Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář pravdy - 1.kapitola

21.08.2009 (21:53) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3336×

1.kapitola – Budoucnost v ohni

Vzhlédla jsme k jediné svítící lampě na ulici. Létali kolem ní můry a všelijaká havět. Trochu jsem se otřásla, ale nezbýval mi čas nic řešit, musela jsem dávat pozor na Bellu, teda Anabellu. Moji mladší sestru, která mi dělala jenom samé problémy. Tentokrát se nenechám jen tak lehce zvyklat. Tentokrát ne. Budu silná a neoblomná. Prostě jí řeknu, že jdeme domů. Klidně ji potáhnu za sebou smykem, když to bude nutné. Nic se tentokrát nestane, ale to bych nemohla znát An.

„Hejbni kostrou Bells. Nemáme na to celou noc.“ Zašeptala zničehonic vedle mě. Už jsem se jí nelekla. To dělala často, aby mě naštvala, ale už se jí to nedařilo.

„Nikam nejdu An!“ zašeptala jsem ostře. Sestra se na mě překvapeně podívala, ale taky trochu ublíženě. Jenže okamžitě nasadila ten svůj přidrzlý úsměv, který znal celý Brooklyn. Podívala se mi do očí.

„Ne?“ zeptala se lišácky a začala kolem mě kroužit jako sup čekající na svou oběť.
“Jdeme domů Anabell,“ zvýšila jsem už hlas. Vzala jsem ji za loket a táhla ji s sebou, ale setřásla mě. Zůstala stát na místě jak přikovaná. Teď zase něco vytáhne.

„Já to stejně udělám, ale ty za to budeš trpět, sestřičko,“ vyprskla vztekle. Otočila se na podpatku a šla svou původní trasou. Nezbývalo mi nic jiného než ji následovat, aby se nedostala do příliš velkého průšvihu, který bych pak nedokázala vyžehlit. Je to přeci moje mladší sestra! Mám nějaká povinnosti.

Rozběhla jsem se za ní a snažila se ji opět čapnout za loket, ale byla rychlejší. Zatočila za roh vedle malého obchodního centra.

„Anabello!“ vykřikla jsem vztekle. „Okamžitě stůj,“ řvala jsem. Ulicí se ozval její ďábelský smích. Otočila se tváří ke mně, ale nezastavila.

„Copak mi uděláš, Bell? Umluvíš mě?“ Opět se zasmála. Přidala na tempu. Sotva jsem jí stačila. Zakopávala jsem si o vlastní nohy, ale naštěstí jsem ani jednou neupadla. Když se konečně zastavila, zaskučela jsem.

„To snad nemyslíš vážně! To je ten kluk, co ve škole prodává drogy! Anabello, co to zase děláš?“ Vykročil k nám lehce opálený kluk se světle hnědými vlasy.

„Co to bude, dámy?“ zašvitořil a se zájmem si nás prohlížel. Už jsem chtěla odpovědět, že nic, ale Anabella mě uhodila loktem do břicha. Zaúpěla jsem bolestí.

„Máš tu něco dobrýho k pití? Nic nám neprodaj,“ prohodila a hodila po něm svůdným pohledem. Zvedla jsem oči v sloup a snažila se sestru odtáhnout, ale ona mi uštědřila druhou ránu do břicha.

„Co třeba víno? Nebo raději pivo? Či něco tvrdšího?“ řekl.

„Stačí pivo. A nemáš cíga?“

„Jo, jasně. Dejte mi pětku.“ Anabella mu podstrčila papírovou bankovku.

„Tak ahoj, Luku,“ rozloučila se. Nasadila svůj ladný krok. Podpatky ťukaly o studený chodník. Šla opět směrem dál.

„Anabello, no tak stůj. Pojďme domů,“ prosila jsem jí. Ona mi však jen strčila do ruky láhev s pivem a krabičku cigaret.

„Teď teprve začíná ta pravá zábava Bello. Přestaň se pořád držet při zemi. Nebuď stále ta hodná holčička, co poslechne na slovo a je poslušná. Buď taky nespoutaná.“

„V mezích zákona Anabello.“ Zpražila jsem ji a strčila jí věci zpátky. Anabella si odfrkla a vytáhla cigaretu, strčila si ji do pusy, pomocí zapalovače ji zapálila. Silně potáhla a vydechla silný oblak kouře, přímo mě do obličeje.

„Chceš?“

„Ne! Jdeme domů.“ Zavelela jsem, ale ona si z toho nic nedělala. Jen dál kouřila. Vydala se pomalu po chodníku. Spokojeně dál popotahovala. „Anabello vrať se! Měli jsme být už doma!“

„Pláče na špatným hrobě ségra tak jdi jinam.“

„Anabello, kam to jdeš!“ hned jsem za ní běžela a popadla ji za ruku a táhla ji s sebou po chodníku. „Říkám, že jdeme domů!“

„Ani mě nehne. Nejsem ty Bello.“ Opět se mi vytrhnula a zůstala stát. naposledy potáhla a odhodila nedopalek na zem. „Jde se trochu bavit.“ Otočila svoji chůzi směrem ke kostelu. Spokojeně vyšla po schodech přímo k obrovské železné bráně. Vytáhla další cigaretu.

„Anabello! Už toho mám dost.“ Jenže než jsem stačila doběhnout otevřela bez problémů dveře a vešla i s cigaretou do kostela. Pečlivě jsem se rozhlídla po ulici jestli nás nikdo neviděl a vstoupila do kostela za sestru. Z toho bude pořádný průšvih.

„Jé, ty jsi nás poctila návštěvou Bello?“

„Anabello tohle už není sranda, pojď pryč tohle je vloupání. Jestli nás někdo uslyší tak zavolá policii.“

„Hele klid ségra. Nemaj mít kostel otevřenej i v noci. Maj ho zamykat.“ Krev mi vřela v žilách.

„Anabello tohle už není vážně sranda. A típni tu cigaretu. Tady se nekouří a hned pojď ven. Řeknu to tátovi.“

„A on ti řekne, že jsi mě měla líp hlídat.“ I když jsem nechtěla v tomhle měla pravdu. Vždycky padne vina na mě, protože jsem starší a měla bych se o ni starat. Jenže proč mi to stěžuje? Copak jí nestačí, že to slíznu všechno já?

„An prosím. Nechci, abychom měli problém. Víš, že nám hrozí pasťák.“ Nechtěla jsem to říct, ale bohužel to bylo krutá pravda. Ty stále problémy co Anabella způsobovala a čím dál častější střety s policií tátovi trošku zhoršili situaci. Poslali na nás sociálku a jestli ještě něco provedeme tak nás zavřou do nápravného střediska.

„Omyl sestro, tobě to hrozí, protože většinu slízneš ty.“ V klidu se posadil do přední lavice pod kazatelnu a v klidu kouřila dál. „A jestli se nemýlím tak, tohle je místo, kde jsme blíž k bohu tak mlč.“ Tohle bylo vážně dost. Sedla jsem si vedle ní a provrtávala ji zlostným pohledem. Avšak nic si z toho nedělala.

„Anabello, tohle není sranda. Pojď domů nebo nás tu chytnou a bude průšvih. Ty nechceš do pasťáku a já taky ne, tak to nedělej.“ Jenže jak řekla, plakala jsem na špatném hrobě. S ní to ani nehlo. V klidu dokouřila cigaretu a nedopalek hodila před sebe.

„No tak to bychom měli jít ne? Než se tatínek zblázni, kde jsi se zase zpozdila a do čeho mě zatahuješ.“ Její drzost přesahovala všechny meze. Postavila se a lehce protáhla. V klidu procházela uličkou. Hned jsem šla za ní, ale zastavil mě podivný pach. Smrdělo to jako když se něco pálí. Vyděšeně jsem se otočila, celý stůl na němž ležela bible byl v plamenech. Anabella hodila nedopalek do suchých květin a to stačilo, aby to začalo hořet.

„Anabello hoří!“

„Cože? To není…“ taky se otočila. Než jsme se rozhoupali k činu oheň přeskočil na těžké závěsy, celé to hořelo.

„Musíme to uhasit nebo bude shoří celý kostel.“ Bylo mi však jasné, že tohle neuhasíme.

„Jdu se podívat po hasičáku.“ Zavolala na mě Anabella a já si sundala mikinu a začala plameny hasit alespoň tak, ale za chvíli začala hořet i mikina. Sakra.

Horké plameny olizovaly celou přední část kostela. Anabella se vrátila s prázdnýma rukama. Jen lhostejně pokrčila rameny.

„Jsi tak blbá, Anabello,“ vykřikla jsem na ní vztekle. Snažila jsem se nějak oheň uhasit, ale přitom jsem si popálila levou ruku. Na kůži mi okamžitě naskákaly veliké puchýře a po ruce se mi rozmístily zarudlé fleky. Měla jsem pocit, že mi do ruky řežou žiletky. Zasyčela jsem bolestí.
Anabella sledovala z povzdálí tu spoušť, co nadělala.

„Hej, Bello. Mizíme!“ zakřičela, když uslyšela houkačky. Já se ale nedokázala pohnout. V ruce mi pulzovalo a v uších mi hučelo. Němě jsem pozorovala ohnivé jazyky, které se přibližovaly rychleji a rychleji ke mně. Vpalovaly mi své teplo do celého těla.

„Isabello!“
Ozvala se silná rána, někdo se dobýval dovnitř. Když dveře povolily, stalo se několik věcí najednou. Hasiči se přiřítili k ohni a okamžitě se ho snažili zlikvidovat. Všude byl hluk. Ale to nejhorší ještě přišlo.

„Okamžitě chci vidět vaše ruce nahoře. Nebo vystřelím,“ zakřičel někdo za mnou. Poraněnou ruku jsem přitiskla k tělu, tu druhou jsem zdvihla a pomalu jsem se otočila k nenávratné katastrofě.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář pravdy - 1.kapitola: