Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotek - 4. kapitola

11.10.2009 (17:30) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1742×

4. Návrat

Usilovně jsem se snažila nelézt Cullenům na nervy, a pokoušela se prolézt zpět do mého pokoje. Ale nedařilo se. Už jsem i opravdu do té stěny bušila hlavou, ale dosáhla jsem jen modřin na hlavě a Emmetova smíchu. Alice se ke mně chovala s Emmetem mile, a to nevylučuji i Esme, ale to bylo asi tak všechno. S Edwardem jsem neměla ani příležitost prohodit jediné slovo, protože si stále brnkal ve svém pokoji něco na klavír. Já jsem trávila většinu času v Aliciným šatníku, který byl asi jediná místnost v domě, kde nikdo nebyl pořád. Jelikož Alice po pravdě řečeno ohrnovala nos nad mým pyžamem, navlékla na mě džíny a nějaké tričko, což bylo to jediné, co podle ní: „ještě ušlo“. Já totiž odmítala veškeré módní doplňky, a to platilo i o botách s jehlami. Už to byl 3. den, který jsem strávila v tomhle světě odříznutém od mého, jsem sešla dolů na snídani. 
Všichni měli očividně dobrou náladu. „Dnes jdeme nakupovat, Bello. Nechceš jít s námi?“
Rozpačitě jsem se usmála. „Nechci otravovat, radši zůstanu a budu se pokoušet…“
„Hloupost!“ přerušila mě Alice. „Pojedeš s námi, ať se ti to líbí, nebo ne.“
„Tady máš, zlatíčko, ať ti to nevystydne.“ Usmála se na mě Esme a položila talíř s míchanými vajíčky na stůl a já s chutí zasedla a pustila se do jídla. Asi tak po 5. soustu, kdy se Cullenovi (ale bez Edwarda) zaujatě o něčem bavili, vstoupil Edward. Málem se mi udělalo mdlo. Tak nádherný, jako anděl. Byl ještě krásnější než když jsem ho viděla poprvé. Tenhle svět se mi začínal stále a stále více líbit. Bronzové vlasy v paprscích dopadajících z oken se odrážely, a vytvářely všechny odstíny jeho vlasů, jaké jen mohou být. Jeho nazlátlé oči se těkaly směrem po místnosti, až narazily na cíl = mě. Zatajila jsem dech. I když jeho oči vypadaly tou nazlátlou barvou něžně, teď byly, jako by se do mě propalovaly. Bylo to, jako by mi ledový střep proklál hruď. Začal se mi zvedat žaludek. Nevím, ale je to absurdní. Zvedal se mi žaludek z pohledu. Ale ono to tak skutečně účinkovalo. Zhoupl se mi tak žaludek, že jsem prudce vstala, rukou si přidržovala ústa a všichni zmlkli a otočili se. Stačila jsem jenom zamumlat : „pardon“ a proběhla jsem kolem Edwarda, v jehož očích se zračila… lítost? Každopádně jeho oči zněžněly. Já jsem jen tak tak doběhla do koupelny a hodila šavli. Nic pěkného to nebylo. Podívala jsem se do zrcadla, byla jsem bílá jako křída, až zelená. 
Jak tohle může na někoho zaúčinkovat? Zvláště na mě? Spláchla jsem, omyla jsem si obličej osvěžující ledovou vodou, která mě jakoby probrala z transu, zavřela na chvíli oči a zjevil se mi jeho spalující pohled. Rychle jsem zatřásla hlavou. Utřela jsem se do ručníku a odkráčela z koupelny. 
„Bello, jsi v pořádku?“ ptala se mě rychle Esme když jsem přišla do kuchyně. Edward tam už naštěstí nebyl. „Určitě to byla zkažená vajíčka…“ pokračovala.
„Ne ne,!“ vyhrkla jsem. „už dnes ráno mi bylo špatně, nechtěla jsem ti to říkat, nechtěla jsem přidělávat starosti,…“ začala jsem lhát. 
„Starosti nám přiděláš jenom tehdy, až skutečně budeš nemocná, na, tady si vem něco na žaludek.“ A podala mi růžový prášek, který jsem zapila vodou. Upřímně jsem doufala, že Edward s námi nepojede, ovšem opak byl pravdou.
„Tak, Bello, ty pojedeš s Alicí a Jasperem, a my zatím…“ říkala si pro sebe Esme.
„Edwarde!“ náhle zvolala. „Tak tedy s tebou nikdo nejede, Bellu jsme nakonec dali k Alici a Jasperovi!“ 
Tenkrát jak se zatvářil, to nikdy nezapomenu, … zklámání? Nenávist? Rozhodně se z toho kamenného obličeje nedalo vyčíst nic víc, než bych mohla hádat na šnekovi, jestli se směje nebo pláče…
Nastoupila jsem do auta a jelo se. Dojeli jsme k nákupnímu centru, tak velkému, jaké jsem ještě neviděla. Esme šla koupit pro mě jídlo, Edward s Jasperem, Rosalií a Emmetem šli do prodejen luxusních aut a já zůstala s Alicí. 
„Tak… tohle si spolu báječně užijeme!“ zářivě se usmála, popadla mě za ruku a táhla mě do nejrůznějších obchodů. Odmítala jsem jakékoli vyzývavé oblečení, protože jsem na něj nebyla zvyklá, ale Alice na to nebrala ohledy a to, co jsem odmítla strčila do nákupní tašky spolu s ostatními věcmi. Nechápu sice, proč toho pro mě tolik koupila, když stejně pravděpodobně odejdu, ale o tomhle jsem raději pomlčela a tvářila se, jako že mě to baví. I když na druhou stranu, i trochu bavilo. 
Asi po dvou hodinách, kdy se mé nohy proměnily v solné sloupy mě Alice zuby nehty dotáhla k autu a nastrkala mě do něj mezi obrovité nákupní tašky. Byla jsem opravdu unavená a ani jsem nevěděla jak, usnula jsem. Když jsem se probudila, dopadaly na mne nazlátlé paprsky zapadajícího slunce. Párkrát jsem zamrkala a vše se mi rozostřilo. Nebyla jsem v autě, ale v nějakém pokoji, kde vše bylo sladěno do béžové barvy. 
Vstala jsem z gauče a došla k regálu plného gramofonových desek a CD. Bylo toho tady tolik. V čí pokoji jenom jsem? Vzápětí se ale dostavila odpověď. V rohu stálo nádherné křídlo z leštěného dřeva, došla jsem až k němu a pohladila jeho povrch. Bylo to nádherné. Opět jsem došla k regálu desek a přemýšlela, proč jsem zrovna v jeho pokoji. Pak mi ale padlo do oka něco, co mi připadalo povědomé. Byla to skříňka vložená úplně nenápadně mezi gramofonovými deskami. Už už jsem natahovala ruku, abych skříňku vzala do rukou, ale když jsem se dotkla jemného povrchu, od dveří se ozval nějaký šramot. Poplašeně jsem se ohlédla a tam stál Edward. Vypadal velmi dobře naladěný, ale jakmile se podíval na mě a na mou ruku položenou na skříňce, dalo by se říct, že ho popadl záchvat zuřivosti. Jeho zorničky jako by plály červenou barvou, třásl se po celém těle, až jsem se lekla. Spustila jsem ruku ze skříňky a on byl u mě během sekundy a sevřel mou ruku tak pevně, až se mi slzy draly do očí. Myslela jsem, že tu bolest nevydržím a on vypadal jako neoblomný. 
Na poslední chvíli jsem se mu vytrhla a vyběhla jsem z pokoje a těsně minula Alici, která se na mě poplašeně podívala. Běžela jsem do Alicina šatníku, a aniž bych věděla, co dělám, vrhla jsem se proti zdi a kolem mne se vířily barvy až se ocitla zpět ve svém pokoji. Byla jsem zpátky. Pryč. Překvapením jsem zamrkala, byla pořád noc a vypadalo to, že to tady je tak, jak jsem to opustila. Ze svíčky se dosud kouřilo, postel byla teplá a dortíček neokoralý. 
Pane Bože… zavrávorala jsem a posadila se na postel. To znamená jedině to,… že čas tam plyne rychleji než tady… tedy lépe řečeno, že tady se čas neproudí vůbec. 
Najednou se na mě dostala taková únava, až jsem se svalila do postele a vzápětí usnula.
Příští den jsem se vzbudila časně zrána, otřesena událostmi ještě ze včerejška. Ruka mi bolestně natékala a byla šíleně rudá. Budu si ji muset převázat obvazem. Tohle Edwardovi nikdy nezapomenu.
Zamračila jsem se na něj, na plakát, a on provinile sklopil oči dolů. Poskočilo ve mně srdce. Tohle už se mi stalo. Ale to nemůže být pravda, plakáty se přeci nepohybují!
Zatřásla jsem hlavou… tohle není možné. Sešla jsem dolů do kuchyně, abych si připravila snídani, zatímco všichni ještě spali. Jaká to výhoda když hned zrána neslyšíte narážky…
Namazala jsem si rohlík a pádila zpátky nahoru. Když jsem dorazila do pokoje a zamkla za sebou, málem jsem upustila rohlík na zem. Uprostřed plakátu byla pouze veliká černá skvrna.
Edward zmizel.

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek - 4. kapitola: