Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 6.kapitola

28.09.2009 (14:45) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1152×

6. kapitola

"Jacobe", vydechla jsem a nevěřícně jsem si protřela oči. Jacob se zachechtal a rozpažil ruce, aby mě mohl obejmout. Mnou ale projela taková zlost, že jsem ho začala mlátit pěstmi. To se mu evidentně nelíbilo, kryl se.

"Jacobe Blacku, ty naprostý idiote", syčela jsem na něj nadávky.

"Au, au, Bello, neblázni. Nech mě být."

"Jak si to představuješ, jen tak zmizet. Jdi pryč, nechci tě ani vidět."

Jacob mě chytil za ruce, sevřel mi je ve svých.

"Bello, uklidni se."

Podívala jsem se na něj, rozzuřeně. Očividně se mě ale nebál. Připadal mi nějaký vysoký, vyšší než když jsem ho viděla naposledy, teď už byl snad o dvě hlavy vyšší než já. I vlasy měl jiné, normálně je nosil dlouhé, teď je měl ostříhané nakrátko. Jak se může za pár dní tak změnit? Trochu jsem se uklidnila, Jacob to poznal a pomalu mě pouštěl.

"Fajn, jsem klidná. Čekám."

"Na co?" Tvářil se trochu zmateně.

"Na co?, vyjekla jsem, děláš si ze mě legraci?"

"Pšššt, ztiš se Bello. Probudíš Charliho."

Neposlouchala jsem ho. "Ty si zmizíš bez jediného slova, nedáš o sobě několik dní vědět a teď se ptáš na co čekám. Na vysvětlení, Jacobe, na to čekám."

"A to ho chceš slyšet teď?"

Zuřivě jsem se na něj podívala, pak jsem se otočila a chtěla jsem odejít do domu. Jacob mě popadl za paži, nehodlal mě nechat jít.

"Počkej, nemůžeš jít pryč. Těšil jsem se na tebe, chybělas mi."

"Ty o tom mluvíš jako bys někam odjel a ne jako kdyby ses vypařil. To je trochu rozdíl, víš."

"Omlouvám se, všechno ti vysvětlím. Teď mi ale dej pusu."

Povzdechla jsem si a přistoupila jsem k němu, Jacob si mě přitáhl a políbil mě. Dobře, chybělo mi to, chyběl mi i on. To ale neznamená, že se na něj nebudu zlobit. Za chvíli mě pustil, usmál se a pohladil mě po vlasech.

"Tak poslouchej, Bello..."

"Ne Jacobe, přestaň."

"Nechceš to slyšet", zeptal se s nadějí v hlase.

"Chci, ale ne teď. Jsem unavená, zítra jdu do školy. Odpoledne si o tom promluvíme, ano?"

"Dobře, stavím se tu pro tebe."

Lhostejně jsem přikývla hlavou, mávla jsem mu na pozdrav a šla jsem si lehnout. Ještě jsem slyšela trochu naštvané Jacobovo vydechnutí. Nelíbilo se mu, že jsem odešla bez rozloučení. Mě to bylo v tuhle chvíli jedno.

Ležela jsem v posteli a přemýšlela jsem o tom, že jsem ráda, že je Jacob zpátky a taky o tom, že už se nemusím zabývat nějakým Edwardem Cullenem. Stejně jsem ale na něj trochu myslela. Nakonec jsem vyčerpaně usnula bezesným spánkem a probudil mě až budík.

Ráno jsem si dala sprchu, pečlivě jsem si vyčistila zuby a šla jsem pozdravit Charliho.

"Jacob se vrátil?"

Trochu jsem zrudla. "Jak to víš?"

"Slyšel jsem vás včera v noci."

"Promiň. Nechtěli jsme tě vzbudit."

"To nevadí. Bells?"

"Ano?"

"Nebuď na něj moc tvrdá, určitě k tomu měl důvod."

Nevěřícně jsem se na tátu podívala. Jacob zmizí a on se ho teď jěště zastává. Charlie nečekal na odpověď a odjel do práce. Oblékla jsem se do svého nejlepšího oblečení, samozřejmě že kvůli Jacobovi a ne kvůli Cullenovi. Bylo snadné obelhávat sama sebe. Když jsem jela do školy, cítila jsem lehké chvění v žaludku. Určitě je to z toho odpoledního rande s Jakem. Nebo kvůli tomu, že uvidím Edwarda? Vzpomněla jsem si na svůj sen, škoda že se včera nechoval takhle. Změnilo by se tím ale něco? Nechala bych snad Jacoba být a vrhla bych se Edwardovi do náruče? Lekla jsem se té myšlenky a zastrčila jsem jí hluboko do paměti. Hloupý nápad.

Dojela jsem ke škole a rozhlížela jsem se po černém autě. Nikde nebylo. Projel mnou zmatený pocit, cítila jsem úlevu a zklamání. Bello, uklidni se a to hned. Chodíš s Jacobem, nezapomeň na to. To co cítíš není správné, tedy ta úleva ano, ale zklamání? Neblázni, buď ráda, že nebudeš muset řešit ty jeho hloupé pohledy. Fajn, trochu jsem se uklidnila. Zamknula jsem dveře od auta a po cestě do budovy jsem se pořád nenápadně rozhlížela. Den utíkal strašně pomalu. Mike Newton po mně zlostně pokukoval a mně nedocházelo proč. Měla jsem hrozný hlad, ráno jsem nesnídala a teď mi kručelo v břiše. Po cestě do jídelny mě dohonil Mike.

"Nezavolalas mi."

"Cože? Kdy?"

"Včera večer jsem měl přijít kvůli angličtině."

"A já jsem ti řekla, že zavolám. Promiň Miku, něco mi do toho vlezlo, úplně jsem na to zapomněla." Moc mi na tom nezáleželo, měla jsem své starosti. Nehodlala jsem se cítit provinile vůči Mikovi.

"No, nevadí Bello. Můžu přijít dneska?"

"Dneska to nepůjde, odpoledne něco mám, ale zítra ráno se sejdeme ještě než začne škola. Zkus si něco napsat, zítra ti to zkontroluju nebo vymyslíme něco nového."

"Hmm... dobře."

Vypadal lehce naštvaně, ale nevnímala jsem ho. Vešli jsme do jídelny, rozhlédla jsem se, abych našla Angelu. Najednou jsem zalapala po dechu a vyvalila jsem oči.

"Bello, Bello, co je ti?"

"To nic, Miku, jen... mi zaskočilo."

Došli jsme ke stolu, všichni si něco šeptali. U výdeje obědů byla fronta, takže jsem chtěla chvíli počkat.

To moje zalapání po dechu měla na svědomí skupinka lidí, která seděla nedaleko. Připadali mi povědomí. Aby ne, když se mi o nich zdálo. Krásná blondýna, černovlasý hromotluk, drobná černovláska a blonďák. To snad nemůže být ani pravda, to přece už nemůže být možné. To, že se mi zhmotní jeden člověk ze snu bych ještě pochopila, ale že se objeví další lidé? Už nevím, čemu mám věřit. Sedla jsem si vedle Angely, která se na mě usmála.

"Jacob je zpátky?"

"Ano, proč tě to napadlo?"

"Poznala jsem to na tobě, celý den se tváříš tak spokojeně. Jsem ráda, že se vrátil."

"Děkuju Angelo, jsi hodná. Ještě mi sice nevysvětlil kde byl a proč odešel, ale odpoledne mi to snad objasní."

"Doufám, že to nebude nic vážného", zatvářila se Angela starostlivě.

"Já taky."

Vstala jsem, abych si mohla jít koupit jídlo. Mike se ke mě připojil, těch nových si asi ještě nevšiml. Já jsem je pozorovala pořád, Mike do mě musel pořád šťouchat, abych se posunula. Odnesla jsem si tác ke stolu zrovna ve chvíli, kdy se Camilla ptala. "Hele, nevíte někdo co jsou tamti zač?"

Já jsem jí úplně automaticky odpověděla. "Rosalie, Emmett, Alice a Jasper." Vyklouzlo to ze mě více méně nevědomě, ostatní na mě zírali jako na blázna.

"Jak to víš?", vyhrkla Camilla, která dychtila po dalších informacích.

"Já... řekl mi to táta, je to přece šerif, ne?"

"Hmm a nic jiného nevíš?"

"Ne, bohužel."

Camilla se ušklíbla, čekala nějaké drby a já jsem jí neřekla nic víc. Bavila se s Jessicou odkud by tak mohli být a vytvářely všelijaké teorie. Já jsem znala jen jejich jména a věděla jsem, že jsou to Edwardovi sourozenci a děti doktora Cullena. Automaticky jsem žvýkala oběd a dívala jsem se k jejich stolu. Nikdo z nich nic nejedl, ač před sebou měli tácy s jídlem. Tiše se spolu bavili, vypadali trochu nervózně. Netušila jsem proč, ale zašeptala jsem si pro sebe znovu jejich jména, asi abych si je pořádně zapamatovala. Blondýna po mě střelila pohledem, něco řekla ostatním a ti se na mě taky podívali. Trochu jsem zčervenala a uhnula jsem pohledem. Po chvíli jsem se na ně znovu podívala, ale oni už tam nebyli. Rozhlédla jsem se a viděla jsem jen jejich záda, když odcházeli dvěřmi z jídelny. Oni mě snad znají, nebo co? A odkdy mám věštecké sny? Proč se mi nezdálo třeba o výhře v loterii, nebylo by to lepší? Takhle jsem zase zmatená, jednou z Jacoba, jednou z Edwarda a pak z těch šesti. A co když pořád spím, co když je to jen sen. Nemůže se přeci stát všechno naráz, asi jsem se zbláznila, protože mě nic jiného nenapadá. Kde se tady všichni vzali, možná je to nějaké kouzlo. Nevesele jsem se uchechtla, osazenstvo stolu se na mě podívalo. Pokrčila jsem rameny a dál jsem jedla. Potom zazvonilo na hodinu a já jsem se vydala na fyziku. Před dveřmi jsem se zastavila, co kdyby byl Edward ve třídě. Stejně jsem ale věděla, že to není možné. Vešla jsem dovnitř, jeho místo bylo prázdné. Jak jinak. Snad nechybí jen kvůli mě, snad jsem ho tak moc neznechutila.

Během hodiny mě učitel musel několikrát upozorňovat, abych dávala pozor, byla jsem zamyšlená. Měla jsem tolik věcí, o kterých jsem chtěla přemýšlet. Po hodině jsem odešla na parkoviště, stálo tam Jacobovo auto. Nechápavě jsem se na něj podívala a přešla jsem k němu.

"Co tady děláš?"

"Ahoj Bells, rád tě vidím."

"Ahoj Jacobe. Co tady děláš?", opakovala jsem znovu.

"Přijel jsem pro tebe, domluvili jsme se tak."

"To ses asi přeslechl, říkal jsi, že se pro mě stavíš."

"No vždyť, po škole."

"Ale u mě doma, říkal jsi - stavím se tu pro tebe - a stáli jsme u mě před domem."

"Aha... tak promiň", tvářil se trochu nasupeně.

Sklonila jsem se k němu, pohladila jsem ho po ruce a dala jsem mu pusu na tvář. "Ale Jaku, netvař se tak."

Jake se usmál, ale jen trochu. Poznala jsem, že své naštvání jen hraje. Dala jsem si ruce v bok. "Jacobe Blacku, nehraj to tady na mě. Okamžitě se přestaň mračit a dej mi pusu."

Jacob se rozzářil jako sluníčko, napůl se vytáhl z otevřeného okýnka a políbil mě.

"Pojedu za tebou domů."

"Dobře."

Nasedla jsem do auta, nevěděla jsem co mě čeká, jestli bude náš rozhovor vážný nebo si nemám dělat zase tak velké starosti. Ať jsem přemýšlela jak jsem chtěla, nenapadal mě žádný důvod, proč mohl odejít. Kdyby to bylo něco hodně vážného, řekl by mi to ještě předtím. Jestliže to ale nic nebylo, proč se mi tak dlouho neozval. Ať to bylo co chtělo, brzy se to dozvím. Vystoupila jsem před domem, Jacob přijel zanedlouho. Nevylezl ale ven, takže jsem musela já k němu.

"Co se děje, proč nevystoupíš?"

"Nechci se promluvit tady, Bello."

"A kde? Chceš jít do lesa, nebo dokonce do kavárny a probrat to jako někde ve filmu? Kde to může být lepší než u mě, kde nikdo není. Charlie přijde až večer, času máme dost."

"Víš, potřebuju ti něco ukázat, názorně, tady to asi nepůjde."

"O čem to mluvíš? Co mi potřebuješ ukázat?"

"To se dozvíš, nasedni."

"Jacobe, já nevím."

"Co nevíš, Bello, nasedni", řekl netrpělivě.

"Bude to trvat dlouho?"

"Nevím, to záleží na tobě. Ale Charlimu napiš vzkaz."

Udělala jsem co mi říkal, cítila jsem se ale divně. Co mi bude ukazovat, myslela jsem že si stačí promluvit. Jacob čekal, hlavou kýval do rytmu hudby, kterou jsem neznala. Sedla jsem si vedle něj. "Kam vlastně jedeme?"

"Do La Push."

"Proč tam? Ukázat mi to můžeš přece kdekoliv."

"Nemůžu, Bello. Už se mě neptej nebo ti nic nevysvětlím."

"Ty mě vydíráš? Děláš si ze mě srandu?"

Nevěřícně jsem se na něj dívala. On si klidně zmizí a teď mi ještě dává ultimáta.

"Nedělám, musí to tak být. Jinde ti to ukázat nemůžu."

"Fajn, dobře."

Ze zvyku jsem si opřela hlavu o jeho hruď a hned jsem ji zase zvedla. Byl horký.

"Jaku, jsi celý rozpálený. Je ti dobře?"

"Je, Bello, neboj. Všechno se dozvíš."

"To k tomu patří nebo co?"

"Ééé... ano", řekl trochu váhavě.

Jen jsem na něj vyvalila oči.

"Bello, počkej s tím vyptáváním až do La Push. Tam ti všechno řeknu. Vydrž."

Němě jsem kývla hlavou, nevěděla jsem co mu odpovědět. Znovu jsem si o něj opřela hlavu. To teplo nebylo nepříjemné, bylo hezké se v takové zimě ohřát. Cítila jsem, jak se mu pod tričkem rýsují svaly. Ne, že by nikdy žádné neměl, ale ne takhle velké. Nedalo mi to a nenápadně jsem mu je osahávala. Jak se potichu zasmál, takže jsem tak nenápadná nebyla. Ačkoli jsem nevěděla co mám očekávat, cítila jsem se příjemně. Bylo mi dobře a nechtěla jsem, aby cesta skončila. Pak totiž budu muset čelit věcem, které moc příjemné nebudou. A jako naschvál jel Jacob rychle, jako by se nemohl dočkat, až mi objasní celou situaci. La Push přišlo moc brzy, chtěla jsem prostě zavřít oči a zarputile tvrdit, že nevystoupím. Bohužel to nešlo, jsem přeci velká holka. Připadalo mi, že Jacob ani nezastavil a už vystupoval z auta, tak moc se těšil. Vytáhl mě ven a rovnou vedl do lesa. Netušila jsem, kam jdeme, znala jsem jen cestu na pláž a všude jinde bych se ztratila.

"Jaku..."

"Pšššt!"

Ještě mě okřikuje jako malou holku, asi jsem měla začít v autě trucovat. Zanedlouho jsme došli na malou mýtinku, nikdy jsme ji s Jacobem nenavštívili. Stoupnuli jsme si doprostřed, ale Jacob se pořád k ničemu neměl. Díval se stále jedním směrem, vypadalo to jako by tam vedla pěšina. Na někoho čekáme? V tom se na pěšině mihl stín a na mýtinu vešlo pět lidí. Tři z nich jsem od pohledu znala, byli to Jacobovi kamarádi - Sam, Paul a Jared. S nimi přicházel další kluk, všichni byli oblečeni pouze do půl pasu. Za nimi šla dívka, naštěstí celá oblečená. Vypadala překrásně, měla tmavou pleť a dlouhé černé vlasy. Pětice k nám mlčky došla. Pořád mi nedocházelo, proč přišli. Pak mě ale napadlo, že budou součástí toho, co mi chce Jacob ukázat. To mě trochu naštvalo.

"Jacobe, řekla jsem tiše, myslela jsem, že si promluvíme sami. Nevěděla jsem, že k tomu potřebuješ svědky. Klidně sis je mohl pozvat ke mě."

"Nemohl. Tohle je hodně důležité a musí to zůstat pouze v La Push."

"Chci ti představit pár lidí. Sama, Paula a Jareda už znáš." Já jsem kývla.

"Tohle je Embry a tahle okouzlující slečna je Emily, Samova snoubenka. Víš Bello, přemýšlel jsem, jak ti všechno říct. Jestli to mám říct narovinu, nebo ti to vysvětlit pořádně. Asi ale začnu zeširoka, je pro mě důležité, abys mě pořádně pochopila. Ostatní jsem si sem pozval proto, aby mě případně doplnili nebo něco osvětlili." Jacob se na chvíli odmlčel, začalo pršet. Poodešli jsme kousek pod stromy, teprve teď jsem si všimla, že je tam ohniště a okolo něj lavičky. Rozesadili jsme se na ně, seděla jsem vedle Jacoba, ale byla jsem v takové vzdálenosti, že jsem mu viděla do obličeje.

"Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl staré quiletské legendy?"

Připadalo mi nepatřičné mluvit, takže jsem pouze kývla.

"Jednu jsem ti ale ještě nevyprávěl. Neměl jsem na to totiž právo, teď už o tom ale můžu mluvit. Nechci tě unavovat sáhodlouhým povídáním, takže to trochu zkrátím. V dávných dobách měli naši quiletští předci povinnost chránit kmen před nebezpečím, ať se týkalo čehokoli. Pouze jedno nebezpečí bylo tak hrozivé, že naši předci museli učinit nezbytná opatření. Nikdo už neví, jak jsou tato opatření stará, dědí se po celé generace. To nebezpečí se ale neprojevuje často, takže je možné, že se to opatření použije třeba jednou za sto let. Všechny rodiny o něm ví, děti, hlavně chlapci, jsou na něj připravovány."

"Co je to za opatření, Jacobe?"

"Určitě sis všimla, že jsem vyrostl a taky mi naběhly svaly."

"Ano, to se nedalo přehlédnout."

Někdo se uchechtl, asi Embry. Všichni byli vysocí a svalnatí, dívka ale byla jako já, malá a ne zrovna sportovní typ.

"A co to s tím má společného?", zeptala jsem se.

Jacob střelil pohledem po Samovi. Ten se postavil, odkašlal si a ujal se slova.

"Pokud se objeví TO nebezpečí, všichni chlapci od určitého věku, začnou růst a mohutnět."

Pořád jsem nechápala, co to má společného s nějakým opatřením.

"Začne jim stoupat tělesná teplota, tento proces je součástí určité přeměny. Přeměny, která má chránit kmen."

Pořád jsem byla mimo. To začno brát steroidy a pak se z nich stanou takoví obři, že si na ně nikdo netroufne?

"Ta přeměna je trvalá, dotyčný už se nikdy nevrátí zpět do původního stavu. To nebezpečí se tady objevilo, Bello, si před třemi měsíci. První jsem prošel přeměnou já, potom Jared, Paul, Embry a zatím poslední je Jacob."

Podívala jsem se na něj, Jacob se díval na mě, vážně. Nevěděla jsem, jestli se mám začít bát. Sam kývl na Jacoba a ten začal zase mluvit.

"Je pro mě těžké ti to vysvětlit nějak šetrně. Ta proměna u mě začala v pátek, vlastně spíš vyvrcholila. Způsobila ji návštěva nemocnice..."

Teď ale nebyl tolik upřímná, protože uhnul očima. To je známka toho, že něco tají.

"O víkendu jsem nebyl doma, nemohl jsem. Nemohl jsem ti ani zavolat, navštívit tě, nic. Byl jsem nebezpečný sám sobě, natož tobě. Staral se o mě Sam a ostatní kluci, oni si tím prošli a dokázali mi poradit. Měli s tím zkušenosti, proto byl u mě ten proces rychlejší a o něco jednodušší."

"Jaku, o co jde. Už mě unavují ty řeči okolo."

"Slib mi ale, že zůstane naše tajemství zachováno, je to hodně důležité. Správně bych ti to neměl říkat, ale jsi moje přítelkyně, moje láska a já potřebuju, abys to věděla. Slib mi to."

"Dobře, slibuju, že neprozradím vaše tajemství."

"Fajn", nadechl se Jacob, jako by se připravoval na něco těžkého. "Bello, já jsem... vlkodlak. My všichni jsme vlkodlaci."

Dlouhou dobu bylo ticho, všichni se na mě dívali, na mojí reakci. Já jsem jen zírala, v hlavě jsem měla naprosté prázdno. Vstala jsem a začala jsem obcházet ohniště, dvanáct párů očí mě pozorovalo.

Vlkodlak. Jasně. Nic horšího ho nemohlo napadnout. Musel se zbláznit, jak se někdo může stát vlkodlakem. O čem to sakra mluví.

"Bello", začal Jacob, ale já jsem ho přerušila.

"Dobrý vtip, Jacobe, to se ti povedlo. Ale je to trochu nereálné. Vlkodlak, to je směšné."

"To ale není vtip. To je pravda." Na dlouhou dobu se zahleděl na Sama, ten potom přikývl, lehce váhavě.

"Ukážu ti to."

Ustrnula jsem v pohybu, jak mi to chce proboha ukázat? Dívala jsem se na Jacoba a ten najednou jako by nebyl, vypařil se, vybuchl. Jeho triko se roztrhalo na cáry, kalhoty a boty zůstaly celé a to jen proto, že si je sundal. Ani jsem si toho nevšimla. Jacob se rozerval na kusy, zmizel. Na jeho místě teď stál obrovský rudohnědý vlk s jeho očima. To už na mě bylo moc. Víc jsem ani neviděla, pohltila mě černá tma.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 6.kapitola: