Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva životy - I. kapitola

06.08.2009 (07:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2153×

Píše se rok 1918. Světová válka končí, ale v naši nemocnici je vše teprve na začátku. Je mi 18 let a už rok se jako sestřička zdejší nemocnice snažím zachraňovat životy vojáků. Za rok služby jsem už viděla mnoho hrůz a myslela si, že mě nic nepřekvapí. Mýlila jsem se. Ve zdejším kraji, Gaskoňské části Francie, vypukla epidemie španělské chřipky. Byla jsem zvyklá vídat vojáky bez končetin, které jim utrhl vybuchlý granát, i na ta zohavená těla lidí, kteří měli tu smůlu a jejich dům zasáhla bomba. Jenže teď to bylo něco úplně nového. Všechny pokoje nemocnice obývali lidé, které zasáhla tahle strašná chřipka. Lidé, kteří se zmítali v horečkách a bolestech a my nevěděli jak jim pomoci. Nebyl na to žádný lék. Mohli jsme jen přihlížet, jak pomalu umírají a snažit se je uklidňovat, že to bude dobré. Byla jsem znechucena z toho lhaní.

Dnes jsem měla večerní službu. Nevadilo mi to, vždycky jsem byla ochotna jakkoli pomoci, i když už jsem byla na pokraji vyčerpání. Naštěstí jsem tu nebyla sama. Dneska se mnou sloužil doktor Carlisle Cullen. Byl to pozoruhodný člověk. Vzhledově byl až nadlidsky krásný. Měl zvláštně řezané rysy, byl vysoký a štíhlý. Jeho pokožka byla mrtvolně bledá a jeho oči zlatavě hnědé. Byl neobvykle pilný, pracoval téměř nepřetržitě, a přesto vypadal stále svěže. Bylo příjemné mít s ním službu.

„Dobrý večer, Isabell.“ Pozdravil mě s příjemný úsměvem. Vždy byl velmi galantní.

„Dobrý večer, doktore.“ Odpověděla jsem mu a unaveně se na něj usmála.

„No tak, Bells, dneska to vypadá na klidnou noc.“ Povzbuzoval mě.

„Snad ano.“ Úsměv se mi rozšířil. Nedokázala jsem odolat jeho kouzlu.

„Odpočiňte si, Bells. Kdyby se něco dělo tak vás vzbudím.“

„Děkuji, doktore.“ Prošla jsem kolem něj ke křeslu a schoulila se do něj. Ještě jsem viděla, jak si Carlisle sedá na židli a bere si nějakou knihu. Hned na to jsem usnula.

Měla jsem klidný a bezesný spánek. Krátce po půlnoci mě vzbudil Carlisleův hlas: „Bells, Bells, vstávejte. Máme nové pacienty.“

Trvalo mi chvilku než mi došlo co tím myslí. Škubnutím jsem se napřímila a začala si upravovat čepeček.

„Další nakažení? Kolik jich je?“ vyptávala jsem se, zatím co jsem si připínala poslední sponku.

„Jsou jen tři a ano, jsou nakažení. Je to rodina. Manželé a jejich skoro dospělý syn.“ Vysvětlil mi situaci.

„Jistě. Kde jsou? Kam mám jít?“

„Jděte za tou ženou, leží na pokoji číslo dvě. Já půjdu na čtyřku za tím hochem. Buďte s ní dokud neusne a pokuste se ji uklidnit.“

„A co ten muž?“ divila jsem se, že se o něm nezmínil.

„Pro něj už je bohužel pozdě.“ Řekl a sklopil oči k zemi, vždy byl smutný, když někdo umřel. „Zemřel krátce po tom, co ho vyložili ze sanitky.“

Jen jsem přikývla a vyšla směrem k pokoji. Cestou jsem přemýšlela o té ženě, ke které jsem mířila. Přišla o manžela a brzy přijde i o syna a taky o svůj vlastní život. A já k ni mířila, abych ji uklidnila a namluvila ji, že vše bude v pořádku. Bože, jak jsme nesnášela tohle lhaní. Byla jsem z toho znechucena, ale byla jsem odhodlaná udělat cokoliv, co jim usnadní odchod na onen svět.

Otevřela jsem dveře a rozhlédla se po pokoji. Všech šest lůžek bylo obsazeno. U jednoho, v rohu místnosti, byla rozsvěcena svíčka. Bylo odtud slyšet sténání smíšené se vzlyky. Pomalu jsem se vydala tím směrem. Ležela tam žena s dlouhými, lehce bronzovými vlasy. Byla velmi pohledná, i přes to, že trpěla silnou horečkou. Měla úžasně zelené oči a jemné, téměř dětské rysy tváře. Podívala se na mne uslzenýma očima a natáhla ke mně ruku v prosebném gestu. Uchopila jsem ji za ni a přisedla si k její posteli.

„Ahoj, jsem Isabell. Nebojte, pomůžu vám.“ Nasadila jsem dobře natrénovaný přívětivý tón a mile jsem se na ni usmála.

„Mě už nic nepomůže.“ Vypravila ze sebe bez dechu a otočila hlavu na druhou stranu. Pustila jsem její ruku a dala jí na čelo studený obklad. Podívala se znovu na mě a opět mě chytila za ruku, tentokrát pevněji. „Edward! Kde….kde je…Edward?“ zeptala se mě přerývaně.

Došlo mi, že se nejspíš ptá na svého syna a tak jsem ji rychle odpověděla: „Je v pořádku. Je u něj doktor, nic se mu nestane. Bude v pořádku.“ Těmi slovy jsem si byla téměř jistá. Nikdo nebyl v nebezpečí pokud s ním byl Carlisle.

„Ano…ach, ano.“ Povzdychla si, stisk její ruky povolil.

„Uklidněte se a snažte se usnout. Budu tady s vámi. Vše bude v pořádku.“ Uklidňovala jsem ji a hladila ji po ruce. Žena uvolnila tělo a zavřela oči.

„Proč tu jste?“ zeptala se mě po chvíli s očima stále zavřenýma.

„Ráda pomáhám lidem.“ Odpověděla jsem prostě.

„Jste velmi mladá. Vy byste měla být se svým snoubencem a užívat si života. Neměla byste se dívat jak tady umírám.“

„Nemám snoubence.“ Konstatovala jsem. Žena otevřela oči.

„To se divím. Taková pěkná dívka. Kolik vám je?“

„Osmnáct. Před měsícem jsem oslavila narozeniny.“

„Jste jen o pár měsíců starší než Edward. On se nikdy zrovna nehonil do ženění. Chtěl být voják. Nemohl se dočkat osmnáctin, jen aby mohl jít ochraňovat vlast.“ Vyprávěla mi žena.

„Ale vždyť v armádě byli i mladší chlapci než je on.“ Konstatovala jsem. Vždycky mi pukalo srdce, když jsem viděla ty zohavená těla patnáctiletých mládenců. Nechápala jsem jak může někdo tam mladý chtít horlivě bojovat a zemřít. Možná, že to byla jen touha pomáhat. Stejná touha, která poháněla mě, abych tu byla i přes hranice svého vyčerpání.

„To ano,“ připustila žena, „ale když vypukla válka Edwardovi bylo čtrnáct let. On byl vždycky velmi drobný a příliš štíhlý. Když chodili vojáci verbovat, říkali, že je příliš slabý na to, aby ve válce přežil. Edwarda to tenkrát mrzelo, velmi si přál, aby mohl pomáhat své vlasti, ale mě se naopak ulevilo. Jako každá matka jsem měla o svého syna strach, a proto jsem byla šťastná, když ho nepřijali do armády. Jenže Edward to nevzdal. Za dva roky se hodně vytáhl a zesílil. Už se těšil, že bude moct pomáhat, ale to už se pomalu schylovalo k vítězství a vojáci už nechodili verbovat. A tak se rozhodl, že po dosažení plnoletosti nastoupí na vojenskou akademii a pro příště bude už nachystaný chránit vlast. V tom ale udeřila ta hrozná epidemie a všechny jeho sny se rozpadly.“

„Nebojte, jeho sny se vyplní. Je mladý a silný. Bude to dobrý voják.“ Utěšovala jsem ji. Žena zavřela spokojeně oči a na tváři se ji rozlil spokojený výraz. Zjevně mým slovům uvěřila. Přála jsem si, abych jim mohla věřit i já, ale moc dobře jsem věděla jak tohle skončí a věděla jsem, že to nebude šťastný konec.

Zhruba po půl hodině usnula. Naposledy jsem ji vyměnila obklad a opustila pokoj. Vydala jsem se rovnou ke kanceláři. Cestou jsem přemýšlela o všem co mi vyprávěla. Přemýšlela jsem o jejím synovi i o všech těch mládencích, kteří měli tu smůlu a museli do války.

V kanceláři nikdo nebyl, takže Carlisle byl nejspíš pořád s tím chlapcem. Sedla jsem si ke stolu a prohlížela si zdravotní karty těch nově příchozích. První byla toho muže co zemřel. Jmenoval se Edward Gesner a bylo mu nedožitých pětatřicet let. Druhý byl jeho manželky, Jacquelin Gesner. Jacquelin byla stejně stará jako její muž. A nakonec Edward Gesner mladší. Bylo to přesně tak jak Jacquelin říkala, za tři měsíce by měl oslavit osmnácté narozeniny. Bodlo mě u srdce při představě, že se jich nejspíš nedožije. Nikdo nedokázal chřipce vzdorovat víc jak měsíc a i to byl ojedinělý případ. Většinou pacienti zemřeli do týdne po převezení.

Vzala jsem Edwardovu kartu a zamířila s ní k pokoji číslo čtyři, abych ji předala Carlisleovi. Ani jsem nevěděla proč to dělám, vždyť do ní mohl stav pacienta zapsat až by se vrátil zpátky, stejně jako u ostatních. Spíš jsem chtěla vidět Edwarda. Chtěla jsem vidět toho chlapce, který brzy přijde o všechno. Chtěla jsem porovnat nějaké podobnosti s jeho matkou. Prostě jsem byla zvědavá.

Potichu jsem otevřela dveře pokoje a nakoukla dovnitř. Ihned jsem ho spatřila. Ležel v posteli hned vedle dveří. Měl stejně bronzové vlasy jako jeho matka, akorát ostříhané na krátko a rozcuchané do všech stran. Taky měl matčiny zelené oči i rysy tváře. Akorát bradu měl trochu víc visutou, mužnější. Spal a vypadal nádherně. Kdybych neznala Carlislea řekla bych, že jsem nikoho krásnějšího ještě neviděla.

„Bells, co se děje?“ vytrhl mě Carlisle z mých úvah.

„N-nic.“ Vykoktala jsem. „Přinesla jsem vám kartu.“ Dodala jsem už jistějším hlasem.

„Děkuji, Bells. Pojďte, necháme ho odpočívat.“ Řekl a vyvedl mě ven. Dovolila jsem si ještě jeden, poslední pohled na tu úchvatnou tvář. „Jak je na tom jeho matka?“ zeptal se mě na chodbě.

„Spí. Byla trochu vystrašená, ale vypadá to, že jsem ji uklidnila. Nesnáším to lhaní.“ Postěžovala jsem si. V Carlisleově přítomnosti mi nikdy nečinilo potíže vyjadřovat svoje city. Měla jsem pocit, že mu můžu říct všechno.

„Já vím, Bells, taky mi to není příjemné. Vy si teď potřebujete odpočinout.“ Usmál se na mě a vedl mě dál směrem ke kanceláři.

„Vy byste měl také odpočívat, doktore. Nemůžete to odsloužit za mě.“ Protestovala jsem.

„Mě se stejně nechce spát a kdyby se zase něco dělo tak vás opět vzbudím. Jen klidně spěte.“

Dál už jsem neodporovala, byla jsem až příliš vyčerpaná. Opět jsem se schoulila do křesla a téměř okamžitě usnula.

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva životy - I. kapitola: