Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fall down again I. Kapitola

10.04.2009 (21:49) • Elishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3485×

I. Kapitola - Žiletko, má lásko

-FORKS-

Vypráví Bella:
Vzbudila jsem s potem na čele. A naprosto vyděšená. Zase další hrozný sen...
Rozvzlykala jsem se. Nejsem moc hysterická, ale takový šoky by dostali každého.
Pomalu jsem se uklidňovala. Ach, jak mě tohle nahání strach...
Už jsem klidná. Zhluboka jsem oddychovala...
Probudila jsem se ze světa snů, teda spíše nočních můr. Jak bolestivé to je. Zase vstávat s vědomím, že můj život je ten nejžalostnější na světě. 
Ze světa tupého nevědomí se dostávám do bolestivého světa reality.
Do mého těla se vrátily staré, přetrvávající bolesti...
Teď jsem opravdu brečela. Znovu. K mému životu prostě pláč patřil, jak se zdálo.
Dřív byl můj život jiný. Klidný život náctileté dívky.
Jsem docela výrazně hezká, takže na sen, že bych mohla být neviditelná nebo méně výrazná, prostě jakkoliv být mimo střed společnosti, se rozplynul.
Ostatně, všechny moje sny se rozplynuly jako nic.
Jak říkám, dříve to byl docela příjemný život.
Od svého narození jsem žila s mámou Renné ve městě Phoenix. 
Jak říkám, sice nejsem moc společenská, ale když někde žijete celý svůj život, zvyknete si.
Měla jsem spoustu kamarádů, se kterými jsem se znala od mala. Měla jsem i přítele...
Můj přítel Thomas byl hrozně hodný a měl mě rád. I já jeho.
Poté se ale všechno zhroutilo. Ale tak hrozně rychle...
Celý svůj dosavadní život jsem strávila ve Phoenixu a teď jsem měla absolvovat opravdu krutou změnu. Přestěhovali jsme se. Do Forks. 
Spousta teenagerů jako já tohle prožívá, ale jako citlivá a hodně bázlivá, nemám na takovéhle změny opravdu v lásce.
Bála jsem se a taky sem měla proč.
I když žádné místo nebylo tak deštivé jako tohle. Prvních pár měsíců jsem hrozně trpěla. Vzpomínala jsem na své kamarádky, svá oblíbená místa, na Thomase.
Na Phoenix.
Ve Forks to šlo se mnou od desíti k pěti. 
Začátky ale byli nejhorší. Jak jsem předpokládala, atrakcí č. 1 jsem se stala už první den.
Samozřejmě jsem se stala terčem zhrzených holek, které mě obviňovaly z toho, že jsem jim odloudila jejich přítele. Samozřejmě...
Naštěstí jsem zůstala trpělivá. Nemám tendenci být výbušná..
Časem jsem se začínalo všechno trošku uklidňovat...
Většina kluků ze školy smířila s tím, že mě nezajímají. Ne všechny holky polky žárlivost vůči mě, ale snést se to dalo.
A kupodivu jsem si našla i kamarádku.
Ale Angela mě stejně nepřiměla milovat tohle místo.
Jedinou útěchou je, že je tedy takové deštivé počasí.
Miluju déšť. 
Ve Phoenixu mi to protivné sluníčko pořád pálilo do obličeje.
Je tady hrozně romantické prostředí, takže jsem často chodila koukat západ slunce. Pláž u rezervace La Push byla moje oblíbená. 
Aspoň něco se mi tolik neprotivý.
Takže to mi trošku pomáhá to tady přežít.
Ale můj jediný problém nebyl, že to tady nenávidím.
S tímhle místem i mou noční mysl začali zatěžovat hrozné noční můry.
Nevím jestli je to tou depresí...
V těch můrách vidím hrozné věci. Prožívám bolest rodin, kterým chybí někdo blízký. Umřel,
ale hroznou smrtí. A já jsem ho zabila..
Vždycky přede mnou klečí, prosí..a já ho nemilosrdně zabíjím...
Pouhým pohybem ruky mu působím neuvěřitelnou bolest.
A má tvář je kamenná...tak neznámá...to nejsem já...
Začali mi téct slzy...nesmím znovu usnout..nesmím spát. Nechci znovu prožívat ty hrozné sny.
Tolik mě bolí vzpomínat...
Měla jsem opravdu špatný pocit z tohohle místa..byla jsem zoufalá.
Ale pociťovala jsem potřebu se někomu svěřit...
Ano, rozhodla jsem se svěřit mámě. Stejně se to už snažila ze mě vypáčit..pozná když mě něco trápí.
Jsme jako sestry. Teda vlastně byli...
Nelhala jsem jí a všechno jsem jí vypověděla, teda až na ty sny...nechtěla jsem ji strašit.
Byla jsem tak strašně šťastná...ulevilo se mi.
Očividně i mamce, přestože tušila, že jsem ji neřekla všechno.
Musela jsem si na ten den vzpomenout.

Ten den jsem se probudila do tmavého dne, ale s dobrou náladou. Jela jsem do školy, po cestě jsem si pustila rádio a začala si prozpěvovat. Měla jsem z toho radost. Ve škole jsem se v jídelně dala do řeči s ostatními a ti na mě koukali jak na blázna. I pro mě to byl dost velký šok. Svěřit se s tím někomu byl dobrý nápad.
Cítila jsem se jak znovuzrozená. 
Šla jsem vrátit tác. Náhle se to stalo. Hlavou mi probleskla vidina.
Viděla jsem jak auto, které jelo lesní cestou. Přes cestu se mihla srnka. Řidička rychle strhla volant a prudce sjela ze silnice. Auto párkrát se začalo převrhovat. Po pár otáčkách narazilo prudce do stromu. Zaostřila jsem na řidičku, která zkrouceně ležela na sedačce a na hlavě měla krvavou ránu, ze které jí po čele stékal pramínek krve. 
Cítila jsem jak jí přestává bít srdce. To moje téměř taky. 
Tác mi vypadl ihned z ruky. „Nééé" zakřičela jsem a vyběhla rychle z jídelny. 
„Bells!!" zakřičel na mě Mike ale já běžela rychle směrem parkoviště. 
Nastartovala jsem a rychle vyjela. Jela jsem maximální rychlostí, co jsem z týhle chcíplotiny dokázala vymáčknout. Cítila jsem jak se mi kutáleli slzy po obličeji.
Když jsem přijela na místo srážky nemohla jsem uvěřit.
Vytáhla jsem popojetou Renné z auta a pokusila se jí vrátit k životu.
Ach, jak jsem byla šťastná když se mi podařilo.
Otevřela oči a usmála se na mě.
„Be-llo, já ti to-ho mu-sím to-lik vys-větlit" snažila se mluvit souvisle.
„Maminko, nevysiluj se. Všechno bude dobrý, budeš v pořádku" koktala jsem přes slzy.
„Belinko...ty víš že ne..."
„Ne, mami! Ty musíš žít dál! Prosím, neopouštěj mě!!
„Mám tě rá-da. Po-slouchej Toma, postará se o tebe" pomalu řekla.
„Mami!!" Nemohla mě opustit.
„Všech-no najj-deš v dopise" slabě řekla a pomalu zavírala oči.
„Nee, mami! Poslouchej prosím!! Zůstaň semnou" křičela jsem.
Ale poznala jsem že je konec.
„Ne!" 
Brečela jsem bolestí. 
To je jediné, co si pamatuji.
Musela jsem upadnout do bezvědomí.
A pak to přišlo.
Tom je přítel mojí mamky. Teda, seznámila se sním už ve Phoenixu a on byl ochotný se s námi sem přestěhovat. Svého otce jsem v životě neviděla.
Nejhorší bylo, že se mi Tom nikdy moc nezamlouval.
Teď je moje matka mrtvá. Už jsou to 4 měsíce.
Žiji s Tomem v jednom domě. Matka si přála, aby sem byla s ním. Prý se o mě postará.
Právě v těchto dobách se vyřizuje má adopce. Nemůžu nic namítat. Tom by mě určitě zabil.
Netušila jsem, co je to za člověka.
S matčinou smrtí se vrátila spousta bolesti. Ta bolest se zmnohonásobila.
Dost. Dále jsem nechtěla vzpomínat. Bolelo to víc než zápich nožem. 
Ááá....už mě to napadlo.
Bolest jsem prostě začala radikálně řešit.
Ze šuplíku v nočním stolku jsem vyndala bílou obálku potřísněnou pár kapkami krve.
Vyndala jsem..žiletku.
Doteď se ještě cítím provinile. Dříve mi to přišlo směšné. Ale zjistila jsem že mi to dodává sílu a úlevu. Povoluje bolest, které pulsuje mým srdcem. Stejně jako krev.
Nikdy nenosím trička s dlouhým rukávem, takže si nikdo ničeho nevšiml. Jakoby se o mě někdo zajímal. 
Přiložila jsem žiletku k ruce a zatlačila. Krev. Okamžitě jsem ji vysála a řízla se hloub. Začalo se mi ulevovat. Prohlídla jsem si ruku. Zfialovělé boláky na rukou se pomalu začali hojit a dělali společnost jizvám od žiletky.
Tak co. Až se Tom zase opije, přibudou další.
Nemůžu se bránit. Hrozný pocit.
Schovala jsem žiletku a pustila jsem si cd. Pokojem se tiše rozléhal Debussy.
Hudba byla další z mých protistresových praktik. Byla mojí smutnou celodenní společnicí. 
Šla jsem do koupelny, která byla propojená s mým pokojem. Podívala jsem se do zrcadla. Hm, vypadla jsem jako mrtvá. Kruhy pod očima mi už nepřišly tak neobvyklé.
V tom se to stalo.
Na tyhle šoky s vidinami jsem už byla trošku připravená, takže jsem věděla co dělat.
Pevně jsem se chytla umyvadla.
Ale tahle byla tak živá.
Koukala jsem na sebe do zrcadla.
Byla jsem to vůbec já...ale ano, byla jsem to já. Akorát jsem byla jiná. Ještě krásnější...
Dlouhé vlasy se leskly, měla jsem bledší pleť a na spáncích jsem měla bůhví co načmáraného. Ach, snad vryté do kůže...a ty oči. Úplně temně modré, jako oceán. Děsily mě...
Vypadala jsem jako postava z knížky..neuvěřitelně krásná.
Najednou ke mně ze strany přišel nějaký muž.
No, zdá se mladý. Takových 18, řekla bych. Měl bronzové vlasy, nedbale rozčepýřené, a jeho oči měli zlatavý odstín.
A..ano, byl nebesky krásný. 
On jí, teda mě, políbil a ona se na něho hned usmála.
Pak se oba na mě podívaly a měli tajemný výraz.
„Néé" zakřičela jsem.
Dost. To nejsem já...
Rozzuřená jsem praštila pěstí do skla. To se roztříštilo na milion kousků.
Upadla jsem do bezvědomí, co jsem uviděla tu krev.
Bodavá bolest v mé ruce byla poslední, co jsem ucítila.

Příští kapitola: Tak TOHLE je moje značka heroinu

Autor: Elishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fall down again I. Kapitola: