Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář pravdy - 2.kapitola

03.09.2009 (18:30) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2945×

2.kapitola – Špatné zprávy

Přiskočil ke mně jeden z policistů a zkroutil mi ruku, druhý nasadil Anabelle pouta. Ta se jen tvářila znechuceně a ošívala se. Mně dal pouta jen na jednu ruku. Dovedli nás ven, kde byla spousta aut. Tři hasičské, dvě policejní a jedna záchranka. Jeden zdravotník, který si všiml, že jsem poraněná, mi začal ošetřovat popálenou ruku

„Bude muset do nemocnice!“ prohodil doktor. Jen jsem se otřásla. Nemocnice je jen synonimum pro injekce a kapačky. Zatočila se mi hlava a už jsem se propadala do temnoty.
Když jsem otevřela oči, dívala jsem se do bílého stropu. Za mnou něco nepříjemně pípalo. Chtěla jsem se pohnout, ale celé tělo mě bolelo. Zmateně jsem zamrkala.

„Isabello! Co to mělo být! Jsi vůbec normální?“ začal někdo řvát. Z toho hlasu jsem okamžitě poznala svého otce. Paráda. Nadzvedla jsem hlavu a rozhlédla se po spoře osvětleném pokoji. Pomalu jsem si vybavovala celý večer. Zaúpěla jsem.

„Teď nemáš nic na jazyku? Ohrozila jsi nejen sebe, ale i svou sestru. Kolikrát jsem ti kladl na srdce, že na ní máš dávat pozor? A co ty uděláš? Zaženeš ji do nebezpečí.“

„Asi nemá cenu ti vysvětlovat, že to nebyla moje chyba, viď? Samozřejmě, že máš Anabellu radši!“ křičela jsem. V očích se mi objevily slzy vzteku. Sklonila jsem zrak k ovázané ruce. Teprve teď jsem si uvědomovala tu tepající bolest pod obvazem. To asi ještě nebude všechno.

Nechtěla jsem se na otce podívat. Bylo mi jasné, že na mě hledí tím svým pohledem „tak to není“. Na to jsem ho znala až moc dobře.

„Bells víš, že to tak není.“ Jako bych to neříkala že?

„Jasně tati. Pořád ti Anabella lže a ty to nevidíš! Všechno to svádí na mě! Já jediná se snažím, aby se do těch problémů nedostávala, ale pokaždé mě do toho stejně zatáhne, protože jsi ji rozmazlil! Nic jiného v tom není! Vždycky když přijdeme domů ze školy tak koho se ptáš jak bylo ve škole? Anabelly!!! Když chci jít ven sama vždycky řekneš, že mám s sebou vzít Anabellu!!! Ona mi ztrpčuje život a ty to nechceš vidět, protože ji máš prostě radši, ale já tohle už nevydržím! Nechci za ni odnášet všechny její průšvihy. Příště ji nechám prostě odejít ať si jde a ať si potom ty svoje průšvihy žehlí sama!“

„Isabello Marie Swan to by stačilo! To co tady říkáš není pravda! A nehodlám to poslouchat!“

„Jasně takhle to je vždycky! Jakmile se začnu navážet oprávněně do Anabelly tak jsem ta nejhorší, ale kdyby jí nebylo tak by máma ještě žila.“ Táta zrudnul jako rajče a dal mi pořádnou facku. Ucítila jsem štípáni a jak mi hoří tváře.

„Udělalo ti to dobře?“

„Bells.“ Tvářil se strašně ublíženě, ale takhle bych se měla tvářit já.

„Běž pryč. Nech mě na pokoji. Běž si poslouchat další Anabelliny lži jak to všechno bylo, že jsem to nakonec udělala já!“ otec zůstal stát na místě jako přikovaný. Nevěděl co má říct. Sebral bundu co odhodil na moji postel a vylétnul z pokoje. Třísknul za sebou dveřmi. Trochu jsem si oddychla. Byla jsem ráda, že je pryč. Jenže jsem se trochu nenáviděla za tu hádku, ale musela jsem mu otevřít oči. Tohle už byla od Anabelly poslední kapka. Jestli z toho budu mít nějaký průšvih tak si to s ní pořádně vyřídím.

Třela jsem si bolavou tvář. Možná to bylo ode mne hnusné, ale litovala jsem, že mám takovou sestru. Litovala jsem, že jí nedokážu vysvětlit co je správné, že neumím říct ne, že jsem tak slabá. Zároveň jsem ji nenáviděla. Všechny ty věci co provedla padli pokaždé na mě a nikdo nechtěl slyšet jak to je, protože An vždycky nasadila tu tvářičku nevinné holčičky co za nic nemůže, že ona je ta hodná a dokonalá a já jsem ta zlá, zlomyslná, chovám se jak utržená ze řetězu. Vysvětlujte si to někomu kdo je zaslepený dokonalou tvářičkou. To vám nikdo neuvěří. Anabella byla, je a bude vždycky mistr lží a manipulací. A dokud někdo neuvidí její pravou stránku vždycky budu já ta špatná a to nikdo nezmění. Jen doufám, že mi to neztrpčí život ještě víc než je teď.

Raději jsem se přestala rozčilovat a plakat nad dávno rozlitým mlékem a začala řešit bolest, která mi pulzovala v ruce. Zazvonila jsem na sestru. Za dlouhou půl hodinu konečně někdo přišel. Postarší sestra s přísným výrazem.

„Co je?“ trochu jsem se zalekla tónu jejího hlasu. Přišla až k posteli.

„Ta ruka mě hodně bolí.“

„Tak to vydrž. Na tohle ještě nikdo neumřel. Jdi spát.“

„To mi nic na to nedáte?“ co se to děje? Proč je na mě tak hnusná.

„Ne nezasloužíš si to. Moc lidí ti poděkuje, že jsi jim zapálila kostel.“ Tak tohle mě vážně dožírá. Zase to odnesu za Anabellu.

„Já jsem to nezapálila. Já se to snažila uhasit. Kdy už to pochopíte?“ sestra mě propalovala pohledem. Jenom si odfrkla a odešla z pokoje. Tak a dost. Už na sebe nenechám házet špínu. Sykala jsem bolestí, ale už se mi nechtělo poslouchat. Zase klapli dveře.

„Já vám nemám co říct.“ Místo sestry ve dveřích stála Anabella. Jak se jenom opovažuje?

„Vypadni! Nechci tě tu vidět.“ Nic však neřekla za ní šel otec a ještě dva policisti a nějakou ženou. Celá skupina vešla do mého pokoje. Nenávistně jsem hleděla na svoji sestru, ale upoutala moji pozornost i žena, která měla na sobě kostýmek, na rameni nevkusnou kabelku jak ze šedesátých let a v ruce držela nějaké desky. To nevypadalo dobře. Ani Anabella se netvářila samolibě jak to dělala. Byla zamlklá a přitisknutá k otci.

„Přicházíme od státního návladního, který se zabýval vaším případem.“ Začala škrobeně žena a hleděla střídavě po nás obou. „Teď si něco ujasníme.“ Podívala se na mě skrz brýle bez obroučků, které měla na šňůrku. „Jsi Isabella Marie Swan narozená 13. září 1987, v New Yorku?“ přikývla jsem. Zaměřila pohled na sestru. „A ty jsi Anabella Christina Swan?“ Anabella přikývla. „Tak a vy jste Charlie Swan jejich otec?“ táta přikývnul. „Tak to bychom měli. Státní návladní již prošetřil váš případ a bral zřetel na již spáchané činy…“

„Jaké činy?“ přerušila jsem nazlobeně.

„Krádež v supermarketu, poškození cizí věci, požívání alkoholu před dosažením plnoletosti, držení návykových látek. Mám pokračovat dál?“ zamračila se zase jenom na mě.

„Ne.“

„Státní návladní to uhrál na docela lehký trest. Normálně by jste dostali vysokou pokutu a možná by se to protáhlo až do dosažení vaší plnoletosti, která jak vidím není tak daleko, aby to mohlo být předáno soudu. Dozajista by jste byli obviněny za žhářství a dostali by jste několik měsíců natvrdo. Nestalo se. Což je škoda.“ Kdybych měla ruku v pořádku asi bych tu ženskou pořádně zmlátila, ale až po Anabelle. „Byly vám pouze uděleno 400 hodin veřejně prospěšných prací, které strávíte v nápravném středisku ve Forks, ve Washingtonu. Budete se tam normálně učit a budete dělat pět hodin denně. Ve středisku strávíte tedy 4 měsíce.“

„Cože?“ vykulila jsem oči.

„Ale, co se vám nelíbí, slečno Swanová? Své činy si musíte odpykat,“ řekla povýšeně.

„Ale já nic z toho neudělala! Copak mě nikdo neposlouchá?“ zakřičela jsem. V ruce mi pulzovala ostrá bolest a do toho všeho mi do očí vhrkly slzy vzteku. Můj obličej zrudl. Nasadila jsem co nejlhostejnější masku. „Ale promiňte, já zapomněla, že o můj názor tady vůbec nekráčí,“ dodala jsem kysele. Hned na to jsem si lehla na druhý bok a zavřela jsem oči. Moji návštěvníci ještě chvíli otáleli, ale po chvilce za úplného mlčení vyšli z místnosti. Někdo ovšem zůstal. Pootočila jsem hlavu, abych zahlédla ty samé hnědé oči, jak se na mě povýšeně mhouří.

„To ti nevyšlo, Bells. Já vím ty naše chudinko. Nikdo ti nevěří. Prostě jsi zůstala sama. Alespoň tě litují. To je ale už odmalička, já jsem ta oblíbenější. Kluci mě mají raději než tebe. Jsem dokonce krásnější. Prostě jsem ve všech směrech dokonalejší. A mám dar přesvědčování, který ty postrádáš, sestřičko,“ posmívala se mi.

„Vypadni!“ zakřičela jsem. „Okamžitě jdi pryč.“ Ta slova jsem vyhrkala skrz zuby, protože kdybych uvolnila jejich sevření, buď bych křičela nebo vzlykala. Teď jsem si nebyla jistá ani sama sebou. Nejhorší na tom ale bylo, že téměř ve všem měla sestra pravdu a já se za to nenávidím.

Anabella přetančila místnost, naposledy se na mě nadřazeně uchechtla a prošla dveřmi. S jejím odchodem povolila stavidla a já se rozplakala. Slzy se mi valily po tvářích v obrovském množství a vzlyky otřásaly mým tělem. Stočila jsem se do klubíčka a s hlubokým vyčerpáním jsem usnula.

Nepříjemné šero mě obklopovalo ze všech stran. Viděla jsem jen tmavé siluety pohybující se stále blíže ke mně. Chtěla jsem si rukama zakrýt tvář. Ticho toho místa bylo přerušeno mým vysokým zaječením. Stála jsem na místě a místo toho, abych měla tvář v dlaních, tak jak jsem pokynula svým pažím, nic se nestalo. Mé ruce se nezvedly. Místo nich byly jen dva pahýly, ze kterých odkapávala krev. Kapičku po kapičce. Sledovala jsem pohledem kapičky a druhý výkřik se nesl rozlehlou krajinou. U mých bosých nohou ležely dvě ruce…

Chtěla jsem se rozběhnout co nejdál od těch temných postav, ale jakmile jsem udělala krok, zhroutila jsem se k zemi. Do nohou jako by se mi zabodávaly ostny. Jako by mi nohy hořely. Snažila jsem se postavit, ale nešlo to. Otočila jsem se na záda právě ve chvíli, kdy mi srdcem proletěla smrtelná kulka…

Najednou jsem seděla. Můj dech byl zrychlený a po čele mi stékal pramínek studeného potu. Nezraněnou rukou jsem zadusila výkřik. V tu chvíli mnou projela silná vlna úlevy. Zvedla jsem tu popálenou, ale okamžitě jsem toho litovala. Do ruky mi vystřelila neuvěřitelná bolest. Vstala jsem, abych si došla pro nějaké léky, ale v tu chvíli jsem už jen padala. Objala mě ještě větší temnota než ta ve snu.

Z dálky se ke mně neslo nesnesitelné pípání. Chtěla jsem ho odehnat rukou, ale jako bych se nemohla pohnout. Ani oči jsem nemohla otevřít. Jen jsem mohla poslouchat. A hlasy jako by se rychle přibližovaly.

„Jak je možné, že jste jí nepodala lék proti bolestem? A co infekce? Vy jste ránu nekontrolovala? Jděte pryč. Ještě si to vyřídíme,“ křičel někdo polohlasně. Pravděpodobně lékař.

„Isabello, slyšíte mě?“ Zkusmo jsem pohnula prsty na ruce. Už jsem dokonale ovládala své tělo. Byla jsem připravena na otevření očí. Zamrkala jsem. Nade mnou se skláněl postarší muž v bílém plášti.

„Konečně jste vzhůru. V noci jste omdlela. Asi bolestí. Do rány se vám dostala infekce, ale zahájili jsme léčbu. Budete v pořádku.“

Jen jsem přikývla. V ústech jsem měla nepříjemné sucho. Doktoři mi řekli, že budu mít zjizvenou kůži na ruce. Také mi pověděli, že by mi šla transplantovat kůže, ale já odmítla. Chtěla jsem si svoji poničenou ruku ponechat jako památku na to, jak mi sestra ublížila a chci, aby ji měl otec na očích. Moje malá skromná pomsta.

Po celých čtrnácti dnech jsem si už balila věci. Pozítří mám nastoupit do školy ve Forks a zítra mi začínají veřejně prospěšné práce, takže už dnes musím odletět. Jen vyzvednu doma Anabellu a hurá do pekla!

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář pravdy - 2.kapitola: