Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 3. díl

04.11.2009 (20:30) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1336×

Rychlost jejího růstu už mě díky Nahuelovi tolik neděsí. Vím, že z ní nebude stařena, že její život zamrzne zhruba ve stejném věku, v jakém zůstal můj. A tak jí neztratím. Jediné s čím se budu muset smířit, že jednou ztratím své rodiče. A proto si je musím užít, dokud mi to čas dovolí, pak už budu bez nich, navždy.

Musela jsem se usmát… nad všemi těmito myšlenkami jsem strávila tak kratičkou dobu. Budu se muset zabavit něčím jiným, když tu není Edward. Nejsem zvyklá trávit noci bez něj. V této chvíli mi chybí spánek. To, že se nemůžu oddat posilující nevědomosti, a tak zůstat, dokud se moje láska nevrátí. Asi půjdu pozorovat spánek naší malé princezny. Teď chápu, jak Edward dokázal každou noc sedět u mé postele. Na spící Renesmé je přenádherný pohled, dokázala bych se na ní dívat pořád. Její pokojíček se už pěkně změnil. Místo dětské postýlky tu stojí nádherná bílá dřevěná postel s růžovým povlečením. Stěny jsou vymalované na žluto, jako sluníčko. Vedle postýlky stojí na stejně bílém stolečku krásná hrací skříňka, která hraje mojí ukolébavku. Edward ji nechal vyrobit speciálně pro Nessie. Je to zmenšenina našeho malého domova. Její pokoj přetéká všemožnými hračkami pro děti jejího věku. V knihovně leží velká tlustá kniha, která dokumentuje její každičký den, mohla bych tvrdit, že snad každičkou hodinu jejího života. Rosalie s Esmé a Alice jí pravidelně doplňují o nové a nové obrázky. K Alicině libosti se Nessie ráda parádí. Ale dokáže si postavit hlavu, když jí Alice chce navléknout do něčeho, co se jí nelíbí. A Alice zase štve, že nevidí jestli vyhraje ona nebo ne. Tak musí chtě nechtě ustoupit. Obzvláště se parádí, když má přijít Jacob, ale to je vlastně skoro každý den.

Zdá se to všechno tak idylické, dokonalé. Copak já můžu mít takové štěstí? Každou chvíli čekám, že se něco pokazí. Zas ten můj pesimismus.

Jako kdyby Nessie cítila moje myšlenky, zakňourala ze spánku. Překulila se na opačnou stranu a zas začala tichounce oddechovat. Chudinka, asi se jí zdálo něco ošklivého. Jak ráda bych ji ochránila od zlých snů.

Ani ne vteřinu mi trvalo než jsem se potichoučku vykradla z jejího pokoje a objevila se v ložnici. Ta mi však bez Edwarda připadala tak prázdná a veliká, že jsem se o ještě kratší čas přemístila do naše malého obýváčku. Koutkem oka jsem na chvíli přelétla hodiny osazené ve zlatavém rámu. Je něco po druhé hodině. Takže musím přečkat ještě 2 hodiny, 53 minut a 49 vteřin bez něj. Slíbil, že přesně v 5 hodin, s prvním paprskem sluncem přijde domů.

Zapálila jsem oheň v krbu. Ne, že by mi byla zima, ale jen tak ze zvyku. Z knihovny jsem vzala Pýchu a předsudek od Jane Austenové. Jedna z mých oblíbených. Uvelebila jsem se v křesle před krbem a přitáhla si přikrývku přes sebe. Zas něco z mých starých zvyků. Není mi nepohodlně, mohla bych si číst jen tak ve stoje, ale je to příjemné, tak lidské číst si zabalená do teplounké deky a sedět v měkoučkém křesílku. Tak jsem zaměstnala svou mysl na nějakou dobu. William Darcy. Býval to můj vysněný pohádkový princ. Ovšem teď žádného knižního hrdinu nemůžu rovnat s překrásným Edwardem Cullenem.

Zavřela jsem knihu a zadívala se do plamenů ohně vycházejících z krbu, viděla každou jednu částečku plamene. Každou jiskřičku, která odlétla od smrkových polen. Z mého pozorování mě vyrušil hluk, který se blížil ze severní strany k naší chaloupce. Jeho kroky bych poznala na míle daleko. Edward se vrací domů…

Musel být ještě tak kilometr daleko, ale já už pomalu skákala radostí a trylkovala si jako malá holka, která se nemůže dočkat vánočního rána. O pár minut později rychlý běh zpomalil a plynule přešel do chůze. O další setinu sekundy později jsem slyšela jak se tichounce otevírají vstupní dveře. Možná by Edward přilétl jako tornádo a ani tak by nevzbudil moc pozornosti hlukem, ale kvůli Renesmé byl jako myšička, aby naši dceru náhodou nevyrušil ze světa snů. Jasně, měl v tom praxi, protože když se před necelými třemi lety začal vkrádat do mého pokoje, tak si taky musel dávat pozor, aby mne neprobudil.

Hned ode dveří se na mne usmál tím svým zářivým neodolatelným úsměvem. Odhalil při tom své dokonale bílé zuby. Já jsem se na něj taky usmála, ale snažila se do svého způsobu úsměvu dát co nejvíce svůdnosti, aby poznal jak moc mi dnešní noc chyběl.

„Já myslel, že si dneska chtěla mít ode mne pokoj…“ a ušklíbl se. Bože. On si bude dělat legraci. Ani to nestačil doříct a už jsem byla u něj a vtiskla mu polibek.

Kdyby se neodtáhl, tak bych takhle mohla zůstat napořád. „Ale, ale? Mé drahé ženě se stýskalo. No, asi budu muset vyrážet ven častěji. Takové přivítání si nechám líbit.“ poznamenal napůl se smíchem a napůl též svůdně. Zřejmě pochopil moje ladění, ale chtěl si vychutnat ten okamžik.

„Ani nevíš jak. Myslela jsem, že ta noc neskončí, víš hodiny se strašně vlečou, když tu nejsi se mnou. Noc mi pak přijde dlouhá, moc dlouhá…“ smyslně jsem mu dala ukazováček na ústa a pak, pomalinku jím obkreslila tvar jeho dokonalých rtů a přes bradu pokračovala ke krku a dál k prvnímu knoflíčku jeho košile. Normálně bych si nedávala tolik načas, ale chtěla jsem ho pozlobit.

V tu chvíli mě však popadl do náručí a jakoby zapomněl, že v domě nejsme sami, se mnou pádil do ložnice, kde jsme skončili na naší krásné posteli. To už ani já jsem nevydržela. Vzdala jsem svoji hru a vychutnávala si svojí porážku. Opětovala každý jeho polibek, každé polaskání.

Tentokrát jsme měli jen chvilku na nás. Už bude skoro osm. Tak rychle? Co nevidět se Nessie vzbudí. Musela jsem si připomenout, že musím vydržet do večera a budeme opět moci pokračovat. To jediné mě donutilo zvednou se z postele a zamířit do naší šatny, abych si vybrala to nejvhodnější oblečení pro dnešní den.

Dnes mám narozeniny. Moje první upíří narozeniny. Musím být krásná. Před rokem jsem v tento den vypadala hrozně, ale zároveň to byl den, který dal mému životu nový smysl. Den, kdy se narodila Renesmé.

Tak co si dneska obléknu? No, je to výjimečná situace, tak bych dneska mohla snad překousnout šaty. Zavětřila jsem. Musela jsem otevřít pár vaků, než jsem našla ty, které se podle mého názoru pro dnešní den hodily. Po otevření asi 27 vaku, jsem našla přesně ty, které jsem potřebovala. Modré, světle modré jako obloha, kterou nekalí žádný mrak. Edward jednou říkal, že má na mne modrou rád. Šaty byly lehce střižené do tvaru písmene A, bez pasu, tedy pas měly spíše zvýšený. Skoro jako pro princeznu, ale byly jednoduché, na denní nošení. Alice se asi spletla, že takové šaty koupila. Nebo mi prostě chtěla udělat radost a jednou v životě koupila šaty, které bych si vybrala i já sama. Ne, že by nebyly podle Aliciných měřítek hezké, ale svým způsobem byly tak obyčejné a přesto se mi zdály dokonalé a moc hezké, jen pro Alice trochu prostě trochu obyčejné. Zvýšený pas zvýrazňovala perleťově bílá stuha. Tak a ještě najít správné botky. Podpatky, podpatky, podpatky... Sakra tyhle jsou ještě vyšší než ty předtím... Sice už nemám problémy s rovnováhou, ale… Kde mám najít boty, které by se hodily k těmto šatům, tak aby mě Alice v domě nenavlékla do nějakých lodiček na podpatku, na kterém by nechodily ani nejlepší modelky světa. Přehrabala jsem půl skříně s boty, ale stálo to za to. V 69 krabici jsem objevila nádherné pastelově modré páskové botky s bílou kytičkou. Ještě nezbytné doplňky a hotovo.

Dopínala jsem si druhou náušnici, když se do pokoje přiřítila Renesmé. Asi nemohla dospat, protože obvykle je tu až o pět minut později. Vstává prakticky přesně jako hodinky. Přiběhla ještě v pyžamu a objala mne. Pak poodstoupila a prohlédla si mne.

„Maminko, ty jsi překrásná.“

Jakmile tato slůvka pronesla svým zvonivým hláskem, moje nebijící srdce jakoby poskočilo. Udělala jsem ladnou piruetu a poděkovala jí. A rozevřela jsem svou náruč, aby do ní mohla Renesmé vplout jako do bezpečného přístavu. A její červenající se tvářičky zasypala pusinkami.

„Všechno nejlepší drahoušku. Víš, co je dnes za den, dnes máme narozeniny.“ Renesmé zapřemýšlela a vztáhla k mému obličeji ruku. Už jsem si zvykla na ten nenadálý tok myšlenek. Vzpomněla si na den, kdy jsme dostali tuhle chaloupku. Na den mých lidských narozenin, které budou až za tři dny.

„Ne, miláčku, tyhle narozeniny už neslavím. Od teď je budu mít vždy jen a jen v ten samý den, co ty, protože v ten den, jsem se narodila, spolu s tebou.“

„Přeji krásný den, mé krásné dámy. Mohou oslavenkyním pogratulovat.“ Edward pronesl ode dveří šatny. Ach, jak mu to slušelo. Bílé kalhoty a bílá košile. Jako anděl. Obě jsme se na něj usmály a on už byl u nás a všichni tři jsme si vychutnávali naše společné objetí.

Najednou Edward zmizel, ale vrátil se ve chviličce. Obě ruce měl za zády. Uklonil se podal malou bílou růži naší dceři. „Květinka pro květinku.“ Pak se zadíval do mých očí a za mé pravé ucho mi vsunul růži, také bílou. „Tak a teď už nic nechybí.“ Políbila jsem ho. Musela jsem se pro sebe zasmát, Rosalie mu určitě pořádně dá co proto, jestli ty růže vzal tam, kde si myslím.

„Půjdeme, půjdeme na oslavu?“ dožadovala se Renesmé své oslavy, kterou jí Alice slíbila. Jak jinak, bála jsem se, že to Alice zas přežene.

„Ano, ale nesluší se, abys tam přišla v pyžamu a bačkůrkách.“ Renesmé se podívala na svoje nožičky, jež byly obuté do plyšových bačkůrek a usmála se.

Přes půl hodiny nám trvalo než se rozhodla, co si obleče, aby v zápětí to mohla sundat a říct, že tohle ne. Dnes byla vybíravější než Alice. Chtěla se mi podobat a tak si nakonec vybrala bílé šatičky s tmavě modrou mašlí v pase. Všichni tři jsme k sobě ladili. Zapletla jsem jí ještě modrou stužku do vlasů, poslední úprava a mohli jsme se vydat do velkého domu za ostatními.

Edward si vzal Renesmé na záda a mne za ruku a vykročili jsme…

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 3. díl: