Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 5.kapitola

23.09.2009 (11:45) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1196×

5. kapitola

Zírala jsem na něj bez dechu. Je to on. Co tady dělá? Vždyť nemůže být skutečný, zdálo se mi o něm. Začala se mi motat hlava, takže jsem si musela připomenout jak se dýchá.

"Slečno Swannová, vy se k nám nepřipojíte?", zeptal se lehce posměšně učitel.

Kývla jsem hlavou a šla jsem si sednout do lavice. ON seděl přede mnou, když jsem okolo něj procházela, "nenápadně" jsem se na něj podívala. ON se zamračil a zatvářil se lehce znechuceně. Takhle se ale v mých snech netvářil. Snad takhle nereaguje na mě. Sedla jsem si na židli, trochu omámeně. Byl překrásný. Můj sen ho věrně vykreslil, ale měl jednu věc navíc. Byl tady, živý. Jakmile jsem dosedla, natočil trochu hlavu, aby se na mě podíval a zaťal ruce v pěst. Zamračil se ještě víc a pak se podíval na učitele, který něco říkal. Fajn, takže se mračil kvůli mně. No super.

"Takže, můžete se nám představit?", zeptal se učitel.

"Jmenuji se Edward Cullen a přistěhoval jsem se z Aljašky."

Když promluvil, naskočila mi husí kůže, jeho hlas byl jako samet, skoro jako by mě pohladil. Rozhlédla jsem se po třídě, všichni se na něj dívali, kluci nenávistně ale s respektem a holky... ty trochu hladově. Jmenuje se Edward, připadalo mi, že lepší jméno bych nevymyslela ani já. Hodilo se k němu.

Měl na sobě lehkou košili a vyhrnutými rukávy a džíny. Přes opěradlo židle měl světlý svetr, nezdál se mi moc teplý. Na Aljašce byla asi větší zima než tady. Byl bledý, až neskutečně, pod světlou kůží mu nepatrně prosvítaly žilky. Připadalo mi, že se pořád trochu natáčí, možná proto, aby se na mě podíval. Bylo hezké nalhávat si něco takového. Co mě ale mátlo byl jeho výraz. Tak zlostný, ruce měl stále zaťaté, vypadalo to, jako by se snažil si prsty protlačit dlaní. Neviděla jsem mu do obličeje, ale asi nebyl právě moc přátelsky naladěný, i jeho záda vypadala nabručeně. Nebo spíš rozzuřeně, agresivně. V jednu chvíli se otočil, obličej stažený zlostí. Vypadalo to, že snad ani nedýchá. To smrdím? Oblečení mám čistě, každý den se sprchuji. Proč vypadá tak zuřivě, nezná mě, nikdy mě přeci neviděl. I když vypadal trošku strašidelně, stejně jsem si všimla, že je moc hezký. Měla jsem chuť si na něj sáhnout, ale asi by mi to nedovolil. Nejistě jsem se na něj usmála, on se znechuceně obrátil. Fajn, tak to bychom měli. Jacob se mi vypaří, můj sen se stane skutečností, až na to, že se ke mně nechová stejně jako ve snu. Jakoby mě nenáviděl. Během hodiny jsem nic nevnímala, učitele, spolužáky, nic. Dívala jsem se na Edwardovo záda, zmatená jeho chováním. Jakmile zazvonilo, vyskočil, sbalil si věci a zmizel. Stála jsem u lavice a dívala jsem se za ním. Myslela jsem, že se ho zeptám proč se na mě tak tvářil. No, spíš jsem si to plánovala, protože bych asi nebyla schopná říct mu to nahlas.

"Ty znáš toho kluka?"

Ani jsem nevnímala, že ke mně přišla Camilla Parkerová, jedna z největších drben na světě.

"Ne", neměla jsem náladu se s ní bavit.

"Tak proč se na tebe tak tvářil?"

"To nevím a je mi to jedno." Lež jako věž, ale Camilla nebyla ta, které bych se ráda svěřovala. Vlastně jsem jí vůbec neměla ráda.

"Promiň, že se tě ptám", řekla uraženě a odešla.

Alespoň mám klid. Šla jsem pomalu k autu, parkoviště se pomalu vylidňovalo. Jen vedle mě muselo, jako naschvál, stát černé auto. Teď už jsem věděla komu patří, to mi ale radosti nepřidalo. Ještě neodjel, čeká snad na mě?

Došla jsem ke svému náklaďáčku, odemkla jsem si dveře a než jsem stihla udělat cokoliv jiného, ozvalo se lehké odkašlání. Hrklo ve mně, zavřela jsem oči, napočítala do tří a pak jsem se obrátila. Byl to Mike Newton, trochu mě to zklamalo, myslela jsem že to bude někdo jiný.

Naivko, okřikla jsem se.

"Ano Miku?", zeptala jsem se, asi trochu podrážděně.

"Nerad tě ruším Bello, ale něco bych od tebe potřeboval."

"Copak?"

"Na středu máme mít esej, ale nějak to nezvládám a ty jsi na angličtinu nejlepší."

"Aha, takže ti mám pomoct s napsáním té eseje?"

"Kdybys byla tak hodná, přišel bych dneska odpoledne, jestli nic nemáš."

No, jestli Jacob nepřijde nebo nezavolá, tak se budu nejspíš utápět v žalu. "Asi nemám."

"Výborně. Můžu přijít? V šest?"

Než jsem stihla cokoliv odpovědět, uslyšela jsem uchichtnutí. Natočila jsem hlavu a srdce mi udělalo kotrmelec. Edward. Šel ke svému autu a evidentně zaslechl něco z našeho hovoru.

"Ještě ti dám vědět", odbyla jsem Mika.

Čekala jsem, že mi Edward něco řekne, že se mi třeba pokusí vysvětlit své chování. Čím jsem starší, tím jsem naivnější. Když si všiml, že jsme sami, zatvářil se stejně jako ve třídě. Už už jsem se nadechovala, že mu něco řeknu, on po mně ale střelil takovým pohledem, že jsem zrudla a radši jsem nasedla do auta. Už jsem se na něj nepodívala.

Ujela jsem asi kilometr, zastavila jsem na krajnici. Motor jsem nechala běžět, hlavu jsem si opřela o volant a zhluboka jsem dýchala. Celý můj život probíhal vklidu, žádné starosti, strasti, nic takového. Mou největší starostí byla nějaká ta hádka s Charlim, a teď mám takový zmatek. Přítel, který se někde schovává, a oživlý sen, který mě nenávidí. Jak jinak si to mám vysvětlit. Zatřásla jsem hlavou a jela jsem domů. Charlie tam ještě nebyl, snad přijede brzy. Nechce se mi být s Mikem sama doma. Hned jsem se vrhla na telefon, zkoušela jsem to spíš už jen tak ze zvyku.

"Haló?"

"Eh...haló? Kdo tam je?" Panebože, někdo to zvedl, jen jsem nepoznala kdo.

"Tady Billy Black. Kdo volá?"

"Dobrý den, Billy, tady Bella. Nepoznala jsem vám. Je Jacob doma?"

Počítala jsem s kladnou odpovědí, tolik se mi ulevilo.

"Ne, není. Chtělas něco?"

"Billy, neviděla jsem Jacoba od pátku, kdy někam zmizel. To se ví, že jsem něco chtěla."

"Jacob je v pořádku, ale teď tu prostě není", řekl Billy úsečně a zavěsil.

Mě se jen tak nezbavíš, popovídáme si hezky z očí do očí. Nasedla jsem znovu do auta a jela jsem si pohovořit s Billym.

Trochu mě zaskočilo, že dům vypadal zase opuštěně. Zaťukala jsem a nastražila jsem uši, abych nepřeslechla vrzání koleček od vozíku. Nic se neozývalo. Zkusila jsem otevřit dveře, šlo to.

"Haló, je tu někdo?"

Vstoupila jsem dovnitř, bylo tu mrtvo. Nikde nikdo.

"Billy, Jacobe?"

Všude bylo zhasnuto, vypadalo to ale, jakoby někdo narychlo odešel. Na stole byl talíř s nedojezeným jídlem a na zemi rozbitý hrneček. Šla jsem se podívat do Jacobova pokoje, postel měl ustlanou, ve skříni veškeré své oblečení.

Jacobe Blacku, kde se mi schováváš, proč se mi vyhýbáš. Už neplatí ta slova cos mi říkal, už pro tebe nic neznamená slovo miluju tě? Nezáleží ti na mě?

Vjela do mě taková zuřivost, popadla jsem jeho polštář a mrštila jsem ho z okna, ze skříně jsem mu vyházela pečlivě složené věci, ze stolu jsem shodila několik papírů. Zadýchaně jsem se opřela o stěnu a zakříčela jsem: "Jacobe!!!", pak jsem se svezla na zem a hystericky jsem se rozvzlykala.

Jakmile jsem se jakž takž sebrala, odešla jsem ven. Venku byla tma, nevěděla jsem, že jsem byla v domě tak dlouho. Najednou jsem se cítila jako vetřelec, jako bych v La Push nebyla vítána. Chtěla jsem být doma, ve svém pokoji pod teplou dekou, zatoužila jsem po Charliho přítomnosti.

Asi v půli cesty mě přepadl divný pocit, někdo mě sleduje. Dívala jsem se do zpětného zrcátka, ale přes neproniknutelnou tmu jsem neviděla ani vlastní nos. Někdo tu ale byl, někde okolo... A sledoval mě. Zamkla jsem se a pro jistotu jsem si začala pobrukovat melodii, která mě zrovna napadla. Něchtěla jsem propadnout panice. V jednu chvíli jsem měla pocit, že se něco mihlo kolem bočního okýnka. Zaječela jsem a dupla jsem na brzdu. Auto zaprotestovalo, nebylo na takové zacházení zvyklé, potom mi zhasnul motor. Chvíli jsem počkala, ruce se mi strašně klepaly. Otočila jsem klíčem v zapalování, motor párkrát zanaříkal, ale nenaskočil. Nechtěla jsem si vybít baterku, takže jsem se začala uklidňovat. Připadala jsem si zranitelně, sedím ve tmě, v autě, které je sice něco vydrží, ale není nedobytné. A navíc tady někdo je. Začínám být paranoidní. Nic se neděje, Bello, buď v klidu, uklidni se. Zkusila jsem znovu nastartovat a motor naskočil. Na nic jsem nečekala a jela jsem, co nejrychleji to šlo, domů. S prvními lampami se mi začalo ulevovat, tady mi nic nehrozí. Zaparkovala jsem na cestě, vyskočila jsem z auta a běžela domů. Než jsem otevřela dveře, rozhlédla jsem se. Někdo mě pořád pozoroval, zadívala jsem se do korun stromů, ale zase tam nikdo nebyl. Ani jsem nemluvila s Charlim a bežela jsem do pokoje. Než jsem se uložila ke spánku, zatáhla jsem si závěsy. Nikdy jsem to neudělala, ale připadala jsem si v bezpečí.

Edward

Šel jsem k autu, byla to o něco rychlejší chůze i na normálního člověka. To mě ale v tuto chvíli netrápilo. Byl jsem zmatený. Co se to tam ve třídě stalo? Ta dívka... nikdy jsem nic podobného necítil. Její krev... ta krev byla úžasná. Vůně, která z té dívky vycházela byla tak slastná. Ač jsem vegetarián, hned bych ji na místě zabil a vychutnal bych si ji. V první chvíli, když jsem ji uviděl, jsem se rozzuřil. Jen tak si přišla do třídy, krásně voněla a vypadala bezbranně. Jak to mohlo být jednoduché, stačilo udělat jeden krok a byla moje. Pak jsem si ale uvědomil, že ona za to nemůže. Nemůže za moji slabost. Nebýt Carlislea a Alice, kterou jsem slyšel ve svých myšlenkách, bylo by po ní. V jeden okamžik bych porušil všechno, čemu věřím. Když kolem mě prošla, začaly se mi klepat ruce. To se mi nikdy nestalo. Ona se tvářila tak, jako by mě ráda viděla, ale zároveň udiveně. Vypadalo to, že mě zná. Ale odkud? Ke vší smůle si sedla za mě. Pohodila vlasy a vůně se rozvířila ještě víc. Trochu jsem se k ní natočil, abych si to mohl vychutnat. Ten závan mě uhodil do nosu takovou silou, že jsem zaťal ruce v pěst a zamračil jsem se. Naštěstí promluvil učitel, takže jsem se na něj obrátil.

"Takže, můžete se nám představit?", zeptal se.

"Jmenuji se Edward Cullen a přistěhoval jsem se z Aljašky."

Takže Aljaška, pomyslel si učitel, tam mají opravdu dobré školy. Slyšel jsem myšlenky všech dětí ve třídě. Ano, dětí, vzhledem k mému věku to opravdu byly děti. Všech, až na jednu vyjímku. Že mě to ani nepřekvapilo. Její krev je k sežrání a nemohu číst její myšlenky. To mě děsilo. Nikdy jsem nepotkal takového člověka, nikdy jsem neměl takovou chuť zabíjet. Jsem upír a pití krve je moje přirozenost, ale díky mému "otci" Carlisleu Cullenovi, se ze mě stal vegetarián. Živím se jen krví zvířat, není to tak celý můj život neživot, ale zvířata jsou pro mě lepší alternativou. Nechci vraždit lidi, nechci být zrůda. Teď mám ale chuť jednu vraždu spáchat. Celou hodinu jsem se trochu natáčel, abych si mohl dráždit čichové buňky. V jednu chvíli jsem to nevydržel a otočil jsem, musel jsem si ji prohlédnout. Tvářil jsem se asi dost zlostně, protože v jejích očích se mihl strach. Pak se na mě nejistě usmála, zatvářil jsem se znechuceně a otočil jsem se zpět. Ona se na mě ještě pokouší usmívat, jako by nevěděla, jaké jí hrozí nebezpečí. Za nedlouho naštěstí zazvoniko, sbalil jsem si věci a rychle jsem zmizel. Chvíli jsem se zdržel s Alicí.

"Ano Miku", zeptala se Bella. Stihl jsem totiž zjistit její jméno.

"Nerad tě ruším Bello, ale něco bych od tebe potřeboval," řekl jí blonďák jménem Mike. Jo, chtěl bych s tebou někde být sám. Slyšel jsem, že ti utekl Jacob. Utěším tě.

"Copak?" Z její strany jsem nic neslyšel.

"Na středu máme mít esej, ale nějak to nezvládám a ty jsi na angličtinu nejlepší." Bello, napíšeš mi esej a ještě si dáme rande. Ty o tom sice nebudeš vědět.

"Aha, takže ti mám pomoct s napsáním té eseje?"

"Kdybys byla tak hodná, přišel bych dneska odpoledne, jestli nic nemáš." Prosím, prosím.

Bella se na chvíli odmlčela. "Asi nemám."

Jo, jo, jo. "Výborně. Můžu přijít? V šest?" Skvěle, konečně dostanu svojí šanci. A pak zapomeneš na nějakého Jacoba.

To už jsem nevydržel a musel jsem se zasmát. Bella se na mě podívala a její srdce začalo splašeně bušit. Zmiz šašku, pomyslel si ten kluk. Bella ho odbyla nějakými slovy. Došel jsem k autu a otevřel jsem dveře. Všiml jsem si, že jsme s Bellou sami. V tu chvíli zafoukal vítr. Bylo to jako rána pěstí, ta vůně, ta chuť. Bella se nadechovala, chtěla mi něco říct, ale můj pohled jí odradil, nasedla do svého vehyklu a odjela.

Tak to bychom měli. Sedl jsem si do auta, vyndal jsem CD z přihrádky a bubnoval jsem prsty do volantu. Čekal jsem na ostatní sourozence, Alice se chtěla proběhnout. Touhle dobou už byla určitě doma.

"Proboha Edwarde, ty ses zbláznil", řekla Rosalie, která právě přišla. Sedla si vedle mě, kluci, Emmett a Jasper, zalezli dozadu.

"Proč", zavrčel jsem na ni, i když jsem si to přečetl už dávno.

"Nemůžeš nás přeci prozradit kvůli nějaké hloupé lidské holce."

"Dej si pozor na pusu, Rosalie."

"Ale..."

"Ne! Nebudu se o tom s tebou bavit. Mám to pod kontrolou."

"Uvidíme", zahrála si Rosalie na vědmu.

Jeli jsme domů, Carlisle byl stále v práci. Potřeboval jsem si s ním promluvit, ale nechtěl jsem ho v nemocnici rušit. Chtěl jsem na chvíli odejít, nechtěl jsem slyšet nic jiného, než své myšlenky. Alice už to stihla všem odvyprávět, ale musel jsem se jí s tím svěřit.

"Kam jdeš?" Alice je zkrátka všude.

"Potřebuju na chvíli pryč."

"Za Bellou?"

"Nebuď směšná."

"Proč tě tedy vidím u Belly v pokoji. Chceš jí najít?"

"Ne..."

"Edwarde, prosím tě. Neproveď něco špatného."

"Špatného? A co je podle tebe špatné? Je špatné toužit po něčí krvi, je špatné cítit tu omamnou vůni nebo je snad špatné jí odolat? Alice, nechci jí zabít, jen potřebuji zjistit proč to tak je. Proč mám chuť jí odnést někam daleko a ..."

"Stačí, stačí. Dokážu si to domyslet."

"Nech mě jít samotného. Nic neprovedu, slibuji."

"Já vím, Edwarde. Vidím to, dnes se rozhodně nic nestane."

Alice měla v jednom pravdu, plánoval jsem si, že se podívám, kde Bella bydlí. Chtěl jsem zjistit proč je tak zvláštní. Myslel jsem, že se vydám ke škole a odtud budu stopovat její vůni. Během cesty jsem ale ucítil její pach jinde, na silnici uprostřed lesa, což byly ostatně všechny. Tahle silnice vedla do La Push. Proč tam asi jela, bydlí tam ten Jacob? Zastavil jsem se na pomyslných hranicích, dál už nesmím. Carlisle říkal, že je naše rodina vázána prastarou dohodou. Nikdy nesmíme vkročit do rezervace. Rozhodl jsem se na Bellu počkat. Jestli se nerozhodla strávit noc se svým přítelem, musí se tudy vracet. Čekal jsem na ni pár hodin, ani nevím proč. Nechtěl jsem s ní mluvit, chtěl jsem ji jen spatřit. Ta dívka s hnědými vlasy, hnědýma očima a pletí skoro tak světlou jako ta moje, mi učarovala. A neměl jsem rozhodně namysli jen její krev, i když ta byla nedílnou součástí toho, co pro mě představovala. Toužil jsem ji poznat blíž, ale zároveň jsem se bál. Bál jsem se svojí reakce, toho že selžu. Nemohl jsem dopustit, aby se za mě moje rodina styděla a abychom se museli odstěhovat, chtěli jsme se chvíli usadit. Musel jsem tedy najít způsob, jak s ní vydržet v jedné místnosti a nevymýšlet 100+1 způsob, jak ji zabít. Měl bych se naučit vnímat její vůni bez pokušení, zvyknout si na ni. Nemohl jsem to ale riskovat ve škole, potřeboval jsem si oddechnout, připravit se na to.

Z přemýšlení mě vytrhlo zuřivé vrčení motoru, pořádně jsem se nadechl a svaly jako by se mi zkroutily. Byla to ona, Bella. Jakmile přejela hranici, rozběhl jsem se za jejím autem. Slyšel jsem cvaknutí dveří, jak se v autě zamknula, potom si začala broukat nějakou písničku. Asi byla trochu nervózní. Trochu jsem zrychlil, abych se na ni mohl podívat zepředu, proběhl jsem kolem jejího bočního okýnka. Najednou ale zaječela a prudce zabrzdila, asi mě viděla, ale připadalo mi to nemožné. Chvíli seděla ve tmě, potichu. Já jsem stál o kousek dál a čekal jsem. Pokud bych ji chtěl zabít, byl na to ten nejvhodnější okamžik. Byla to příležitost, která se jen tak nestává. Srdce jí splašeně bušilo, cítil jsem vůni její krve. Nemohl jsem to udělat, něco v ní prostě bylo. Zkusila párkrát nastartovat a nakonec se jí to podařilo.

Běžel jsem dál, tentokrát v bezpečnější vzdálenosti. Když vjela do města a lampy ozářily silnici, vylezl jsem na strom a následoval jsem ji po nich. Zaparkovala u jednoho menšího a staršího domku, u něhož parkovalo ještě jedno auto. Policejní. Výborně, takže Bellin otec je policista. Rychle vyskočila z auta a běžela na verandu. Než otevřela dveře, otočila se a rozhlédla se. Byl jsem na jednom ze stromů, které měli na zahradě. Připadalo mi, že mě uviděla, ale ona se otočila zpět a vešla do domu. Ještě jsem ji spatřil v okně, když zatahovala závěsy. Víc nic. Slezl jsem ze stromu a běžel jsem k řece. Sedl jsem si na kámen a přemýšlel jsem.

Bella

Seděla jsem na lavičce v parku, všude okolo mě kvetly rostliny a krásně voněly. Svítilo sluníčko a já jsem cítila na kůži jeho teplo. Připadalo mi to divné, ve Forks sice občas sluníčko svítí, ale ne takhle. To musí být sen. A jestliže je to sen, musí se objevit Edward. Nebo alespoň doufám, snad ty hezké sny neskončily tím, že se objevil ve škole. Stoupla jsem si a rozhlédla jsem se kolem dokola, ale nikde nebyl. Zklamaně jsem si sedla, najednou mi někdo zakryl oči. Sáhla jsem na ty ruce, byly tvrdé, ale hebké, a taky hodně studené. Hned jsem poznala, že je to on. Tiše se zasmál a posadil se vedle mě a vzal mě za ruce.

"Edwarde", vydechla jsem.

"Takže jsi konečně přišla na moje jméno. Jsi chytrá."

"Já vlastně ne, tys mi ho řekl."

"Já, podivil se, a kdy?"

"Dneska ve škole."

"Cože? Bello, ty blouzníš. Dnes se vidíme od včera poprvé."

"Ne, byl jsi dneska u mě ve škole."

"Bello, sáhl mi starostlivě na čelo, nemáš horečku?"

Rozčíleně jsem si stoupla a začala jsem přecházet.

"Nemám horečku, dneska jsi byl u mě ve škole, na fyzice. Edwarde, opravdu. Učitel se tě ptal kdo jsi, tys odpověděl, že jsi Edward Cullen z Aljašky a ..."

"A co? A víš že jsem Cullen. To sis zjistila jak?"

"Říkal jsi to."

"Bello..."

"Ne, poslouchej. Když jsem vstoupila do třídy, zatvářil ses znechuceně, rozzlobeně. Celou hodinu jsi byl takový agresivní, otáčel ses na mě a zatínal jsi pěsti. Jako kdybych ti vadila, znechutila tě."

"To se ti asi muselo zdát. Dneska jsem opravdu nebyl ve tvé škole. A hlavně... na tebe bych se nemohl tvářit naštvaně. Na tebe nikdy, kdybych tě uviděl naživo, choval bych se mnohem, mnohem jinak."

Stáhl mě k sobě na klín. "Chtěla bys vědět co bych udělal?"

Usmála jsem se na něj a přikývla jsem. Zastrčil mi vlasy za ucho a pohladil mě po tváři. Ucítila jsem jeho rty na svém uchu a naskočila mi husí kůže.

"Nejdřív bych se na tebe usmál. Potom bych ti vyšel naproti a objal bych tě. Dívali bychom se dlouho do očí a pak bych tě políbil, nejlíp jak umím."

Začala jsem brečet, nevím co mě to napadlo, vždyť mi bylo dobře. Brečela jsem tak dlouho, až jsem se z toho probudila.

Nevěděla jsem jestli je ještě noc nebo den, měla jsem zatažené závěsy. Můj budík nesvítil ve tmě, takže jsem musela vstát. Přešla jsem pokoj, rozhrnula jsem závěsy a lekla jsem se. Na okno právě dopadl kamínek a vydal strašný zvuk. Za chvíli dopadl další a další. Rychle jsem otevřela okno, aby to nevzbudilo Charliho. Na dvorku stála tmavá postava, nikoho jsem v ní nepoznávala.

"Bello", zachraplal ten člověk. Ten hlas jsem poznávala, ale musela jsem se přesvědčit na vlastní oči. Sešla jsem potichu dolů a otevřela jsem vchodové dveře. Nepoznala jsem, jestli už odešel, pak jsem ale uslyšela zavrzání schodů od verandy. V ten moment přešly mraky a blízké okolí ozářil měsíc, který se pod nimy schovával a já uviděla člověka, kterého mám na celém světě nejradši. Jacoba.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 5.kapitola: