Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Masen Prokletí či Osud? 8.Kapitola

05.10.2009 (09:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1442×

Díval jsem se na místo kde ještě před chvíli stála Alice. Musíte se přestěhovat do Cleavandu, to ještě dnes ráno. Její slova mi pořád vířili v hlavě. Nechápu proč je to tak důležité ale cítil jsem, že tam musíme. Je to důležité. Jakmile přišel Carlisle domů vše jsem mu řekl. Na cestě do Cleavendu jsme byli za hodinu poté co přišel domů. Jeli jsme vlakem, večer jsme dorazili. Našli jsme si dům a ještě ten večer Carlisle přijal místo v temnější nemocnici.

Vybalil jsem a doufal jsem, že jsme to stihli. Jak se za pár hodin ukázalo, tak stihli. Ráno přinesl Carlisle k nám domů mladou žnu.

„Nedokázal jsem jí nechat zemřít, miluji jí.“ Přiznal se mi a já v jeho mysli viděl jeho vzpomínku, vzpomínku na ni. Mohlo jí být tak sedmnáct let když se s ní setkal poprvé, zlomila jsi nohu a Carlisle jí ošetřoval. Zamiloval se do ní na první pohled, ale už byl nucen odjed, druhý den se musel přestěhovat, už byl na jednom místě dlouho, 5 let bez jakékoliv změny, či známky stárnutí. Jasně jsem cítil jeho bolest z odloučení. Neodsuzoval jsem ho, chápal jsem ho.

„To je v pořádku, bude to dobré“ uklidňoval jsem ho. Celou transformaci byl u ní, do práce nešel omluvil se na nemoc. Když se Esmé probudila vypadala šťastně. Její mysl byla utrápena nad ztrátou jejího syna. Byla smutná ale zároveň šťastná, že našla svého anděla.

„Co se stalo?“ ptala se zmateně, dívala se na nás dva ale její zrak spočíval na Carlisleho. V duchu jsem se usmál..

„Esmé, jsi upír stejně jako já a Edward.“ Začal pomalu Carlisle, Esmé mu věřila nebyl pochyb, že se s tím smíří rychle. Carlisle jí vysvětloval vše co by měla vědět, nakonec jsme šli na lov.

„To budu muset zabíjet lidi?“ ptala se s hrůzou

„Ne jestli nechceš je i jiná alternativa, já a Edward se živíme zvířaty“ usmál se na ní Carlisle.

„Pomůžeme ti, nedovolíme abys udělala něco čeho by jsi litovala“ řekl jsem, usmála se na mně. Vzaly jsme jí do lesa, svým darem jsem pročesával okolí zda se tu nezdržují nějací lidé. Měli jsme štěstí, nikdo tu nebyl. Carlisle vysvětlil Esmé co má dělat. Já jsem dával pozor aby se náhodou něco nestalo. Věděl jsem, že bych pro ti ní neměl šanci ale Esmé byla tak neskutečná osoba a já jí chtěl pomoci. Věděl jsem, že by jí to velmi rmoutilo,, její mysl byla neskutečně laskavá. Ona byla hodná a zasloužila si štěstí a věřím, že s Carlisle ho nalezne. Lov byl vydařený, Esmé ulovila dva statné jeleny. Byla potěšená a já jsem se nenápadně vypařil, chtěl jsem těm dvou dopřát soukromí.

Celý zbytek dne jsem je nechal o samotě. Šel jsem se projít. Prozkoumával jsem okolí a snažil se nakrmit. Ulovil jsem si jelena, ten mi sice nechutná ale na nic většího si netroufnu, jsem pořád z větší části člověk. Večer jsem se pomalu vracel domů. Esmé tam na mě čekala s večeří, tím mě vykolejila

„Edwarde“ řekla pomalu a usmála se na mě. Cítil jsem se nějak spokojeně, pomalu se má rodina ucelovala. Navečeřel jsem se, šel jsi lehnout. Doufal jsem, že budu mít další sen o té dívce. Ležel jsem v posteli a usnul jsem

Byl jsem v nemocnici, šel jsem chodbou a Bella mně následovala Otočil jsem se k ní.

„Co chceš?“ zeptal jsem se jí chladně.

Trochu se zarazila nad mým nepřátelským výrazem a tónem. V očích měla zmatený výraz, který mě tak dlouho pronásledoval

„Dlužíš mi vysvětlení,“ řekla potichu.

„Zachránil jsem ti život –  nedlužím ti nic.“ Odtáhla se

„Slíbils mi to,“ zašeptala.

„Bello, narazila sis hlavu, nevíš, o čem mluvíš.“ Vzdorovitě se na mě podívala.

„S mou hlavou je všechno v pořádku.“ Byla rozzlobená.

„Co ode mě chceš, Bello?“

„Chci znát pravdu. Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát.“ Chtěla jen spravedlnost

„Co si myslíš, že se stalo?“ téměř jsem zavrčel. Začaly se z ní řinout slova.

"Já vím jenom to, že jsi nestál nikde vedle mě – ani Tyler tě neviděl, tak mi nevykládej, že jsem se praštila do hlavy. Ta dodávka měla narazit do nás obou – a to se nestalo a navíc tvoje ruce zanechaly otisk v karosérii – a ještě jsi zanechal prohlubeň ve vedlejším autě a nejsi vůbec zraněný – a ta dodávka mi měla rozdrtit nohy, ale tys ji zvedl…“ náhle zatnula zuby a oči se jí zalily slzami. Výsměšně jsem se na ni díval, i když ve skutečnosti jsem byl hrozně překvapený a vystrašený – viděla všechno.

„Ty si myslíš, že jsem tu dodávku z tebe zvedl?“ sarkasticky jsem se zeptal. Jen přikývla. Můj hlas teď zněl téměř posměšně.

„Nikdo tomu neuvěří, to snad víš.“ Snažila se kontrolovat svůj hněv.

„Já o tom nebudu nikomu vykládat.“

„Tak proč na tom záleží?“zeptal jsem se a snažil se přitom udržet strojený hlas.

„Záleží na tom mně,“ trvala na svém.

„Nerada lžu takže bych k tomu aspoň měla mít dobrý důvod.“ Chtěla, abych jí věřil. Také já jsem chtěl, aby ona důvěřovala mně. Ale toto byla hranice, kterou jsem nemohl překročit. Můj hlas byl pořád necitlivý.

„Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a zapomenout na to?“

„Děkuju,“ řekla a pak opět mlčela a plná vzteku čekala.

„Ty to takhle nenecháš, že ne?“ „Ne.“

„V tom případě, ...“ Nemohl jsem jí říct pravdu, i kdybych chtěl a já jsem nechtěl. Byl bych radši, kdyby si vymyslela svojí vlastní verzi příběhu, než aby se dozvěděla, kdo jsem. Protože nic nemohlo být horší, než pravda – byl jsem žijící noční můra, jako vystřižená ze stránek hororového příběhu. „Doufám, že ti nevadí zklamání.“ Mračili jsme se jeden na druhého. Bylo zvláštní, jak moc byla roztomilá, když se mračila. Jako rozzuřené koťátko, milé, neškodné, neuvědomující si svoji zranitelnost. Začervenala se a opět zatnula zuby.

„Proč ses vůbec obtěžoval?“

„Nevím.“

Probudil jsem se naprosto zmatený nechápal jsem, proč se mi zdají tyhle sny, nechápal jsem souvislosti. Pořád mi něco unikalo, díval jsem se po pokoji a snažil se vybavit pocity které jsem cítil, byl to hlavně strach o ní o její bezpečnost. Bezmoc, že jí nemůžu říct pravdu a hněv na sebe na to co jsem.

„Edwarde“ ozvalo se mi v hlavě. Podíval jsem se k oknu a viděl Alice, stála tam, široce se usmívala

„Alice, proč mám sny o Belle?“ ptal jsem se potřeboval jsem odpověď. Potřeboval jsem vědět co to znamená

„Edwarde, já nevím to co se ti zdá se může nakonec odehrát. Jako kdybys měl prorocké sny“ odpověděla mi pomalu. To je možné ale proč jaký je důvod, že vidím možnou alternativu? Proč se to děje? To byli otázky které mně neuvěřitelně trápili. Podíval jsem se na ní vypadala jako nějaká éterická bytost

„Ale proč?“ zeptal jsem se prostě

„Nevím“ odpověděla

„Možná se má stát něco kde se budeš muset rozhodnout“ řekla a zmizela. Opět jsem se díval na prázdné místo kde ještě před vteřinou stála.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Masen Prokletí či Osud? 8.Kapitola: