Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář pravdy - 4.kapitola

06.10.2009 (14:30) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3388×

4.kapitola – Zdání klame

Probudila mě ostrá bolest vystřelující do hlavy. Všechno se se mnou točilo. Snažila jsem se posadit, ale dvě studené ruce mě zatlačily zpět do lehu. Nade mnou se skláněl ten blonďatý doktor, který nám dělal vstupní prohlídku.

„Co se stalo?“ Rukou jsem si sáhla na čelo, ale narazila jsem na náplast. Nějak jsem si nemohla vzpomenout, co se přihodilo.

„Zakopla jsi a uhodila se do hlavy, kterou sis trochu rozsekla. Ztratila jsi vědomí. Zašil jsem ti ránu,“ řekl profesionálně. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Ležela jsem ve spoře osvětleném nemocničním pokoji.

Bylo mi hned jasné, že mi v zařízení připadne přezdívka nešika nebo ještě něco horšího, ale to mi bylo v tuhle chvíli jedno. Hlavně mě zajímalo co zas provádí moje povedená sestřička. Chtěla jsem se zvednout z lůžka, ale studené ruce mě zatlačili zpátky do lůžka. Trochu mi to připadalo divné.

„Není vám zima?“ podívala jsem se na toho doktora a do těch zlato-hnědých očí, které se na mě pořád dívali tak chlácholivě a přátelsky. Zavrtěl hlavou a odešel ke svému stolu. Zvednul bílý telefon. Vyťukal číslo, chvíli čekal než to někdo na druhé straně zvednul. Měla jsem na něho dobrý výhled.

„Je tam Edward?“ chvíli vyčkával. „Dobře, tak ho pošlete na ošetřovnu, že tu mám jednu pacientku, která by potřebovala doprovodit na pokoj. Všichni ostatní zřízenci jsou venku s ostatními. Já se nemůžu z ošetřovny vzdálit.“ Přikyvoval, poté se nepatrně usmál až odhalil svoje dokonalé bílé zuby. Spokojeně položil telefon. Opět došel ke mně a pomohl mi na nohy, ale to neměl dělat šíleně se mi zatočila hlava, čekala jsem, že mě zachytí jeho silné chladné ruce. Jenže jsem padla do náruče úplně někomu jinému.

Zažili jste už někdy ten pocit deja vu? Na někoho jste se podívali a pořád vám v mysli běhali myšlenky na to, že jste ho už museli někde vidět? Jenže já si nemohla vůbec vzpomenout. Mrkala jsem bolestně víčky a snažila se přemoct strašnou tepající bolest v lebce, přetrvávající z mé nešikovnosti. Otřásla mnou zima. Ucítila jsem husí kůži po celém těle. Mladý muž s bronzovými vlasy a zlato-hnědýma očima mě pomalu posadil zpátky na lehátko, ale nepřestával mi křečovitě svírat ruku. Nebolelo to. Jenže ani příjemné to nebylo. Doktor byl ve vteřině u mě a držel na dlani malý, nevinně vyhlížející prášek a sklenici vody.

„Spolkni to. Bolest za pár minut poleví, nesmíš tak prudce vstávat.“ Poslušně jsem si vzala prášek a zapila ho vodou, do které doktor přidal brčko, abych asi nemusela zaklánět hlavu. Bolest byla hrozná, ale nebylo to nic proti spálenině, kterou jsem utrpěli kvůli Anabelle.

„Děkuju.“ Zašeptala jsem a dýchala zhluboka, snažíc se nemyslet na bolest.

„Dobře Bello, Edward tě teď odvede na tvůj pokoj. Předepíšu ti několik dní klidu. Žádná těžká práce, najdu ti nějakou lehčí, aby se ti pobyt tady příliš neprodloužil.“

„Jste moc hodný pane.“

„Občas se stane, že toho koho sem přivedou je nevinný.“ Přívětivě se na mě usmál. Jeho úsměv mě zahřál u srdce. On a ten kluk, Edward mi zase pomohli z lehátka. Přes oblečení jsem cítila, že doteky obou jsou neuvěřitelně studené. Snažila jsem se to nevnímat, ale bylo to tak zřetelné. „Odveď ji na pokoj Edwarde.“ Jenom se na sebe letmo podívali. Ten kluk jen přikývnul. Doktor Cullen ani neřekl kde bydlím, prostě žádná vodítka. Vrtalo mi to hlavou, jenže ta bolela, tak jsem to raději nechala plavat.

Dveře ošetřovny se přede mnou otevřeli. Držel je ten kluk. Zadívala jsem se na jeho ruku, která byla jenom o něco tmavší než bílé dveře od ošetřovny. Připadal mi tak bledý. Skoro až mrtvolně. A to jsem se setrou z poloviny po matce albína. Jenže na toho kluka jsem vážně neměla. Šla jsem vedle něho pomalu a klátivě, prostě můj styl chůze po nějakém mém úrazu. Jenže když jsem se zadívala na něho. Samozřejmě pokradmu, aby si toho nevšimnul, byla jsem naprosto uchvácená. On nechodil, přímo se vznášel nad podlahou. Měl tak příjemně lehký krok. Jako by vůbec nedošlapoval na podlahu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nedbala jsem bolesti v lebce a tupě na něj zírala. Bylo mi jedno, že by to mohl zjistit, ale tohle jsem vážně nikdy neviděla. Pomalu jsem zvedala hlavu od jeho noh až k hlavě. Měl sportovní postavu. Ne moc vypracovanou. Svaly neměl, ale to nevadilo, vypadal přesto božsky. Chodil rovně jako svíčka. V tom bílém zřízeneckém oblečením zanikala jeho bělost, ale já ji přesto viděla. Dokázala ji rozeznat. Bolestně jsem narovnala hlavu a prohlížela si jeho obličej, který hleděl před sebe. Nebyl jako ostatních taky v zařízení. Jeho rysy byly ostře řezané. Naprosto mě uchvacovali. Nemohla jsem se stále zbavit pocitu, že jsem ho již někde viděla, ale bolest hlavy mi v tom dělala pořád nepořádek. Pak se na mě konečně podíval. Zlato-hnědé sledující oči se mi zaryly do těch mích a najednou mi to všechno došlo. Podlomili se mi kolena. Zavřela jsem oči a ucítila kolem pasu ledové sevření, které nebylo už odtažité a neznámé, ale přátelské a strachující se.

„Je to dobré?“ jeho hlas byl jako balzám na moje uši a hlavně bolavou hlavu. Nemohla jsem uvěřit, že někdo může mít tak jiskřivý a příjemný hlas. Opatrně mě zase zvednul na nohy, stále mě podepíral v pase a vedl dál chodbou. Neměla jsem čas mu ani odpovědět. Prošli jsme v tomhle obětí kolem strážnice odkud se ozvalo pískání. Dva mladící co tam seděli vystrčili hlavy a zapískali.

„Hej Cullene, že by tahle byla pro tebe dost dobrá?“ Podívala jsem se na Edwarda.

„Ty jsi Cullen? Ty jsi příbuzný doktora Cullena?“ překvapeně jsem hleděla na jeho strnulý obličej jak se obrací na ty dva zřízence. Připadal mi jako robot.

„Je to můj otec.“ Zašeptal. Strčil mě za sebe a zpříma se podíval na ty dva, nevím co to způsobilo, ale hned ztichli a zalezli do té kukaně.

Jednou rukou mě přidržel kolem pasu a druhou vzal za kliku mého pokoje. V místnosti chyběla sestra. Krásný Edward mě dovedl až k posteli, kde mě položil opatrně, jako by svíral porcelánovou panenku. Když jsem ležela, začala jsem se topit v jeho zlatavých očích, které mě naprosto okouzlily. Připojil nádherný dech beroucí úsměv. Nedokázala jsem mu ho opětovat, na to jsem byla až moc zabraná do toho, abych si zapamatovala každou část jeho andělské tváře.

Odkašlal si. „Měla by jsi spát,“ řekl pobaveně. Ještě chvíli jsem se dívala na místo, kde zmizel. Podivné hejno motýlů se mi usadilo v žaludku. Svlékla jsem si oblečení, co jsem dosud měla na sobě. Přehodila jsem přes sebe přikrývku a okamžitě jsem usnula.

Seděla jsem uprostřed temného lesa, do kterého se světlo dostávalo pouze úzkým proužkem zářivé měsíční záře, jež dodávalo mé pokožce jemný odstín třpytící se bílé. Na sobě jsem měla pouze tenké bílé šaty na ramínkách. Ač jsem cítila studený větřík, který mi rozfoukával hnědavé vlasy, zimu jsem nepociťovala. Vánek pouze rozvlňoval můj šat. Ovšem úsměv na tváři mi vyčarovat nedokázal. Otočila jsem se dokola a hledala tu dokonalou bledou tvář. Potřebovala jsem pohlédnout do těch nádherných hlubokých topazových očí, zahlédnout úsměv rozehřívající tělo, duši i bolavé srdce. Nikdy ale nebyl. Dále jsem se rozhlížela. V očích se mi objevily bolavé slzy. Srdce mi sevřel strach, možná pocit, který mi říkal, že jsem ztratila něco, na čem mi tolik záleželo. A najednou jsem zahlédla zářivou siluetu. Zabloudila jsem zrakem do jeho očí, rty se mu roztáhly do roztomilého trošku rozpustilého úsměvu, ale jako by mě neviděl. Prostě se opřel o strom a pozoroval měsíc. Zanedlouho odešel, aniž by o mě zavadil pohledem. Poraženě jsem klesla k zemi. Nahmatala jsem na zemi něco špičatého. Po hmatu jsem poznala tvar dýky. Nevydržela jsem náhlý žal a proto jsem si vrazila dýku přímo do srdce. S posledním výdechem se vytratila i poslední naděje…

Ruce jsem si přimáčkla na hruď a dýchala jsem zrychleně. V pokoji bylo šero. Do místnosti pronikl oknem paprsek měsíční záře, jako v mém snu. V očích jsem také měla opravdové slzy. Všechno bylo tak skutečné. Jako by se mé srdce rozpadalo na tisíce střípků a nikdo je nebyl schopný poslepovat. Rozhlédla jsem se, abych zjistila, že Anabella leží v posteli a klidně oddechuje. Slezla jsem z té své a šla jsem blíž k sestře. Posadila jsem se k ní. Když spala, vypadala nevinně. Když jsem se na ní dívala, vzrostly ve mně ochranitelské pudy. Proč jen jsem nedokázala ochránit její nevinnou duši a nechala z ní vyrůst tak zlou holku? Vždyť jsme byly vždy nerozlučné. Měly jsme v té druhé vzor. Ale ani nevím, kdy se to všechno zvrtlo. Najednou mezi námi vládlo napětí, možná z její strany i nenávist. Vztáhla jsem k ní ruku a odhrnula jí vlasy z obličeje. Poté jsem jí políbila na čelo. Věděla jsem, že by mi tohle nikdy nedovolila.

Ráno jsem byla rozlámaná. Už u snídaně jsem si zíváním div neroztrhla ústa. Zrovna mi bylo líto, že nemáme povolenou kávu, hned bych si šálek nebo dva dala na povzbuzení. Měla jsem divný pocit v žaludku, který ovšem nebyl jen z té noční můry, ale i z dnešního dne. Což znamená první školní den tady ve Forks.

Velmi brzy jsme stáli venku, abychom hromadně odjeli chráněným autobusem do školy. Když jsme byli na místě, rozhlédla jsem se po celém areálu. Byl to malý shluk nízkých budov. Nebyli jsme tu všichni. Do školy mohli jezdit pouze děti nebo mladiství, kteří měli jen menší prohřešky, jako krádeže, vandalství na veřejném majetku nebo ti, jež se chovali slušně. Ti, co měli na svědomí ublížení na zdraví nebo při nejhorším vraždu, měli učitele přímo v ústavu.
S Anabellou, coby nové přírůstky, jsme byly dovedeny do přijímací kanceláře, kde jsme dostaly pokyny, mapku školy a příslušný rozvrh. Naštěstí jsem nikdy neměla společné hodiny se sestrou. Poté nás odvedly do ředitelny, kde se na nás díval místní ředitel shora.
„Upozorňuji Vás, dámy, že nepromíjím žádné prohřešky. I kdyby to byla sebemenší hloupost. To je vše. A žádné záškoláctví!“ zahřměl.

Se skloněnou hlavou jsem vyklopýtala z ředitelny uzardělá až za ušima. Anabella takovou vědu nedělala. Jen se tvářila namyšleně. Jako vždy. První hodinu jsem měla historii umění v první budově. Bylo už jen pět minut před zvoněním, tak jsem přidala do kroku. Z nebe začaly padat drobné kapičky deště. Báječné.

Teď už jsem ale utíkala. Zadýchaně jsem vběhla do třídy tři minuty před zvoněním. Ovšem všichni už byli na svých místech, takže pouze zvedli hlavy nebo se otočili. Opět jsem sklopila zrak a zrudla jsem. Za mnou šel profesor.

„Jste slečna Swanová?“ zeptal se mě odměřeně.

„Ano,“ odvětila jsem se stále sklopenýma očima. Podala jsem mu papír na podepsání.

„Sedněte si támhle. Poslední místo.“ Následovala jsem jeho pohled, který byl upřený na lavici v první řadě před katedrou profesora. Takže pod dohledem každou vteřinu hodiny. Rychle jsem zaplula na své místo. Vedle mě seděla tmavovlasá dívka s brýlemi. Dívala se na mě nedůvěřivě, ale ne nijak pohrdlivě. Usmála jsem se na ni. Zdála se trochu překvapená.

„Jsem Bella. A asi víš, odkud jsem,“ řekla jsem šeptem.

„To vím. Já jsem Angela.“

S Angelou jsem pokračovala i na další hodinu, ale tentokrát seděla vzadu vedle jednoho blonďáka. Já jsem tentokrát seděla ve druhé lavici, místo vedle mě bylo prázdné. Sedla jsem si ale blíž k uličce, jak mi nařídil profesor. Zrovna jsem si do poznámek psala složení dna, rna a kreslila jsem dvoušroubovice a šroubovice, když se ozvalo rytmické zaklepání. Ve dveřích se objevila hlava s bronzovými vlasy a nádhernou tváří, kterou si tak dobře pamatuji. V žaludku se mi rozvířilo další hejno motýlů a když se naše pohledy střetly, usmál se.

„To jsme rádi, že jste nás poctil návštěvou pane Cullene!“ začal své kázání profesor. Zřejmě nedělal rozdíly ve studentech. Utlumila jsem smích do rukávu mikiny, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Konečně světlý okamžik pochmurného deštivého dne, kdy jsem nebyla jediná koho dusily. Nechtěla jsem být škodolibá. Jenže Edward Cullen, ten kluk z nápravného střediska, které bylo teď nějakou dobu mým domovem, si z toho nic nedělal. Jenom sklopil hlavu, tiše se omluvil a téměř neslyšně vplul do třídy. Stejně jako včera. Jeho chůze byla naprosto nádherná. Jako by se vznášel nad podlahou. Pocit motýlů se nevytratil. Naopak se utvrdil, když se přiblížil k mému místu. Uvědomila jsem si, že vedle mě je jediné místo ve třídě. Nervózně jsem polkla a stáhla si věci na svou půlku. Čekala jsem až obejde celou řadu. Musela jsem klidně dýchat, ale moc dobře mi to nešlo. Přibližoval se tak rychle a s tak milým úsměvem na tváři. V celé třídě, hlavně mezi děvčaty, nastal tichý šepot, který profesor kupodivu přešel jakoby by byl na něj zvyklý.

Naskočila mi husí kůže po vyslovení otázky tím nejnádhernějším hlasem na světě: „Je tady volno?“ vzhlédla jsem k Edwardovi a utápěla se v jeho medových očích. Jenže tentokrát jsem to nebyla pouze já kdo byl okouzlen. Zůstal stát na místě. Díval se na mě s tajemným úsměv, který se pomalu rozšiřoval. Jeho tvář se tím rozjasňovala. Prostě jako by do místnosti vstoupilo slunce, které se celý den skrývalo za mohutnými mračny z nichž nepřetržitě pršelo.

Skousnula jsem si ret a přikývla. Edward se usmál. Rychle se posadil. Byla to jenom chvilinka, ale mě to připadalo jako naprosto nezapomenutelná věčnost, kterou jsem si toužila ještě prodloužit. Nechápala jsem, že včera mi ta krása unikla. Vlastně ne. Viděla jsem ji, ale takto zblízka. Byla naprosto uchvacující a okouzlující. Nemohla jsem uvěřit tomu, že na světě existují takoví krásní kluci a všímají si takových holek jako jsem zrovna já. Kluk jako je Edward by spíše měli hledět na moje sestru Anabellu. Nemohla jsem pořád pochopit proč hleděl na mě.

Nemohla jsem se soustředit dále na výklad, protože mě Edwardovi oči stále sledovali. Cítila jsem to. Naskakovala mi z toho stále husí kůže. Avšak v dobrém slova smyslu. Nevěděla jsem proč, ale líbilo se mi to. Moc jsem si přála, aby to vydrželo déle než dva dny než ho to omrzí a nejde si jiný objekt.

„Co hlava?“ málem jsem vykřikla. Jeho šeptání mi znělo skoro v hlavě. Zamrkala jsem a otočila se k němu. Omluvně se na mě podíval. Měl takové smutné oči, že by jste mu to nemohli mít za zlé.

„H-hlava?“

„Už nebolí?“ šeptal tak tiše, že jsem se k němu musela naklonit blíže, abych slyšela. Vlastně jeho hlas byl příjemný, nikdy tak krásný a melodický jsem neslyšela. Dokázala bych ho poslouchat celé hodiny.

„Ne. Nic to není.“

„Včera to vypadalo docela špatně.“ Edwardův pohled se změnil. Byl najednou tak ustaraný. Starostlivý. Jako by měl o mě strach. Jenže jaký důvod by mohl mít syn doktora, aby mu záleželo na tom jak se daří zločinci? Trochu víc mě to vyvádělo z míry.

„Bylo i hůř. Jsem magnet na takové věci, ale nemusíš se tak o mě starat. Tady jsme ve škole. Ne v zařízení.“ Oplatila jsem mu drobným úsměvem.

„Swanová jestli nechcete zůstat po škole, tak se přestaňte laskavě obtěžovat pana Cullena, který je vynikající student a nepotřebuje stahovat do problémů od pochybných existencí jako jste vy.“ Zařval profesor přes celou třídu. Všichni se na mě obrátili. V té chvíli jsem zrudla jako rajče. Nejraději bych se neviděla. Viděla jsem na tvářích ostatních holek posměšné úšklebky. Jako by říkaly „to máš za to“.

Nepostřehla jsem, že se vedle mne Edward vztyčil. „Bella za to nemůže pane profesore. To já jsem začal ten rozhovor. Je nespravedlivé, že všechnu vinu svádíte na ni. A přisuzujete vinu za věci, které ani neprovedla. To bylo velmi netaktní.“ Překvapeně jsem vzhlédla k Edwardovi. Jeho tvář byla tvrdá a nekompromisní. Naprosto bez výrazu. Bylo to poprvé kdy se mě někdo zastal před tolika lidmi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Něco takového bylo naprosto neuvěřitelné.

Jenže jak zrudnul profesor bylo také neuvěřitelné. Spíše zbrunátněl. Ve třídě nastalo naprosté ticho. Nikdo se neopovážil nadechnout se nijak hlasitě. Bezmocně jsem sledovala oční kontak mezi Edwardem a profesorem.

„Myslíte se Cullene, že když je váš otec váženým doktorem a vy a vaši sourozenci jste tak skvělí studenti si můžete tak dovolovat? Tak to tedy ne! Okamžitě se vy i Swanová seberete a odeberete se do ředitelny. Tohle nehodlám tolerovat ve své třídě. To tedy ne. Nikdo si ze mě nebude dělat legraci. To vám říkám!“ poslouchala jsem profesorův proslov se strachem co strachem, ale Edward si hned věděl rady.

„Musíte lidi hned hodnotit podle toho co vám řekli? Nemůžete počkat až jak se projeví?“ to byla poslední kapka.

„Tak a dost Cullene. Okamžitě se sbalte a padejte.“ Třísknul pěstí do stolu. Studenti si začali mezi s sebou zběsile šeptat.

„Bello jdeme.“ Hleděla jsem na Edwarda s úžasem. Než jsem se pořádně rozkoukala nahnul se přese mě pro můj batoh do kterého mi narovnal věci. Stále jsem byla v šoku, když mě jeho studená ruka chytila a táhla pryč ze třídy.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář pravdy - 4.kapitola: