Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva životy - V. kapitola

16.08.2009 (17:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1364×

Zbývající dva dny do konce Edwardovy přeměny ubíhaly až bolestně pomalu. Měla jsem pocit, že veškerá pozornost světa se teď upírá na mě. V práci jsem chodila jako smyslu zbavená a to se samozřejmě projevilo na mých výkonech a nežádoucí pozornosti od ostatních sestřiček a některých pacientů. Lidé si mě kvůli zvláštnímu chování všímali víc než obvykle a přesto jsem si připadala tak sama jako ještě nikdy před tím. Upřímně jsem obdivovala Carlislea, který se v práci dokázal perfektně ovládat. Choval se úplně normálně a přitom se mi přiznal, že je velmi nervózní.

Edward ležel stále ve stejné poloze. Nepohnul se ani o milimetr. Sedávala jsem před ním hodiny a jen ho tiše pozorovala. Sledovala jsem jak minutu po minutě stále víc bledne. Poslouchala jsem jeho těžký dech, což byl jediný důkaz toho, že byl ještě stále naživu. Pořád měl dlaně pevně sevřené v pěsti a všechny svaly na těle napnuté. Ani čelist mu nepovolila.

Carlisle se tu zdržoval málo a já tomu byla ráda. Užívala jsem si okamžiky, kdy jsem tiše pozorovala jeho nehybnou postavu. Sedávala jsem u něj dlouho do noci a tiše plakala. Nikdy, v celém svém životě, jsem nevyronila tolik slz bolesti, jako když jsem se dívala na to dokonalé, nehybné tělo. Nevěděla jsem jestli slyší mé vzlyky nebo své jméno, které jsem bezmyšlenkovitě opakovala stále dokola. Neměla jsem sílu něco dělat a i do nemocnice jsem chodila jenom z povinnosti.

Konečně nadešel poslední den jeho přeměny. Sloužila jsem ranní službu. Carlisle dneska přišel brzy, aby tu s ním byl až se probudí. Upřímně jsem doufala, že procitne, až budu doma i já, ale to jsem nahlas neřekla.

Ta služba by se dala přirovnat k mučení. Čas se vlekl snad desetkrát pomaleji než normálně a ruce jsem měla ještě gramlavější než kdy dřív.

„Děje se něco?“ zeptala se mě Marie, když jsem znovu rozsypala tác se sterilními nástroji, který jsem měla uklidit.

„Ne.“ Zalhala jsem a začala opatrně sbírat skalpely ze země, abych je mohla zase začít čistit. Nedávala jsem takový pozor jaký bych měla a jedním skalpelem jsem se, ani nevím jak, pořezala na hřbetě ruky. „Auu.“ Vykřikla jsem a vyskočila ze země. „Sakra.“ Šla jsem s tím pod umyvadlo a pustila na to studenou vodu.

„Ukaž mi to.“ Marie stála vedle mě a sahala po mojí ruce.

„To nic není.“ Vypnula jsem vodu. To jsem neměla dělat. Znovu mi to začalo krvácet. Marie vzala dezinfekci a začala mi to očisťovat.

„Nevypadá to dobře.“ Konstatovala.

„To bude dobré. Stačí to jen zavázat a za pár dní to tam není.“ Vedla jsem si svou.

„No jak myslíš.“ Byla jsem ráda, že se mě už dál nesnaží přesvědčovat. Obratně mi ruku obvázal a potom si mě změřila starostlivým pohledem. „Vážně je všechno v pořádku?“

„Jistě. V nejlepším.“ Řekla jsem tak bezstarostně jak jen jsem dokázala a pokračovala ve sbírání. Nejspíš jsem ji nepřesvědčila, ale už se dál nevyptávala. Asi vytušila, že ze mě stejnak nic nedostane.

Byla jsem ráda, když tyhle muka skončily. Tentokrát jsem nijak nespěchala. Byla jsem na vážkách. Nevěděla jsem co mě doma čeká a trochu jsem se toho bála. Co když už to skončilo a oba zmizeli? Nebo to ještě pokračuje? Co se bude dít až se probudí? Měla bych tam vůbec chodit? Další a další otázky se mi rojily v hlavě. Nevěděla jsem jak to zastavit. Na chvíli mě napadlo, že dneska přenocuji u některé z kamarádek a zítra se vrátím do prázdného bytu. Okamžitě jsem to zavrhla. Nemohla jsem ztratit ani jediný okamžik z Edwardovy přítomnosti. Nevěděla jsem, jak dlouho mi ještě bude dovoleno s ním být a chtěla jsem si ten zbývající čas vychutnat.

Otevřela jsem dveře a tiše vklouzla dovnitř. Edward stále ležel v posteli a Carlisle seděl na židli vedle něj. Přistoupila jsem k ním a prohlížela si Edwardovo tělo. Něco se změnilo. Už neměl ruce sevřené v pěsti a i ostatní svaly mu trochu povolovaly. Jenom čelist měl sevřenou ještě pevněji než dřív a téměř nedýchal.

„Už se blíží konec.“ Konstatoval Carlisle. Mlčky jsem přikývla a sedla si na kraj postele. Ještě něco bylo jinak. Jeho srdce tlouklo neuvěřitelně rychle. Položila jsem dlaň na jeho hruď a vnímala ten zběsilý tep.

„Za chvíli dotluče a přeměněna bude hotova.“ Řekl, když viděl co dělám. Opět jsem jen přikývla. Bylo to něco nového, pro mě nepředstavitelného. Nedokázala jsem si představit život bez tlukoucího srdce. Přemítala jsem, jestli stejně jako jeho srdce odejdou i jeho city. Ale pak jsem si uvědomila, že Carlisleovy city, jsou ještě hlubší, než mohl mít obyčejný člověk. Bude to i u Edwarda takové? Upřímně jsem doufala, že ano. Doufala jsem, že se nezmění jeho city ke mně, ale v to jsem mohla vážně jenom doufat.

Uběhlo asi půl hodiny, když jsem si všimla, že se jeho tep pod mou dlaní zpomaluje. I Carlisle si toho všiml a okamžitě zpozorněl.

„Myslím, že bys měla jít kousek dál.“ Začal mě svýma studenýma rukama tlačit dál od Edwarda.

„Ale…“ chtěla jsem protestovat, ale on jen zavrtěl hlavou a držel mě v bezpečné vzdálenosti.

„Věř mi.“ Řekl jen a otočil se zpátky k Edwardovi.

Přeměna končila. Poprvé za tu dobu jsem si ho prohlédla od hlavy dolů a zpozorovala tu změnu. Byl teď mrtvolně bledý, stejně jako Carlisle. Jeho kůže i na dálku vypadala nezvykle hladce a mramorově. Pod očima se mu udělaly nafialovělé skvrny. Jediné co zůstalo stejné, byly jeho bronzové, rozcuchané vlasy trčící na všechny strany.

Když jsem si ho prohlížela, zjistila jsem, že vypadá ještě úchvatněji než prve. Před pár dny jsem si myslela, že nemůže být krásnější, ale to jsem se pletla. Nebyl krásný. Byl nádherný, překrásný, úchvatný… Nedokázala jsem najít dostačující slovo, které by vystihlo jeho krásu. Byl jako moje oživlá představa řeckého boha na Olympu. Jestli jsem někdy před tím pochybovala, že mě potom nebude chtít, tak teď jsem to věděla s jistotou. Vedle něj jsem se cítila tak nicotná a nezajímavá, že mi srdcem projel osten lítosti a i závisti. Nedokázala jsem si představit, jak by někdo tak úžasný mohl stát o někoho tak normálního jako jsem já. Rychle jsem ty chmury zahnala a čekala co se bude dít dál.

Carlisle teď Edwarda bedlivě pozoroval stejně jako já a oba jsme čekali na jakýkoli pohyb. Atmosféra v místnosti by se dala krájet. Musela jsem si neustále připomínat jak se nadechuje a vydechuje, abych to nezapomněla. Nemohla jsem říct jak se cítí Carlisle, jeho výraz byl nečitelný.

Po další minutě nesnesitelného ticha se to stalo. Edward uvolnil čelist a pohnul rukou. Byl to nepatrný pohyb, ale přesto zřetelný.

„Edwarde?“ ozval se Carlisle hlasem tak tichým, že jsem ho sotva slyšela. Edward odpověděl zamrkáním a potom nechal oči otevřené. Dobrých pět minut ležel nehybně na posteli s očima upřenýma pořád na jedno místo a poslouchal Carlislea, jak mu něco vysvětloval. Mluvil tak rychle a potichu, že jsem neměla šanci postřehnout co říká. Nevěděla jsem co mám dělat a tak jsem jenom stála a tiše oba sledovala.

Najednou se Edward posadil takovým tím nepostřehnutelným pohybem až jsem sebou cukla. Rozhlédl se po místnosti a potom upřel svůj pohled na mě. Jeho oči už nebyly jasně zelené, ale karmínově rudé. Trochu mě to polekalo, ale když jsem v nich zahlédla stejnou něhu a lásku jako předtím, uklidnila jsem se.

„Neboj. Neublížím jí.“ Jeho sametový hlas byl příjemný, ale trochu mě zmátl. Nevšimla jsem si, že by teď Carlisle něco říkal a já byla taky potichu. Netušila jsem s kým to mluvil a Carlisle se zdál být stejně zmatený jako já.

„Cože?“ vyhrkli jsme já i Carlisle najednou. Teď byla jeho tvář stejně nechápavá jako ty naše.

„Vždyť…jsi mě právě varoval, abych jí nic neudělal.“ Upřel na Carlislea zmatený pohled.

„Ne.“ Odpověděla jsem dřív než Carlisle. „Neřekl ani slovo. Nikdo z nás.“ Chvíli jsme se na sebe nechápavě dívali.

„To je teď jedno.“ Rozhodl nakonec Carlisle a dál jsme to už neřešili. „Jak to myslíš, že ji nic neuděláš? Vždyť ty máš mít bolesti a pocit velké, spalující žízně.“ Řekl nechápavě.

„Nesnesl bych to pomyšlení.“ Přiznal a znovu se podíval na mě. Jeho slova se mi rozlévala tělem a hřála mě u srdce. Začala jsem přemítat, co mám dělat. V hlavě se mi vybavila Carlisleova slova, když mi vysvětloval podstatu upířího života. „I sebemenší pohyb zintensivní lidskou vůni.“ Řekl tenkrát. Jenže já to chtěla vyzkoušet. Chtěla jsem být k němu blíž. Musela jsem zjistit co mu nevadí.

„Můžu se pohnout?“ podívala jsem se na Carlislea, který jen zavrtěl hlavou.

„Zkus to.“ Ozval se pevným hlasem Edward. Dál jsem sledovala Carlislea, abych si byla jistá, že to má udělat. V jeho očích byla nejistota, ale pomalu přikývl.

„Vadí ti to?“ zeptala jsem se a udělala pomalý krok vpřed. Jen zavrtěl hlavou. Všimla jsem si, že zatíná ruce v pěsti, jak se snaží ovládat. Věřila jsem, že to zvládne a tak jsem přitvrdila. „A tohle?“ rozpustila jsem si vlasy a zavrtěla hlavou, aby mi rovnoměrně spadly podél obličeje. Opět jen zavrtěl hlavou. Viděla jsem jaké musí vyložit úsilí, aby se ovládl. Znovu jsem se podívala na Carlislea, jestli mám pokračovat. Němě přitakal. Dlaně jsem sevřela v pěsti, abych si dodala odvahy a pomalými kroky se k němu přibližovala. Bedlivě jsem ho pozorovala. Byla jsem připravená utéct, kdyby to už dál nevydržel.

Stála jsem teď jen pár centimetrů od něj. Sedla jsem si do křesla a ruce si položila do klína. V tom se Edward zprudka napřímil a oči mu potemněly.

„Tvoje krev!“ křikl Carlisle. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že se mi otevřela rána na ruce a začala krvácet. Schovala jsem ruku za záda, ale nepomohlo to. Edward se rychle postavil a chystal se na mě zaútočit. Každým okamžikem jsem čekala konec, ale Carlisle byl rychlejší. Skočil mu do cesty a prohodil ho oknem. Nedokázala jsem potlačil výkřik.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě. Jen jsem přikývla. „Hned se vrátím.“ Otočil se a vyskočil za Edwardem.

Ztuhle jsem seděla v křesla neschopna jakéhokoliv pohybu. Oči jsem upírala na rozbité okno a přemýšlela co bude dál. V duchu jsem si nadávala za svou neschopnost. Jak jsem mohla být tak pitomá? Věděla jsem, že nebýt té krve, vše by dopadlo dobře. Mohli jsme teď být s Edwardem spolu. Mohli jsme si povídat, mohli jsme být šťastní. Jenže já to všechno pokazila. Měla jsem na sebe strašný vztek. Proč? Proč jsem to musela vše zkazit? Už jsem si nemohla být jistá, jestli ho ještě někdy uvidím.

Po tváři mi začaly stékat slzy. Totálně jsem se zhroutila. Schoulila jsem se do klubíčka a poddala se své bolesti. Okolní svět mě přestal zajímat. Jen okrajově jsem vnímala, když se Carlisle vrátil. Cítila jsem jeho studený dotek, jak mě přenesl do postele a ošetřil ruku. Pak si sedl do křesla a tiše čekal. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale jen velmi malá část mé mysli se tím zabývala. Zbytek mé mysli kroužil kolem Edwarda a té strašné bolesti.

Celý svět se mi od základů zhroutil. Neměla jsem nic, co by mě těšilo. Bylo to, jako by celý svět zahalila hustá mlha a já v ní bloudila a nemohla najít cestu ven. Věděla jsem, že mám povinnosti ke svým blízkým, přátelům, pacientům… Ale nepřipadalo mi to důležité. Nic už nebylo důležité. Jediný smysl mého života odešel a já nevěděla, jestli se ještě někdy vrátí. Přišlo mi to zvláštní. Než jsem poznala Edwarda, byla jsem sama. Nehledala jsem nikoho, neměla jsem potřebu pátrat po někom, s kým bych žila. Předtím jsem potkala pár chlapců, kteří projevili zájem, ale já si jich nevšímala. Zabývala jsem se svou prací a na tohle jsem neměla ani pomyšlení. Ale teď? Připadala jsem si, jako kdybych se narodila pro Edwarda. Měla jsem pocit, že jsem na něj celý svůj život čekala. A když odešel, odešla i část mě. Ta část, která měla pro co žít a zůstala jen ta, která k tomu žádný důvod neměla.

Někde během těch úvah jsem usnula.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva životy - V. kapitola: