Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotek - 2. kapitola

25.05.2009 (21:27) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2536×

Kapitola druhá - Plakát

Ten plakát nebyl jako ostatní, co jsem viděla na internetu. Byl nádherný, jako by zkresloval všechny kontury postav. Na krajích bylo zlaté lemování a erb Cullenů. 
Alice, Jasper, Rosalie, Emmet, Edward… počkat, kde je Bella? 
Nechápavě jsem se podívala na staříka, který se strašně mračil. „Říkal jsem Vám ať to neotvíráte. Dejte to zpátky.“ Poručil a natahoval ruku pro plakát. Já ho ale dát nechtěla, a měla jsem pár otázek.
„Tohle není normální plakát, že ne?“ zeptala jsem se napjatě, mezitím co se mu zjevil opravdový strach, jako by někdo věděl nějaké jeho tajemství. 
„Tady na tomhle… není Bella, a ani to lemování nikde není.“ Pokračovala jsem a zdálo se, že si patřičně oddechl. Tento plakát byl nádherný. A já se ho nevzdám. 
„Kolik za něj chcete?“ zeptala jsem se znovu.
„Není na prodej slečno. Znovu Vás prosím ať mi ho vrátíte.“ Řekl uštěpačně. Sehnula jsem se k zemi a koukla se na krabičku od toho plakátu, kde byla sice zašlá, ale pořád cenovka k přečtení s cenou 50 $, což bylo opravdu přehnané, ale myslela jsem, že tolik peněz mám. 
„Tady je cenovka.“ Ukázala jsem na ní prstem a věděla, že jsem blízko k výhře.
Pán se ještě více zamračil a teď už prosil, což mě zarazilo. „Slečno, nedělejte to. Tohle je prokletí. Má dcera ho také měla, a skončila v blázinci. Prosím. Nekupujte ho.“
V blázinci? Co blázinec má společného se mnou? Znovu jsem se mu upřeně zadívala do očí na znamení nesouhlasu a začala si vyndávat z kapsy peněženku.
Smutně si povzdychl a povídal: „Vy se prostě nevzdáte, že ne?“ 
Zakroutila jsem hlavou a vyndávala z kapsy těch 50 $, které jsem si myslela že je tam mám. A vyšlo z toho to, že jsem vyhrabala 44 $ a 50 centů. „Sakra!“ zaklela jsem si tiše pro sebe. Pak jsem si ale vzpomněla. Zašmátrala jsem v zadní kapse džínů a úspěšně vytáhla 10 dolarů, které pro mě byly spasením. Vítězoslavně jsem se usmála, pán mi s povzdechem vrátil zbývající peníze a plakát byl můj. Dala jsem ho šetrně do krabičky a v duchu jásala. 
Pak se ten pán na mě podíval a řekl: „Pamatujte, jen jeden může dovnitř, a jeden zase ven. Jen týden, a už není cesty zpět. Oni můžou znepřístupnit cestu.“ A beze slova odešel. 
Já jsem jen tak koukala udivením co mi to právě řekl, a pak jsem se koukla na hodinky. 
„A doprčic!“ zašeptala jsem nakvašeně a rychle utíkala na nejbližší spoj domů. Za 10 minut bych měla být doma. Když jsem měla domácí vězení, obvykle mě v tuto dobu chodila kontrolovat Liz, jestli tam jsem. Konečně jsem uřícená doběhla a tak tak stihla odjíždějící autobus. 
Když jsem vystoupila, měla jsem asi podle mých hodinek ještě 2 minuty, ale u nás šly hodiny pozdě, takže cca 5 minut. Když jsem dorazila domů, a vyšplhala na strom, čekala mě nemilá situace. Strčila jsem do okna, ale nic. Trochu více jsem přitlačila a zase nic. Ta mrcha! Ale co teď? Naslouchala jsem zvuku domu a rodina nejspíš byla v obýváku. Dokonalé. Seskočila jsem nehlučně ze stromu a šla po špičkách do domu, kde jsem si zula boty a opatrně šla po schodišti. Když jsem byla skoro nahoře, ozvalo se zezdola: „Sarah! Máš přece domácí vězení, co tady děláš?“ vyštěkla na mě Liz.
„A já snad nejsem doma?“ ucedila jsem drze.
„Máš být ve svém pokoji. Ještě jednou vylezeš bez mého svolení a zamknu tě tam sama!“
Teď už pomalu stoupala nahoru, takže jsem boty hodila někam dál. Bohužel to udělalo rámus takže se Liz hned zeptala: „Co to bylo?!“ 
Tiše jsem položila na zem krabičku, když se Liz vynořila tak jsem ji zvedla. 
„Upadla mi baseballová pálka od Mary, vytáhla jsem ji ze sklepa. Máme ji mít na tělocvik. Tak jsem si pro ni zašla.“ Řekla jsem výmluvně. Nevěděla jsem, jestli mi uvěřila nebo ne, ale pokus to byl dobrý. Nic ale nesmím předem nechat náhodě.
„Odkdy si necháváš baseballovou pálku ve sklepě? Nikde jsem ji tam nikdy neviděla.“ Řekla nedůvěřivě.
„Byla v té krabici úplně vzadu…“ dokončila jsem.
„No dobrá, ale už padej.“ A odešla ze schodiště. Moc jsem si oddychla, sebrala boty a utíkala k sobě. Na posteli seděla Tracy a lakovala si nehty.
„Ty…!“ začala jsem výhružně. Znuděně se na mě koukla až se mi z ní udělalo špatně.
„Co si jako myslíš že děláš?“ práskla jsem dveřmi. 
„A co bych jako měla dělat? Byl tu průvan…“
„Nekecej, to si jako myslíš že jsem opravdu tak blbá? Hm? Že mi zavřeš okno a pak se ke mně napakuješ? To nemáš svůj pokoj?“
„Nějak jsem nepochytila všechny otázky, zopakuješ to prosím tě?“ začala provokovat. 
Počkat, jak se sem dostala?
„A jak jsi se sem vůbec dostala?“ 
„Řekněme třeba, že náš malý junior sebral otevřeným oknem klíč.“ A ušklíbla se.
„Ty Mrcho!“
Pak jí ale pohled spočinul na krabičce a zvědavě se zeptala.
„Co to je?“
„Nestarej se.“ Zavrčela jsem. Tracy se jen ďábelsky usmála a vstala z postele. A teď něco vymyslet.
„Jestli tě to opravdu tak zajímá, mám v tom baseballovou pálku.“
„Tu od Mary?“ řekla nezaujatě.
Nevěděla jsem co si myslí, ale přikývla jsem.
„Aha, támhle totiž vidím druhou.“ A ukázala karmínově nově nalakovanými nehty do rohu místnosti, kde stála baseballová pálka od Mary. Sakra.
„Tak copak tam máš?“ a přibližovala se ke mně.
„Nestrkej svůj nos do toho, do čeho nemáš.“ Zavrčela jsem znovu.  
„Když mi to neukážeš ty, pomůžu si sama.“ A násilím mi vytrhla krabičku z ruky. 
„Přestaň!“ zaječela jsem. 
Nepřestala. Už už se natahovala že krabičku otevře, ale ve mně to vřelo. Udělala jsem asi to nejmoudřejší, co bych v této situaci udělat mohla. Popadla jsem z postele ten drahý lak a podržela ho před oknem, které jsem otevřela. Všimla si toho, a zapištěla. „To snad nemyslíš vážně! Okamžitě toho nech!“ a já se jen ušklíbla. Pochopila, co já chci. Proto nasupeně krabičku hodila na zem, já ji vrátila lak, který mi vyškubla z ruky a odkráčela z pokoje. Teď už si budu muset dávat opravdu velký pozor. Pořádně jsem se zamkla, jelikož byl klíč v zámku, ještě že junior umí otevírat a nemusel klíč přinášet Tracy. Otřepala jsem se, a potom zvedla plakát ze země. Zdvihla jsem z krabičky víko a opatrně plakát vyndala. Zase jsem se nemohla vynadívat, tak jsem radši vzala lepící kousíčky nálepek a nalepila plakát na zeď. Připínáčky by ho zešeredily. Bylo by toho škoda. 
Film New Moon bude až v listopadu. Odfrkla jsem si, je to přece strašně dlouhá doba. Ale herci jsou tam skvělí, Edward a Bella, Alice a Jasper,… 
Sice mi v hlavě vířily různé myšlenky, ale jedna mi tam ukotvila. Jak ten pán v antikvariátu říkal něco o tom plakátu, asi takto. Jen jeden může dovnitř, a jeden zase ven. Jen týden, a není cesty zpět. Oni můžou znepřístupnit cestu. Kdo ONI? A pak ta jeho dcera… vypadal dosti zdrceně když o ní mluvil, že prý je v blázinci, ale co tam může dělat kvůli plakátu. Pak jsem ale od všeho upustila, rozběhla se a skočila na postel a rozesmála se, jak já to miluji. Najednou mi ale v břiše něco zakručelo, usmála jsem se pro sebe a šla do mojí malé soukromé koupelny. Otevřela jsem skříňku a na mě se usmívaly haldy různých sušenek a malých svačin. Liz mě nikdy nenechala si jít dolů při domácím vězení pro jídlo. Říkala mi, že prý se mám naučit pořádný režim. Taky jsem se ho pořádně naučila. Když nakoupily rodiče sušenky, a bylo jich teda hodně, a ani je nepočítali, odnesla jsem si vždy nějaký podíl, aniž by o tom někdo věděl. Vzala jsem si teda jednu müsli tyčinku a hupsla zpátky na postel, kde jsem se uvelebila a pustila moji malou televizi.
„… a populární herec Robert Pattinson, miláček všech teenagerů opět vystoupí v druhém díle ságy Stephenie Meyer – New Moon. Máte se na co těšit. Opět bude stát po boku půvabné Kristen Stewart, údajně se říká, že spolu mají nějaký poměr, ale kdo ví, třeba…“ A opět jsem ji vypnula. Takové slátaniny. Sice by bylo hezké vidět ty dva spolu, ale každý má svůj život, a může si ho užívat jak chce. 
Přežvykovala jsem sousto tyčinky a pak přešla k mému velkému, mohutnému psacímu stolu se spoustou šuplíků. Ke každému, nebo alespoň k většině patřil klíč. Právě ten jsem použila k mému osobnímu šuplíku a koukal na mě balíček dortových svíček. Ano, dnes mám narozeniny. Dnes, 8. března. Šuplík jsem zase zavřela až jsem dožvýkala celou tyčinku. Koukla jsem se na své digitální hodinky. Za 10 minut je večeře, to jsem si ale pomohla tou tyčinkou. Potichu jsem se zasmála, ale pak jsem zpozorněla. Jako bych slyšela někde zvonečky. Otevřela jsem okno, ale z venku doléhal ke mně jen zvuk sousedovy sekačky. 
Nechala jsem ho otevřené, měla jsem ráda přírodu a čerstvý vzduch. Rozhlédla jsem se po pokoji. Na stěnách ho krášlila zelená barva, záclonky byly také zelené, koberečky modro zelené, a vše se to mísilo s bílou. Měla jsem svůj pokoj ráda, a už vůbec mi nevadilo když jsem musela mít domácí vězení, a navíc: Nikdo kromě Tracy nevěděl, že tajně lezu oknem ven. To by jinak bylo povyražení. Ale nikdy to neřekla, snad ze strachu že bych ji vyhodila všechno líčení. A rozhodně bych na to nezapomenula. 
„BELLO, NO TAK ISABELLO! VEČEŘE!“ ozval se pisklavý hlas odněkud zdola. 

* * *

Je přesně 23:58 a vytahuji svíčku ze šuplíku. Pěkně jsem ji připevnila na malý zákusek, který jsem sebrala z lednice. 23:59. Přesně za minutu mám narozeniny. Bude mi 16 let. 16. Pořád mi to zní v hlavě, ale je to krásný věk. Za dva roky se nejspíš odstěhuji. Pěkně jsem si malovala budoucnost, aniž jsem zpozorovala že za půl minuty je půlnoc. Rychle jsem zapálila svíčku, pohlédla na plakát, a přání měla vymyšlené. Měla jsem jako vždy otevřené okno, ale vůbec nevál vítr. Přála jsem si, abych konečně našla někoho, kdo mě bude mít rád. Ať je to něco neočekávaného. Klidně ať to bude z pohádky, nebo z knížky. Jemně jsem se zasmála. Vždycky jsem ráda fantazírovala. 
5…4…3…2…1… „Veselé narozeniny, Bello!“ zašeptala jsem a sfoukla svíčku se svým přáním, načež se zvednul prudký vítr. Vítr tady v pokoji? Otřásla jsem se, ani ne zimou, ale jako by se něco mělo stát. Své obavy jsem zahnala zakousnutím se do zákusku. Ani ne při třetím soustu jako by se něco pohnulo, něco zašustilo. Možná listí stromu. Ale nedalo mi to a přistoupila jsem k mému plakátu. Můj plakát, jak majestátně to zní. Měla jsem na sobě kraťásky a zeleno-bílo-hnědé tílko s Mickeymousem. Usmála jsem se do prázdna na plakát. Pak jsem ale zpozorněla. Edward se ale nesmál na tomto plakátu, vždycky měl kamenný pohled. Zamračila jsem se na něj, pak pohlédla stranou, a když jsem se opět na něj soustředila, byl takový, v jakém stavu jsem si ho koupila v obchodě. 
Zatřepala jsem hlavou. Pak – jako by magnet – mě začal pomalu k tomu plakátu táhnout. Natahovala jsem k němu ruku, zaváhala jsem, ale pak jsem si řekla, že mě nemůže vcucnout. Ale ti lidé na něm vypadali jako opravdoví… usmála jsem se pro sebe, odhodlala se, zavřela oči, a dotkla se plakátu. Nevím proč, ale myslela jsem při tom na to přání. Když mé konečky prstů se dotkly hladkého lesklého povrchu plakátu, ucítila jsem jemné vibrování po celém těle, otevřela oči, a nemohla jsem uvěřit, co se to děje.

Další

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek - 2. kapitola: