Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotek - 7.kapitola

21.10.2009 (11:00) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2144×

Probudila jsem se až když byla venku tma a mraky zahalovaly srpek měsíce, který jen matně svítil. Okamžitě jsem si snažila vzpomenout na poslední sběh událostí a v tom mi to docvaklo.
Chovala jsem se jako pitomá. Ne, BYLA jsem pitomá. 
Vím vůbec, jak těžké musí být pro Edwarda o tom citlivém tématu mluvit? A že měl vůbec odvahu se mi několikrát omluvit? Tohle přece nešlo. 
Nesmím být taková nepřístupná, je načase, abych našla v sobě milost. 
Byla jsem „marod“ ještě 2 dny a Edward už se neukázal, mezitím ale za mnou zašla několikrát Alice a Esme s Emmetem, který mě vždy bavil svými vtipy. Když už jsem konečně mohla žít normálně, a to je ještě řečeno obrazně, vystřelila jsem z pokoje kde jsem ležela jako upír. Skoro. 
Hned jsem šla navštívit svůj pokoj, kde přibylo nově asi tucet sloupečků oblečení v mém šatníku a ani jsem nemusela hádat kdo to byl, a skočila jsem do mé postele samozřejmě tak opatrně, abych si ještě víc nepochroumala tu ruku, kterou jsem měla v sádře. 
Za chvilku za mnou přišla Alice a posadila se ke mně na postel. 
„Tak co, jak se ti to všechno líbí?“ pronesla důrazně.
„Neboj Alice, ten šatník je úžasný.“ Zasmála jsem se a přitom řekla to, co chtěla nejvíc slyšet. Ihned ji v očích tančily jiskřičky. 
„Ještě vlastně o sobě nic nevíme… Pověz mi něco o Tvém světě, Bello.“ Řekla znenadání, ale byla to pravda, vlastně jsme nic o sobě nevěděly. 
„Můj svět je úplně stejný jako váš…“ 
Když jsem ale uviděla její nechápavý výraz, dodala jsem na vysvětlenou. „… samozřejmě bez…“ nevěděla jsem, jak to definovat, ale Alice mi s tím pomohla.
„Upírů?“
„Ano, nějak tak. Jinak je všechno stejné. Obchodní domy, auta,… ani nevím, co bych Ti o tom pověděla.“
„Aha.“ Vysoukala ze sebe překvapeně.
„No co jsi čekala, že pocházím z 12. století?“ zasmála jsem se a přidala se i ona. 
„No to zrovna ne, ale člověk nikdy neví.“ 
„Poslyš… co jsi tím myslela, když jsi řekla že ti odešla celá rodina?“ Vypustila otázku a zřejmě hned litovala, že to udělala. Plácla se přes pusu a špitla. „Promiň.“
Byla jsem zaskočená.
„Tys… tys to slyšela?“ zeptala jsem se udiveně.
„Moc se omlouvám… já, já jsem jenom šla kolem, a zaslechla jsem jenom tenhle úsek…“ vykoktala a provinile se koukala do země, jako by byla přistižena při nějakém činu. 
„To je v pořádku,…“ i když to tak úplně nebylo. „…myslela jsem tím… vlastně nemyslela. 
Když jsem byla malá, zemřeli mi rodiče při autonehodě. Bydlela jsem u strýčka, který potom také zemřel a od té doby jsem u adoptivní rodiny. Příbuzenstvo totiž nemám. To je vše.“
Skončila jsem nepříjemný úsek. 
Alice očividně nevěděla co říct, ale vysvobodilo ji volání Esme, ať jdeme dolů. S radostí jsme vstaly a sešly do kuchyně, kde už to vonělo večeří. 
„Tak si sedni, hned to bude.“ Oznámila mi Esme, která mi v mžiku naložila na talíř kopu míchaných vajíček se slaninou a položila to přede mě. 
Chtěla jsem uchopit vidličku, ale než mi došlo, že ji mám v sádře, letěla s hlasitým řinčením na zem.
„Jééé!“ křikl Emmet. „Tady to vypadá, že někdo potřebuje odbornou pomoc.“ Sednul si ke mně a vzal si čistou vidličku, nabral vajíčka a výstražně s ní kroužil před mým obličejem.
„Emmete, myslím, že to není dobrý ná…“ víc jsem už nestačila říct, poněvadž mi nacpal sousto do pusy a já nebyla schopna slova. Tak mě takhle krmil a někdy při pátém soustu začal u toho dělat vtipné obličeje a nedivte se, když vám řeknu, že jsem to na něj vyprskla. 
Nejprve se u něj vystřídal zaražený a překvapený výraz, potom krátce zuřivost a nakonec se zasmál. 
„Teda Bello, takové čuně, to jsem ještě neviděl…“ začal provokovat.
„Aspoň jsem čistá.“ Zašklebila jsem se na něj.
„Zatím.“ Dodal a než jsem se nadála, vajíčko mi přistálo na tričku. Uchopila jsem tu vidličku, která doteď ležela na zemi a jako katapult jsem vypálila spršku jídla přímo do obličeje. Takhle do pokračovalo dál, než Esme zvolala DOST a my jsme přestali. Když jsme se na sebe pořádně podívali, nebyl to zrovna nejlepší pohled. Všude na oblečení byla vajíčka a na talíři nezbylo skoro nic. 
Oba jsme vyprskli smíchem a honem se činili to všechno uklidit. Pak jsem zapadla do koupelny a pořádně se vysprchovala a převlékla. 
Když jsem čistá a voňavá sešla do kuchyně, ostražitě jsem se rozhlédla, zda-li se neblíží nějaká palba vajec, ale nic takového už se naštěstí nekonalo. 
Prošla jsem kuchyní až do obýváku, kde seděl vyjevený Carlisle dočítající moji knihu.
„To je neuvěřitelné.“ Zašeptal, když ji dočetl.
Usmála jsem se, protože jsem nevěděla, co na to říci. Každopádně se dozvěděl o svých dvojnících.
„Jak se tohle mohlo stát? Tak my jsme pouze součástí mýtické pohádky, nebo je to snad skutečnost?“ prohlásil už znepokojivě hlasitěji.
„Co se děje?“ přitančila Alice do místnosti, ale když viděla Carlisleův pohled, úsměv ji na tváři zamrzl.
„Něco se stalo?“ zeptala se znovu.
„Myslím, že já bych Ti to vysvětlit neuměl. Přečti si tohle.“ A předal ji do ruky knihu. 
Alice si ji se zájmem prohlédla a odtančila pryč.
V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho, a tak Carlisle prohlásil. „Asi bych se Ti měl podívat na tu ruku, teď ji budu sice kontrolovat brzo, ale aspoň potom budu mít jistotu, že to budeš mít absolutně v pořádku.“ A mile se usmál. Nato se hned zvednul a svižným krokem mířil do své laboratoře. 
Mezitím co mi ruku prohlížel, bylo opět to nepříjemné ticho a tak ze mě omylem vypadlo.
„Kdo byla vlastně Samantha, Carlisle?“ A ihned jsem litovala, že jsem tuhle otázku položila.
Carlisleův obličej trochu pohasl, ale nedal to na sobě mnoho znát.
„Samantha se k nám dostala stejně jako ty. Bylo jí přibližně 17 let. Všichni jsme ji měli moc rádi, ale bláhově se zamilovala do Edwarda, ovšem ten věděl, že kdyby to povolil, brzo by nastal konec. Po nějaké době se Samantha nechtěla odtud ani hnout, ale musela také žít ve svém vlastním světě. Bylo to proti pravidlům. Ale ona je respektovat nechtěla, a tak ji Edward musel říct, že ji nemiluje a nikdy milovat nebude, že ji nechce a ani to nejde. 
Po tomhle odsud odešla a nikdy se nevrátila. Nevíme, co se s ní stalo. Proto jsme tak přehnaně reagovali, když jsi k nám přišla, báli jsme se, aby se nestalo to samé, ale očividně to není až tak hrozné.“ A mírně se pousmál.
„A… Edward Samanthu miloval?“ zeptala jsem se opatrně.
„Něco patrného k ní cítil, sice se to nedá nazvat tak silně, ale v podstatě ano.“
Přemýšlela jsem o tomhle a věděla, že nic v takovémto případě nastat nemůže, nic k sobě s Edwardem necítíme, proboha, co si to myslím? Okřikla jsem se v duchu.
Nevěděla jsem, jestli je dobré jim říct, že Samantha nakonec skončila v blázinci, ale považovala jsem za lepší alternativu je netrápit, určitě by si dělali starosti a obviňovali se z toho, co udělala. 
Vyšetření bylo u konce a tak jsem s nepříjemným pocitem odběhla do svého pokoje. 
Je opravdu možné, že si tuhle rodinu a svět zamiluji tak, že se nebudu chtít nikdy vrátit? Že dopadnu po nějaké době jako ona? 
Nebyla jsem si jistá, ale v něčem přece jen ano. Den ode dne mé pouto sílilo, a jejich také. 
Začínala jsem se bát. 
Z mých úvah mě najednou vyrušilo klepání na dveře.

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek - 7.kapitola: