Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva životy - III. kapitola

13.08.2009 (07:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1533×

Zdál se mi zvláštní, ale nádherný sen. Byla jsem sama s Edwardem v pokoji. Starala jsem se o něj a utěšovala ho. Přišel tam Carlisle a poslal mě ven. Stála jsem u dveří a čekala. Vše bylo rozmazané, kromě mě a dveří od pokoje číslo čtyři. Najednou se dveře otevřely a vyšel z nich Edward. Měl na sobě vojenskou uniformu a byl úplně zdravý. Uniforma mu slušela, vypadal v ní mužně a…nádherně. Pohlédla jsem mu do očí, které už nebyly zelené, ale zlatavě hnědé. Takové jaké měl Carlisle, ale v něčem odlišné. Bylo v nich něco víc, a to něco mě přitahovalo. Padla jsem mu do náruče. Pevně si mě přitiskl k hrudi a svými rty se přitiskl k mým. Začal mě vroucně líbat a já se poddala žáru, který mě spaloval a…

Škubnutím jsem se posadila na posteli. Vzbudilo mě klepání na dveře. Chvíli jsem nepřítomně zírala na dveře, než jsem se vzpamatovala. „Moment, hned jsem tam!“ křikla jsem směrem ke dveřím, vyskočila z postele a začala se soukat do županu. Přiskočila jsem ke dveřím a otevřela.

„Dobré odpoledne, Isabell.“ Ve dveřích stál Carlisle.

„Doktore?“ překvapením jsem se nedokázala pohnout. Netušila jsem, že ví, kde bydlím a vůbec by mě nenapadlo, že se tu objeví.

„Smím jít dál?“ zeptala se omluvným tónem.

„J-jistě.“ Vykoktala jsem a ustoupila, aby mohl projít.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vzbudit, vím že…“ začal se omlouvat

„Ne, to nevadí.“ Ujistila jsem ho. „Dáte si něco? Kávu, čaj…“

„Ne, děkuji. Na to nemám čas.“

„Cože?“ nechápala jsem, co tím myslí. Pokynula jsem mu, aby se posadil a já udělala totéž.

„Chci se vám s něčím svěřit. Vím, že vy to pochopíte a snad mi i pomůžete.“ Řekl, když se posadil.

„Pokud to bude v mých silách tak vám pomůžu ráda.“ Ujistila jsem ho.

„Jacquelin Gesner dnes v poledne zemřela.“ Konstatoval. Zaskočilo mě to, i když se to dalo čekat. „A o něco mě před smrtí požádala.“ Pokračoval.

„O co?“ špitla jsem. Bylo mi ji líto, ale něco mě tížilo víc. Byla to starost o Edwarda.

„Žádala mě, abych zachránil jejího syna. Řekla, že věří, že to dokážu a já ji to slíbil. Nechtěla, aby měl stejný osud jako ona.“ Řekl s pohledem upřeným k zemi.

„A teď vás trápí, že svoje slovo nemůžete dodržet.“ Odtušila jsem.

„Ne tak docela. Já…mu můžu pomoct.“ Svoje zlaté oči teď zavrtal do mých.

„Doktore…žádný člověk neví, jak se španělská chřipka léčí.“ Řekla jsem pochybovačným tónem. Co tím myslel?

„To jsi řekla správně. Žádný člověk.“ Dál mě provrtával pohledem. Teď mi jeho slova už vůbec nedávala smysl. „Já totiž nejsem člověk.“ Na chvíli se odmlčel, jako kdyby zvažoval jestli má pokračovat nebo to raději vzdát. Měla jsem pocit, že se bojí pokračovat, ale netušila jsem proč. V podstatě jsem netušila vůbec nic. Jeho slova mě velmi mátla. Pořád jsem nechápala, kam tím míří. A co myslel tím, že není člověk? „Já jsem upír.“ Dořekl konečně. Význam jeho slov mi nedocházel. Nedokázala jsem si to uspořádat v hlavě. Měla jsem pocit, že ještě pořád spím. Tohle přece nemůže být možné. „Víš,“ pokračoval, když viděl můj čím dál víc zmatený výraz, „nikdy nejsem unavený, protože nepotřebuji spánek. Nedal jsem si nic k pití, protože voda neukojí mou žízeň. Protože jsem upír.“ Čekal na moji reakci.

„To je, bráno logicky, nemožné.“ Řekla jsem, pořád zmatená.

„Můžu to dokázat.“ Sotva to dořekl, už stál vedle mě. Stalo se to tak rychle, že jsem jeho pohyb vůbec nestihla zaregistrovat. Úlekem jsem vyjekla, ale hned jsem si zakryla rukou ústa. Už mi to došlo. Už jsem si byla jistá, že nespím. Bylo to tak neuvěřitelné, ale přesto skutečné. Chvíli jsem uvažovala, jestli nemám utéct, ale zvědavost mi nedala. To co mi řekl znělo neuvěřitelně, ale já mu i přesto věřila. Většina lidí na mém místě by se nejspíš vyděsila a vzala nohy na ramena, ale já tu seděla, hleděla do těch jeho úchvatných očí a hořela zvědavostí.

„Věřím vám.“ Vydechla jsem. Až teď jsem si uvědomila, že jsem zapomněla dýchat.

„Uf.“ Oddychl si a vrátil se do křesla tou nepostřehnutelnou rychlostí. „To bylo lehčí než jsem předpokládal.“ Řekl pobaveně.

V tu chvíli mi hlavu zaplavilo milion otázek. „Chci vědět…“ zdviženou rukou mě zarazil dřív než jsem stačila jedinou z nich položit. Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí, ale něco v jeho výrazu mi bránilo říct jediné slovo. Byl vážný a působil tak nějak unaveně, i když to vlastně nebylo možné.

„Na otázky teď není čas. Potom ti to všechno vysvětlím, ale prvně musíme zachránit Edwarda.“

„Co chcete dělat?“

„Udělám z něj upíra. Je to jediná možnost jak mu zachránit život.“ Odmlčel se, ale když viděl nechápavý výraz v mé tváři pokračoval. „No, když upír kousne člověka a nezabije ho, udělá z něj upíra. Máme v sobě jed, který spustí dlouhou a bolestivou přeměnu, ale když člověk umírá, dokáže mu to zachránit život.“

„Jak dlouho to potrvá a k čemu vám jsem dobrá?“

„Jde zhruba o tři dny a po tu dobu ho potřebuji někde ukrýt. Chtěl jsem tě požádat, jestli by nemohl být u tebe.“

„Jistě, to je samozřejmé, ale…“ na chvíli jsem se odmlčela hledajíc ta správná slova. Nechtěla jsem, aby si to vyložil špatně. „Proč ho neschováte u sebe doma? Určitě máte větší byt.“

„To je sice pravda, ale nemám tam postel.“ Řekl a na konci věty se pousmál.

„Ovšem.“ Dál jsem se tím nezabývala. Musela jsem si připustit, že jsem byla šťastná z představy, že bude Edward u mě doma, ať se dělo cokoli. „Jak ho sem dostaneme?“ vzpomněla jsem si, že se zatím nezmínil o žádném plánu, jak ho dostat z nemocnice sem.

„Dnes večer ho převezeme z jeho pokoje do márnice, tam nebude jeho tělo nikdo postrádat, odkud ho potom přenesu tady. Nikdo by si neměl ničeho všimnout. Oba budeme dál sloužit své služby.“ Vysvětlil mi konečně svůj plán.

„A co bude pak? Až bude proměna dokončena?“ hlas se mi zlomil. Měla jsem jisté tři dny Edwardovy blízkosti, ale co bude potom? Odejde? Pochybovala jsem, že by tu zůstal. O upířím životě jsem nevěděla nic, ale v tomhle jsem si byla skoro jistá.

„To nevím.“ Přiznal. „To se pozná až po dokončení přeměny. Nevím jaký se z Edwarda stane upír a nechci nijak ohrozit tvůj život. Vše se ukáže až to skončí.“ Mlčky jsem přikývla. Teď jsem si už nebyla ničím jistá. „Já už půjdu. Potřebuji si ještě něco zařídit. Sejdeme se večer v nemocnici a děkuji ti za pomoc.“

„To nic, dělám to ráda. Takže zatím.“ Rozloučila jsem se s ním. Během vteřiny jsem zůstala sama se svými úvahami a myšlenkami.

Celý zbytek dne jsem bloumala po bytě jako tělo bez duše. Pořád dokola jsem si přehrávala dnešní rozhovor s Carlislem. Teď už jsem věděla úplně jistě, že můj život nebude stejný jako dřív a nebyl to jen fakt, že budu pomáhat upírovi stvořit jiného upíra. Byl to důvod toho všeho. Edward. Milovala jsem ho. Zamilovala jsem se do něj hned večer, když jsem ho viděla spícího ležet v posteli, jako umělecké dílo. A dnes ráno, když jsem pohlédla do jeho nádherných očí. Když jsem cítila jak rudnu, když jsem ucítila jeho rozpálenou kůži pod svými rty a viděla jeho spokojený, neodolatelný úsměv. Bylo to něco, co jsem nikdy dřív necítila. Nebylo to jako láska k příbuzným nebo přátelům. Byl to oheň, který rozpaloval každou tkáň mého těla. Byl to šíp, který probodával mé srdce a rozděloval ho na dvě poloviny, přičemž jedna patřila Edwardovi. Milovala jsem ho a byla jsem schopna všeho, jen abych mu zachránila život.

Měla jsem pocit, že se zastavil čas. Minuty mi připadaly jako hodiny a hodiny jako dny. Byla jsem nervózní a čekání mi rozhodně nepomáhalo. Snažila jsem se nějak zabavit. Uvařila jsem si oběd, který jsem nedojedla – asi po půl hodině jsem se přistihla, jak do něj nepřítomně dloubu vidličkou. Umyla jsem nádobí a vzala si něco na čtení. Když už jsem četla jednu větu asi po desáté, vzdala jsem to.

Takhle pokračovalo celé odpoledne. Chodila jsem od ničeho k ničemu a snažila se zaměstnat ruce. Při uklízení jsem rozbila malou vázičku, kterou jsem dostala od otce k narozeninám a rozsypala odpadky, když jsem je šla vyhodit. Myslela jsem si, že se asi zblázním. Netušila jsem jak se mám uklidnit. Nakonec jsem si pustila Chopina a poddala se uklidňující hudbě. Zabralo to. Zapomněla jsem na celý svět kolem sebe i na to co mě čeká. Ležela jsem v posteli a nechala tu melodii prostoupit celým mým tělem.

Desku jsem si pustila ještě dvakrát. Když dohrála začala jsem se chystat do nemocnice. Vyšla jsem zbytečně brzy, ale nedbala jsem na to. Doma mě nic nedrželo. Chtěla jsem být u Edwarda a tak jsem do nemocnice přišla asi o půl hodiny dřív.

„Isabell, jsi tu brzo.“ Divila se Marie, když jsem se objevila ve dveřích kanceláře.

„Já vím.“ Pověsila jsem si kabát na věšák. „Neměla jsem co na práci, tak jsem přišla dřív.“ Vysvětlila jsem, když jsem viděla Mariin nechápavý výraz. „Jestli chceš můžeš jít domů. Určitě jsi unavená.“ Řekla jsem ji v naději, že mě tu nechá samotnou.

„Já nejsem unavená.“ Ohradila se. „Já jsem mrtvá.“ Dodala a začala se smát. „Jsi hodná. Děkuji.“

„Tak jdi.“ Usmála jsem se na ní a zasedla ke stolu. Předstírala jsem práci a poslouchala Mariiny šouravé kroky, když vycházela z místnosti. Chvíli jsem seděla a přemýšlela co udělám. Chtěla jsem vidět Edwarda, ale nevěděla jsem co mu mám říct nebo co udělat.

Po krátkém rozmýšlení jsem se zvedla a vydala se k jeho pokoji. Vylidněnou chodbou se ozvěnou nesl klapot mých bot. Pro někoho, kdo má nervy napnuté jako struny to byl děsivý zvuk. Poslouchala jsem ten pravidelný klapot a nepravidelný tlukot mého srdce. Kdyby mohlo určitě by mi vyletělo z hrudi. Proč jsem tak nervózní? Je to tím co cítím k Edwardovi, nebo tím co mě čekalo večer?

Byla jsem natolik ponořena do svých úvah, že jsem si ani nevšimla, že tam je někdo se mnou, dokud jsem nevztáhla ruku ke klice od pokoje číslo čtyři.

„Bells?“ Carlisleův hlas mě polekal. Ruku jsem stáhla zpátky a otočila se k němu. „Co chceš dělat?“ zeptal se mě.

„Já nevím.“ Přiznala jsem. „Chtěla jsem si promluvit s Edwardem.“

„Dobře. Taky jsem to měl v plánu.“ Řekl a natáhl se po klice.

„Doktore…“ zadržela jsem ho.

„Carlisle.“ Opravil mě a čekal až budu pokračovat.

„Fajn.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Carlisle, co mu chceš říct?“

„Pravdu, co jiného. Člověk v jeho stavu to pochopí snadno.“

„Je mu hůř?“ hlas se mi u posledního slova zlomil.

„Bohužel. Proto to udělám už dnes v noci, nevím kolik má ještě času.“

Mlčky jsem přikývla. Nezmohla jsem se na slovo. Hrdlo jsem měla stažené tichými vzlyky a v očích mě pálily slzy. Kdybych promluvila nejspíš bych to nevydržela a rozbrečela bych se nahlas.

Chvíli sledoval můj ztrhaný výraz, potom otevřel dveře a pustil mě dovnitř, potichu je za námi zase zavřel. Všichni v pokoji spali, kromě toho starého veterána. Carlisle si ho nevšímal a já následovala jeho příklad. Když jsem se od něj odvracela, zahlédla jsem v jeho očích podezření. Znepokojilo mě to, ale když jsem spatřila Edwarda dále jsem se tím nezabývala.

Carlisle si přiklekl k Edwardově posteli a jemně ho probudil. Pootevřel oči, ale zase je zavřel.

„To už jsem v nebi?“ zeptal se chraplavým hlasem.

„Ne.“ Sedla jsem si na kraj postele a chytila ho za ochablou ruku. I přes horečku, která ho sužovala vypadal božsky. Nemohla jsem se nabažit jeho dokonalého obličeje

„Musím ti něco vysvětlit.“ Carlisle se naklonil k Edwardovu uchu a něco mu šeptem vysvětloval. Měla jsem pocit, že to trvá celou věčnost. Sledovala jsem Edwardův výraz. Bolest a únavu vystřídalo zděšení. Tep se mi zrychlil. Co mu Carlisle říká? Byla jsem jak na jehlách. Chtěla jsem vědět co mu říká, ale musela jsem být trpělivá. Zděšení z Edwardova obličeje najednou zmizelo a vystřídala ho naděje. Tep se mi trochu zklidnil.

Po chvilce, která mi připadala nekonečně dlouhá, se Carlisle zvedl ze země a postavil se vedle mě. Podívala jsem se na něj tázavým pohledem, ale on jen zavrtěl hlavou a zadíval se na Edwarda. Měla jsem pocit, že začnu křičet. Tohle mě dohánělo k šílenství. Snažila jsem se uklidnit.

„Děkuji.“ Špitl Edward. „Vám oběma.“ Dodal a pohlédl mi do očí. Vpíjel se do mě svýma jasně zelenýma očima a já mu podléhala. Najednou jsem byla úplně klidná a nic mě neděsilo. V tu chvíli jsem si byla jistá, že vše dobře dopadne. V tom pohledu bylo tolik nevysloveného a přesto zřetelného. Už jsem si byla jistá i tím, že Edwardovi taky nejsem lhostejná. Vypovídaly o tom jeho oči překypující láskou a oddaností. Chtěla jsem vědět jak on vnímá můj pohled, ale musela jsem si vystačit s tím, co jsem viděla v jeho. Tento němý rozhovor trval jen pár sekund, ale stihli jsme si říct vše.

„Není zač.“ odpověděla jsem mu a usmála se na něj. Edward spokojeně zavřel oči, na úsměv už mu nezbývaly síly.

„My teď půjdeme, až nastane čas tak za tebou přijdeme.“ Řekl po chvíli Carlisle a otevřel dveře. Naposledy jsem se podívala na Edwarda a vyšla ven.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva životy - III. kapitola: