Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 7. kapitola

05.10.2009 (19:45) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1142×

"To jsem nechtěl, nevěděl jsem, že omdlí."

"To nevadí Jacobe, nečekala to."

"Opatrně ji polož a dej jí nohy nahoru. Uvařím čaj."

"Teda to je ale citlivka."

"Paule, dej si pozor na pusu."

"Trhni si Jacobe."

"Kluci, uklidněte se. Hlavně ty Paule. Teď se musíme postarat o Bellu, pak se klidně poperte."

Ty hlasy ke mně přicházeli zdálky, nevnímala jsem obsah jejich slov, ale věděla jsem, že jsem jinde než oni. V bezvědomí. Musela jsem omdlít, když přede mnou stál ten vlk. Bylo toho na mě moc, už jsem to nemohla vydržet. Jacob zmizí, pak se objeví jako vlkodlak, osoby z mého snu ožijí. Je toho vážně moc. Moje mysl odmítala takovým věcem uvěřit. Je to nemožné, něco takového nemůže existovat. Určitě je to sen, nějaký hodně dlouhý a hodně zmatený sen. Nechtěla jsem se probudit, vzpamatovat se, protože co kdyby se to opravdu stalo. Bojovala jsem proti tomu, proti svému vědomí, ale ten boj jsem prohrávala.

"Už se probouzí", řekl něčí hlas. Nemělo cenu předstírat, otevřela jsem tedy oči.

"Bello, přiskočil ke mně Jacob, moc se ti omlouvám, nechtěl jsem tě vyděsit."

Vypadal opravdu zkroušeně. V první chvíli jsem nevěděla co odpovědět, říct to nevadí nebo nic se nestalo asi nebylo na místě.

"Co se to stalo, Jacobe. Proč?"

Jake se podíval na ostatní, ti taktně odešli z místnosti, abych si s ním mohla v klidu promluvit.

"Promiň Bello, měl jsem ti o tom říct dřív nebo jsem tě měl alespoň upozornit."

"Vždyť jsi ale říkal, že jsi mi to nemohl říct, že to bylo tajemství."

"No dobře, já vím, ale naznačit jsem to mohl. Nikdo ale nevěděl, že to nebezpečí přijde."

"Sam ale říkal, že před třemi měsíci..."

"Ano, ale nemohli mi jen tak říct - Jacobe, za chvíli z tebe bude vlk. Ani oni nevěděli, kolik se jich změní, nevěděli to."

Položila jsem mu asi zásadní otázku. "Jaké je to nebezpečí?"

"To ti v tuhle chvíli...", začal a já jsem ho dokončila, "...nemůžu říct. Je mi to jasné."

"Bello, opravdu bych rád, strašně moc. Nerad ti něco zatajuji, ale tohle jinak nejde. Je to pro tvé bezpečí."

Nechtěla jsem se smířit s představou, že zase něco nevím. Nic jiného mi asi nezbyde. Napadlo mě ale něco jiného.

"Takže... ty už odmalička víš, že je tady možnost, že se z tebe stane vlkodlak?" Bože, to je slovo.

"Ano, táta mi o tom začal vyprávět už asi v pěti letech."

"A tys mu věřil? Nemyslel sis, že je to vtip?"

"Asi trochu, ale naše legendy se zakládají na pravdě a já jsem vlastně neměl důvod mu nevěřit. U nás se nevykládají pohádky, dětem se tady na dobrou noc vypráví příběhy."

"A Billy je taky vlkodlak?"

"Ne, ale jeho otec byl. Billy jako starší kmene o všem ví."

"Jaku, proč jsi nechal školy? Kvůli tomu to ale přece nemohlo být, v té době jsi nic nevěděl."

"Řekl mi to Billy, že by bylo lepší, kdybych do ní už nechodil, že budu mít důležitější úkol. Nevěděl jsem přesně, co se bude dít, ale doufal jsem. Stejně jsem ti to ale nemohl říct. Nebylo to, jak to nazvat, oficiální. Billy to věděl, je to starší. V té době jsem se sblížil víc s kluky, oni taky nevěděli jestli se změním, ale něco ve mně cítili. Asi to říkám trochu zmatečně, ale nevím jak jinak ti to vysvětlit."

"Možná tě chápu, před třemi měsíci se objevilo nebezpečí a přeměnil se Sam a ostatní, Billy ti řekl že bys měl nechat školy, protože věděl - tušil, že se z tebe taky stane vlkodlak. Kluci si tě začali víc všímat, protože jsi byl další na řadě. Nezbývalo jim nic jiného než čekat. Tvoje proměna začala už na stanování, pamatuješ? Byl jsi horký. Zbytek se ale stal kvůli nečemu v nemocnici. Potom ses mi neukázal, bál ses o mě, asi. A teď když je z tebe hotový vlkodlak mi o všem můžeš říct."

"Přesně tak. Pořád jsem mohl doufat, že budu vlkodlakem, ale nemohl jsem to nikomu říct, ani tobě. Neměl jsem na to právo."

"A proč jsi tak horký, a vysoký a svalnatý?"

Jacob se usmál. "Zvířata mají vyšší tělesnou teplotu než lidi, proto. A zmohutněl jsem, abych mohl lépe čelit nebezpečí."

"Jak to funguje, ta přeměna ve vlkodlaka?"

"Chceš to ukázat?"

"Ne", vyjekla jsem poplašeně, jednou mi to stačilo.

Zasmál se. "Nejdřív stačilo, když jsem se naštval. Šlo to jednoduše, horší byla ale přeměna zpět. Navíc když se přeměním hodně rychle a nestačím se svléknout, můžu se se vším oblečením rozloučit. Viděla jsi to tričko, doufám. Za dva dny jsem se ale naučil tak ovládat, že se stačí jen chvíli soustředit. Kluci říkají, že moje sebeovládání je pozoruhodné. Nikdy jsem ale nebyl výbušný. Paul s tím má doteď problémy, ani za takovou dobu se nenaučil ovládat a krotit svoje emoce. Mě to jde jednoduše, chvíle klidu a můžu se přeměnit tam i zpátky."

"Co to vlastně znamená, to že jsi vlkodlak? Vyješ na měsíc, za úplňku se z tebe stává krvelačná bestie a zabíjíš nevinné lidi?"

"Čteš moc sci-fi knížek, Bello. Tak to není, my si radši říkáme vlci, i když jsou vlkodlaci příhodnější. Máme za úkol ochraňovat rezervaci před čímkoli, co by mohlo jejím obyvatelům ublížit. Nejíme lidi, nejsme bestie. Prostě jen chráníme. Ve vlčí podobě si můžu ulovit jelena, ale osobně dávám přednost lidskému jídlu."

Představila jsem si Jacoba požírajícího jelena. Odporná myšlenka. Udivovalo mě, jak na tyhle nové informace reaguji, přijde mi to normální, všechno se tím vysvětluje.

"Nejlepší na tom je, že jako vlk jsem hodně rychlý. Je to báječný pocit. Když se zraním, okamžitě se mi to zahojí, ať je to sebehorší věc. Vadí mi ale, že jako vlci slyšíme vlastní myšlenky. Funguje to jako telepatie, jeden na něco myslí, ale ví to všichni. Naše mysl je úzce propojena, dá se říct, že jsme jedno tělo, jedna duše, ale zároveň si každý zachováváme vlastní osobnost. A hlavně jsem si musel ostříhat vlasy, protože s těmi dlouhými to nebylo pohodlné."

Prohrábla jsem mu rukou krátkého ježka. "Mě se to docela líbí. Je to ale nezvyk."

"Vážně? To jsem rád, Bello." Přisedl si ke mně na postel. "Připadá mi, že to bereš docela dobře."

"Taky se divím, nepřipadá mi to tak divné. Jen se bojím, co se tím změní."

"Nic, vůbec nic se nemění. Jsem pořád stejný i když teplejší, budu mít jen o něco víc povinností. Pro nás dva se tím ale nic nemění."

Povzdechla jsem si, Jacob mě objal a přimáčkl si mě k sobě.

"Opravdu se nic nemění, nemusíš se mě bát."

"Nebojím se tě, to je směšné. Jen... i když to beru dobře, asi se s tím nedokážu moc smířit. Ani z mé strany se nic nemění."

Chvíli jsme seděli mlčky, každý přemýšlel o svých věcech. Nebála jsem se Jacoba jako takového, bála jsem se spíš jeho vlčí podstaty. Věřím, že by mi nikdy neublížil, ale co kdyby. Co když se jako vlk neovládne.

"Nikdy ti neublížím, Bello, nikdy na světě", řekl náhle Jacob, jako by mi četl myšlenky. "Proto je tady Emily, Sam se do ní otiskl, když se stal vlkodlakem."

"Otiskl? Co to znamená?"

"Zapomněl jsem že to nevíš. Otisk je... no, dá se říct láska na první pohled, když vlkodlak uvidí svoji "vyvolenou", zamiluje se do ní. Cit, který oba spojuje je hlubší než láska, jeden bez druhého nemůže existovat, jsou tady jen pro sebe. Pasují do sebe jako dva kousky skládačky, jsou nerozluční. Rozumí si beze slov, nevím jak víc ti to popsat."

"Ale ty ses do mě neotiskl." Najednou mě přepadl strach, co když Jacob potká nějakou dívku a stane se to, co popisoval. Co potom budu dělat já? Možná bych mohla zkusit zapůsobit na Edwarda, třeba by si dal říct. Teda Bello, bojíš se že ztratíš Jacoba, ale na Edwarda prostě nezapomeneš. Jsi hrozná, vážně hrozná.

"To sice ne, ale to přece neznamená, že tě nemiluju. Někteří z nás se neotisknou nikdy. Já hlavně ani nechci. Netoužím po nikom jiném, než po tobě."

"Ach Jacobe", to co řekl bylo velice romantické. "Jsem strašně ráda, žes to řekl, taky nechci nikoho jiného." Proč mi to ale připadalo nevěrohodné? Zahnala jsem tu myšlenku. Jakmile jsem pomyslela na Edwarda, nedalo mi to, abych se svého vlka nezeptala.

"Ty nějak znáš doktora Cullena?"

"Ne...proč se ptáš?", znělo to trochu váhavě.

"Vypadalo to, jako kdyby ti byl povědomý. Těsně předtím, než přišel ses zatvářil tak divně, jako kdybys ucítil něco smradlavého. A když jsi okolo něj procházel, vrhnul jsi na něj pěkně ošklivý pohled."

"To se ti muselo zdát, vůbec ho neznám. Co dělá čelo? Úplně jsem na to zapomněl."

Nebylo pochyb, že se snaží odvést mou pozornost, v tuhle chvíli jsem ale byla ráda, že ho mám zpátky. Nechtěla jsem se s ním na úvod pohádat. Zase jsme seděli potichu, za chvíli se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Objevila se Emily, v ruce nesla čaj.

"Nerada váš ruším. Přinesla jsem ti čaj, Bello. Už je ti lépe?"

"Ano, děkuju. Myslím, že půjdeme k vám do kuchyně, snad jsme si už všechno vyříkali. Třeba mě ale ještě něco napadne."

"Dobře, jsem ráda. Já ti třeba můžu přiblížit, co obnáší vztah s vlkodlakem."

Usmála jsem se na ní, vypadala sympaticky, ale i přesto jsem doufala, že nebudu muset moc mluvit. Neumím moc komunikovat s lidmi, které neznám. Vešli jsme dovnitř, kluci seděli okolo stolu a jedli, ba přímo hltali nějaké jídlo. Jacob se zaradoval, když to viděl a hned si sedal na židli. My s Emily jsme si stouply ke kuchyňské desce a povídaly jsme si.

Nakonec to bylo docela fajn. Emily mi neřekla nic nového, zato jsem se dozvěděla více informací o jejím vztahu se Samem. Pak už byl čas jet domů, Jacob běžel vyzvednout auto. Rozloučila jsem se s ostatními a my jsme vyrazili.

"Jak ti je?", optal se starostlivě Jacob.

"Myslím, že dobře. Pořád přemýšlím o tom, co se stalo, je to... neuvěřitelné."

"Já vím Bello, ale je to pravda."

"Zvyknu si na to." Budu muset, Jacoba miluju a budu se muset smířit s tím, co se z něj stalo. Není žádná nestvůra, je to pořád můj stejný Jacob, jen má něco navíc.

Charlie ještě nespal, na verandě se svítilo. Jacob zastavil kousek před domem. Nechápavě jsem se na něj podívala.

"Dlouho jsem tě neviděl, chtěl bych se s tebou pomazlit", řekl mi s nevinnýma očima. Zasmálaj sem se a naklonila jsem se k němu.

Později večer, když jsem ležela v posteli s knížkou, vykoupaná, jsem si dnešní den znovu promítala. Pořád jsem tomu odmítala uvěřit, odkdy se stávají vymyšlené příběhy skutečností. I když... vzpomněla jsem si na oživlý sen. S povzdechem jsem zhasnula, dneska už nic nevymyslím.

Stála jsem uprostřed lesa, po boku mi stál Edward, který se na mě usmíval. Vypadal úžasně, ostatně jako vždycky. Usmíval se na mě svým nevyrovnaným úsměvem, něco bylo ale jinak. Cítila jsem ve vzduchu zvláštní napětí. Chtěla jsem promluvit, ale Edward mi položil prst na rty, něco poslouchal. Já jsem nebyla schopná vnímat okolní zvuky, jen jsem cítila jeho prst. Edward vypadal napjatě, tělo měl skoro ztuhlé, obličej strnulý. Najednou se na mě omluvně usmál a zmizel, tak rychle že jsem to skoro ani nepostřehla. Odešel bez jediného slova, to se ještě nestalo. Uslyšela jsem zrychlené dýchání, otočila jsem se a za mnou stálo pět vlků. Edward se jich asi lekl, nemohl je ale vidět, stál k nim zády stejně jako já. Jeden z vlků popošel blíž a promluvil. "Kde je?"

"Kdo?", dělala jsem nechápavou.

"On, ten co tu s tebou stál."

"Nevím, tady nikdo nestál. Museli jste se splést."

Vlk zavrčel a vrčení se začalo ozývat celou skupinou.

"Nelži nám, cítili jsme ho."

"Tady opravdu nikdo nebyl."

Vrčení zesílilo a vlk na mě s rozběhem skočil, cenil na mě zuby a jeho sliny mi kapaly na obličej. Packami mi stál na ramenou, nemohla jsem se hýbat, byl strašně těžký. Vrčení se změnilo v zuřivost. Začala jsem křičet a ten křik mě probudil.

Seděla jsem na posteli, zpocená a udýchaná. Na budíku bylo šest hodin. Rozhodla jsem se, že spánek už nemá cenu, vlezla jsem do sprchy, abych ze sebe smyla pot. Na to jsem sešla do kuchyně, abych sobě a Charlimu udělala vydatnou snídani, dlouho jsem nás odbývala rychlou stravou. Stejně jsem musela jet do školy dřív, Mike potřeboval mou pomoc. S Charlim jsem chvíli posnídala a pak jsem vyrazila.

Mike už čekal na lavičce, na stole před sebou měl otevřený sešit, vedle něj papír a něco zuřivě psal. Jakmile zaslechl moje auto, vzhlédl a usmál se. Zamávala jsem na něj a zaparkovala jsem na pěkném místě, odkud se mi bude dobře vyjíždět. Takhle ráno tu ještě nikdo nebyl, to byla výhoda.

"Ahoj Bello", volal na mě Mike už zdálky.

"Čau Miku, čekáš dlouho?"

"Ne, ne, před chvílí jsem přijel. Přečti si co jsem napsal", a cpal mi popsaný papír pod nos.

Vzala jsem ho do ruky a sedla jsem si vedle Mika. Ten se na mě přitiskl, bylo mi to docela nepříjemné. Nenápadně jsem si poodsedla, ale on se na mě zase přitiskl. Takhle bychom mohli pokračovat dál, až bych spadla z lavičky. S povzdechem jsem se uvelebila a začetla jsem se do jeho eseje. Nebyla špatná, ale některé věty nebyly k pochopení.

"Miku, není to špatné, ale něco bych poupravila. Třeba tahle věta nedává smysl. Kdybys to napsal takhle..."

Nad tou prací jsme strávili asi půl hodiny, během té doby se na mě Mike pořád tak divně tiskl, občas, jako by omylem, mi přejel po ruce nebo se mě dotkl. Když jsme skončili, položil mi ruku na stehno a začal mě hladit.

"Miku", snažila jsem se ho upozornit. On ale nevnímal a ruku nesundal, popadla jsem ho za ní a snažila jsem se ji setřást. Nešlo to, dokonce o něco víc stiskl.

"Bello, nebraň se", zašeptal. Naklonil se ke mě a chtěl mě políbit. Já jsem ztuhla, něco takového jsem nečekala, když Mike ucítil že se nebráním, stisk na mé noze povolil. Toho jsem využila a vší silou jsem ho odstrčila.

"Co to děláš?"

"Nic Bello, jen jsem tě chtěl políbit. Ty snad nechceš?"

"Ne, ani za nic. Nikdy bych tě nepolíbila, protože se jen tak s někým nelíbám."

Mikovi se zablesklo v očích, nebylo to vůbec hezké, bylo to hrůzostrašné.

"Jak chceš", zavrčel výhrůžně, zvedl se a odešel do školy.

Koukala jsem se za ním a nechápala jsem, co to do něj vjelo. Připadal mi trošku... násilnický, ten záblesk v jeho očích vypadal zuřivě.

Celý den jsem si ho nevšímala, na obědě jsem si sedla co nejdál od něj, za to jsem seděla blízko Cullenových. Všichni se na mě dívali, cítila jsem se nesvá. Jediná Alice, ta černovlasá, se na mě usmívala. Edward mezi nimi nebyl, asi zase chyběl. Alespoň jsem věděla, že se nemusím bát fyziky. Když Cullenovi odcházeli z jídelny, Alice se na mě usmála ještě víc a řekla: "Ahoj Bello."

Vytřeštila jsem oči, Emmett, kulturista, se zasmál, když uviděl můj překvapený výraz. Nezmohla jsem se na slovo, alice na to ostatně nečekala, jakoby to řekla jen tak mezi řečí. Udivilo mě, že zná moje jméno. Pak mě napadlo, že se možná Edward pochlubil, že ho hned první den nějaká holka rozzuřila. Po škole jsem jela domů, zavolala jsem Charlimu, že pojedu za Jacobem. Ten souhlasil, byl rád, že se Jacob vrátil a já jsem zase v pořádku.

Odpoledne jsme strávili chvíli u ostatních vlkodlaků a pak sami, doháněli jsme těch pár dní, co jsme se neviděli. Večer se mi opět zdálo o Edwardovi, tolik odlišném od toho reálného.

Další den byl v podstatě stejný, Mike mě ignoroval a já jeho, Alice mě u oběda pozdravila a já jsem se zmohla jen na úsměv, odpoledne jsem věnovala Jacobovi a noc Edwardovi.

Pak přišel pátek, den jako každý jiný. Hned ráno jsem si ale všimla změny. Na školním parkovišti stálo černé Audi. Rozbušilo se mi srdce, musela jsem zastavit, protože bych asi daleko nedojela. Dívala jsem se na to auto jako na přízrak. Někdo za mnou netrpělivě zatroubil, rozjela jsem se a zaparkovala jsem skoro u školy, daleko od Audi. Přišel, je ve škole. Jak se bude tvářit, uvidí mě rád, bude se mnou mluvit? Netušila jsem, co mě čeká, ale těšila jsem se na něj, ať se bude tvářit jakkoliv. Až do oběda jsem ho neviděla, mohla jsem se snažit jak jsem chtěla, abych ho spatřila. Do jídelny jsem vešla se zavřenýma očima, Mike který kráčel za mnou si netrpělivě povzdechl a potom se na mě nechápavě podíval. Prodlužovala jsem tu chvíli, než ho uvidím, nevěděla jsem proč, ale líbil se mi pocit napětí. Zvedla jsem oči a hned jsem narazila na jeho pohled. Zachvěla jsem se, jeho karamelově zbarvené či nevypadaly vůbec zlostně. Naopak. Něco v nich bylo, nějaký cit?

Jakmile jsem jednou tuhle myšlenku vypustila, nemohla jsem jí vzít zpět. Nechtěla jsem, ale bylo špatné doufat v jiný cit než v nenávist? Edward se podíval jinam a já jsem se pohnula směrem k jídlu. Nakoupila jsem si oběd, u stolu jsem si sedla tak, abych na něj dobře viděla, ale zároveň abych nevypadala nápadně. Edward si povídal se sourozenci, vypadal spokojeně, jinak než jsem ho viděla naposledy. Jeho oči ke mě každou chvíli zalétly, možná jsem si to ale nalhávala. Já jsem na něj zírala pořád, vůbec mi nevadilo, že mě vidí. Najednou se celá rodina zvedla, Alice mě jako obvykle pozdravila, tentokrát jsem jí odpověděla. Můj pohled skouzl na Edwarda, který se tvářil překvapeně, pobaveně a naštvaně zároveň. Trochu jsem se na něj usmála, byl to spíš takový pokus, Edward se ušklíbl a pokračoval v cestě. Takže pokus nevyšel.

Na fyzice to nebylo o nic lepší, alespoň už na mě nevrhal agresivní pohledy, pěsti měl ale stále zaťaté. Celou dobu jsem ho pozorovala, líbilo se mi jak si umělé osvětlení pohrávalo s jeho vlasy, objevovaly se v nich odlesky. Líbila se mi jeho svalnatá a pevná ramena, jeho hladká šíje a dokonce i jeho obličej z profilu, pořád se trochu natáčel.

Konec hodiny přišel brzy, Edward zmizel dřív, než jsem mohla cokoliv udělat. Všimla jsem si, že na židli nechal svoje sako, rychle jsem ho popadla, aby ho náhodou nevzal někdo jiný. Dala jsem si ho k nosu a zhluboka jsem se nadechla, ta vůně byla nebeská. V rukách jsem držela něco, co patřilo Edwardovi a neměla jsem v úmyslu se toho jen tak vzdát. Třída se vylidnila, všichni se těšili na nadcházející víkend a spěchali.

Uslyšela jsem nepatrné zakašlání, zvedla jsem oči od saka, srdce se mi zase rozbušilo a můj obličej zalila červeň. Kdo jiný, než Edward mě může nachytat v takové situaci, vypadám jako nějaký fetišista. Edward se usmál svým nerovným usměvem, který jsem zatím viděla jen ve svých snech. Přece je něco z toho skutečnost.

"Dovolíš? To sako bude asi moje."

"Já...promiň. Chtěla jsem ti ho vrátit."

"A to ses mě snažila vyčuchat jako pes, nasávala jsi stopu?", řekl pobaveně. Mě to ale trochu urazilo.

"Ne, ta vůně mi ale přišla povědomá. Tady ho máš."

Snažila jsem se mu sako podat tak, aby se mě musel dotknout, Edward můj úmysl asi vyčetl a vytrhl mi ho dřív, než jsem stačila nějak zareagovat.

"Děkuji Bello", usmál se a odešel. Přemýšlela jsem, jestli se mi to jen nezdálo, vůni saka jsem ale měla pořád na prstech. A znal moje jméno, pak jsem si uvědomila, že ho asi slyšel při rozhovoru s Mikem na parkovišti a potom ho řekl Alice. Bylo naivní myslet si, že si ho zjistil. Přičichla jsem si znovu k prstům, jeho osobní aroma už pomalu vyprchávalo. Vzpomněla jsem si, že jdu dneska na vyndání stehů, třeba tam bude doktor Cullen a možná i Edward, který za ním přijde náhodou na návštěvu. S touhle představou jsem vyrazila na parkoviště. U mého auta stál Jacob, byl oblečený jen v kalhotách, neměl žádné triko. Zima mu určitě nebyla, přes jeho čtyřicetistupňovou teplotu nemohl žádný chlad proniknout. Čekala jsem na jeho tváři úsměv, ale místo toho vypadal nejistě, ustaraně a nervozně.

"Ahoj Jacobe, co tady děláš?"

"Ahoj Bells, přišel jsem tě pozdravit. Dlouho jsem tě neviděl, naposledy včera", usmál se na mě.

Sklonil se ke mě, já jsem si stoupla na špičky a dali jsme si pusu, očima nervozně těkal po okolí.

"Kde máš auto?"

Chladný poryv větru mnou zacloumal, přitiskla jsem se k Jakovu rozpálenému tělu, on mě objal pažemi a chránil mě před dalším větrem.

"Nepřijel jsem autem."

"Ne? A jak jsi... aha." Jako vlkovi mu nedělalo problém překonat větší vzdálenost bez dopravního prostředku. Tiše se mi zasmál do vlasů, pak mi zvednul jednu ruku a chtěl si přitisknout moje prsty na rty. Náhle ztuhnul a nevěřícně si k nim přičichl a něco si pro seeb zamumlal. Znělo to jako upíř, ale bůhví co jsem slyšela. Odtáhl se ode mě a neklidně se rozhlížel.

"Co se děje?"

"To nic Bello, toho si nevšímej. Co máš teď v plánu?"

"Musím jet do nemocnice kvůli tomuhle", odpověděla jsem a ukazovala jsem si na čelo.

"Aha...pojedu s tebou, chceš?"

"Ano, budu ráda. Jen mi slib, že mi zase neutečeš."

"Už ne, neopustím tě."

Nasedli jsme do auta, Jacob se stále rozhlížel, projeli jsme kolem černého auta a on se za ním rychle otočil. Oči jakoby mu ztmavly a z hrudi se mu vydralo zavrčení. Co má proti Cullenovým? Nebo se mi to jen zdá?

Dojeli jsme do nemocnice, Jacob vypadal obezřetně, netušila jsem ale proč. Nebylo tu nic divného. Vstoupili jsme do čekárny, sestra nám pokynula, abychom počkali a zvláštně se dívala na Jacoba. Vůbec ne znechuceně, spíš obdivně, se zalíbením. Přitiskla jsem se k němu, abych jí dala najevo, že tenhle kluk je zadaný. Chvíli jsme seděli na koženkových sedačkách, Jacob mě hladil po vlasech, ale byl napjatý. Dveře ordinace se otevřely a vyšel z nich pacient v doprovodu doktora Cullena. Ten se na mě usmál a řekl mi, abych šla dovnitř. Jacob vedle mě ztuhnul a začal se tvářit přesně tak, jako před týdnem.

"Promiň Bello, musím odejít. Nezlob se. Večer ti to všechno vysvětlím", vyhrkl rozčíleně a urychleně zmizel.

Stejně jako před týdnem mě nechal samotnou a utekl. Byla jsem zmatená, ale věřila jsem, že tentokrát jen tak nezmizí, že mi to vysvětlí.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 7. kapitola: