Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Existují šťastné konce???- 9. část

09.04.2009 (18:51) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2093×

Na těláku jsme zase pokračovali v basketu. Pak jsem se vydala domů. Hodila jsem se do sprchy oblíkla se a trochu namalovala okopčila scénář a vydala se za Edwardem. Hned co jsem vjela na jejich příjezdovou cestu jsem viděla Edwarda jak na mě čeká. Vylezla jsem z auta a šla k němu. Viděla jsem jak na vteřinku vykulil oči.

„WOW“ řekl a já se musela zkontrolovat v odrazu na lesklé kapotě auta.

„dyť zase nevypadam tak nenormálně nebo jo?“ zeptala jsem se ho protože jsem nevěděla co ne mě vidí

„černý kožený kalhoty bunda a motoristický vysoký boty to jsem na holce ještě neviděl“

„to je to tak blbý ale si řikal že dem do lesa tak jsem chtěla něco bytelnějšího“ řekla jsem

„ne vypadá to hodně dobře nemam slov“

„jo díky ale nejsme tu od něčeho jiného“ zeptala jsem se ho protože jsem nezapomněla.

„jo jo tak pojď“ řekl a chytil mě za ruku a vlekl mě takovou rychlostí že jsem musela sem tam popobíhat aby mi neutekl. Pak jsme zastavili na takovém podivném místě které mi něco připomínalo.

„tak můžeš začít ale radši bych se věnoval něčemu příjemnějšímu“ řekl mi

„dobře seš divnej ne že by to bylo něco špatnýho ale je tu pár věcí které sou fakt divné například tvoje reakce na slunce byl si za mnou a já viděla kousek tvojí ruky na mém rameni jak se blyští pak to jak se rychle se dokážeš přesunout z místa na místo a ta nejpodivnější a nejzásadnější když jsem se řízla do prstu si zatuhnul a tvoje oči se změnily opravdu rychle to mě nedalo a musela jsem pátrat hned potom co se mi zdál ten sen jsem si uvědomila co jsi stojím tu a říkám si že ještě spím protože to nemůže být pravda“ dokončila jsem svůj dlouhý monolog

„tak řekneš mi to už“ netrpělivě čekal až to slovo řeknu

„tak dobře seš upír ale jak to když jsem to vyloučila“ nechápala jsem jak to může bejt pravda

„a proč si mě vlastně vyloučila ze seznamu existujících stvoření?“ ptal se a já pořádně ani nevěděla odpověď.

„no víš ono je to docela složité za prvé seš nesmrtelný?“ zeptala jsem se ho. Kývnul hlavou na souhlas. „tak jak můžeš žít nekonečně dlouho když by každá tvoje buňka měla ne několika desítek dnů umřít a jak to mozek může zvládnout když jeho buňky se neobnovují“ položila jsem do prostoru několik otázek na které bych ráda znala odpovědi.

„to já nevím“ řekl mi

„víš možná ti to bude připadat sadistický ale nejradši bych tě pitvala a zjistila o tobě co nejvíc“ řekla jsem mu a on se začal smát

„co je na tom tak vtipnýho“ zeptala jsem se ho protože jsem ho nechápala

„ale jen jsem si tě představil na pitevně a mě jako mrtvolu“ řekl a zase se začal hrozně smát

„to je fajn že jsem tě pobavila ale nejsme tu od něčeho jinýho“ zeptala jsem se ho a ukázala na text co se máme naučit

„tak jo já si tě zase budu představovat jako patoložku a ty se to můžeš učit nazpaměť“ řekl mi

„ty se to nepotřebuješ učit nebo co“ nechápala jsem ho a jestli bude improvizovat tak nevim co mu udělam

„ne já už to umim od tý doby co jsem to s tebou psal víš upíři mají skvělou paměť“

„tak mi alespoň dělej Romea a já to zatím budu jen číst“ řekla jsem mu a začala číst první část až jsme se dostali k závěrečné lekci francouzštiny.

„tak jo myslim že to umíš a já se to přes víkend naučím a pak můžeme trénovat hraní“ řekla jsem mu

„a co ta francouzština“ řekl mi s pobaveným výrazem

„až budeme mít víc času a až to budu umět z paměti“ řekla jsem mu

„to už zase musíš jet“ zeptal se smutně

„jo na mě doma čekají povinnosti které musim udělat a navíc jsem Lucy slíbila že jí zavolam“ řekla jsem mu a zvedala se ze země kam jsme si sedli

„jaký Lucy“ zeptal se mě

„mojí kámošce z Wheatonu“ řekla jsem mu

„aha to bude asi dlouhý rozhovor co“

„hm a co ty a tvoje minulost to cos mi o sobě řekl byly spíš věci které miluješ“ zeptala jsem se ho na jeho minulost. A byla zvědavá čím mě překvapí.

„opravdu to chceš slyšet? A nebudeš se nudit?“ ptal se mě jako nevim co

„to co mě zajímá mě nenudí“ odpověděla se mu a dala pokyn aby mohl začít

„takže narodil jsem se v roce 1901 v Chicagu proto jsem se trochu divil že o tam tuď pocházíš ale nic jsem neřekl do roku 1918 jsem žil takový normální život co mladík toho období mohl žít pak v roce 1918 začala řádit španělská chřipka chytil jsem ji a moji rodiče taky v té době sloužil v nemocnici Carlisle. Nejdřív zemřel otec pak matka a další na řadě jsem měl být já ale matka přesvědčila Carlisle aby mě nějak vyléčil a tak mě proměnil. Pak proměnil Esme a Rosalii a Emmetta“ na chvilku se odmlčel a já toho využila

„a co Alice s Jasperem“ zeptala jsem se ho

„ti se k nám už přidali jako pár“ řekl mi a pomalu jsme docházeli k domu

„víš jedno mi pořád není jasné jak to že tady dokážeš jít se mnou po boku a nezabít mě když se živíš lidskou krví“ zeptala jsem se ho na otázku nejzákladnější ale pro mě nějak nepodstatnou

„samozřejmě je to těžké stát tu ale naše rodina je výjimka v potravě“ řekl mi a já jsem nic nechápala

„a vysvětlíš mi to“

„je to jednoduché normální upíři se živí lidskou krví ale my jsme jiní a živíme se pouze zvířecí krví je to skoro stejné“ řekl mi a já pomalu došla k autu a sedala si na místo řidiče

„tak Ahoj už musim nebo mě Lucy zabije že jsem jí nezavolala“ řeknu mu a otáčím auto směrem k odjezdu

„a prosím nikomu to neříkej“ zavolal na mě

„neboj nebudu“ zavolala jsem mu zpět s vědomím že to snad ještě slyšel. A odjela domů.