Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 4.kapitola

19.09.2009 (22:00) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1213×

4. kapitola

Doktor byl velice zručný. Šití ani nebolelo a netrvalo ani dlouho. Byla to škoda, protože byl velice sympatický. Měl blonďaté vlasy, světlou pleť a byl, no... krásný. Vypadal trochu jako ten neznámý z mého snu. Možná to bylo tou pletí nebo možná vůní.

"Slečno Swannová, ještě vám předepíšu nějaké léky proti bolesti. Na vyndání stehů přijďtě za týden. Jizvu mít nebudete, nebojte se."

"Dobře, děkuji vám."

Vzala jsem si od něj recept, zamumlala jsem na pozdrav a vyběhla jsem na parkoviště. Jacob ani jeho auto tady nebylo. Kam ujel? Co se stalo? Nevěděla jsem, kam Jacob zmizel, proč tak rychle a bez jediného slova. Bylo mi mizerně, do pláče. Co jsem udělala špatně? Nechtělo se mi domů pěšky, šla jsem na policejní stanici, aby mě Charlie odvezl. Snad tam ještě bude.

Měla jsem štěstí, jeho auto stálo na parkovišti, takže bude uvnitř. Vešla jsem do jeho kanceláře, Charlie zvedl oči od počítače a nadechl se, aby se zeptal, co tu dělám. Potom ale uviděl náplast na mém čele a povzdechl si a pokynul mi, abych k němu přišla.

"Co jsi zase dělala?"

"To nic, jen jsem se praštila do čela o palubní desku."

"Bello, musíš být trochu opatrnější."

"Já vím, tati."

"Kde máš Jacoba?"

"Popravdě... netuším. Seděl se mnou v ordinaci na pohotovosti, potom přišel doktor a Jacob prostě zmizel. Nevím kam, nevím proč. Můžu si zavolat?"

"Jistě..."

Zvedla jsem sluchátko a vytočila jsem Jacobovo číslo. Jestli jel domů, musel tam už dávno být. Nikdo mi to ale nezvedal. Než Charlie skončil, volala jsem Jakovi ještě čtyřikrát. Pořád to nikdo nebral. Byla jsem zmatená. Doma jsem to vyzkoušela ještě jednou. Jak mě tam mohl Jacob jen tak nechat. Snažila jsem si vzpomenout, jestli se i v kině choval divně, ale nic mě nenapadalo. Angela! Rychle jsem vyťukala její číslo, ale tam mi to taky nikdo nebral. Zapomněli jsme vyzvednout Angelu a Bena. Teď jsem se ještě ke všemu cítila provinile. To už bylo dost i na mě. Šla jsem se vysprchovat a snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu. Vyřeším jedno po druhém. Nejdřív se omluvím Angele a pak budu atakovat Jaka telefonáty. Zítra máme jet na výlet, snad přijede a vysvětlí to. Znovu jsem zavolala Angele.

"Ano?"

"Ach Angelo? Tady Bella. Strašně mě to mrzí. Rozsekla jsem si čelo a Jacob mě vezl na pohotovost, potom zmizel a já nevím kam. Ani na mě nepočkal. Úplně mi vypadlo, že pro vás máme jet. A..."

"Počkej Bello,  zpomal. Nezlobím se na tebe. Je pravda, že jsme byli naštvaní, ale když teď vím, co se stalo. Zavolali jsme Benovo bratrovi, ten pro nás přijel."

"Vážně mě to mrzí."

"To je v pořádku. Jak ti je?"

"Nic to není." Asi se trochu opakuju.

"To je dobře. A Jacob?"

"Nevím. Je mi to záhadou, nemůžu se mu ani dovolat. Zítra máme schůzku, snad přijede."

"Tak mi pak dej vědět, když se dovoláš."

"Dobře Angelo. Děkuju, zatím ahoj."

"Ahoj."

Tak, jednoho jsem měla z krku. Jacobovi jsem se ale stále nemohla dovolat, nezvedal to ani on ani Billy. Popřála jsem Charlimu dobrou noc, vzala jsem si prášky od doktora Cullena a lehla jsem si do postele. Přemýšlela jsem nad Jakem a nad tím, co se asi mohlo stát, ale pořád mi to nešlo do hlavy. Myslela jsem si, že samou starostí neusnu, ale během chvíle jsem upadla do hlubokého spánku.

Opět se mi zdálo o mém krásném neznámém. Dnes mě ale nechtěl líbat a nebyl ani sám. Bylo tam ještě šest dalších osob. Tři ženy a tři muži. Všichni stejně krásní jako neznámý. Jedna z žen, mohlo jí být tak 20 let, byla blonďatá a překrásná. Takhle by měla vypadat modelka, ale na tu byla ještě moc hezká. Měla nádhernou tvář a ještě krásnější postavu. Ta druhá byla hubená, měla černé krátké vlasy, třetí žena měla srdcovitý obličej a karamelově hnědé vlasy. Muž s tmavými vlasy měl obrovskou postavu, vypadal jako kulturista, další byl štíhlejší, ale taky svalnatý s blonďatými vlasy. Ten třetí mi byl známý. Byl to doktor Carlisle Cullen. Všichni byli jiní, odlišní, přesto si byli hodně podobní - měli světlou pleť, jantarové oči a všichni byli krásní.

"Bello, řekl krásný neznámý, tohle je moje rodina."

"Rosalie, ukázal na blondýnu, Alice (ta s černými vlasy) a Esmé (poslední z žen)."

Muži se jmenovali Emmett (černovlasý kulturista), Jasper (blonďák) a Carlisle, kterého jsem znala.

"A ty?", zeptala jsem se svého přízraku. Nic víc mě nezajímalo.

"Já jsem..."

Zase se musím probudit během něčeho zajímavého. Podívala jsem se na budík, který stál na nočním stolku. Půl osmé, dvě a půl hodiny a přijede Jake. Jake. Jen jsem na něj pomyslela a všechno se ve mně sevřelo. Třeba vůbec nepřijede a jestli ano, na co se asi vymluví. Nevěděla jsem,jestli mu mám zkusit znovu zavolat anebo počkat do deseti, zda přijede. Rozhodla jsem se ale počkat, potom uvidím co podniknu dál. Vyčistila jsem si zuby a seběhla do kuchyně na snídani. Charlie už byl pryč, jel s Harrym na ryby, jako každou sobotu. Bylo snadné s ním žít, jeden druhému jsme nepřekáželi a vzájemně se neomezovali. Vždycky jsme si oznámili kam se chystáme, z mé strany nepřicházeli žádné výtky v úvahu, on si mohl stěžovat, že už zase někam jdu, ale nedělal to. Nebo alespoň ne často. Nasnídala jsem se toastů a přemítala, co budu dělat. Vzpomněla jsem si na svůj sen a napadlo mě, že si všechny z něj nakreslím. Byl to docela obtížný úkol, bylo těžké zachytit jejich krásu, snažila jsem se a výsledek byl celkem uspokojivý. Chvíli jsem se na ně dívala a potom mi zrak padl na hodiny. Bylo po desáté a Jacob nikde.

Nervózně jsem začala přecházet po místnosti, pár minut zpoždění přece nic neznamená. Teple jsem se oblékla a vydala jsem se čekat na verandu. Asi to nebyl moc dobrý nápad, protože jsem co chvíli odbíhala dívat se kolik je hodin. V jedenáct jsem ztratila trpělivost. Nejprve jsem zatelefonovala k Jakovi a jako obvykle to nikdo nebral. Popadla jsem klíčky od auta a spěchala jsem ke svému náklaďáčku. Řev jeho motoru mě trochu vylekat, dlouho jsem s ním nejela. Sešlápla jsem plynová pedál svého Chevyho jak jen to šlo a uháněla jsem (jestli se to tak dá nazvat) do La Push. Byla jsem netrpělivá. Jestli je Jacob doma, tak pocítí můj hněv. Ať si mě nepřeje.

Bylo sice hezké plánovat si pomstu, ale bohužel nebyl nikdo, na kom bych ji mohla uskutečnit. Jakmile jsem spatřila Jacobův dům, zalila mě vlna lítosti. Vypadal opuštěně. Tím jsem se ale nenechala odradit a vyběhla jsem ke dveřím. Silně jsem do nich zabušila. Nikdo mi neotevíral, zkusila jsem to ještě dvakrát a pořád nic. Vydala jsem se zpátky k autu, našla jsem papír a tužku a napsala Jacobovi zlostný vzkaz. Tohle si za rámeček nedá. Zastrčila jsem ho mezi dveře a zárubeň a jela jsem domů. Bylo by vážně vtipné, kdybychom se s Jakem minuli, já bych jela k němu a on ke mně. To bylo ale nemožné, protože do La Push vedla jedna cesta, pokud jste nechtěli jet přes další města. Teď mi ale do smíchu nebylo.

Doma se nic nezměnilo, žádný vzkaz, žádná návštěva. Sedla jsem si na schody a složila jsem si hlavu do dlaní. Nechtěla jsem podléhat sebelítosti, ale proč mě Jacob opustil. Nevím jestli je opustil to správné slovo, ale jak jinak si mám vysvětlit jeho zmizení. A taky to, že se mi neozývá.

Přemýšlela jsem, co budu dělat, potřebuji se nějak rozptýlit. Úklid jsem si plánovala na zítra, zítra měl být Jacob v práci. Pokud se mu dneska nedovolám, zajdu tam za ním zítra. Takže úklid nepřipadá v úvahu, vstala jsem a vešla jsem do kuchyně. Otevřela jsem lednici, moc jídla v ní už nebylo. Fajn, tak mám plán. Potom si třeba můžu udělat úkoly. Vzala jsem peníze ze sklenice, pár nákupních tašek a jela jsem do obchodu.

Chodila jsem v uličkách a sem tam jsem něco dala do košíku. Zatočila jsem do další uličky a ztuhla jsem. Na druhém konci jsem zahlédla povědomou postavu, než jsem ale stačila cokoliv udělat, zmizela. Rozběhla jsem se.

"Jaku, Jaku. Jacobe."

Popadla jsem ho za ruku. "Jacobe."

Jakmile se ale otočil, poznala jsem, že jsem se mýlila. Nebyl to Jacob, ten člověk mu ani nebyl podobný, měl jen stejné dlouhé černé vlasy.

"Já... omlouvám se. S někým jsem si vás spletla."

"To nevadí. Třeba budu lepší než ten koho hledáš", usmál se na mě muž, trochu úlisně.

"To si nemyslím", zamumlala jsem a odešla jsem zpátky ke košíku. Vidíš Jacobe, kam až jsi mě dohnal, už tě vidím všude. Dokončila jsem nákup, trochu bezmyšlenkovitě jsem brala všechno, co mi přišlo pod ruku. Cestu domů jsem nesledovala a málem jsem nabourala do Charliho auta, které stálo na příjezdové cestě. Přijel domů z ryb a já mu neudělala nic k jídlu, pomyslela jsem si zahanbeně. Vynosila jsem nákup z auta, táta mi přišel naproti. Hned jsem se začala omlouvat.

"Tati, promiň. Nějak jsem nestihla uvařit, hned to napravím. Jela jsem ještě nakoupit, dochází nám zásoby. Netušila jsem, že budeš tak brzy doma."

"Neomlouvej se Bells, chtěl jsem objednat pizzu."

"Ani náhodou, jestli ještě chvíli vydržíš, něco uvařím. Nebudeš se pořád živit pizzou."

"Fajn", vzal ode mě tašky s nákupem a odnesl je do domu.

Vyndala jsem si věci na vaření a pustila jsem se do přípravy jídla. Charlie uklidil věci do lednice a spíže, sedl si na židli v kuchyni a pozoroval mě při vaření. Trochu mě znervózňoval, tušila jsem, že má něco na srdci. A že to pro mě nebude moc příjemné. Začala jsem smažit maso a padla první otázka.

"Myslel jsem, že jste měli jet s Jacobem někam do města. Jste brzo zpátky."

"Nejeli jsme vůbec."

"Vážně? Proč?"

"Protože se pořád neukázal, není doma a nezvedá telefon."

"Tys byla v La Push? To nebyl doma ani Billy?"

"Nikdo nebyl doma. Bouchala jsem na dveře, čekala jsem asi čtvrt hodiny, pak jsem napsala vzkaz, aby mi Jacob zavolal, ale kdyby si to Billy přečetl první, zavolal by mi taky."

"Třeba volali, když jsi byla na nákupu. Já jsem přijel před chvílí."

"To si rozhodně nemyslím."

Charlie na chvíli ztichl, já jsem zamyšleně smažila maso. Přihodila jsem do něj fazole a rajčata. Třeba mi někdo z nich volal, nemáme záznamník, ale bylo to nepravděpodobné. Vyndala jsem ze skřínky hrnec a začala jsem vařit vodu na těstoviny.

"Bello, vážně nevíš, kde by mohl Jacob být?"

"Ne, povzdechla jsem si, ale nedělej si starosti, on se snad objeví." Mě to trápí taky tati, ale nechci ti přidělávat starosti. Myslím na to pořád, už od včera, ale vyřešit to nemůžu. Jídlo jsem dodělala v tichosti, naservírovala jsem ho Charlimu na stůl, já jsem neměla na jídlo ani pomyšlení. Vymluvila jsem se na kupu úkolů, ještě předtím než jsem odešla do pokoje, jsem vytočila Jacobovo číslo. Zase, jen tak na zkoušku, nečekala jsem žádný výsledek. Chvíli to zvonilo, pak v telefonu luplo a ozval se obsazovací tón. Někdo telefon zvedl a hned zavěsil. Zůstala jsem němě zírat na sluchátko, jako by z něj mohl někdo vylézt a vysvětlit mi, co to mělo sakra znamenat. Nic se nestalo, takže jsem ho položila zpátky do vidlice zmatenější než předtím. Někdo byl doma, ale nechtěl se mnou mluvit. Nemohl samozřejmě vědět, že jsem to já, ale nějak jsem se nedokázala zbavit pocitu, že to dotyčný věděl. Vyšla jsem schody jako mátoha. Vyndala jsem si z batohu učení a pustila jsem se do úkolů. Bylo jich opravdu dost, na pár hodin jsem měla vystaráno.

Protáhla jsem se a v zádech mi nepěkně zakřupalo. Budu muset říct Charlimu o novou židli, takhle mě zničí, pomyslela jsem si. Vstala jsem od stolu a přistoupila jsem k oknu. Na Forks padal soumrak, stíny se protahovaly a mě přepadla melancholická nálada. Ne, že by se mě nedržela celý den, ale teď pomyslná stavidla v mých očích povolila. Začala jsem brečet, přehrávala jsem si okamžiky předtím, než Jacob utekl. Byl to krásný den, ale jakoby se to nestalo včera, ale už někdy dávno. Popadla jsem papír a tužku a začala jsem malovat. Potřebovala jsem ze sebe odplavit špatnou náladu, nebo alespoň její část. Malování mi pomáhalo,nevěděla jsem, co budu vytvářet, ale ruka mi sama jezdila po papíře. Když jsem celý papír pokreslila, pořádně jsem si ho prohlédla a uchichtla jsem se. Poslední dva dny nekreslím nic jiného, než toho cizince z mých snů. Na tomhle obrázku stál v lese a protože jsem to celé kreslila tužkou, vypadal tajemně, možná i trochu strašidelně. Uložila jsem papír do desek a usoudila jsem, že je dost hodin na to, abych si mohla jít lehnout. Vysprchovala jsem se, vyčistila si zuby a popřála jsem Charlimu dobrou noc. Odhrnula jsem deku a uložila jsem se do studené postele. Stulila jsem se do klubíčka a snažila jsem si zahřát alespoň to malé místečko. Myslela jsem na Jacoba, jak jinak, a pomalu jsem upadala do spánku.

"Bello, konečně jsi tady."

Otočila jsem se, abych se mohla podívat do tváře neznámému.

"Čekám na tebe celý den. Chyběla jsi mi."

Zalapala jsem po dechu. moje podvědomí si se mnou ale pěkně hraje. Přišel ke mně blíž a chytil mě za ruku. Pohladil mě po tváři a usmál se.

"Kdo jsi", uteklo mi.

"Vždyť to víš, Bello, celou dobu to víš."

"Aha. Jsi výplod mé choré mysli? Aspoň mi řekni jak se jmenuješ."

"Asi si to nechám chvíli pro sebe", řekl se šibalským výrazem a s lehce pokřiveným úsměvem, pro který bych byla schopná udělat cokoliv. "Ty na to přijdeš."

Najednou mě pustil a začal se mi vzdalovat.

"Počkej, nechoď pryč", natahovala jsem k němu ruku.

"Neboj se, zítra přijdu zase."

Povzdechla jsem si a otevřela jsem oči. Připadalo mi to jako chvíle od té doby co jsem zavřela oči, ale venku už bylo světlo. Třičtvrtě na deset. Páni, takhle dlouho jsem nikdy nespala. Oblékla jsem si tepláky na úklid a šla jsem se umýt. Přelepila jsem si čelo novou náplastí. Stehy vypadaly ošklivě, ale ranka byla malá. Charlie byl dole a připravoval snídani.

"Zkoušel jsem volat k Billymu, ale pořád nic. Taky jsem volal na pilu, jestli není Jacob v práci. Tam mi řekli, že dnes nepřišel. Nevadí ti to?"

"Ne tati, děkuju." Ušetřil mi cestu k Jakovi do práce.

Táta ke mně přišel a dal mi pusu na čelo. "Však on se objeví, Bells."

Objala jsem ho a trochu se mi ulevilo, bohužel jen trochu. Nasnídali jsme se a Charlie se rozhodoval, zda jet do práce nebo se mnou zůstat doma. Přemluvila jsem ho, že jsem v pořádku a že kdyby se něco stalo, že mu zavolám.

Pustila jsem se do úklidu a průběžně jsem vytáčela číslo, které jsem začala pomalu nenávidět. Překvapivě nic, Jacob se ani neobjevil. Den utekl velice rychle, úklid mi dal dost zabrat. Těšila jsem se na noc, na spánek, doufala jsem, že cizinec přijde, jak slíbil. Nechtěla jsem mu dát žádné jméno, protože žádné pro něj nebylo dost dobré.

Stála jsem v tanečním sále, na sobě jsem měla krásné šaty, měla jsem vyčesané vlasy a podpatky.

"Smím prosit?"

"Ale já neumím tancovat a hlavně bych to být tebou neriskovala. Jsem nebezpečná sama sobě, natož ostatním."

"Bello, usmál se božsky, nenechám tě ublížit si. Povedu tě, důvěřuj mi."

Nastavil mi ruku a já do ní vložila tu svou. Já, která se vyhýbá jakémukoliv pohybu, abych někomu neublížila. Nevím, jak to jinak vyjádřit, ale jsem dřevo. Zavedl mě doprostřed parketu a zaujal taneční postoj, začala hrát krásná hudba a my začali tančit. Bylo to jednoduché, přirozené. Nemluvili jsme, slov nebylo třeba. Tančili jsme blízko sebe, cítila jsem vůni jeho těla, dívali jsme se jeden druhému do očí, naše těla se lehce dotýkala. Připadala jsem si krásně, uvolněně a trochu napjatě. Co se asi stane...

Měl na sobě tmavý oblek, ve kterém vypadal úchvatně, ale nemohla jsem se vynadívat na jeho obličej. Ukládala jsem si ho do paměti, kousek po kousku, stejně jako tuto chvíli.

Písnička skončila, neznámý se usmál a lehce se uklonil. Dokonalý gentleman. Potom mi políbil ruku a mnou projel jakoby elektrický proud, jiskření. Naposledy se pokřiveně usmál a zmizel.

Do školy jsem jela jako omámená, stále jsem myslela na sen. Popravdě, na Jacoba jsem si ani nevzpomněla. Zaparkovala jsem na snad posledním volném místě. Vedle mě stálo černé nablýskané auto. Takové jsem tu nikdy neviděla. Vystoupila jsem a všimla si, že je to Audi. Nevím druh, ale značku ještě poznám. Bylo vážně krásné.

Den opět utekl rychle a čekala mě jen hodina fyziky. Angelel jsem u oběda vyprávěla, co se stalo v pátek a o víkendu a ona se mě snažila povzbudit a podpořit. Pak byl ale čas jít na hodinu. Vstoupila jsem do třídy, ale něco bylo jinak. Někdo tam byl navíc. Podívala jsem se na toho člověka a myslela jsem, že omdlím. Zalila mě vlna horka a mozek se mi přestal okysličovat. Srdce mi bušilo jako o závod a ruce se mi rozklepaly. Byl to ON, ten krasavec z mého snu.

P.S.: Omlouvám se, že Edward nemá svoje Volvo, je to hezký auto, ale mě se víc líbí Audi =)

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 4.kapitola: