tebe zastavím autem. Zatím ahoj" reagovala rychle a zavěsila
Nestačila jsem ani pozdravit a mobil už pípal.
„Ahoj" řekla jsem tiše a strčila si mobil do kapsy.
Na takovéhle věci jsou asi u Cullenů zvyklí. Vydala jsem se zpátky po shodech dolů...

Vypráví Alice:

„No, dobře. Mám se stavit..? Počkej Alice, vždyť já ani nevím kde bydlíš.." ozvala se Cris
„Nedělej si starosti. Já se pro tebe zastavím autem. Zatím ahoj" odpověděla jsem rychle a típla mobil.
Do pokoje bleskově vlítl Edward. Hodil po mě frustrovaný pohled.
„Než cokoliv řekneš, chci říct jedno. Ta samota mě ubíjí. Snažím se to udělat co nejmíň nebezpečné pro obě strany."
„Alice, to ale nestačí" odpověděl.
„Cítím se špatně" utnula jsem ho. „A ty bys to měl vědět nejlíp" řekla jsem smutně a vyšla z pokoje.
Na chodbě mě však zastavil a obejmul.
„Já vím Alice,....já vím" řekl tiše.
Kdybych mohla brečet, tak bych asi brečela. Tohle je asi nejslabší chvilka života. Jako malá holka sem si vychutnávala sourozenecké objetí, které mě napájelo sílou.
Po těle se mi roznesl klid a já cítila uvolnění. Jasper.
„Alice?" zeptal se mě hlasem plným lásky. Zřejmě zmatený mou rozpolceností. Jeho schopnost na mě působila ještě silněji.
Podívala jsem se na něho. 
„Lásko, chystám se na lov . Potřebuju být nějakou dobu sama." 
Na tváři se mu rozlil mírný nesouhlas. Odpojila jsem se od Edwarda a vtiskla jsem Jasperovi dlouhý polibek. 
Vzdychl. Edward se uchechtl. Zřejmě pobaven tím, co má Jasper v hlavě. Nevěnovala jsem tomu pozornost. „Miluju tě" řekla jsem na rozloučenou a vyběhla po schodech dolů.
V garáži jsem nasedla do svého milovaného žlutého Porsche od Edwarda. Ještě když jsem byla v dohledu od domu, Edward mě pozoroval skrz velká okna v pokoji. Na jeho obličeji jsem se zračila starost...

Vypráví Cristina:

Když se před domem objevilo žluté Porsche Alice, šla jsem se obout.
„Ty někam jdeš?" zeptal se Jim.
Jej Jim, na to sem nepomyslela.
„Ano" řekla jsem bleskově. „ S kamarádkou se jdeme někam projet."
„No, autem?" zeptal se mírně pochybovačně.
„Neboj, jsme opatrné" ujistila jsem ho.
„Hmm" řekl ještě nepřesvědčený. „Tak se mějte. A kdyby něco zavolej."
„Jasný, zatím ahoj" řekla jsem a vrazila mu polibek na tvář.
Zavřela jsem za sebou dveře a vydala se ke žlutému autu.
Alice na mě házela zářivé usměvy. Sluneční brýle jí skvěle padli. Žlutý šátek přes hlavu jí pěkně ladil k autu.
„Ahoj, sekne ti to" pozdravila jsem ji první a kriticky jsem si prohlédla sama sebe.
„Děkuji Cristino. Však tobě to taky sluší. Jenom ta mikina se celkově nehodí k botám ani kalhotám" řekla znalecky. Hned se však usmála. „Jenom žert. Však já stim něco udělám."
Vzdychla jsem si. Než jsme odjeli od domu, všimla jsem si, že Jim stojí za oknem a pozoruje nás. Na jeho obličeji se zračila starost..
„Takovou starost v obličeji jsem už někde zahlédla" zamumlala Alice.

Když jsme se dostali k cílu, stáli jsme na parkovišti velkého nákupního centra.
Alice vypadala nadšeně. Tak tohle je to překvapení...
„Tak jdeme" zavelela a už mě táhla do velkého uvítacího sálu. Když jsme prošli druhé dveře před očima se nám rozzářila snad miliarda obchodů. Tak nějak i zářily Aliciny oči.
Procházeli jsem velkou pasáží a Alice nahlas plánovala kam všude půjdem.
„Takže, jako první bych začala menšími butiky s oblečením a pak bych teprve prošla ty větší. Na úplný konec bych nechala obchody s botama. Tam sem úplně nemožná. Nikdy se nemůžu ihned rozhodnout. Mezitím můžem prošustit těma krámkama s doplňky. Pak ti ukážu něco, co se ti bude podle mě moc líbit. Jo a pak bych potřebovala ještě do parfumerie..." mluvila, mluvila a mluvila.
Šla mi z toho hlava kolem. Obrovské obchody, narvané přes všechny tři patra nákupního centra se začala nebezpečně smrskávat. Začala jsem přemýšlet, jestli nemám klaustrofobii spojenou s nakupovaním. Všude bylo tuny lidí.
„Alice, to snad nemyslíš vážně. To chceš prolézt všechny tyhle hadrárny?? Jáá nejsem zrovna nakupovací typ." Snažila jsem se o ledový tón. To ale Alici očividně nezchladilo.
„Ale brzo budeš. Podívej se na ty kabáty!!" vypískla na mě a vtáhla mě do prvního butiku v cestě.

--Po čtyřech hodinách--

„Aááách Alice, prosím..Pojďme si sednou to támhleté kavárny."
„No jo" řekla rezignovaně Alice a já byla překvapená jejím souhlasem. Po čtyřicáté tedy souhlasila mě odpřáhnout. Přes tašky sem skoro neviděla. 
Neuvěřitelně unavená jsem si sedla do křesla v příjemné kavárně a podívala jsem se na Alice, která právě mluvila s číšníkem. Naprosto upravená, čile vypadající Alice se zářivě usmívala. Číšník vypadal taky mile naladěn. Nemohl z ní zpustit oči. Když Alice objednala, smutně odešel.
„Alice, vypadáš snad ještě líp než na začátku tohohle maratonu. Jak tohle děláš?" zeptala jsem se.
Já sem opravdu musela vypadat taky kouzelně. Naprosto splavená, vlasy „mírně" rozcuchané. Dojít si na toaletu už zřejmě budu muset vykonat, i když tam riskuji pohled do zrcadla.
Cítím se, jako bych právě pokácela půlku lesa a nedivila bych se, kdybych tak i vypadala.
„Ani nevím" řekla zcela nezaujatě. Čekala jsem, že dostanu další výklad receptu na skvěle vypadající pleť, kterými mě častovala při návštěvě kosmetického centra.
„No neřikej" řekla jsem sarkasticky.
Alice se jenom zasmála. Pak si mě chvíli prohlížela.
„Vypadáš unaveně" při tomhle výroku jsem se snažila na ní neskočit přeze stůl a nechytnout pod krkem."Půjdeme dát tašky do auta. Pak se půjdeme ještě podívat na jedno místo a pojedeme domů."
„Opravdu?" řekla jsem nadšeně.
„Opravdu" přesvědčila. Zvedla se, položila peníze na stůl. Poté si vzala tu náruč nákupů a s galancí se otočila na podpatku. Vyhrabala sem se ze záplavy mých tašek a mířila za ní.

„Pojď" pobízela mě Alice dál."Mělo by to být někde poblíž."
„Už běžím" klusala jsem za ní.
Vedla mě dále pasáží druhého patra. V zapadlém koutě sme vešli do obchodu, který jsem nedokázala identifikovat.
Prošli jsme dovnitř a já sem pocítila závan štěstí. V obchodě s příjemnou vůní se nacházel ráj všech metalových či rockových fanoušků. S ohromeným výrazem jsem přeházela všechny polic s tričky mých oblíbených interpretů. 
„To je Alice užasné" pípla jsem na Alice a prohraboval se cédéčky.
Alice se jenom usmála. 
„Počkej, musím se jít na něco zeptat. Ty se tady v tom můžeš zatím bažit" řekla a s úsměvem se otočila k prodavači za pultem.
„ To budu" řekla jsem bez dechu. Zašla jsem do kabinky s hromadou triček a první na sebe navlékla první tričko oblíbené skupiny. Následovala asi desítka dalších...nejvíce mě však uchvátilo tričko Jima Morrisona.
I když jsem ho měla stále na sobě, vylezla z kabinky a klesla na křeslo, které tam stálo. Blaženě jsem přivřela oči a uvědomila jsem si, jak jsem unavená.
Nesmím usnout...nesmím...
Poté vše zahalila temnota.

Nevím jak dlouho to trvalo, ale ze spánku mě probudily něčí chladné ruce cloumající mnou.
Otevřela jsem oči a střetla jsem se s pohledem Alice. 
„Cris, jak si to přestavuješ?" zeptala se a hned na to se začala smát. 
„Já usnula?!" zeptala jsem se pro změnu já, stále vykolejená.
„Ano, přímo tady" přimhouřila oči.
„Promin Alice" řekla jsem omluvně. 
„To nic Cris, nic se nestalo. Asi jsi hodně unavená. Hodně jsem tě uštvala co??" zeptala se a vedla mě pryč z obchodu.
„Ani ne" řekla jsem se. Nejsem sice na takové nákupy stavěná , ale Alice evidentně ano.
„Nelži" usmála se. „Usnula přímo v obchodě. A navíc v tričku, které nebylo tvoje." 
„Heh" uvědomila jsem si, že ti tričko mám stále na sobě.
„Alice, já ho mám pořád na sobě" řekla jsem vyplašeně a už jsem se chtěla otočit směr obchod, když mě Alicina chladná ruka opět vedla pryč.
„Myslíš, že bych si toho nevšimla. Máš to od mě jako dárek. Evidentně se ti moc líbí a moc hezky se v něm spí." Usmála se.
„To ano. Děkuji."
„Za nic, aspoň budeš mít něco, co ti mě vždycky připomene" řekla a objala mě svou opět ledovou rukou. Proč je Alice pořád tak studená?

Spánek, který trval nejspíš několik minut, mi dodal menší dávku energie, ale tu nejspíš vyčerpám na cestu k autu.
Domu jsem se vrátily už za tmy.
Jim byl ve špatné náladě, které můj pozdní příchod moc nepřilepšil.
Po malé výměně názorů, při které jsem div neusla, jsem se dobelhala do pokoje.
Z posledních sil jsem se vysprchovala. 
Do postele jsem ulehla dokonale vyčerpaná. Pocítila jsem mírnou úlevu.
Takhle bych chtěla ukončit každý den. Dokonale unavená. Tak aspoň nemám moc velkou šanci potkat se zlými nočními můrami, které mě poslední dobou sužují.
Poslední myšlenky před, doufám, klidným spánkem, patřily Alici. 
Děkuju za ten vyčerpávající, vysilující, ale přesto nejkrásnější den mého života.
Děkuji, že si má kamarádka.

„Haloo. Země volá Cristinu!" 
Vytrhla mě z polospánku téměř vřeštící hlas mé kamarádky Lily. Rozhlédla jsem se, jestli už ne. Když jsem vedydukovala, že ne, zakuklila jsem se zprátky pod mikinu.
„Cristino? Tys byla na flámu, co?" zeptala se spiklenecky a drcla do mě svou zadnicí.
„Haha." 
„Tak kdepak si byla? Vypadáš jako by tě něco přejelo" řekla mezi tím, co si vytahovala věci na matematiku.
„Trefa. Přejela mě nákupní horečka" řekla jsem mírně otráveně.
„Ty?? Nakupovat? Nevěřím.." pousmála se „A ským si byla?" 
„S Alice Cullenovou" řekla jsem prostě.
Lily to trošku překvapilo.
„No, všimla jsem si, že ste se nějak skamarádily." V jejím hlase byla slyšet hořká pachuť závisti.
„To ano" řekla jsem nezaujatě, zatímco jsem se se koukala do učebnice.
„Tak mě napadlo...bavíš se i s Edwardem Cullenem? Takový hnědovlasý fešák."
„Ano, moc dobře vím kdo to je" řekla jsem otráveně a připoměla si tak naše společné hodiny biologie s touto osobu. „A ne, nebavím se s ním skoro vůbec. Proč se ptáš?"
„Škoda, jen mě tak napadlo, že bys nás mohla seznámit" řekla mi polopatě.
„Aha, ty už nechodíš s Jasonem?" zeptala jsem se. 
„To je kdo?" zeptala se mě. To snad ne.
Zakoulela jsem očima. Z dalšího rozhovoru mě zachránilo až zvonění na hodinu.
Po téměř vražedném tělocviku, jsem se došourala do jídelny.
Zjistila jsem, že já jsem se stala předmětem rozhovorů u dvou stolů. Nejméně.
Lily dokázala opravdu drb „Ta hnědovlasá chodí nakupovat s Alice Cullenovou" roznést po škole express.
Při hodině biologie, od které jsem opravdu nic neočekávala, jsem byla trošku překvapená.
Edward na mě promluvil!
„Jestli, chceš být kamarádkou Alice, nemyslím,že je moudré o ní mluvit, před svými přáteli." 
Ze začátku jsem byla hodně šokovaná. Ooo, chlapeček nám promluvil.
Mírně se usmál. Ooo, on se dokáže i usmát. 
V té chvíli úsměv zmizel. Tak ne,no.
„To měla být výhružka?"zeptala jsem se ho.
„Ber to jak chceš" řekl prostě.
Zamračila jsem se."Promin, já za to nemůžu" řekla jsem. Byla jsem překvapená, že jsem schopna tak milého tónu.
Tím náš velmi dlouhý a příjemný rozhovor skončil.
Při práci s mikroskopem, jsem se letmo dotkla jeho ruky. Taky, je tak studená jako Alicina.
Zřejmě nějaká rodinná choroba. Napadlo mě....

Po škole jsem zamířila, jako každý den, domů. Cítila jsem zvláštní napětí ve vzduchu. Nějaká špatná předtucha.
Ale to, že je Jim zase doma a ne v práci, mi přišlo divné. 
Každý den se mě pořád vyptává, co jsem dělala a tak. Chová se fakt divně.
„Jak bylo ve škole, Cris?" zeptal se opět Jim.
No nic, odpovím jako vždycky. „Dobře."
„Ehm...zajímá mě, jestli se stále bavíš s tou holkou co tu byla. Myslím..Alice?" 
Překvapila mě jeho otázka. „Jo, sme docela dobré kamarádky" 
„Sem rád že sis našla nějakou dobrou kamarádku. Ale nevím, jestli je Alice zrovna ta pravá." 
„Proč ne?" udivilo mě to.
„Prostě z ní nemám dobrý pocit. Ty ano?" opáčil. Tenhle rozhovor nabíral směr, který se mi vůbec nelíbil. 
„Zkus si najít nějakou jinou kamarádku." 
„Ale Alice je dobrá..." namítala jsem. „Řekl jsem, zkus to" řekl trochu rázněji.
Věnovala jsem mu podrážděný výraz. Nelíbí se mi, když se mnou takhle mluví.
„Máš nějaké plány na odpoledne?" ptal se dál.
„Nemám, proč?" 
„Jen mě napadlo, že bysme si konečně zajeli do toho Seatllu. Co řikáš?" 
„No....a co tam?" zeptala jsem se. Neměla jsem z toho moc dobrý pocit.
„Musím tam něco vyřídit...a navíc by to mohl být dobrý výlet." 
„Hmm....tak dobře. Jen se skočím převlíkout a pojedem" usmála jsem se na něj.
Nahoře jsem se oblékla do pohodlného oblečení a podívala se do zrcadla. Celkem mi to dneska slušelo. Byla jsem spokojená. 
Ale byla jsem trošku nervózní z postoje Jima vůči Alice.
Nasedli jsme s Jimem do jeho auta a vyrazily směr Seattle. Není to moc daleko. 
Cestou sme se bavily o všem možném a naladily dobrou náladu. Stále jsem ale cítila divný tlak na prsou. 
„Ehm, ještě jednu věc jsem ti chtěl říct. Vypadá to ..že se budeme muset stěhovat" řekl brácha z ničeho nic. Jako rána z čistého nebe.
„Přišel jsem o práci. V jednom městě sem dostal možnost dostat novou a je opravdu nutné se přestěhovat." Mluvil dál...
Neměla jsem slov. Tohle jsem opravdu nečekala. A ještě míň bych to chtěla. Když jsem si konečně našla někoho, s kým si rozumím.
V tom mi zavrněl telefon. Nemohla jsem ho dlouho najít jeho brnění mě stalé znervózňovalo. Když jsem ho našla, podívala jsem se kdo zvoní.
Alice.
Přemýšlela jsem jestli to mám vzít...nechtěla jsem Jima rozčilovat.
„Kdo to je, Cris?" zeptal se Jim.
„Ehm....jedna kamarádka."
„Ano?Tak proč ji to nezvedneš?"
„Určitě to není důležité..." 
„To je ta tvoje kamarádka Alice?" zeptal se už trochu rozčileně a podrážděně.
„Opravdu netuším, co ti na ní vadí."
„Všechno."
„Neznáš ji. Je to skvělá kamarádka a já ji důvěřuji."
„ Nemluv hlouposti. Prostě se s ní přestaneš bavit.." řekl rázně.
„Cože?! Proč?!"
„Proto, Cristino.Myslím, to s tebou dobře. Oni prostě..prostě nejsou to dobrý lidi.." 
„Oni?! To snad nemyslíš vážně..."
V tom mi Jim vytrhl stále vyzvánějící mobil z ruky a vyhodil ho oknem...
„Heeej" křičela jsem na něj.
Jim vypadal nanejvýš rozčileně, ale já určitě ještě víc. Co se to s nim stalo? Haloo, nevyměnil někdo mého bratra za jeho zlé dvojče?
„Culeno, Cullenovi, Cullenovi...proč se objevily zrovna tady??" řval už téměř.
„Cože?! Ty je už znáš?" 
Jim se jen rozmáchnul a zavrčel. Byl úplně mimo sebe a proto se téměř pustil volantu...
Pomalu, téměř nadpřirozeně zpomaleným pohybem sem se otočila před sebe a rozeznávala překážku před našim autem. Dostali sme se do smyku a řítily se střemhlav na kmen obrovského stromu.
„Jime!!!!" zakřičela jsem, ale pozdě. 
V tom se to stalo. Těsně před srážkou, obrovským trhnutím naše auto zarazilo o co si. Začala jsem křičet. Obrovská tlaková vlna okamžitě zastavila plnou rychlost našeho auta, řítícího se na strom, ke kterému nás dostal smyk.
Obrovská záře, poslední co jsem viděla a cítila její neskutečnou energii, mě oslnila.
Se šokem jsem upadla do bezvědomí, aniž bych ucítila první bolesti, co se měli dostavit. 
„Cristinooo!!" uslyšela jsem snad ještě předtím, než jsem propadla nevědomosti. Ozvěny mého jména, čímsi vyřčena, odeznívali kdesy v dálce...

Příští díl: Tajemství rodiny Cullenů 2/2

Autor: Elishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fall down again IV. Kapitola: