Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti - 2. díl

28.10.2009 (09:00) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1443×

Volturiovi. Od té události, která se odehrála v zimě nás kupodivu nechali na pokoji. Samozřejmě, museli jsme slíbit, že je s Nessie přijedeme navštívit, stejně jako naše další jiné upíří přátelé. Aro, i když nelibě a velmi nerad, tak trochu uznal, že Cullenovi, už nejsou jen bezvýznamní poddaní (ale to stejně nikdy nebyli) jeho světa, ale jeho plnohodnotnou součástí, která kdyby chtěla mohla by zaujmout královské místo. Ale z našeho stylu života usoudil, že my o tyto privilegia nestojíme. Samozřejmě za to vděčíme hodně Carslilovi, protože Aro má mého tchána opravdu rád. Možná proto jsme se neocitli před zničením naší rodiny. Ale asi jsme taky za to vděčili našim silným výjimečným schopnostem, které Ara fascinovaly a stále ve skrytu doufal, že někdy, vždyť na to máme jen zbytek věčnosti, se rozhodneme pro službu v jeho řadách.

Na podzim, jakmile začne škola (mám být přece na vysoké, ne?) pojedeme na prázdniny k našim novým přátelům z jižní Ameriky a cestou zpět se stavíme v Denali za Tanyou a její rodinou. Všichni se totiž strašně moc těší až uvidí, jak nám Nessie vyrostla, protože si jí pamatují jako batole.

A co já? Jsem šťastná pro svůj nový upíří život. Tolikrát jsem myslela, že se jej nedočkám. I Edward musel uznat, že je dobře, že jsme spolu uzavřeli tu složitou dohodu, protože teď by za nic na světě neměnil. Konečně pochopil, že i upíři mají duši, i když stále si občas myslí, že je zrůda, hlavně když… Můžou mít upíři deprese? Nevím. Určitě, protože jinak se nedá nazvat Edwardovo chování, když jedeme navštívit Jacoba do La Push okolo útesů. To mu připomíná čas, který nás málem rozdělil. To proto se bojí cesty do Itálie. Připomíná mu moc bolestných vzpomínek. Zlobil se i usmíval, když v mých odhalených myšlenkách spatřil, jak jsme se v tom našem nejtěžším období snažila přivolat si jej.

Kromě užívání si upířího života se musím učit s Edwardem. Edward totiž stále trvá na tom, aby až naše dcera vyroste, aby jeli jsme do Darthmouthu, tak jak jsme to měli původně naplánováno a strávili tam pár měsíců, možná 1 rok studentského života. Namítala jsem, že ani teď nemám buňky na Darthmouth, jedna z věcí, která se nezměnila. A tak mě Edward, samozřejmě spolu s ostatními začali mučit učením. Tedy ne, že bych na něj neměla v hlavě místa. Bože, tam bylo místa. Ale… Jaké to bude? Pro mě nové. Na vysoké jsem ještě nebyla. Ale musím uznat, že s Cullen school jsem se toho naučila opravdu hodně. No, možná, možná bych teď už mohla tvrdit, že by Edwardův úplatek pro přijetí mohl být menší.

No můj smysl pro módu se nezměnil, k Alicině nelibosti, tedy ne na tolik, aby to bylo hodno Alicina nebo Rosaliina stylu. Já se však cítila pohodlně. A pro příležitosti, kdy si Edward usmyslel, že mě vezme do drahých restaurací jsem Alici pupustila uzdu. Stala jsem se trochu malichernou. Bylo totiž příjemné, když v takové společnosti se za mnou muži otáčeli s úžasem a ženy s žárlivostí. A hlavně jsem se bavila Edwardovou žárlivostí, protože ten to musel celý večer poslouchat. No jo, nemá poslouchat. Vždy mne přede všemi v restauraci vášnivě políbil a číšníkovi řekl (tak, aby to všichni slyšeli), že jsem manželé, tedy přesně, že já jsem JEHO manželka. Ano zdůraznil slovo JEHO. Netušila, že je Edward tak majetnický, ale strašně mi to lichotilo. Za dob svého lidství bych byla určitě červená jak Rudolfův nos.

Teď už mi manželství nepřipadalo tak hrozné. Vlastně příjemné, moc příjemné. Dalo mi toho mnohem víc než zahrnovala naše dohoda s Edwardem. S odstupem času dávám Alici za pravdu, že ten nejkrásnější den lidského života mi připravila svatbu jako z pohádky. Tenkrát bych byla nejraději za svatbu v džínách v Las Vegas. Alice to musela tušit, a proto abych na svůj den nezapomněla, stihla vše zdokumentovat. Chtěla mi to původně dát až na naše první výročí, ale nevydržela to. (znáte přeci Alice) Čeho jsem se vlastně tolik bála? Slovo manžel získalo s mým Edwardem nový rozměr. A spolu s Renesmé jsme byli rodina, dokonalá rodinka. Nikdy jsem se moc nezamýšlela nad tím, že po volbě nesmrtelného života nebudu moc pocítit, to že vám nějaká malá osůbka říká mami a že to osůbku navzdory všemu a proti všem milujete. Být matkou nebylo moc vysoko na mém seznamu, tak jsem nedokázala zcela porozumět Rosalie, že nechce, abych byla jako ona právě z tohoto důvodu. Ale v první vteřině, kdy jsem svůj poklad ucítila kopnout, jako by se dožadoval mé pozornosti, jsem pochopila, že bych možná, jednou, později, opravdu této zkušenosti litovala. To jediné by kazilo mé štěstí jako mrak na mé vyjasněné obloze. Svojí dceru bezmezně miluji. Ráda si jí prohlížím a pozoruji všechny připomínky toho, že je mojí součástí. Renesmé nám s Edwardem dělá jen samou radost, i když dokáže taky pořádně zlobit.

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti - 2. díl: