Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dny věčnosti

22.10.2009 (19:00) • Mica • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1815×

o rok později…

Tak už je to rok… zítra mám své první narozeniny…., tedy já i Renesmé. Kdybychom měli slavit každé lidské Nessiiny narozeniny, tak bychom slavily každou chvilku, protože roste tak rychle. Vždyť moje holčička je na světě teprve rok, jeden jediný rok, a už vypadá na  sedm.  Moje holčička. Moje a Edwardova. Když se dívám jak ve své postýlce spí, tak si neumím představit krásnější pocit. Už toho máme tolik za sebou. Její krásné vlásky, splétající se v prstýncích jako jejímu dědečkovi, ale v bronzové barvě otcových vlasů jemně kopírují její dětský obličejíček. Pod zavřenými víčky by na mne vykoukly topazově hnědá kukadla, stejná jaká jsem měla ve svém lidském životě.

Edward byl dnes večer na lovu, spolu s Carlislem, Emmetem a Jasperem, prostě taková pánská jízda. Jen málokdy jsme nechodili na lov spolu. Být v jeho společnosti mě nesmírně naplňovalo, ale dnešní noc, tu předlouhou noc, co nezamhouřím oka (stejně jako každou noc) jsem byla ráda, že jsem sama. Měla jsem celičkou noc a mohla jsem nerušeně přemítat nad tím, co se za poslední rok odehrálo. Než se moje malá šťouchalka probudí a bude se na mě vesele usmívat. Moje šťouchalka. Přestože mám celou věčnost, tak si stále nemohu zvyknout, že je to ona, ona, za kterou jsem bojovala, roste mi tak rychle. Nejraději bych ji na chvíli zastavila, abych si mohla déle užívat mé malé sladké děťátko. Vždyť jen ještě pár let a bude stejně stará jako já. Dokážu se pak smířit s tím, co nevyhnutelně následuje?

Když se nad svým prvním upířím rokem zamyslím, nic nedopadlo tak, jak jsem si představovala. Měla jsem být žíznivá novorozená upírka, kterou zajímá jen krev, krev, krev. A místo toho jsem pro svou rodinu štítem. Ve svém lidském životě jsem nikdy nevynikala, leda tak v přivolávání katastrof, ale v tom upířím… Je bezva mít taky nějakou super schopnost. A díky této super schopnosti jsme se nemuseli stěhovat, nemusela jsem opustit Charlieho.

Charlie. Můj táta. Už jsi  celkem zvykl, že na světě existují věci, které jsou jiné, ale on je nechce moc chápat a je rád, že jej tím neobtěžujeme. Je šťastný, že mě má na blízku, a taky Nessie. Je z ní unešený. Sice občas brblá, že roste moc rychle, ale na druhou stranu je rád, protože jednou z velkých Nessiených zálib je rybaření. Ode dne, kdy dostal první šok z toho, když Renesmé na něj použila svůj způsob komunikace se s tím srovnal, ale není to pro něj jednoduché, stále mu to nahání strach. A tak Nessie tento způsob komunikace u Charlieho omezuje.

A Charlie si dokonce i oblíbil Edwarda. Mého Edwarda. Ty, dny plné nevraživosti jsou už za námi. Charlie nechtěl vědět vše, ale ze začátku dával Edwardovi vinu za to všechno. Ale já jsem mu pomalu, postupně odkrývala pravdu. Tedy, alespoň tu část pravdy, která pro něj byla bezpečná znát. Nechtěla jsem ho vystavit hněvu Volturiových. Když pochopil, že Edwardovi vděčí za můj i Nessiin život, že my obě jsme s ním naprosto a dokonale šťastné, že je to skvělý manžel a vzorný otec, jeho postoj se změnil.

A někdy dokonce i oba stáli proti mně. Jako když jsem trucovala, že svým krásným ferrari jezdit nebudu. Nebo když jsem trvala na svém, že Jacobovi ukousnu hlavu za to, že Nessie nepřivezl domů včas. Vždy to byly jen drobnůstky, ale mě to vytáčelo. Jako Cullenová jsem stále chtěla svého starého Chevyho, i když musím uznat, že by mi jeho rychlost už nestačila. A tak jsem musela dát za pravdu oboum a svoje nové červené autíčko si oblíbila. Je pořád lepší mít tohle než auto na „předtím“. Jasně teď už nepotřebuju dvoutunové pancéřování,… já jsem dvoutunové pancéřování.

Musela jsem se usmát nad těmi zamlženými lidským vzpomínkami. Všechny lidské vzpomínky, které měli něco společného s Edwardem, Jacobem, mamkou nebo Charliem jsem zoufale držela ve své veliké mysli. A dařilo se mi to. Rose měla pravdu, když je nepustíš, neopustí tě.

Jediné, co mi dělalo vrásky byla mamka. Jednou už jsme jí s Edwardem navštívili. Renesmé jsme bohužel museli nechat doma. Mamka by si všimla podobnosti mezi námi. Jak ráda bych se jí pochlubila svým pokladem. Když jsme za ní v březnu přijeli, tak si mě měřila svým vnitřním okem. Stejně jako všem, i jí neušla má změna. Moje maminka se svým nahlížením na věci byla vnímavější než ostatní lidé. A tak jsem si čím dál víc a víc pohrávala s myšlenkou, že ji částečně zasvětím do našeho světa. Ale Edward měl stále obavy, obavy nejen o mámu, ale hlavně o mě. Stále ten ochranitelský instinkt. I když už není třeba. Charlie se s tajemstvím dokázal smířit, a věděla, jsem, že maminka by to také pochopila, protože mě má ráda. Naštěstí Edward o mém budoucím úmyslu nic nevěděl, jinak by už dávno zakročil. Jaká výhoda, že neslyší moje myšlenky. Tedy pokud, já mu to náhodou nedovolím. Jednou jsem se mu o tom zmínila, a pěkně vyváděl. To byla další první upírská hádka. Odnesl to náš krásný stůl, jak do něj Edward v naší chaloupce praštil.  Teď jsme místo jednoho, měli dva.

Naše chaloupka. Můj kouzelný domov jako z pohádky. Přestože jsme většinu času trávili pohromadě s ostatními v hlavním domě, na noc jsme se vždy vraceli domů. Chtěla bych říct, že spát, ale to tak maximálně Nessie, my s Edwardem jsme se věnovali jiným činnostem. Jen jsem na to pomyslela, zaculila jsem se.  Nikdy se toho nenabažím. Každou další noc věčnosti to cítím stále stejně silné jako poprvé, tedy silnější, protože poprvé jsem byla člověk, člověk, který nedokáže vstřebat všechno. Pod mlžným závojem lidství jsem totiž nikdy neviděla mého dokonalého Edwarda, tak jako ho vidím teď. Jeho hlas mi zpívá složitou symfonii, jejichž nejemnější tóny mým lidským sluchem slyšet nebyly. Jeho vůně voněla a voní tisíc způsoby a přesto jedním, pro Edwarda tím pravým a jediným. Teď tu dokonalou souhru dokážu náležitě ocenit. Voní líp než lidská krev. A každé naše objetí bylo intenzivnější, protože si už Edward nemusel dávat pozor. Jistě, já jsem ho občas trošku zmáčkla víc, ale za ty noci praxe jsem se už naučila kontrolovat se, tedy, snažila jsem se. A už jsem to zvládala… taky moje obrovská novorozenecká síla pomalu vyhasínala. Dokonce jsem se celkem rychle naučila orientovat ve své šatně, což se Alici moc nezamlouvalo, protože mi nemohla připravovat věci, do kterých mě navlékne. Můj smysl pro módu se moc nezměnil. A tak jsem ráno vždy zavětřila a našla přesně ty kousky oblečení, které by podle Alice nebyly dost šik. Jasně, podle ní by měl každý vypadat jako když je na nějakém přehlídkovém mole.

Carlisle s Esmé si stejně jako Charlie užívali prarodičovské role. I když je pravda, že u krásného, mladého Carlisle a Esmé se to slovo nehodilo.

Jasper už překousl tu nevraživost vůči mě, protože zůstal stále tím nejslabším článkem rodiny, i když už učinil velikánský pokrok.

Rose s Emmetem se brzy chystali taky odstěhovat. Vždyť za tři měsíce budou mít opět svatbu, a pak jako správní novomanželé vylétnou z hnízda, alespoň na chvíli a ne moc daleko. Emmet se stále rozčiloval kvůli mé síle, a každý den jsme museli soutěžit v přetlačování až do doby než mě zdolá, a ta doba se pomalu blížila. Každý den bylo mnohem těžší ho přemoci.

Můj vztah s Rose se během mého těhotenství změnil a byla jsem šťastná, že tomu tak zůstalo. K ní, stejně jako k Esmé jsem si mohla chodit pro rady ohledně mateřské role. Byla teď pro ně jako starší sestra, opravdu. Teď jsem měla sestry dvě, a to jsem si myslela, že Rosalie takto nazvat nikdy nebudu moci.

Jacob. Jacob. Jacob. Už to nebyl nejen můj kamarád, ale taky…. Brr. Vždy, když začnu v tomhle smyslu myslet na budoucnost, skoro vždycky mi unikne tiché zavrčení. Za pár let to nebude můj Jacob, kamarád, ale Jacob, můj zeť. Pche. Jsem ráda, že Jacob našel spřízněnou duši, po tom, co jsem mu já tak ublížila, ale musela to být zrovna moje dcera? Ale když to tak vezmu, ani pro Renesmé bych si nemohla přát nikoho lepšího. V jeho pohledu jsem viděla, jak ji bezmezně miluje. Ale pro mě byla Nessie stále malá holčička, moje šťouchalka, která ve mně rostla a já si jaksi nedovedla představit…. Vždyť Jacob… Ale on pro ni opravdu byl tím, koho v které fázi svého dospívání potřebovala. Druhým otcem, kmotrem, strýčkem, kamarádem. Věděla jsem, že kdyby na ní zatím pomyslel jinak, Edward by mu utrhl namístě hlavu. A to mě v jistém směru uklidňovalo. Už chápu, jak se musela René cítit, když jsem jí oznamovala, že si budu brát Edwarda. Vyrostla jsem jí. Stala se ze mě žena. Ale ona měla celých devatenáct, ne osmnáct let, aby se s tím smířila. (ano osmnáct, protože moje devatenácté narozeniny se už nepočítají, navždy jsem jen o rok starší než můj manžel) Ale já těch osmnáct let budu muset namačkat do poloviny.

Autor: Mica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dny věčnosti: